Společenskovědní časopis

Marek Štys (Člověk v tísni): vlajka USA na pytli s moukou může ohrozit celou vesnici

9. duben 2015 Stanislava Schultingová komentáře

Konference o mezinárodní bezpečnosti pořádaná AS-CPSSU byla zahájena blokem o humanitární pomoci. Milým hostem se stal vedoucí programů humanitární organizace Člověk v tísni Marek Štys. Rozhovor s ním vám nyní e-Polis.cz přináší.

Marek Štys (Člověk v tísni).

Jak jsou logisticky náročné přípravy, které předchází vlastnímu přerozdělování pomoci?

Základní premisou fungování je, abychom měli povolení k působení - tedy registraci v dané zemi. Většina států, které jsou postižené přírodními katastrofami, jako byly například Filipíny, vyhlásí stav nouze a zažádá o humanitární pomoc. Ve většině případů země také ihned vystaví vstupní víza pro humanitární pracovníky. V takovém režimu bez registrace můžeme pracovat třeba několik týdnů, několik měsíců. Ale pak se musíme, stejně jako jakýkoliv jiný ekonomický subjekt, v tom určitém státě zaregistrovat, naši pracovníci jsou ubytováni místními úřady a standardně podávají hlášení.

Je vždy jasné, koho o přístup do dané lokality žádat?

V zemích, kde místní vláda nefunguje, v rozpadlých státech, nebo v oblastech konfliktu je to problematičtější. Existují ale mezinárodní humanitární zákony, které pomoci dávají právní rámec. K těm se přihlásily v podstatě všechny členské státy OSN. Hlavní princip je ten, že o konkrétní ohroženou či již postiženou populaci se má starat místní vláda, nebo jednotky, které dané území ovládají. Pokud právě tyto místní mocenské síly nejsou schopny závazek k občanům plnit, nebo se tomu z nějakého důvodu neděje, musí být umožněn vstup zahraniční pomoci. V tu chvíli nastává mandát OSN s jejich fondy a agenturami jako OCHA, UNHCR, UNIFEC, WFP, na které jsou dále navázané i mezinárodní humanitární organizace jako je Člověk v tísni. Ten právní rámec kolem toho tedy existuje, ale pak je vždy ten čert schovaný v detailu, v tom posledním kilometru. Můžeme být v zemi, i v regionu, ale vůbec nemusíme mít přístup na postižená území.

Jak obtížné pro Vaši organizaci bývá se do místa humanitární krize dostat v co nejkratším čase?

Co se týče rychlosti, my nejsme a ani nebudeme záchranáři, čili nebudeme například schopni po zemětřesení v Turecku vyprošťovat lidi z trosek. My poskytujeme návaznou humanitární pomoc. V některých případech jde i o ošetřování, ale především se věnujeme potravinové pomoci, zajištění pitné vody a přístřeší. Jsme tedy v těch oblastech těsně vedle zóny, kde konflikt probíhá. Během přírodních katastrof je pro nás pak důležité dostat se na místo během několika prvních dní, ale to neznamená, že můžeme hned začít působit. Nejprve je nutné udělat terénní průzkum, což je poměrně sofistikované cvičení, které může trvat několik dní až týden, následně je nutné zařídit logistiku. Snahou je pak nakupovat jídlo, deky či léky u místních dodavatelů. Není tedy takový problém dostat se na místo, ale vybudovat si ten logistický aparát.

V jakých místech je tedy pro vás jednodušší působit?

Pro nás je logisticky mnohem snazší situace pokud je zemětřesení v Afghánistánu, kde máme 10 kanceláří a stovky zaměstnanců. Tam navázat nějakou humanitární reakci je poměrně snadné. Filipíny byly jednoduché, protože je to funkční země, všude lze doletět. Problém byl ale zase s tím, že 14 dní po katastrofě tam byla blokována letiště. Stejný problém vznikl i na Haiti. V oblastech konfliktu to bývá složitější, stejně tak jako v chudších i celosubsaharských zemích – Jižní Sudán je logisticky extrémně složitý, ta země nic neprodukuje, všechno se musí vozit z Keni, ceny jsou pak desetinásobně vyšší.

Jak probíhá přerozdělování financí v organizaci Člověk v tísni?

O toku peněz z privátních zdrojů, kterých máme zhruba 15%, v případě velkých živelných katastrof a úspěšných sbírek to může být až 20%, rozhoduje management organizace. V tomto případě se používá termín, že se jedná o tzv. nealokované neadresné zdroje. Existuje klub přátel Člověka v tísni, což je takový stabilní fundrasingový instrument, kdy je v podstatě vybíráno na katastrofy, které se teprve stanou. My pak můžeme do hodiny uvolnit několik miliónů korun na první vlnu pomoci a dostat tak na místo naše týmy. Hlavní objem finanční pomoci je ovšem od mezinárodních institucí, nebo od jednotlivých států. Zde jsou finanční prostředky udělovány již na konkrétní katastrofu, na konkrétní programy a už to jsou všechno projekty, které mají jasně definovaný rámec toho, co se bude dělat, jak dlouho bude pomoc probíhat, jaké z toho budou výstupy a vše je kryté smlouvami. A právě kvůli složité administrativě nelze reagovat tak rychle a pružně, jako když má organizace peníze již na svém účtu.

Financování je úzce spjato s mediálním obrazem organizace. Jak je těžké zůstat neutrálním a apolitickým aktérem? Může být humanitární pomoc využita k propagandě?

Ve spoustě situací, ať je to na území Islámského státu, nebo na území východní Ukrajiny, je ten aspekt financování pomoci skutečně problematičtější. Místní úřady v tak kritické situaci pomoc zajištěnou financemi z USA sice přijmou, nechtějí nikde ale vidět žádnou americkou vlajku, žádné logo americké zahraniční pomoci. Principiálně tak žádná z organizací nemá ve svém logu vlajku své země. Je tomu tak kvůli tomu, aby humanitární pomoc byla do velké míry apolitizována.

Daří se to všem opravdu důsledně dodržovat?

Ne vždy se to ale povede - v Evropě teď vznikl tzv. Akční plán na Sýrii, jež obsahuje i plán humanitární pomoci, ale bohužel v celé té strategii se píše, že podporou vzdělávání školou povinných dětí v Turecku se docílí snížení možnosti radikalizace uprchlíků. Což je sice pozitivní dopad humanitární pomoci, ale pokud se do strategie napíše takto zjevná politizace pomoci, která má být neutrální, je tu problém. Možná ze strany Turecka, možná ze strany příjemců, může vzniknout podezření co za tou humanitární pomocí vlastně je. Dále také existují principy dobrého dárcovství humanitární pomoci a všichni dárci by se jich měli držet. Jinak ohrožují samotnou pomoc, ohrožují lidi, kteří pomoc zprostředkovávají, a teoreticky mohou ohrozit i samotné příjemce. Například v Somálsku byla spousta případů, kdy se vesnice, kde americká armáda distribuovala pytle s moukou s logem americké pomoci, staly terči radikálů a jejich útoků.

Ve své prezentaci jste mluvil o přesunu politiky od demonstrování příslušnosti svých pracovníků k humanitární organizaci, k principu low-visibility, kdy naopak pracovníci nosí oblečení místních lidí a snaží se “zapadnout”, aby nepřitahovali pozornost a nezvyšovala se tak hrozba únosů vašich pracovníků. Existuje nějaký rozdíl ve vyhodnocování rizik pro muže a ženu jaké humanitárního pracovníka?

U žen existuje nebezpečí sexuálního násilí, stává se to tedy další potenciální komplikací a asi ještě více než muži by měly dbát na kulturní citlivost, na způsob oblékání, na to, kde se pohybují. Na druhou stranu, měli jsme velmi úspěšnou dlouholetou vedoucí mise v Afghánistánu, misi v Turecku s častým zajížděním do Sýrie ještě v roce 2013 vedla kolegyně. V našich programech přesto, že tam rizika navíc určitě jsou, ve skutečnosti působí více žen než mužů.

Pomoc neprobíhá pouze v době krizí, ale jsou tu i dlouhodobé rozvojové projekty. Jak integrovat dítě, které se narodilo v uprchlickém táboře? Mají uprchlíci naději se vrátit domů? Chtějí to vůbec?

Lidé, kteří opustí svůj domov, tím vykazují tu nejhorší míru zoufalství a neřešitelnost své aktuální životní situace. Spousta z nich, kteří odejdou z domova, mají nějaké vlastní prostředky, kontakty v zahraničí, jsou dost bohatí na to, aby se o sebe postarali sami. Pronajmou si byt, začnou pracovat. Ovšem pro rodiny, které skončí v uprchlických táborech, nebo hůře i mimo ně, je to psychologicky velmi zatěžující a je zde velký pocit bezmoci. Dopady na děti jsou obrovské. Je to jednak kvůli dlouhodobému stresu, vykořeněnosti, v táborech se objevuje spousta násilí i dalších negativních sociopatických jevů, děti nemají přístup ke vzdělávání. Poté se lidé často vrací do úplně změněného prostředí ve vlastní zemi, mění se majetkové poměry- jejich dům může být zničený nebo zabraný někým jiným. Dynamika návratu tak může být hrozně komplikovaná, děti se mohou do určité míry vlastní zemi odcizovat. Pro nás je velmi těžké se do té situace vžívat.

Jak citovat tento text?

Schultingová, Stanislava. Marek Štys (Člověk v tísni): vlajka USA na pytli s moukou může ohrozit celou vesnici [online]. E-polis.cz, 9. duben 2015. [cit. 2023-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/marek-stys-clovek-v-tisni-vlajka-usa-na-pytli-s-moukou-muze-ohrozit-celou-vesnici.html>. ISSN 1801-1438.