Merkantilismus a jeho vliv na vývoj státu a vedení války

Merkantilismus byl ekonomickým myšlenkovým směrem, typickým pro evropské ekonomické myšlení, který se jako všechny ekonomické myšlenkové směry v historii zásadním způsobem promítl do domácí a zahraniční politiky jednotlivých států. Počátky merkantilistického myšlení klademe zhruba do 14. a první poloviny 16. století, kdy se objevil např. v politice dynastie Medicejů.

Merkantilismus a jeho vliv na vývoj státu a vedení války

Merkantilismus byl ekonomickým myšlenkovým směrem, typickým pro evropské ekonomické myšlení, který se jako všechny ekonomické myšlenkové směry v historii zásadním způsobem promítl do domácí a zahraniční politiky jednotlivých států. Počátky merkantilistického myšlení klademe zhruba do 14. a první poloviny 16. století, kdy se objevil např. v politice dynastie Medicejů. Medicejové přesouvali kupecký kapitál na venkov. Měšťanstvo ve Florencii skupovalo půdu, a když nežilo z renty, věnovalo se podnikání s financemi. Medicejové se tak místo měšťanů opírali o venkovské feudály. [1] Ranný merkantilismus se objevoval také v jiných italských městech (Benátky a Janov), ale byl rozšířenou politicko-ekonomickou doktrínou i ve Španělsku či Portugalsku (Miller: 1995, 302). Merkantilismus nebyl zapomenut s koncem 18. století, v určité míře můžeme jeho charakteristické znaky v politice států pozorovat v 19. století, ale i ve 20. století. Mnoho autorů se k němu v průběhu 19. a 20. století vyjadřovalo většinou kriticky, někteří se však snažili jeho dědictví vyzdvihnout v dobrém slova smyslu. Ve své práci se pokusím průřezově postihnout jeho vliv na vnitřní i vnější politiku zejména v 17. a 18. století, kdy zažíval pomyslný „vrchol slávy“. Podrobněji se zaměřím na tehdejší evropskou pozici Francie, v závěru stručně zmíním tehdejší i pozdější kritiku merkantilismu, popř. postihnu pozitivní odkaz v dílech některých autorů.

Na úvod si ve stručnosti charakterizujme mezinárodní systém v 16. až 18. století. Technologické pokroky proměnily povahu státní síly a byl nastartován systém soupeření mezi evropskými státy. Evropa se stala mocensky dynamickou a v mnohém předčila své kolegy z východních říší. Evropský systém byl roztříštěný a to výrazným způsobem přispělo ke slávě a moci Evropy. V popředí těchto úspěchu stály teritoriální a obchodní expanze. Stát byl základním aktérem politiky a došlo k zahájení evropského kolonizačního procesu. Rozhodující událostí byl Vestfálský mír (1648), který ukončil období náboženských válek, které tkvěly v dynastické rivalitě. Byl uznán princip státní suverenity jako základního principu mezinárodního práva. Zásadní bylo, že vznikly svébytné národní státy a prosadil se koncept mocenské rovnováhy. Struktura se ale ukázala být nestabilní a hlavním nástrojem zahraniční politiky se stala válka. Válečné koalice ovládly 17. i 18. století a boje, které se vedly ve snaze získat nová území, se odehrávaly na pozadí nesmiřitelnosti protestantů s katolíky. (Krejčí: 1997, 26-31). Proč je důležité zmínit výše uvedená fakta? Stejně tak jako se nemůžeme bavit o přenosu genetické informace bez toho, abychom znaly DNA, nelze analyzovat zákonitosti zahraniční politiky bez předem zmapovaného mezinárodního systému, na kterém se mocenský boj v podobě vojenských expanzí odehrával a jehož stav zahraničně-politická strategie států [2] bezesporu zohledňovala.

Ranná podoba merkantilismu (nazývána též jako bullionismus) tedy spadá do 14. až 16. století a zrodila se v italských městech. Národní bohatství ztotožňovala s drahými kovy, z čehož vznikala doktrína platební bilance. Doktrína platební bilance mj. spočívala i v tom, že vlády měly za cíl podporovat vývoz a omezovat dovoz produktů manufaktur i řemesel. Na druhou stranu však vlády podporovaly dovoz a zároveň vývoz surovin a obilovin. Komplexně to nemělo logicky příznivý vliv na mezinárodní obchodní výměnu. Základ merkantilistické tradice tedy spatřujeme v určité národní sobeckosti. Merkantilisté předpokládali antagonismus státních zájmů a státy jako aktéři evropské politiky neviděly v obchodu prostředek hospodářského vzestupu všech národů, ale prostředek k získání vlastního zlata. Peníze byly jakousi zbraní národa, v tom tkvěla jejich síla. Význam peněz hrál podstatnou roli i pro tzv. agregátní poptávku. Důležité je poznamenat, že merkantilisté se rovněž domnívali, že síla národa roste s počtem obyvatel, proto hovořili v pozitivním smyslu o populační explozi (Hindls: 2003, 222-223).

Národy usilovaly nejen o zisk, ale i o potřebu regulace, která měla být v zájmu uspořádání ekonomického života. Národní zájmy byly stejně konfliktní jako národní a soukromý zájem uvnitř určitého státu. Hlavními cíly merkantilismu byly moc a dostatek bohatství. Toto merkantilistické vyjádření se promítá právě do mezinárodního soupeření jednotlivých států v 17. a 18. století. Ekonomická aktivita v podobě zahraničního obchodu, kdy docházelo k vyvážení výrobků, se řídila několika důležitými zásadami. Za prvé bylo jasné, že je potřeba omezit dovoz na levné suroviny a zvýšit vývoz vyrobených produktů. Druhá zásada byla implikována tou první, protože řešila problém odbytiště. Státy pro svoji strategii potřebovaly kolonie. Třetí premisa ochraňovala domácí průmysl. Čtvrtá podstatná zásada se odrážela ve faktu, že nešlo hromadit kapitál bez umožnění udělit monopol některým obchodním společnostem a pátá zásada vyplývala z té předešlé – kontrolovala námořní dopravu prostřednictvím vydávání námořních zákonů a opatření (Miller: 1995, 303). Spojme výše zmíněné skutečnosti s praktickou skutečností. Jako příklad uveďme pro začátek například Anglii, která byla na počátku 17. století nejrozvinutější zemí v Evropě, a kde se ukázaly být nejvhodnější podmínky pro rozvoj kapitalismu. Anglie kladla důraz na získávání peněz zejména z námořního obchodu, obchodu s koloniemi nebo právě z vývozu svých produktů. Za peníze pak nakupovala levné suroviny a zařízení. V první polovině 17. století v Anglii vrcholil revoluční stav, který byl mj. způsoben také ekonomickými změnami, jenž vyvolal rozšiřující kapitalismus, došlo také k vydání řady zákonů, které upravovaly námořní plavbu a obchod. [3] V Anglii navíc působili velmi významní zastánci merkantilismu, pro ilustraci můžeme jmenovat Thomase Muna, ředitele Východoindické společnosti, který tvrdil, že nebylo nutné udržovat za každou cenu aktivní bilanci s každou zemí, ale postačila ta celková. Rovněž byl proti exportu zlata ze země a zastával názor, že zakoupené zboží ze zahraničí mohlo být mnohem efektivněji zpracováno doma a exportováno s vyšší cenou. [4]

Některé nejzásadnější prvky merkantilního uspořádání jsme si již řekli. Ale jaké jsou další výrazné aspekty zahraniční politiky soudobých států ovlivněné do velké míry myšlenkami merkantilismu? Kromě skutečnosti, že bohatství spočívalo v hromadění peněz (zlata a stříbra), což později ostře kritizoval Adam Smith [5] , bylo pro merkantilismus charakteristické jeho působení na vedení války. Stát mohl prosperovat pouze v případě, že měl navrch nad ostatními sousedními státy, a to nemohl bez vedení války. Jak jsme již poznamenali, válka byla po celé 17. a 18. století jedním z hlavních nástrojů zahraniční politiky. Pro vedení války bylo ale potřeba dostatečně naplnit válečnou pokladnu, pro to se jako nejúčinnější způsob ukázala být aplikace prvků merkantilistické politiky (Kriegel: 2000, 462-463). „Merkantilní sytém byl produktem naléhavé potřeby vznikajícího moderního státu s jeho centralizovanou administrativou a stálou armádou“ (Krieger: 2000, 462).

Stabilita vestfálského systému se ukázala být jako velmi relativní. Každý suverénní stát měl moc, státy ohrožené silným postavením Francie v systému se s utlačovanou pozicí nehodlaly smířit, naopak silné státy jako byla Francie toužily po hegemonickém postavení. Neexistovala zde ale pouze Francie s Anglií, jež jsme mohli právem považovat za evropské mocnosti, ale v 18. století se nám začaly objevovat i jiné země, které zvyšovaly svoji mezinárodní autoritu. Rusko Petra I. budovalo vojenskou flotilu a jeho výboje pronikaly od Baltu až k Černému moři. Mocností evropského formátu se začalo stávat i Prusko, které ve válce o rakouské dědictví (1740-1748) ve spojenectví s Francií a Bavorskem způsobilo pokles významu rakouských Habsburků. Růst moci Pruska byl ale neodmyslitelně spojen i s úpadkem Švédska a v neposlední řadě s rozkladem Polska, což zapříčinilo vytvoření vakua ve střední Evropě6 (Krejčí: 1997, 32).

Do multipolárního systému států 17. a 18. století složených z krátkodobých a nestálých vojenských aliancí se promítala myšlenka zvýšení moci státu. Ukázkovým a nejčastěji uváděným případem byla Francie, kde se všemožně usilovalo o zvýšení královské moci, existovaly tu profesionální armády, královská loďstva a rozsáhlá infrastruktura válečných akademií (Kennedy: 1996, 104-105). Ludvík XIV. se fakticky ujal vlády v roce 1661 a jeho nástup znamenal dovršení absolutismu ve Francii. Nebudu zde zabíhat do přílišných podrobností, ale pokud chceme lépe porozumět francouzské expanzivní politice, musíme se přesunout o několik let zpět. Byl to kardinál Richelieu (první ministr Francie 1624-1642), kdo přišel s vůdčím principem budoucí zahraniční politiky raison d’état. Richelieu byl odhodlán zabránit vítězství reformace za každou cenu a byl svému cílu ochoten obětovat cokoli. Pod tímto principem si kardinál představoval něco, co bychom dnes mohli v mezinárodně-politické terminologii označit jako princip národní bezpečnosti. Co je důležitější pro panovníka než pochopit zájmy vlastního národa? Richelieu tvrdil, že úspěch zahraniční politiky tkvěl ve schopnosti vycítit mocenské vztahy. Tento princip, který by se dal jednoduše vyjádřit příslovím „účel světí prostředky“, umožnil Francii stát se dominantní mocností v Evropě a dosáhnout značných územních zisků. Po roce 1648 začaly princip raison d’état ovšem využívat ve své expanzivní politice i ostatní evropské státy a jak se později ukázalo, byla v této skutečnosti spatřována jedna z hlavních příčin francouzského zahraničně-politického i vnitřně-politického pádu (Kissinger: 1996, 55-62). Raison d’état vytvořil teoretické zázemí evropského mocensko-politického soupeření, merkantilistické prvky poté rozšířily zahraničně-politické aspekty o ekonomickou dimenzi.

Ludvík a jeho přesvědčení, že král je zdrojem veškerých práv a povinností ve státě, že jedině osoba panovníka má právo rozhodovat o domácí i zahraniční politice, legislativních či zákonodárných úpravách, dovedla ve své podstatě Francii do záhuby. Mezi nosné sloupy Ludvíkova absolutismu patřila v prvé řadě zejména armáda. Francie, která pod vlivem merkantilismu a raison d’état směle pokračovala ve vedení velice finančně nákladné expanzivní politiku, měla oporu také v byrokratické úřednické státní správě, pochopitelně katolické církve a budování policejní sítě. Centralistické tendence jak v legislativě, tak v administrativě vedly k posílení úřední moci. Francie byla posedlá neustálou potřebou peněz a chápala obchod jako ochuzení jiné země a získání bohatství pro sebe, soustředila se na výstavbu komunikačních kanálů a námořního i válečného loďstva, obchodování s koloniemi. (Sochrová: 1998, 19-20). Richelieovo dědictví nechalo Francii usnout na vavřínech úspěchu. Kde byly meze raison d’état? Kolik bylo ještě zapotřebí zvítězit válek, aby kupříkladu Francie dosáhla stoprocentní bezpečnosti? Richelieu dal Ludvíkovi silný stát, na jehož východních hranicích bylo slabé a roztříštěné Německo a na západních hranicích slábnoucí Španělsko. Ludvíkovo snažení muselo být vykoupeno neúspěchem. Paradoxně, však postupně docházelo k situaci, že se paralyzovala možnost dosáhnout ještě většího úspěchu, protože když všechny státy využívaly stejný princip a žádný stát nebyl natolik silný, aby dohnal princip soudobé národní bezpečnosti do extrému. Navíc vybírání daní a podobných moderních poplatků redukovalo státní kasu a nebylo již tolik financí, které by se mohly věnovat na válku. Jediným státem, který nepotřeboval expandovat do Evropy a který si mohl dovolit myslet na výhodu vytvoření určité mocenské rovnováhy byla Anglie. Anglii se podařilo vytvořit dostatečně silnou koalici proti Francii a navždy tak pohřbít francouzské ambice stát se evropským hegemonem (Kissinger: 1996, 63-69). Francie byla sice nejrozlehlejší zemí Evropy s největším počtem obyvatel a bohatství, ale nebyla dostatečně efektivně zpravována, aby se mohla zhostit role supervelmoci, navíc francouzská vojenská strategie byla poměrně rozptýlená a neuspořádaná.

Ve Francii působil v průběhu 17. století jeden z nejvýznamnějších merkantilistů své doby, Jean-Baptiste Colbert, který zastával za vlády Ludvíka XIV. portfej financí. Colbert říkal, že země, které neměly dostatek zásob zlata a stříbra na svém území, by se měly soustředit na zahraniční obchod. Colbert byl ve své době i později doceňován v přední řadě za to, že položil důležité elementy ekonomického etatismus. Colbert byl předním zastáncem tzv. řízeného pohybu zboží, což ve svém důsledku znamenalo snahu udržovat na nízké úrovni dovážené zboží (zejména to luxusní) a domácí spotřebu, podporovat exportní artikly, nezbavovat se zbytečně levných surovin a nezpracovatelných agrárních produktů a co bylo velice důležité – přepravovat zboží na vlastních obchodních lodích (zejména z kolonií do mateřské země). Zde je podstatné připomenout, že tehdejší francouzský ministr financí rovněž nevystupoval pouze jako stěžejní postava při výstavbě obchodní a válečné flotily, ale i námořních společností (např. v Indii). Francie se na Colbertovy rady snažila přilákat do svých kolonií soukromé investice, k čemuž jí posloužily finanční prostředky ze státní kasy. Colbert se významně zasloužil o založení francouzských kolonií v západní Africe, Americe, Indočíně, Madagaskaru či Přední Indii. [7] Colbert podporoval soukromou i státní průmyslovou hospodářskou činnost a zval do Francie odborníky, kteří měli mít příznivý vliv na místní řemeslníky. Vedle toho kladl důraz na produkční rentabilitu, budování monumentálního státního loďstva a podařilo se za jeho ministerství vybudovat ve Francii stálou infrastrukturu, jenž měla sloužit jako modernizační prvek rozvíjejících se obchodních vztahů. Colbert se pod nálepkou merkantilistů zasloužil o zdůraznění industriální výroby, která dle jeho názoru přispívala k obohacení státu. Problémem byla ovšem otázka neustále rostoucích výdajů, na které však Colbert během doby, kdy zastával svůj úřad upozorňoval. Jednalo se o válečné výdaje. Následkům se nedalo vyhnout, celý složitě vybudovaný systém se pod tíhou dluhů zbortil. [8]

V tomto okamžiku bych si dovolila krátké srovnání finanční politiky Francie s Anglií. Finance byly jedny ze základních faktorů, které do jisté míry vysvětlovaly postavení zemí v tehdejším evropském systému. Finance spolu s produktivní hospodářskou základnou tvořily důležitou složku státních příjmů. Koaliční války trvaly dlouho, protože jednotliví aktéři si díky půjčkám mohly „zaplatit“ silnějšího spojence. Každá země vedoucí válku samozřejmě nutně potřebovala peníze, které stály na pozadí „finanční revoluce“, jenž umožnila rozvoj ranné moderní světové ekonomiky a o jejíž rozmach se zasloužila právě výše deklarovaná válečná praxe. Nedostatek zlata a stříbra nutily k zavedení bankovních služeb, války se začaly financovat z půjček. Finanční síla se odvíjela od síly politické, což je nejlépe vidět na Anglii s Francií. Francie pod vlivem Colberta kladla důraz na přímé daně a omezovala své obchodníky vnitřními cly a bránila domácímu obchodu. Angličané nebyli tak dušeni na daních jako Francouzi, což vedlo obyvatele k větší spořivosti a stát si za války vytvářel, na rozdíl od Francie, větší rezervy zdanitelného bohatství. Důležitý rozdíl pak spočíval v rozvoji bank, Anglie si zkrátka byla schopná obstarat dlouhodobé válečné půjčky. Francie toho schopná nebyla z několika důvodů – za prvé neměla účinný státní finanční systém [9] , za druhé státní účetnictví bylo velice nepřehledné. Francie si nebyla schopná dělat finanční rezervy a v období druhé poloviny 18. století pro ni bylo velice těžké získat větší obnos peněz, francouzský státní dluh narůstal a vypisování stále vyšších daní se nesetkávalo s ohlasem u veřejnosti. Vše vyústilo rokem 1789 a Velkou francouzskou revolucí (Kennedy, 1996: 110-115).

Významnou roli v mezinárodních vztazích hrál koloniální faktor, téměř všechny státy v tomto období měly svoje námořní a koloniální dějiště. Evropský systém, jehož integrální součástí rovnováhy sil se stalo koloniální bohatství, postrádal morální a náboženskou vážnost, teritoriální državy byly jakýmisi „žetony v kasinu“ a stávaly se předmětem náhodného válečného štěstí. Kolonie zásadním způsobem ovlivňovaly ekonomické poměry (Ferro: 2006, 601-602). Není pochyb o tom, že v 18. století panoval názor, že konflikty zkrátka nelze vykořenit. Válka byla naprosto přirozeným způsobem přežití. Teorie vedení války hovoří v rámci makroteorie o tzv. strukturální teorii, které zkoumá v prvé řadě „vztah vnitrostátní struktury společenských institucí a chování státu navenek, “ [10] kam se řadí mírové teorie, které do popředí zájmu staví volný obchod, který zabraňuje válkám z důvodu jejich neúčinnosti na fungující mezinárodně-obchodní vztahy mezi státy. V tomto bodě se diametrálně odlišují od názorů merkantilistů, ti byli naopak názoru, že státy by mezi sebou válčit měly. [11] Dnes můžeme tedy vliv merkantilistické tradice spatřovat v politických koncepcí autoritářských režimů, snaží se tím rozšířit svoji moc nebo se pokouší kompenzovat nezdary v domácí politice.

Devatenácté století přichází se změnou a jako přelom v dosud uznávané merkantilní politice, která podporovala protekcionismus [12] , se ukázala smlouva mezi Francií a Velkou Británií z roku 1860. Smlouva se stala přelomovou ve své podstatě, protože položila základy pro dodnes uznávaný mezinárodní obchod. Přicházela s liberalizačními tendencemi a odmítala protekcionistické zásady merkantilismus, s jehož kritikou přišel v 18. století jako první fyziokrat David Hume, později se k němu přidali Adam Smith či David Ricardo, kteří se domnívali, že mezinárodní obchod tvoří předpoklad pro hospodářský rozvoj země a zvyšování jejího bohatství. Ke konci 19. století se ale, zásluhou Bismarckova Německa, opětovně začaly vracet zásady protekcionismu. [13] Smith kritizoval merkantilismus zejména pro jeho nefunkčnost a nedodržování tržní směny postavené na neviditelné ruce trhu, která „koordinuje lidské činnosti a slaďuje individuální zájmy se zájmem společnosti“ (Hindls: 2003, 183). V tomto období se do opozice proti představitelům klasické politické ekonomie prosadila tzv. německá historická škola, která používala historicko-deduktivní metodu na úkor abstraktně-deduktivní metody, užívané „klasickými ekonomi“. Jejím předním představitelem a zastáncem merkantilismu byl Gustav Schmoller, který odmítal ekonomické zákony a zdůrazňoval evoluční a historický charakter teorie, měl sklony k sociálnímu reformátorství, prostřednictvím něhož např. obhajovali systém sociálního pojištění a regulaci pracovních podmínek. Schmoller byl zastáncem výrazného paternalistického státu a odmítal laissez-faire (Hindls: 2003, 260, 366). Ve 20. století se na merkantilismus odvolával John Maynard Keynes.

Literatura

1. BALÍK, S.: Právní dějiny evropských zemí a USA, Plzeň 2005.
2. DUBY, G.: Dějiny Francie od počátků po současnost, Praha 2003.
3. FERRO, M.: Dějiny Francie, Praha 2006.
4. HINDLS, R., HOLMAN R., HRONOVÁ S. a kol: Ekonomický slovník, Praha 2003.
5. KENNEDY, P.: Vzestup a pád velmocí – ekonomické proměny a vojenské konflikty v letech 1500-2000, Praha 1996.
6. KISSINGER, H.: Umění diplomacie – od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha 1996.
7. KRIEGER, J.: Oxfordský slovník světové politiky, Praha 2000.
8. KREJČÍ, O.: Mezinárodní politika, Praha 1997.
9. MILLER, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha 1995.
10. SOCHROVÁ, M.: Dějepis II., Praha 1998.

Internetové zdroje:

• http://www.e-polis.cz
• http://www.kap.zcu.cz/opory/studijni_texty/kniha_stat_prostor/kap-Sedivy.doc
• http://www.freshmagazine.cz
• http://www.law.muni.cz

Poznámky

[1] http://www.e-polis.cz/view.php?id=120&catid=9

[2] Zahraničně-politická koncepce některých států byla v popisovaném období právě výrazně ovlivňována merkantilistickými tendencemi.

[3] Pro ilustraci je možné uvést např. Zákon o povzbuzení a řízení obchodu (1650) a Plavební zákon (1651). Plavební zákon byl typickou ukázkou merkantilistických tendencí – povzbuzoval anglickou námořní dopravu a rybolov, ale hlavně byl namířen proti nizozemské konkurenci (Balík: 2005, 176).

[4] Podobné názory v jeho době např. zastával i Josiah Child, v 18. století třeba James Steuart, který přišel s dělením zisku na pozitivní (pro nikoho neznamená ztrátu) a relativní (pro někoho může znamenat ztrátu) ( http://skas.law.muni.cz/materialy/dejiny_ekonomickych_teorii.doc+vliv+merkantilismu+na+politiku+st%C3%A1tu&hl=cs&ct=clnk&cd=3&gl=cz ).

[5] O kritice Adama Smithe jako jednoho z nejvýznamnějších představitelů klasické politické ekonomie se v krátkosti zmíním ještě později.

[6] Status mocnosti ztratila kromě Švédska také Nizozemí a finančně velmi zadlužené Španělsko, které se špatnou válečnou strategii samo odsunulo na mocenský okraj.

[7] Francie uzavírala mezi svými vazaly a spojenci celní unie a naopak na ostatní zboží z jiných zemí uvalovala vysoké celní tarify na zboží, což bylo namířeno zejména proti Anglii a vyplývalo to z francouzsko-britského soupeření v 17. a na sklonku 18. a 19. století. (Duby: 448-449).

[8] http://www.freshmagazine.cz/clanek-99-colbert-8211-vic-nez-napoleon.

[9] Ve Francii shromažďovaly peníze daňoví pachtýři, vykonávali dohled na královskými monopoly a peníze vládě půjčovaly s vysokými úroky. Charakteristickým znakem francouzského systému byla jednoznační korupce.

[10] http://www.kap.zcu.cz/opory/studijni_texty/kniha_stat_prostor/kap-Sedivy.doc.

[11] Dnes tyto „názory rozvíjí hypotéza „demokratického míru“ – empirickým studiem historie doložená teze, že liberálně demokratické státy spolu neválčí (Doyle 1994, 105-107). Zatímco liberální a demokratické republiky mají být ze své podstaty mírumilovné“ (tamtéž).

[12] Protekcionismus se používá pro označení politické linie vlády, kdy dochází ke zvyšování cen nebo snižování možnosti dovozu výrobků, čímž se snaží ochránit domácí produkci (Krieger: 2000, 683).

[13] http://www.e-polis.cz/view.php?id=147&catid=25.

Autor: Bc. Gabriela Wagnerová

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

TZ - Konference Reformy vlády ČR

Spor o participační demokracii na české politické scéně po roce 1989

Další články z rubriky

Full-time vs. part-time: Jak to funguje?

Rok 2019 a kryptoměny – Spadnou na úplné dno?

ČNB napravuje, nač sama zadělala

Vložit komentář