Max Weber: Sociologie náboženství

19. leden 2006 Vlastimil Růžička komentáře

Kniha Maxe Webera s názvem Sociologie náboženství přibližuje pouze část rozsáhlého díla tohoto německého ekonoma, politologa, právníka, historika a sociologa. Zahrnuje úvahy o sociologii náboženství od systematické, teoreticko-metodologické části až po část historickou a empirickou.

Zdroj: commons.wikimedia.org

Kniha je rozdělena do dvanácti „paragrafů“, přehledně mapuje stěžejní etapy vývoje náboženství; je dobovým dokumentem konce devatenáctého a začátku dvacátého století, poskytuje základní orientaci v sociologii náboženství, v disciplíně, která je současnými sociology spíše opomíjena.

Jelikož jsou Weberovy texty velmi rozsáhlé, zaměřím se ve svém hlavním komentáři pouze na politickou etiku a význam náboženského myšlení. Úvod bude patřit obecnému pohledu na Weberovu tvorbu v kontextu s některými jeho oponenty, v závěru pak zmíním hodnotové soudy z hlediska dnešní spirituality, včetně reflexí globalizačních procesů v sociálních vědách.

Max Weber definuje sociologii náboženství jako jednu z mnoha disciplín, chápe ji jako samostatný vědní obor, odmítá ji jako konstitutivní součást sociologie kultury (Havelka 1989; 19). Současná sociologie naproti tomu určuje náboženství buď funkcionalisticky (s ohledem na význam ve společnosti a na funkce, které plní), nebo strukturalisticky (provázanost a hledání místa v řádu složek společenství) a objevuje souvislosti spíše z hlediska sociologie kultury. Daleko více než v minulosti se dnes hovoří o sekularizaci.

Zatímco August Comte, zakladatel sociologie, viděl náboženství jako nedostatečně rozvinuté formy vědění a sociální organizace, Weber je dále rozebírá a nabízí také intuitivní vysvětlení (na rozdíl od pozitivistů). Vedle vlivu na společnost zaujímá rovněž postoj opačného působení a rozebírá důsledky bývalé a nynější přítomnosti náboženství. Stejně jako Emile Durkheim hledá historické kořeny, shledává spiritualitu jako důležitou, protože vede člověka k myšlení, umožňuje mu, aby do svého vědomí zahrnul i ty obsahy, které ho přesahují. Rozlišuje mezi posvátným a profánním, avšak ne s takovým důrazem jako Durkheim, obrací se více na etické funkce náboženství. Oproti němu však cítí přítomnost náboženství ve společnosti daleko silněji, a to i z hlediska ekonomického (Duch kapitalismu). Specifické pro Maxe Webera je to, že vychází z bohatých zkušeností a jeho rozsáhlé vzdělání mu umožňuje kognitivní přístup k vědě. Za jednu z hlavních úloh náboženství pokládá racionalizaci světa: „Na úsvitu dějin poskytuje náboženství prvotnímu člověku symboly a rity, pomocí nichž si buduje významuplný svět, v němž se může orientovat a přežít uprostřed mocných sil jinak nevysvětlitelné a nepředvídatelné přírody,“ uvádí ve svém díle. (Weber 1998, 139)

Další úseky na této cestě představuje podle jeho výkladu monoteismus, poté protestantská reformace (slavná teorie o tom, že kalvínská etika nitrosvětské askeze, píle, spořivosti a podnikavosti je hlavním zdrojem vzniku kapitalistického hospodářství) a konečně sekulární emancipace rozumu od náboženství, která je logickým plodem dějin racionalizace, nesené dějinami náboženství. Za stěžejní v jeho díle pokládám ty myšlenky, které hovoří k současnému světu. Weber prorokuje, že uprostřed vysoce racionalizované, zbyrokratizované a zmechanizované společnosti pocítí lidé takovou míru odcizení a bezmocnost, jakou pociťoval primitivní člověk v houštinách pralesa. (Weber 1998, 139)

Náboženské a politické etice se Weber věnuje v samostatném odstavci knihy a rozpracovává ji rovněž ve svých dalších dílech a přednáškách (Politika jako povolání; Věda jako povolání). V této části mě zaujalo především jeho pojetí individualismu a srovnání univerzální etiky s etikou přesvědčení. Absolutní (univerzální) etika je pro něho nepřijatelná. Pokud by se někde uplatnila, bez jakýchkoli úlev, pak by zde neexistovali žádní vládci, žádné elity, ani chudí, ani bohatí. Myšlenka se může zdá sic nehumánní, ale je nadmíru realistická…

Mohou samozřejmě existovat ideje o rovnosti a bratrství, ale jsou naprosto nereálné. Museli bychom se vzdát všeho ve prospěch všech (něco takového už tu bylo) a obětovat se pro bratrskou solidaritu. V malých komunitách budiž (máme možnost souznít s lidmi, kteří jsou nám blízcí), ale v každé větší společnosti žijí vedle sebe lidé různých schopností, pro které budou vždy osobní priority důležitější. Absolutní etika by se tedy mohla ujmout pouze v tom případě, pokud by „staré lidstvo" vymřelo a nové bylo vychováno na „humánnějších“ principech - bohužel však s popřením všeho lidského, osobního, a s nádechem nové pseudohumanistické totality.

Etickým přesvědčením rozumí Max Weber víru v Boha, či obecně spiritualitu, která přímo ovlivňuje naše rozhodování a učí nás osobní zodpovědnosti. Člověk vyznávající tuto etiku bere v potaz nedostatky lidí a nemá důvod spoléhat se na jejich dobrotu či solidaritu. Vše samozřejmě závisí na hodnotách a normách, které jedinec nebo daná společnost uznává, na stupni socializace. Hlavní cíl tkví pak v uspokojení potřeb (materiálních i duchovních) s vědomím příčin a následků. Nelze přenášet následky svého počínání na ostatní, je třeba si uvědomit, že vznikly právě naším přičiněním. Etický člověk je podle Webera vnitřně svobodný a nadmíru zodpovědný.

Jistým paradoxem však může být podle mého soudu populistické upřednostňování etických cílů v politice. Prostředky jsou v mnoha případech voleny nepřiměřeně, může docházet k porušování základních lidských práv a svobod, k utlačování a zastrašování. Problém kompromisu mezi etikou a politikou je už od dob Weberových skutečným „oříškem.“ Konsenzus je zde chápán rozdílně, vždy v závislosti na vzdělání, přijaté stupnici hodnot, příslušnosti k sociální skupině, motivaci atd. Proto lze bez nadsázky říci, že co osobnost, to jiný názor, hodnocení situace. Vládnoucí strana (koalice) je vždy do jisté míry v nevýhodě, protože opozice může argumentovat daleko snadněji „etickými“ principy. Rozlišení pak bývají složitá a interpretace médií často účelová. Je nezbytné, aby se vybudovaly pevné demokratické pilíře, nutná je stabilita politického systému a zdravé konkurenční prostředí.

K tomu, abychom mohli provést podrobnou analýzu knihy Maxe Webera, je třeba pracovat i s jinými zdroji a zaměřit se podrobněji na současnou sociologii náboženství, která je podle slov sociologa Jana Jandourka stále v plenkách. Tomáš Halík naproti tomu ve své úvaze s názvem K rozpravě o hodnotách zmiňuje jak Weberovy myšlenky, tak role náboženství v globalizačním procesu a hovoří s optimismem skeptika o hodnotách současné české společnosti. Konstatuje, že doba postmoderní je dobou postsekulární: jeden z konstitutivních procesů moderny, sekularizace ve smyslu útlumu, až postupného zanikání náboženství se zastavil, nebo spíše se ukázal jako chybná hypotéza, příliš rychle generalizující určité jevy v určité kultuře. (Halík 1999)

Podle dalších sociologů, kteří publikovali v souborném díle Vize rozvoje České republiky do roku 2015, začínají v procesu globalizace hrát stále důležitější roli právě náboženství, protože se stávají výraznými nositeli osobní a skupinové identity. Hovoří se o mezináboženském dialogu, o spiritualitě, humanismu a snášenlivosti. Tím se naplňuje i Weberova myšlenka o hluboké potřebě věřit, dát životu smysl a cíl. Jednání zaměřené na dosahování zisku coby eticky motivovaného maxima.

Literatura

WEBER, M. (1998): Sociologie náboženství. Nakladatelství Vyšehrad Praha. 1998. (Úvod Miloš Havelka)
HALÍK, T. (1999): K rozpravě o hodnotách, on-line verze: http://www.lipa.cz/case_lipa_VII_Halik_hodnoty.doc.
POTŮČEK, M. a kol.: Vize rozvoje české republiky do roku 2015. Souborná práce týmu CESES (Centrum pro sociální a ekonomické strategie), Gutenberg Praha 2001.

Jak citovat tento text?

Růžička, Vlastimil. Max Weber: Sociologie náboženství [online]. E-polis.cz, 19. leden 2006. [cit. 2025-04-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/max-weber-sociologie-nabozenstvi.html>. ISSN 1801-1438.