Média a terorismus

11. září 2001, datum, které změnilo historii terorismu. Dvě letadla, unesená radikálními islamistickými teroristy narazila do věží Světového obchodního centra v New Yorku, další pak do budovy Pentagonu ve Washingtonu. Jedná se o nejbrutálnější akci v dějinách tzv. nového terorismu, fenoménu 21. století. Masová médie pak umožnila sledování tohoto aktu i následujícího dění v přímém přenosu. Útokem na Světové obchodní centrum začala nová éra terorismu, zvláště se v ní ukazuje blízký vztah terorismu a médií jako jeho nástroje.

Média a terorismus

Datum 11. září 2001, datum, které změnilo historii terorismu. Dvě letadla, unesená radikálními islamistickými teroristy narazila do věží Světového obchodního centra v New Yorku, další pak do budovy Pentagonu ve Washingtonu. Jedná se o nejbrutálnější akci v dějinách tzv. nového terorismu, fenoménu 21. století. Masová médie pak umožnila sledování tohoto aktu i následujícího dění v přímém přenosu. Útokem na Světové obchodní centrum začala nová éra terorismu, zvláště se v ní ukazuje blízký vztah terorismu a médií jako jeho nástroje. V této stati bych se rád věnoval vztahu médií a terorismu vyplývajícího z dění po 11. září.

Chceme-li operovat s pojmem nový terorismus, je předně důležité tento pojem vymezit a definovat. Definice terorismu jako takového není jednoduchá, jedná se o polysém. Existují různé formy a projevy terorismu, pro nás však připadá v úvahu terorismus politicky motivovaný: tedy forma politického násilí, jejímž cílem je změnit nebo destabilizovat dosavadní fungující systém, a to použitím nekonvenčních prostředků. Bez politického podtextu by byl teroristický čin kriminálním činem. Aktéry terorismu jsou více či méně organizované ozbrojené skupiny, které se snaží prosadit své společností opomíjené cíle a požadavky. Politický terorismus lze tedy na základě předchozích tezí definovat jako použití destruktivního násilí spíše „skrytým“ způsobem, než v otevřeném boji, prováděné utajenými organizovanými skupinami operujícími více méně sporadicky (na rozdíl od gerilových hnutí), přičemž aspoň některé z jeho cílů jsou politického charakteru (Gurr 1979a: 25; Gurr 1983: 135-136; Bell, Gurr 1979: 330; Strmiska 2001: 12).

Prostředky k dosažení cílů terorismu starého typu bylo vyvolání strachu, nátlaku, zastrašení, psychického nátlaku. Počet obětí teroristického útoku nebyl ani tak důležitý, jako právě vyvinutí psychického teroru. Tím, že by teroristické skupiny maximalizovaly počet obětí, ztratili by podporu části společnosti, které byla důležitá pro pozdější získání legitimity, v případě úspěšného nátlaku. Terorismus starého typu byl navíc téměř výhradně regionálního zaměření, tedy týkal se pouze konkrétních regionů a jen málokdy přesahoval jeho hranice.

Od devadesátých let nastupuje nová forma terorismu, tzv. Nový terorismus, jehož cílem se stává maximalizace obětí, používá daleko brutálnější prostředky, využívá moderní technologie a především média. Počtem obětí a brutálností prostředků noví teroristé zajistili, že se dnes nikdo nemůže cítit zcela bezpečně, lidé na západě jsou nuceni žít pod neustálým deštníkem strachu a nejistoty. Cíle a požadavky těchto nových teroristů zůstávají nejasné a nevyřčené. Jasné zůstává pouze to, že jsou proti stávajícímu světovému systému, nejsou vázané ani regionálně, teroristický útok může přijít kdekoli a kdykoli. Terorismus je bojem utlačovaných proti utlačovatelům, slabých proti silným a právě z tohoto důvodu je nový terorismus zaměřen především proti Americe, která je vnímána jako nositel západní etnocentrické kultury a rozmachu. Zrod nového terorismu souvisí s rozvojem masových médií, globalizací a především rozpadem bipolárního světa, který držel potenciální nové útočníky zaměstnané v lokálních konfliktech. Během studené války pomáhali obě soupeřící mocnosti při výcviku profesionálních zabijáků, ze kterých se dnes etablují teroristické organizace typu Al-Quaeda a útočí na bývalé podporovatele. Tento fenomén se označuje jako „blowback“.

Rozvoj masových médií a komunikací, především internetu, usnadnil komunikaci i teroristům, masová média pak zajistila co největší účinnost teroristického útoku. Existuje-li tu možnost sledovat teroristický útok v přímém přenosu, jeho psychický účinek se zněkolikanásobí během velmi krátké chvíle, a to tím spíše, čím je tento útok brutálnější, například jako útok na Světové obchodní centrum. Média hrají v životě člověka stále významnější roli, začíná se v této souvislosti hovořit jako o vládě médií, mediokracii. Od konce 18. století získávají média stále větší roli v politickém rozhodování. Nezanedbatelná role médií je dobře vidět v autoritářských státech, kde politická sféra ovládá sféru mediální, což ji umožňuje zcela kontrolovat masy. V liberálních demokraciích je zase politická sféra závislá na mediální sféře, bez ní by politici nemohli komunikovat se svými voliči. Politická sféra je v popředí zájmu médií, čímž média plní úlohu hlídacího psa demokracie. Média jsou zcela autonomní a mají moc výrazně proměňovat veřejné mínění, což až nabízí myšlenky o jakési mediální konspiraci. Mají-li média tak silný vliv na veřejné mínění, není těžké si domyslet, jak významnou roli hrají masová média při utváření veřejného mínění o teroristickém útoku. Tím, že masová média ihned rozšíří zprávu o útoku, umocní cíl teroristů, tedy vyvolat co největší psychický teror a strach. Navíc to, co je vytištěno černé na bílém, nebo to co běží v televizi je běžně považováno za neměnnou pravdu.

Média ovlivňují veřejné mínění tím, že vytvářejí vlastní realitu, diametrálně odlišnou od skutečné reality. Mediální realita skutečnost pouze zrcadlí, utváří pouze její lomový obraz. Na jedné straně jsou média závislá už na vstupech, například o čem je vlády nebo vyšetřovací komise informují, na druhé straně jsou média závislá na sledovanosti, ukazují to, co většina chce vidět. Mediální výzkumy prováděné od 50. let poukazují na odlišnost mediální a skutečné reality. V médiích jsou etnické menšiny, sociální skupiny nebo geopolitické oblasti zastoupeny nepoměrně jinak, než jak tomu doopravdy ve společnosti je. Stejně tak je tomu i s kriminalitou, média ukazují to, co chce divák vidět. V porovnání s policejními statistikami nabízejí média značně zkreslený pohled na kriminalitu. Média věnují silně nadproporční pozornost především násilným zločinům, terorismu a korupci (Graber 1980; Jaehnig a kol. 1981; Gerber 1989; Jirák-Říchová 2000: 26). Nicméně se těmto tématům věnují pro to, protože je po nich poptávka.

Mediální realita by se měla co nejblíže blížit skutečnosti, tzn. média by měla být objektivní, což je však těžké uskutečnit, protože každý zpravodaj je ve své podstatě člověk a jako takový je ovlivněn svými názory a pocity. Plná profesionální objektivita není možná, lze se ji však blížit tím, že si zpravodaj ponechává odstup od témat. Rozhodně by média neměla podávat jednostranné či dokonce tendenční informace, takové jsou pak liché. Nejkontroverznější mediální instituce, katarská televizní stanice Al-Džazíra se netají svoji protiamerickou a antisemitskou podporou, sleduje ji asi 35 milionů Arabů ve 20 muslimských zemích. Několik moderátorů a reportérů diskusních pořadů patří mezi panarabské nacionalisty, kteří otevřeně sympatizují s radikálním islámem a organizací Al-Quaeda. Americká obdoba Al-Džazíry, televize Fox Network si nevede o nic lépe. Hurávlastenectví a otevřený šovinismus dostávají přednost před objektivním zpravodajstvím. Televizní stanice funguje na základě předpokladu, že diváci – a těch jsou desítky milionů, neboť Fox News jsou v Americe nejoblíbenějším zdrojem informací – sdílejí neukojitelnou obsesi Usámou bin Ladinem a antraxem. Pozvaní hosté, jejich názory se liší od názorů televizní stanice Fox, bývají terčem slovních útoků (Terra 2001, 11). Neobjektivní, tendenčně zaměřené, zmanipulované informace zbytečně rozdmýchávají nenávist na obou stranách.

Po 11. září 2001 se rozpoutal nový hon na čarodějnice, nikdy před tím, nebyl terorismus tak často a tak dlouho omílán ve světovém tisku. Amerika dostala citelný zásah a bylo nutné zamaskovat chyby, bez kterých by Bushova administrativa byla schopná útokům zabránit, bylo pro to nutné předhodit obětního beránka. A důležitou roli v tom sehrála opět média. Během dvou měsíců nastala ve světovém tisku změna, během dvou měsíců bylo možné sledovat ve světovém tisku v přímém přenosu válku v Afganistanu. Veřejné mínění tím bylo nesmírně uklidněno, co mu tisk předhodil, to bylo přijato. Ano, zaútočili na nás teroristé, ti zlí Afgánci a teď jsme dostali zadostiučinění.

V časopise psychologie dnes byla v roce 2001 anketa na téma: Proč se útok na USA stal středem zájmu médií. První názor byl, že západní hemisféra je prostě naše, a co se na ní děje je přirozeně středem zájmu. USA se staly symbolem bohatství, mýtem, na kterém si obyvatelé západní hemisféry zakládají. Jiný názor byl, že média by na terorismus prostě měly upozorňovat, zde je to ale názor, který je diskutovatelný, protože jak již bylo uvedeno výše, média tím umocňují psychický účinek útoku. Nejkontroverznější názor byl, že i média mají své centrum, a tím je Amerika. Mediální kampaň rozpoutaná po 11. září měla prostě cíl, přetáhnou svět na naši stranu, tedy stranu USA, a získat tak legitimitu pro vlastní akci. Toto je krásný příklad takové mediální konspirace, vytvoření nového mýtu o terorismu.

Víme-li, že média zpravidla neodrážejí skutečnost, ale pouze její strukturovanou část, nabízí se položit si otázku, do jaké míry formují veřejné mínění, jak přetvářejí realitu v mediální skutečnost. Existují-li zpravodajské hodnoty, které jsou záměrně vyzdvihovány a mají-li média na jedince silný psychologický účinek, je jasné, že média silně proměňují veřejné mínění. Jako forma pro veřejné mínění pak média vlastně hrají prodlouženou ruku terorismu. Je asi otázka morálky a míry demokracie, či a do jaké míry informovat o teroristickém útoku, nebo jej porobit cenzuře. Nicméně média napomáhají terorismu i jinak. Když světové televizní stanice odvysílaly první videonahrávku s Usamou bin Ladinem, v níž přiznává odpovědnost Al-Quaedy za útoky na Světové obchodní centrum, řada expertů odhalila, že každé slovo a každý jeho pohyb je poselství pro teroristy z Al-Quaedy, kteří jsou roztroušeni po celém světě. To je ale jen jeden příklad, jak média pomáhají komunikaci mezi teroristy. Snad ani není nutné dodávat, jaké možnosti skýtá internet, kde lze sehnat vše, počínaje výcvikovým manuálem Al-Quaedy a návodem jak se stát členem teroristické organizace konče. Nový terorismus se vyznačuje především náborem fanatických bojovníků, kteří by sebevražedné i jiné akce prováděli z náboženské přesvědčení a ne pro peníze, protože člověk, který pracuje za peníze není tak spolehlivý, jako člověk který pracuje z náboženského přesvědčení. K náboru takových lidí je používán e-mail a spam.

Nesnadný úkol je určit, do jaké míry ponechat médiím volnou ruku v případě přístupu k informacím tak citlivým, jako těm, jež se týkají terorismu. Opět si zde zahráváme se samotnou podstatou demokracie, zda omezit objektivitu médií cenzurou v oblasti citlivých informací. Senzacechtiví novináři často zmaří policejní operace, vedoucí k odhalení teroristických sítí. Názorným příkladem je, když v USA prozradil geolog, který zná dobře afgánskou krajinu, redaktorovi televizních zpráv, že podle skalního útvaru možná ví, kde se nacházel bin Ladin, když natáčel první veřejně vysílaný videozáznam. Místo aby reportéři tuto citlivou informaci předali zpravodajským službám, odvysílali ji v televizi. V dalším videozáznamu už bin Ladin pozadí zakryl a tím veškeré stopy zahladil (Terra 2001: 11)

Velmi důležitou roli hráli média při hrozbě útoků biologickými zbraněmi jako antrax v době po 11. září. Chtě nechtě média každou další zprávou o novém objevu sněti slezinné rozšiřovali paniku po Spojených státech. Média se po 11. zářím stala nástrojem šíření masové hysterie v doposud nepoznané míře (Dudek 2001: a/6). Hlavním úspěchem teroristů tak nebyl ani počet nakažených snětí, ale strach vyvolaný médii v takové míře, vyvolání mediální hysterie. Tento příklad odráží reklamní cíl teroristického aktu. Teroristická akce upozorňuje na existenci, odhodlání a program teroristické organizace. Dosáhnout tohoto cíle je v podmínkách masových sdělovacích prostředků a jejich orientace na exkluzivní zprávy relativně snadné (Krejčí 1996: 20).

Závěrem zbývá shrnout poznatky výše uvedené, což znamená, že média nepřímo pomáhají rozněcovat ohnisko konfliktu a to především neobjektivním zpravodajstvím. Dále jsou masová média jedním z opěrných bodů nového terorismu, slouží jako jeho prostředek pro násobení psychologických účinků útoků. Není pochyb že informovanost o teroristických útocích na druhé straně napomáhá k jejich prevenci, ale tato informovanost by se měla odehrávat spíše na mezivládní úrovni, než ve veřejné sféře.

Titulní obrázek převzat z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:War_on_Terror_montage1.png

Literatura

1. JIRÁK, J., ŘÍCHOVÁ, B. (2000): Politická komunikace a média, Praha
2. KREJČÍ, Oskar (1996): Mezinárodní terorismus. In: Mezinárodní politika, Roč. 20, č. 11, s 19-21
3. STRMISKA, Maxmilián (2001): Terorismus a demokracie, Brno
4. TERRA, Johnatan (2001): Média a válka v Afganistánu. In: Lidové noviny, Roč. 14, č 284 (6.12.2001)

Autor: Bc. Jan Potůček

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Nové konflikty v Evropě 90. let

Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 2. část

Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 1. část

Další články z rubriky

Zeměloďka jako změna společenské smlouvy?

Trestné činy z nenávisti v Slovenskej republike a Českej republike v období 2009 – 2015

Reštrukturalizácia a lokálna konfigurácia fínskej miestnej samosprávy

Vložit komentář