Média, hyperrealita, manipulace a… šnek

5. srpen 2016 Hana Svobodová komentáře

Každý z nás vstupuje do dalšího dne a dodržuje přitom některé vžité rituály, např. čteme noviny, sledujeme TV, informujeme se a komunikujeme prostřednictvím „sítě sítí“ internetem. Ujišťujeme se, že než vyrazíme do zaměstnání, máme u sebe kromě dokladů také mobil, iphone, notebook, laptop atd. I přes generační odstupy a posuny tyto a další „předměty doby“ korelují, min. na úrovni informací a komunikace.

Zdroj: pixabay.com

Přitom pozvolna a ve stále těsnější podobě mají co dočinění s prostředím, v němž jsme vyrůstali, s individuálními návyky, rodinnými tradicemi a později s vlastními zkušenostmi. To, co bylo a je pro někoho samozřejmostí, pro druhého je vzdálené anebo naprosto nepřijatelné, přesto se tyto rozdíly spíše stírají, aby se vytvářely jiné. Ovlivňuje nás nejen výchova, kultura, obecně „racionalita“ doby, v níž žijeme a kterou si po svém uzpůsobujeme a předáváme potomkům, působí na nás specifické atributy sociální reality, kterým jsme dali vzniknout a zdokonalili je až do podoby doprovázející nás téměř na každém kroku nejen jako pasivní příjemce, ale také jako aktivní účastníky či dokonce tvůrce. Mám na mysli média, nejen coby fenomén, který jsme jako lidská společnost vytvořili a jsme jím ovlivňováni na různých úrovních a kvalitách sociálních vztahů, neboť se stal realitou vytvářející na různých úrovních realitu svou „vlastní“ – nazývanou často jako virtuální (možnou, zdánlivou). Např. francouzský postmoderní filosof Baudrillard píše ve vztahu k mediálním účinkům o tzv. hyperrealitě, té, co je „vytvářená prolínáním lidského chování a mediálních vjemů.“[1] Baudrillard (mj. mu bylo vytváření těchto pojmů některými vytýkáno) tomuto „spojenectví“ vjemů a vnějšího světa pod vlivem médií říká simulakra. Tento filozof a sociolog nebyl jediným, kdo „interakční model“ sleduje jako určitou logiku postmoderního světa, v němž se člověk a svět vzájemně utvářejí, ovlivňují, a výrazem je nová kvalita vztahů v podobě sdělení a jejich významů.

V souvislosti s nástupem vlivu – nejen v technické rovině – televize se výrazně mění také role tištěných médií („soumrak ´´věku tisku´´ a nástup ´´věku televize´´“)[2]. Nastupuje věk komunikace, který postupně vytěsňuje a usměrňuje roli tištěných médií, která především informovala. S „věkem televize“ a především internetem začínáme komunikovat. Pravda, typ sociálních vztahů rozvíjejících se v rámci sociálních sítí, fór a podobně ani tak neposiluje význam „sociálního“, jako osobitého jazyka, který kolísá mezi technicky a technologicky převratným médiem – internetem, pro nějž žádná vzdálenost není dost vzdálena. Mezilidské vztahy se začínají tzv. podobat – tu událostem na Dálném východě, kdesi v Africe, stejně jako přes ulici či za rohem. Komunikujeme a své „komunikanty“ ani neznáme (mohou mít skrytou identitu, vystupovat anonymně atd.) Po obrazovce počítače se šíří změť znaků, zkratek. Zpodobňujeme…, svoje pocity, nálady, myšlenky, „svého Boha“. Znaky, písmo, sdělení je víc a více metaforou. Roste význam „jako Něco“. „Jako“ je víc než „být“. „Jako“, tedy „metafora“ vtělená do médií ve všech aspektech, včetně našeho odhodlání vnímat rozdíl mezi tím, co je a co se jeví být. Postman v těchto aspektech vidí nebezpečí pro kulturu lidské civilizace, a to následováním orwellovského scénáře - jako vězení či huxleyovského – jako frašku.[3] Obé známé nejen z knižního či filmového ztvárnění sociálních (anti-)utopií – viz např. Orwellův 1984 nebo Huxleyho Ostrov či Konec civilizace (český překlad)[4]. Postman přitom poukazuje na to, „že tragédie obyvatel … Konce civilizace nespočívala v tom, že se místo myšlení smáli, nýbrž v tom, že nevěděli, čemu se smějí a proč vlastně myslet přestali.“[5] Jenže…

Realita „virtuálního světa“ dnes realitu „smíchu“ ani nepotřebuje. Vytváří svou vlastní, a pravidla si určuje téměř každý z nás. Internet - téměř všezahrnující způsob komunikace lidskou společnost zase posouvá o něco dál. Jsme o něco dokonalejší, přitom zranitelnější, ale rychlejší. Stále více jsme vystaveni rizikům bujícího konzumu, na němž si zakládáme a pěstujeme ho s vírou téměř „nábožnou“, jiným přitom tu jejich, možná o něco „méně dokonalou, často primitivní“ vytýkáme.

Nebrojím proti internetu. Také toto médium využívám a nemyslím, že by jej „krok zpět“ mohl jakkoli nahradit. Zajímají mě ale také psychosociální souvislosti a dopady tohoto fenoménu, který s takovou účinnosti dokáže posloužit naší racionalitě, stejně jako „vydráždit“ naše emoce a posloužit např. jako účinná propagandistická zbraň. Proč o tom všem uvažovat? Třeba proto, že tento týden podruhé slyším na ČT 1 v ranním studiu zpráv o tom, zda také média mohou mít nějaký podíl na násilných až teroristických aktivitách jednotlivců a skupin z této i nedávné doby. Nepodezírám moderátorku z vlastní iniciativy, či přímo z manipulace, média musejí využívat všech dostupných prostředků k tomu, aby sama sebe utvrdila jako údajně „sedmá velmoc“[6] … Snad ani „velmoc“ není ten správný termín. Internet jako médium je však fenomén, který umožňuje prostor všem, včetně ideologií různého druhu, nepočítáme-li internet jako svého druhu „mediální ideologii“, která těm dalším jen usnadňuje jejich „příběh“ sdělit a sdílet co největšímu počtu potenciálních zájemců.

Nemusíme pochybovat o tom, zda nás mediální sdělení manipulují, ta ze sociálních sítí o to více, neboť jejich autory býváme my sami, což je z hlediska zkušeností, jazyka a prožitků ještě o něco účinnější. F. Koukolík uvádí: „Počítejte s tím, že ve sdělovacích prostředcích je víc propagandistických manipulací než faktů.“[7] Pokud hledáme obranu, více a více objektivizující, proč tomu „věřit“ či „nevěřit“, pak Koukolík dodává: „Myslete na to, co ve zprávách světových agentur není, přinejmenším stejně na to, co v nich je…. Neukvapujte se s rozhodnutím.“[8] A připomeňte si svá dětská léta, když jsme např. jako malé děti tahali rodiče za rukáv a ptali se, „proč má ten pán deštník, když neprší“ anebo ono triviální, proč je „Země kulatá“ (víme, že není, ale koule je přitom tak dokonalá!). Tyto a jiné situace se sociálním kontextem dávají tušit a předpokládají, že, abychom něco nevěděli, musíme toho min. stejně tolik vědět a hlavně nespěchat s rozhodnutím. Nejde totiž ani tak o „ideologii“ rozhodnutí jako o to, komu jsme a proč ochotni stranit. A „Lidé se nejsnáze dají polapit na to, co mají rádi a čemu věří, co rádi poslouchají, například na vizi prostého, laskavého a bezpečného světa, který by si přáli.“ [9] Jenže… Právě tohle nejen neradi posloucháme, nejraději se tím prostě neřídíme. A internet je tím mediálním a sociálním prostředím, které nám dává aspoň přechodně a „virtuálně“ pocítit, že něco řídíme, určujeme, ovládáme, ovlivňujeme a zdánlivě v anonymitě. Můžeme být „virtuálně“ na chvíli těmi, jimž svou kritiku, spílání a odsudky adresujeme. Jsou „vinni“ a my přitom nemusíme nést ani trochu odpovědnosti. Jsme na okamžik „soudci“, kteří tomu či onomu – nejlépe trestem nejvyšším – vyměří jeho další osud. Bráníme se propagandě a stejnou měrou jiné straníme, a vůbec si s tím nemusíme dělat hlavu. Přesto máme díky médiím – TV a internetu zvlášť oprávněný pocit „informace“. Nikoliv. Jen jsme nabídli svůj příběh, do jiného zasáhli a poslali ho sítí dál. Sdílíme… Jen se tak trochu vytrácí, zda také přemýšlíme, co, proč a jak. Chybí kritické myšlení a převažuje iluze, „že vidět znamená chápat.“[10]

Co zbývá? Je toho stále dost, stejně jako nových faktů a informací zase o něco přibyde. Pozoruji-li šneka, jak se za léta evoluce nevzdal svého domečku, který si stále „nosí“ s sebou, zanechávaje za sebou lepkavou stopu, napadá mě, že tak činí často navzdory nepřízni osudu, který ho nakonec dostihne a rozdrtí, a téměř uvážlivě stále směřuje ke svému cíli. A možná někde tam se nabízí hledat odpovědi, jak čelit manipulaci, indoktrinaci a kontrole vědomí. A jaký je tedy za daných podmínek onen „modus operandi“? Určitě uvážlivost, lpění na kritickém myšlení, odstup a tak trochu větší odolávání vůči tenzi a rychlosti doby, jejímž svodům bychom neměli obětovat nezávislost a svobodu rozhodování, o něž generace před námi usilovali často cenou nejvyšší.

[1] GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999, 374 s. ISBN 80 – 7203 – 124 - 4.

[2] Srv. POSTMAN, N. Ubavit se k smrti. Praha: Mf, 2010, 24 s. ISBN 978 – 80 – 204 – 2206 - 4.

[3] Srv. POSTMAN, N. Ubavit se k smrti. Praha: Mf, 2010, 178 – 186 s. ISBN 978 – 80 – 204 – 2206 - 4.

[4] Z angl. Originálu „Brave New World“

[5] Tamtéž, 186 s.

[6] „Termín Sedmá velmoc vznikl pravděpodobně za Napoleona Bonaparteho, který označil noviny jako "pátou velmoc", která proti němu bojovala. Tím se tedy z tisku stala "velmoc šestá". Poté, co se za velmoc začala považovat také Itálie, číselná řada se posunula a noviny už zůstaly u názvu "sedmá velmoc". Původně si ho ovšem vysloužily jenom protinapoleonovské noviny Rheinisher Merkur.

Média jsou však také označována jako velmoc "čtvrtá" po moci zákonodárné, výkonné a soudní a toto pojmenování se vztahuje především na média masová - tisk, rozhlas, televizi…“ In: Sedmá velmoc. Rozhlas.cz [online]. Dostupné: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/porady/_porad/1786 [cit. 27. 07. 2016]

[7] KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J., Vzpoura deprivantů. Praha: Galén, 2008, 105 s. ISBN 978 – 80 – 7662 – 410- 2.

[8] Tamtéž, 105 s.

[9] Tamtéž, 105 s.

[10] RAMONET, I., Tyranie médií. Praha: Mf, 2003, 213 s. ISBN 80 – 204 – 1037 -6.

Jak citovat tento text?

Svobodová, Hana. Média, hyperrealita, manipulace a… šnek [online]. E-polis.cz, 5. srpen 2016. [cit. 2024-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/media-hyperrealita-manipulace-a-snek.html>. ISSN 1801-1438.