Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Politologie » Komparace

Městský federalismus

24. srpen 2004 Mgr. Pavel Netolický komentáře

Obyvatelé územně členěných statutárních měst, včetně těch, kteří se příliš o veřejné dění nezajímají, čas od času musejí tento zvláštní typ obecního zřízení pocítit ve svém běžném životě – minimálně v době komunálních voleb nebo potřebují-li vyřídit něco na úřadě, když to velmi zredukujeme. Úkolem článku je posvítit si v krátkosti na městský federalismus srovnatelných statutárních měst - Plzně, Ostravy a Brna.

Městský federalismus

Co je městský federalismus

Městským federalismem nazývejme stav, kdy je správa věcí veřejných odvozena dvěma paralelními volbami v rámci komunálních voleb na území jedné obce. Touto zvláštností jsou charakterizována právě statutární města, resp. ta města, která si ve svém statutu zakotvila územně členěné zřízení. Vzpomeneme-li si, jak probíhá volba do obecního zastupitelstva, kdy volič disponuje jednotným volebním lístkem do komunálních voleb, v němž jsou rozepsány kandidátky všech kandidujících politických subjektů, pak v rámci stejného systému v územně členěných obcích obdrží volič ještě jeden volební lístek (zpravidla menší), který obsahuje kandidáty kandidujících stran do samosprávy působící na příslušné územní části města. Z toho lze odvodit, že občané statutárního města jsou prostřednictvím voleb zainteresovaní do správy věcí veřejných na komunální úrovni více než lidé žijící v ostatních obcích.

Vyjádřením územně členěného zřízení obce je existence městského obvodu či městské části.[1] Mezi městským obvodem či částí není žádný rozdíl, jde pouze o rozdílné názvosloví, které označuje jednu a tutéž úroveň městské správy v rámci zákonem podporované dvoustupňové struktury, kterou si mohou statutární města vytvořit. Tímto právem či výsadou nedisponují všechny obce, nýbrž jen část českých obcí, které zákon přímo vyjmenuje jako statutární. O tom, zdali se město dělí na obvody či části si tedy rozhodne město samo. To si může určit počet městských obvodů i území, které obvod tvoří. Městský federalismus proto může být buď symetrický, kdy každá lokalita ve městě patří do území nějakého obvodu, nebo asymetrický, kdy městské obvody nejsou zřízeny na celém území města. Typickým příkladem asymetrického územního členění je např. město Liberec, v němž existuje 1 městský obvod. Ten zde tvoří bývalá obec[2], která se připojila k Liberci, aby město přesáhlo sto tisíc obyvatel. Ostrava, Brno a Plzeň jsou symetrické systémy.

Statutární město si samo své vnitřní poměry upravuje vlastním statutem, který je vydáván zastupitelstvem města formou obecně závazné vyhlášky. Statut nesmí odporovat zákonu o obcích a musí zohledňovat všechny další zvláštní předpisy, na které tento zákon odkazuje. To s sebou přináší obrovskou byrokratickou náročnost, vezmeme-li v úvahu, že statutární město je též ztělesněním sloučeného výkonu státní správy a samosprávy, což zahrnuje nepřeberné množství úkolů, které obce vykonávají „na objednávku“ státu, s čímž souvisí i rozdílný proces přijímání rozhodnutí včetně systému odpovědnosti za tyto úkony. To se projevuje v praxi tím, že statut je pro běžného občana nesrozumitelným. Předpis, jenž by měl být jakousi městskou ústavou a měl by z něj být cítit duch „ústavodárce“ a federalismu, kterému by běžný člověk porozuměl, je v důsledku tohoto stavu degradován na pouhé množství papírů úřednického textu. Realita statutů českých statutárních měst je čistě technokratická, ve které si aparáty některých měst doslova libují. Jednotlivé výčty kompetencí v oblasti samosprávy a státní správy vytváří ze statutů mnohostranné rozsáhlé dokumenty, které se svým rozsahem mohou skoro srovnávat i s Ústavní smlouvou EU. Nejen to, čím více je město centralizované, tím více statut obsahuje množství různých pojistek, opatření, zákazů či omezení jedné úrovně samosprávy na úkor druhé, což vede nejen k dalšímu nárůstu objemnosti takového dokumentu, předpis se také stává nesrozumitelným pro úředníky samotné, předmětem různých výkladů, živnou půdou pro kompetenční spory politických elit. To v důsledku může vést až ke zpomalení rozhodování a nepružnosti města napříč jeho strukturou.

Centralizace a decentralizace

Ačkoli se může zdát, přijme-li město územně členěné zřízení, že být statutárním městem znamená automaticky existenci decentralizace, ve skutečnosti tomu tak být nemusí. V užším pojetí je skutečně takové statutární město decentralizované, alespoň formálně. Pro analyzování správy věcí veřejných v rámci takového města však užší pojetí nestačí. Chceme-li studovat městský federalismus, jsou pro nás stěžejním měřítkem existence a intenzita tří úrovní v úpravě vnitřních poměrů těchto typů měst, na jejichž základě lze analyzovat skutečnou míru autonomie vnitřních samospráv města (např. z hlediska toho, zda daný systém jde v duchu Evropské charty samosprávy, k níž se Česká republika hlásí, jaké má nedostatky, nebo srovnáváme-li jednotlivé městské systémy navzájem):

portfolio vyhrazených kompetencí a rozhodování;
portfolio konkurujícího rozhodování a sdílených kompetencí;
prostor pro paralelní (komplementární a nezávislé) působení.

Ještě než poodhalíme, co je obsahem jednotlivých úrovní, přichází moment, kdy je nutno podotknout, že musí být brán zřetel i na to, jaké penzum záležitostí je obsahem toho kterého portfolia v úpravě vnitřních poměrů města. V praxi totiž může centrální radnice mít sice více vyhrazených kompetencí, ale v absolutním vyjádření může na druhé dvě úrovně připadnout drtivá většina záležitostí správy. Tyto tři úrovně jsou těžítky na miskách vah a každé těžítko má zpravidla i jinou hmotnost. Pro analyzování městského federalismu je tedy důležité nejen to, kam kompetence z konkrétní úrovně připadají v rámci dvoustupňové struktury statutárního města, ale také kolik z určitého penza záležitostí věcí veřejných je přičleněno do té které úrovně, jež si můžeme představit jako tři skříňky, kam městský statut vkládá části koláče, na kterých si pak pochutná ten, který má na základě téhož statutu od skříňky klíč. Analyzování městského federalismu předpokládá i studium intenzity, s jakou jsou dané úrovně v tomto typu městského zřízení uplatňovány.

Součástí portfolia vyhrazených kompetencí a rozhodování mohou být záležitosti jak z oblasti samostatné působnosti obce tak samozřejmě i ty z oblasti výkonu přenesené působnosti. Státní správa je hierarchická, odpovědnost a rozhodování v ní se řídí správním řádem a dalšími zvláštními předpisy, kde obec „jménem státu“ činí úkony ve vztahu k občanovi jako vrchnost. Síla vlivu portfolia vyhrazeného rozhodování v oblasti státní správy na posuzování městského federalismu je spíše odvislá od konkrétních agend, které příslušný úřad plní, např. existence stavebního úřadu na centrální a obvodní úrovni je pro takové posouzení silnějším faktorem než existence útvaru zabývajícího se vydáváním pasů či řidičských průkazů, jelikož v záležitostech na úseku výstavby se de facto státní správa a samospráva prolínají. V oblasti samosprávy je obsah tohoto portfolia velmi důležitým měřítkem, jelikož vyhrazené kompetence a rozhodování mají reálný dopad na misky vah, kde jedna představuje decentralizační tendence a druhá centralizační. Je-li více vyhrazeného rozhodování na úrovni centrální radnice, pak jde o centralizační tendenci v tomto systému uspořádání. Pokud je vypozorováno více vyhrazeného rozhodování na úrovni městské části, pak vnitřní poměry města tíhnou k decentralizaci.

Portfolio konkurujícího rozhodování v sobě zahrnuje záležitosti, v nichž může autonomně rozhodovat městská část či centrální úroveň nezávisle na sobě, přičemž platí zásada (hovoříme o samostatné působnosti obce), že konkrétní věc, ve které rozhodnutí učiní jedna úroveň samosprávy, již nemůže být druhou řešena, to se např. může týkat oblasti investic do tzv. "public goods.“ Velmi často se využívá způsobu sdíleného rozhodování v oblasti samostatné působnosti obce ať už z důvodu rozpočtových možností (dvě strany se dohodnou, že se podělí o náklady), nebo je-li taková procedura vyžadována statutem. Sdílenou působnost lze v obecně závazných předpisech měst rozeznat poměrně snadno. Jde o oblasti, které Statuty explicitně vyjmenovávají ve svých článcích a jednotlivé odstavce jsou vždy uvozeny „orgány celoměstské…“ a „orgány obvodu…“, které následně blíže popisují, co subjekty městského federalismu vykonávají, co je jejich úkolem.[3]

Paralelní působení znamená, že ve dvoustupňové struktuře městského federalismu existují záležitosti, činnosti či oprávnění, které vykonávají nebo jimi disponují jak centrální zastupitelstvo tak zastupitelstva částí (obvodů). Obsahem tohoto portfolia proto nikdy nemůže být výkon státní správy. Městské části (obvody) jsou jakýmisi subobcemi, řídí se zákonem o obcích, který stanoví, že jejich vnitřní struktura odpovídá struktuře obce, proto komplementarita obou úrovní již plyne z české legislativy. Např. rozpočet schvaluje zastupitelstvo města i zastupitelstvo obvodu. Centrální i obvodní subjekty samosprávy zřizují další organizační složky města, účelové fondy atp. Dále též existují paralelně další orgány, jako jsou různé komise, výbory, kulturní zařízení, bytový fond atd., to však neznamená, že si subjekty městského federalismu navzájem „lezou do zelí.“ Jeden spravuje jedny byty, druhý jiné. Jeden zakládá jedny právnické osoby a druhý má své. V otázce zřizování právnických osob a správy majetku se však statutární města mohou od sebe výrazně lišit, majetkové poměry jsou přitom zásadním faktorem pro posuzování míry de/centralizace daného města.

Obecně lze říci, že prostor pro paralelní působení obou autonomních úrovní samosprávy znamená více služeb, pestřejší public goods, kterých může veřejnost využívat. Samozřejmě, že paralelní působení v sobě nese i potenciál konkurence mezi centrální úrovní a městskou částí nebo mezi městskými částmi (obvody) navzájem. To je však už věcí politického postoje, zda je taková konkurence stimulem pružnosti rozhodování, zlepšování služeb, což se v důsledku považuje za blahodárné pro občany i město samotné, nebo zdali je to hrozbou zbytečného plýtvání městskými prostředky či anarchie ve správě věcí veřejných, takový názor pak vede k různým omezením a pojistkám v úpravách pravomocí.

Fondy EU a dvoustupňová struktura

Existuje oblast, kde se územní členění velkých měst a s tím i portfolio paralelního působení může zdárně uplatňovat. Dvoustupňová struktura statutárních měst, tedy členění na centrální zastupitelstvo a zastupitelstva částí, v sobě nese jednu zatím nevyužívanou výhodu, kdy se vstupem České republiky do Evropské unie se těmto obcím otevírají širší možnosti čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU. Zásada „všichni nebo nikdo“ je poněkud zastaralá a těžko povede k maximalizaci využití toho, co je potenciálně dostupné. Mnohem pružnější a nadějnější na úspěch v tomto směru je, pokud statutární město využije přednosti dvoustupňové struktury tak, aby EU mohla podporovat projekty přicházející z kteréhokoli stupně městské samosprávy, ať už jde např. o projekt na vybudování spalovny odpadů (což je typickým celoměstským problémem) nebo projekty na nové parky, hřiště (což jsou věci místní). Decentralizace zdá se být v tomto kontextu do budoucna výhodná.

Jak jsou na tom velkoměsta?

Ostrava

Prvním statutárním městem, do jehož zřízení nahlédneme bude Ostrava, o které se často říká, že to není město, nýbrž federace obcí. Statut skutečně vytváří z města území, které je spravováno důslednou dvoustupňovou strukturou územní samosprávy zahrnující i systém výkonu státní správy v rámci místních úřadů. Výkonem státní správy se však mimo několika zmínek nebudeme v této krátké analýze zabývat, vzhledem k tomu, že pro pochopení městského federalismu je stěžejní samostatná působnost obce.

Statut Ostravy je výrazněji odlišný od statutů ostatních měst. Je jednodušší než statuty Brna a Plzně, v žádném případě však o něm nelze říci, že je více městskou ústavou než úředním textem na papíře. Předpis sice vychází z logiky, že nositelem primární suverenity obecní samosprávy je město jako celek, nicméně ve věcech samostatné působnosti obce je spíše rovnostářský ve vztahu centrum – obvod[4], což tvoří základ pro smysluplnou autonomii městských obvodů. Proč se však i přes tuto skutečnost považuje Ostrava spíše za federaci obcí? Předně je to ustanovení, které nedovoluje centrálnímu zastupitelstvu vyhradit si do své působnosti ty záležitosti, které statut svěřuje městskému obvodu.[5] Dále je to celý komplex činností, které městské obvody vykonávají, jelikož Statut vychází z pojetí výše uvedené primární suverenity, je obvodní autonomie vytvářena logickým či pozitivním výčtem, který zabírá cca 2/3 celého statutu města, záležitostí, které tyto orgány spravují ať už v působnosti samostatné, která je pro nás stěžejní, nebo přenesené. V tomto ohledu lze o ostravském statutu říci, že obsahuje nejkomplexnější a nejpropracovanější výčet kompetencí, jimiž disponují tamní městské obvody než kterýkoli statut jiného města. Ač by se na základě této skutečnosti mohlo zdát, že základní „zákon“ tohoto města bude zároveň i nejsložitější, Ostravané tento problém vyřešili poměrně snadno. Ony cca 2/3 statutu jsou sestaveny na základě specifické logiky. Co není uvedeno v článcích jako působnost obvodu je automaticky působností města. Statut Ostravy je tedy předpisem, který především popisuje, co je úkolem obvodů. A často tak činí jen na základě odkazů na příslušná ustanovení zákona o obcích, která obsahují obecná zmocnění, což je výrazným prodecentralizačním faktorem. Co je úkolem celoměstských orgánů tamní statut většinou nespecifikuje, protože to není nutné. Městský statut je v důsledku tohoto přístupu poměrně jednodušší než statuty srovnatelných měst, působí jako stavebnice, která je snadno doplnitelná o nové součástky, jako puzzle, jehož komponenty jsou snadno dohledatelné i měnitelné, aniž by takový proces vyžadoval příliš složitého právnického úsilí, což zpružňuje rozhodování politických elit i ulehčuje úřednímu aparátu orientaci v předpisu jak na úrovni městských obvodů tak na úrovni magistrátu.[6] Ke čtení pro občany však statut vhodný není.

Celoměstské orgány v Ostravě disponují zejména zbytkovými kompetencemi. Jde tedy o všechny záležitosti plynoucí ze zákona o obcích a jiných zákonů, které statut nesvěřil do působnosti městských obvodů. Jsou jimi zejména: přijímání obecně závazných vyhlášek, stanovení místního poplatku, vydávání nařízení města, přijímání územně plánovací dokumentace, zřízení městské policie aj. Městská rada plní funkci valné hromady u společností, kde město je jediným akcionářem nebo také vykonává přenesenou působnost. Tu statut obvodním radám vykonávat nedovoluje. Připomeňme ještě, že Ostrava do roku 2000 svěřovala vydávání obecně závazných vyhlášek i obvodním zastupitelským sborům. Tato pravomoc spadala do sféry tzv. konkurujícího rozhodování, kdy záležitosti, které vyhláškou neupravovalo centrální zastupitelstvo, mohlo obecně závaznou vyhláškou s působností pro daný územní obvod města upravovat obvodní zastupitelstvo. Až do roku 2000, kdy proběhla tzv. reforma veřejné správy, vyvíjela obvodní zastupitelstva v Ostravě poměrně aktivní legislativní činnost, která byla ukončena zákonodárci přijetím nového zákona o obcích[7], jenž platí dodnes, který výslovně zakazuje statutárním městům svěřovat svým obvodům či částem normotvornou pravomoc.[8] Ostrava je tedy z prostředí českých statutárních měst skutečně příkladem výrazné decentralizace v městském federalismu.

Brno

Podobu brněnského federalismu upravuje rozsáhlý městský statut, který, co se obsahu týče, podrobně popisuje množství činností vykonávané městem, z nich plynoucí zákazy a dovolení, pojistky, omezení či oprávnění jednotlivých úrovní samosprávy ve dvoustupňovém zřízení. Odkazy na zákon o obcích zde netvoří ustanovení statutu, jako tomu bylo v případě Ostravy, pouze je doplňují či zpřesňují tak, jak je to u produktů legislativního procesu obvyklé.

Zvláštním institutem, který si zaslouží zmínit, je tzv. dohodovací řízení.[9] Statuty Plzně a Ostravy dohodovací řízení neznají. Tento nástroj se použije ve statutem vymezených oblastech činnosti města, dojde-li k rozporu mezi stanovisky zastupitelstva centrálního a zastupitelstva městské části. V takovém případě Rada města Brna vytvoří dohodovací orgán. Tím je komise městské rady vytvořená jednorázově za účelem řešit daný rozpor. Výstup z této komise má doporučující charakter. Spory vyplynuvší z výkonu veřejné správy ve městě řeší vždy s konečnou platností centrální zastupitelstvo.

I brněnské zřízení obsahuje výrazné decentralizační prvky. Statut garantuje městským částem autonomii,[10] kterou lze označit za smysluplnou. Kromě standardních úkolů ve vnitřních záležitostech má samospráva poměrně volné ruce při spravování tzv. „public goods.“ Mezi pravomoci, které lze považovat za stěžejní k vytvoření smysluplné autonomie, patří zřizovatelská funkce městské části, městský statut dává i místním zastupitelským sborům právo zřizovat právnické osoby, příspěvkové organizace města, obecně prospěšné společnosti i obchodní společnosti (zde je potřeba předchozího souhlasu Rady města Brna). Se souhlasem městské rady může též městská část vstupovat do obchodních společností jako podílník. Další neméně důležitou pravomocí je správa majetku, který město svěří městské části. Resp. jaký objem majetku může městská část spravovat a zda může město nabývat či pozbývat majetku i prostřednictvím městské části. A těmito kompetencemi městské části disponují. Dále statut svěřuje do péče městským částem také školská a předškolní zařízení či obytné domy s pozemky[11] nebo místní komunikace. Aktivní participace zastupitelstev městských částí na normotvorné činnosti města je samozřejmostí. Brněnští ve svém statutu akcentují paralelní působení[12] příp. sdílenou kompetenci.

„PŮSOBNOSTI MĚSTA A MĚSTSKÝCH ČÁSTÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH OBLASTÍ PŮSOBNOSTI, KTERÉ NEJSOU VYMEZENY V TÉTO ČÁSTI STATUTU NEBO KTERÉ NÁSLEDNĚ VZNIKNOU, ZŮSTÁVAJÍ V PŮSOBNOSTI MĚSTA, NEBUDOU-LI UPRAVENY JINAK, S VÝJIMKOU PŘENESENÉ PŮSOBNOSTI, KTEROU PODLE ZVLÁŠTNÍCH ZÁKONŮ VYKONÁVAJÍ ORGÁNY OBCÍ; V TOMTO PŘÍPADĚ JI VYKONÁVAJÍ ORGÁNY MĚSTSKÝCH ČÁSTÍ.“[13] Jak si lze povšimnout z této citace, také zde je v městském federalismu primární obecní suverenita vkládána do rukou centrálních orgánů města. Působnost městských částí je ve statutu určována poměrně složitým pozitivním výčtem kompetencí včetně sdílených v určitých oblastech, který následuje po výše uvedené citaci a i v Brně svým rozsahem zabírá zřetelně nevětší část městského statutu. Poněkud jinak tomu je u výkonu přenesené působnosti, státní správy. Zde naopak základní „zákon“ města říká, že agenda, kterou statut nezmiňuje a kterou obec má jménem státu vykonávat, vykonávají vždy orgány městských částí, resp. úřad městské části nebo rada městské části. Na rozdíl od Ostravy, mohou za určitých okolností vykonávat státní správu rady brněnských městských částí. Zde některé městské části, zejména ty větší, vykonávají přenesenou působnost obce i pro tzv. malé městské části, kterými jsou zejména ty, jež mají malá zastupitelstva (do 15 zastupitelů) a nemají své rady.

Brněnský statut je poměrně rozsáhlým dokumentem a snaží se podchytit prakticky veškerou činnost města, ať už jde o přenesenou či samostatnou působnost. V oblasti samostatné působnosti jsou úlohy orgánů města podchyceny skutečně detailně, rovněž v oblasti přenesené působnosti, proto se zásada negativního vymezení kompetencí v oblasti výkonu státní správy ve prospěch městských částí uplatní pouze tehdy, změní-li se zvláštní předpisy a zákony týkající se výkonu státní správy, resp. převede-li nečekaně stát do rukou obcí nějakou novou agendu. Obecně lze považovat Brno za reálně decentralizované město obdobně jako Ostravu.

Plzeň

Podobu tohoto městského zřízení upravuje Statut města Plzně. Ten na rozdíl od předchozích systémů obsahuje ustanovení, které hovoří o Zastupitelstvu města Plzně jako o nejvyšším orgánu města. Proč takové ustanovení, které na první pohled lze považovat za logické, neobsahují všechny statuty? Příčinu můžeme hledat již v zákoně o obcích, který takové označení nezná, obsahuje ustanovení, které říká, že obec spravuje zastupitelstvo,[14] přičemž konkrétní znění si město upraví ve svém statutu samo. O nejvyšším orgánu hovoří např. i Statut města Liberec.[15] V praxi tedy u nás existují obce, které mají nejvyšší orgán i které jakoby nejvyšší orgán nemají.

Samostatnou působnost obce reprezentuje na centrální úrovni zastupitelstvo města, na místní úrovni zastupitelstva městských obvodů. Zatímco ostravské a brněnské místní samosprávy mají své prapory a znaky, v Plzni se tato tradice neujala. Neujala se ani silnější decentralizace. V průběhu devadesátých let byly postupně odebírány městským obvodům pravomoci a proces, zdá se, nekončí. Zřizovatelská funkce obce je plzeňským městským obvodům na rozdíl od dvou předešlých systémů úplně zapovězena.[16] V této souvislosti občas vznikají různá hybridní usnesení centrálního zastupitelstva, která zřídí některé organizace (např. příspěvkové organizace, zejména mateřské školy), ale v zápětí pravomoci zřizovatele deleguje na obvodní orgány vyjma pravomoci zrušení takové organizace. U jiných případů zase centrální orgány požadují po obvodních zastupitelstvech, aby se podílela na financování organizací zřízených městem formou příspěvku ze svého rozpočtu (např. u základních škol, které fungují na základě výjimky MŠMT či u obvodních služeben městské Policie), což de facto znamená, že obvodní rozpočet dotuje „cizí“ činnost. U majetkoprávních vztahů je centralizační tendence velmi znatelná. Ta má dvě roviny.

Zatímco ještě v polovině 90. let vykonávaly městské obvody práva a povinnosti vlastníka nad pozemky celoměstskými orgány nevyhrazenými, v současnosti všechny tzv. nenávratné právní úkony (zejména nákup a prodej majetku) týkající se veškerých městských nemovitostí[17], jsou koncentrovány do kompetence centrálního zastupitelstva. Kromě bytových záležitostí, které se řídí zvláštními předpisy, smějí městské obvody uzavírat pouze nájemní smlouvy a to vždy na dobu určitou. Městské obvody v Plzni totiž nemohu nemovitý majetek ani nabývat, dokonce ani na základě darování.

Druhou rovinou je, jak se uplatňuje institut svěření majetku městskému obvodu do správy. Podíváme-li se do příslušného předpisu[18] zjistíme, že majetek, který svěřuje centrální radnice obvodním zastupitelstvům se dá v případě Plzně u každého obvodu spočítat na prstech jedné nebo dvou rukou, což je v porovnání s Brnem nesrovnatelné. Výjimkou snad je 3. městský obvod, ale při bližším zkoumání zjistíme, že se i zde nejedná o žádné zásadní majetky nějaké výrazné hodnoty ať už morální, kulturní či ekonomické.

Plzeňský městský federalismus je pouze formálně decentralizovaný. Podíváme-li se ve zkratce na výkon veřejné správy na základě kompetenčních portfólií uvedených v první části tohoto článku, pak zjistíme, že městský statut klade důraz na vyhrazenou kompetenci ve prospěch celoměstských orgánů (zřizovatelská funkce obce, nevratné právní úkony ve vztahu k nemovitému městskému majetku, úhrada rozpočtových schodků a další rozpočtová pravidla aj.). Statut v samostatné působnosti obce rovněž vyhrazuje vše, co není jím či jiným právním předpisem konkrétně ošetřeno, do působnosti centrálních orgánů. Plzeňský statut neobsahuje ani jedno zmocnění obecného charakteru ve prospěch městských obvodů, pokud odhlédneme od vnitřních záležitostí (např. organizační řád, komise, výbory, fondy), které mají, co se podoby týče, na základě české legislativy obecní charakter a lze je tedy považovat za paralelně existující. I v tomto městském zřízení je ve statutu velká část věnována sdílené působnosti[19] (jde např. o bytovou politiku, školství, rozvoj města, životní prostředí, správu obecních komunikací, veřejný pořádek, bezpečnost, odpadové hospodářství aj.). I zde je však městský obvod často v postavení poradního orgánu a některá ustanovení vyznívají spíše jako brzdy pro obvodní rozhodování. Ostatní autonomie místní samosprávy je podkopávána i faktem, že Rada města Plzně může vydávat vnitřní směrnice, jejichž obsahem mohou být různé příkazy, kterými se městské obvody musejí řídit[20] i přesto, že je taková záležitost samostatné působnosti obce svěřena do rozhodování obvodní samosprávě. Lze to považovat za nemalou vadu na kráse tohoto zřízení proto, že jde jednak o ustanovení obecného charakteru, jednak analogickým partnerem obvodního zastupitelstva je centrální zastupitelstvo. Kdyby hypoteticky Plzeň byla svrchovaným státem, bylo by takové ustanovení v její ústavě nebezpečné pro demokratické zřízení už tím, že by výkonná moc disponovala obecnou pravomocí vydávat dekrety. V současnosti lze existenci takového ustanovení označit za pozůstatek demokratického centralismu.

O tom, že Plzeň je centralizovaný systém, asi není nutné pochybovat. Už jen symbolický fakt, že městské obvody zde nemají své znaky a prapory, cosi signalizuje. Zdá se, že není o ně mezi obvody zájem stejně, jako není politická vůle takto nastavený systém měnit. Plzeňský statut je poměrně složitým dokumentem, který obsahuje spoustu pojistek a omezení místní samosprávy. Jako ostatní statuty ani tento není vhodný ke čtení pro veřejnost. Jak již bylo v první části zmíněno, může za to česká legislativa, ale i značný podíl úředníků na autorství.

Prameny:

Zákon č.128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška města Plzně č. 8/2001, Statut města, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška města Ostravy č. 11/2000, Statut města Ostravy, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška města Brna č. 20/2001, Statut města Brna, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška města Liberec č. 7/2001, Statut města Liberce, ve znění pozdějších předpisů

[1] § 130 písm. a) Zákona č.128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obecní zřízení“)

[2] čl. 1 odst. 1 Statutu města Liberec

[3] 3. část, čl. 18 – 27 Statutu města Plzně. Na urč. místech však i tato společná kompetence má charakteristiky vyhrazené kompetence, kde např. v čl. 17 je role orgánů obvodu postavena do pozice poradní instituce orgánů s celoměstskou působností, což lze chápat jako výrazný centralizační faktor ve zřízení tohoto města.

[4] čl. 7 odst. 1 Statutu města Ostravy

[5] čl. 5 odst. 2 téhož

[6] Rozsah pravomocí v Ostravě, kterými disponují tamní obvody, je dosti široký. Jejich přehled se nachází v článcích 8 – 31 Statutu města Ostravy.

[7] zákon č. 128/2000 Sb.

[8] Na tuto situaci reaguje současné znění Statutu města Ostravy v čl. 35 odst. 2, kde stanoví, že obvodní vyhlášky zůstávají účinné do doby, než je nahradí obecně závazné právní předpisy města.

[9] Čl. 3 odst. 2 písm. b), čl. 75 odst. 7 Statutu města Brna

[10] Čl. 11 téhož

[11] Příloha č. 4 téhož

[12] srovnáním podobnosti např. čl. 3 s čl. 11 nebo čl. 4 s čl. 12 Statutu města Brna, kde v čl. 12 odst. 2 přímo stojí: „Rada městské části jako výkonný orgán v oblasti samostatné působnosti plní obdobné úkoly jako rada města.“

[13] Část III. téhož

[14] § 15 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb.

[15] čl. 6 Statutu města Liberec

[16] čl. 32 Statutu města Plzně

[17] čl. 30 odst. 7 téhož

[18] Příloha č. 3 Statutu města Plzně

[19] čl. 18 – 27, 31 Statutu města Plzně

[20] čl. 15 odst. 3 téhož

Jak citovat tento text?

Netolický, Pavel. Městský federalismus [online]. E-polis.cz, 24. srpen 2004. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/mestsky-federalismus.html>. ISSN 1801-1438.