Mají, nebo nemají městské obvody občany?

3. duben 2005 Mgr. Pavel Netolický komentáře

Čas od času vznikají mezi právníky a politology spory. Někdy badatelé a myslitelé zabývající se politickou vědou musejí čelit tradičnímu kontinentálnímu pozitivistickému přístupu v právu. Takový spor mezi právníky a politology může vzniknout tehdy, pokud se pokusíme nahlédnout a popsat komunální politický systém českého statutárního města, třeba Plzně.

Mají, nebo nemají městské obvody občany?

Čas od času vznikají mezi právníky a politology spory. Někdy badatelé a myslitelé zabývající se politickou vědou musejí čelit tradičnímu kontinentálnímu pozitivistickému přístupu v právu. Typickým příkladem takového sporu může být neshoda v tom, zda německá Spolková rada je horní komorou parlamentu či není. Obdobný spor mezi právníky a politology může vzniknout také tehdy, pokud se pokusíme nahlédnout a popsat komunální politický systém českého statutárního města, třeba Plzně. Konkrétně může vyvstat nad otázkou, zda mají městské obvody či městské části občany.

Ačkoli se to na první pohled může jevit jako jasná věc, najdou se hlasy, které zpochybňují, že městský obvod má své občany. Najdeme je v Plzni např. mezi úřednictvem plzeňského magistrátu, zejména na vlivném právním odboru.[1] Jeho pojetí koneckonců odráží i základní dokument městského zřízení, kterým je Statut města Plzně. V českém prostředí obecního zřízení tak vzniká zvláštní situace. Najdeme v něm totiž velkoměsta, jejichž městské obvody jakoby občany nemají, i ta statutární města, jejichž městské obvody či části jakoby občany mají. Např. Pardubice[2] a Liberec[3] lze řadit do té skupiny měst, ve které komunální systémy předpokládají, že městské obvody občany mají. Plzeň se řadí do druhé skupiny a není zdaleka jediným městem, kde městské obvody či části občany jakoby nemají, navíc toto pojetí, zdá se, v současnosti naopak převažuje.

Magistrátní úředníci v Plzni mají na zdejší politickou scénu tradičně silný vliv a proto se jim podařilo tuto myšlenku přenést i na některé představitele politického vedení města. Pro většinu komunálních politiků je však tato věc v zásadě podružná, nebo o ní ani netuší a při rozpravách o městském „základním zákoně“ se tato otázka snad nikdy neprobírala. V Plzni se vůbec přistupuje k symbolickým záležitostem poměrně laxně soudě také podle toho, že se opakovaně nedaří druhému plzeňskému obvodu najít na centrální úrovni politickou vůli zabývat se seriozně návrhy na obvodní znak a prapor. Koneckonců, zda mají městské obvody v Plzni občany nebo nemají, nezajímá ani veřejnost samotnou. Pravdou však je, že fakt, kdy občané si volí své politické reprezentanty a přitom vlastně občany nejsou, působí kocourkovsky.

Po tzv. reformě veřejné správy přichází obecní zřízení s novou definicí městského obvodu, považuje jej za organizační jednotku města[4], dříve tento pojem zákony neznaly. Logicky tedy vyplývá, že obvody jsou součástmi Plzně, ale to byly i před onou reformou. Problematické je, že plzeňský Statut označuje městské obvody přímo termínem „organizační složka“[5], tedy pojmem, který zákon o obcích používá pro označení institucí městem přímo zřizovaných a ovládaných (městská policie, kulturní střediska a jiné rozpočtové organizace). Městské obvody však nemohou být principielně ovládány centrem a nemůže jimi být libovolně manipulováno, protože obecní zřízení počítá s jejich nezávislými a samosprávnými orgány, tzn. i s vlastním procesem politického rozhodování, odhlédneme-li teď na moment od zásad typu, že vládne ten, kdo sedí na kase. Koneckonců město ani nemůže městské obvody zcela libovolně zakládat či rušit (objeví-li se návrh na vyhlášení místního referenda, město je povinno je uspořádat). Je namístě vyslovit domněnku, že vlastní pojetí městských obvodů obsažené v plzeňském Statutu není zcela v pořádku.

Zde se také skrývá problém, zda mají či nemají městské obvody občany. Nelze tvrdit, že Plzeňané nejsou zároveň i Litičtí, Křimičtí, Slovanští atd., pakliže platí, že město Plzeň je typickým příkladem symetrického systému územního členění. Je chybné, pokud se někdo snaží různými právními kličkami a dalšími kličkami z již vytvořených kliček dobrat závěru, že městský obvod nemá občany. Faktem totiž zůstává, že od komunálních voleb se odvozují legitimní lokální politické systémy. V každém městském obvodu najdeme místní politickou scénu a ta může být složena z různých stran, hnutí či osobností. Lidé sice volí v jeden konkrétní den jak do městského zastupitelstva tak i do obvodního zastupitelstva, ale

jde o dvoje volby od sebe oddělené;
každé volbě předchází uvnitř stran vlastní nominační proces;
po skončení voleb se obojí hlasování vyhodnocuje zvlášť.

Z toho tedy vyplývá, že tyto na sobě nezávislé volby jsou legitimní, ani jeden ani druhý volební akt není možné prohlásit za méněcenný. A zde je podstatné uvědomit si, že voliči tímto vlastně vykonávají jedno ze svých nezadatelných občanských práv, proto je každý občanem nějakého obvodu, v němž trvale žije. Občanství obce je odvoditelné od občanství státu, shodná logická cesta musí platit také pro městské obvody v případě členěných velkoměst. A protože jde o věc, ke které lze dospět nekrkolomnou logickou cestou, není přeci existence konkrétního paragrafu bezpodmínečně nutná pro tvrzení, že ve skutečnosti městský obvod má občany, že občan-volič si je vědom své účasti na systému v místě, kde žije a se kterým se identifikuje, protože tato záležitost je součástí jeho identity. Jednoduše řečeno, lidé se přirozeně považují za občany té radnice, ke které mají nejblíže.

V roce 2003 se připojily menší obce ze sousedství k Plzni. Těžko je někdo mohl lákat do svazku s Plzní na tvrzení, že se zbavují něčeho svého, co jistě také cítily, že po zdárně vykonané integraci přetrvá. Lidé nepřestali být občany Malesic či Lhoty a ani do budoucna nepřestanou. Obyvatelstvo nelze jaksi společensko-politicky vyvlastnit, nezáleží, jde-li o malou osadu či větší územní útvar. Těžko si lze představit opak, jednak na to nemá nikdo právo, jednak to v demokracii není ani možné. Tyto obce jednoduše využily systému územně členěného zřízení. Vzhledem k tomu, že v České republice běžněji dochází na obecní úrovni spíše k secesím, nelze předpokládat, že by k nějaké integraci došlo, byla-li by Plzeň nečleněným systémem.

Pokud hovoří někteří představitelé komunální politiky na úrovni městských obvodů o svých občanech, jednají správně, protože od nich je příslušná veřejná funkce odvozena a pro ně je také vykonávána. Pokud by zákon o obcích skutečně obsahoval ustanovení, že městské obvody nemají občany, jak se dnes mezi některými právníky občas vyvozuje, šlo by v takovém případě nejspíš o legislativní paskvil. Určitá mezera se však vyskytuje v plzeňském statutu. Způsobená je možná tím, že autorům textu této vyhlášky scházel elementární politologický náhled. Naopak v této věci v Liberci či Pardubicích projevili větší vnímavost, když ve svých základních právních předpisech řeší i tuto pro někoho možná podružnou a symbolickou záležitost.

Zdroje:

Vyhláška statutárního města Liberec č. 7/2001, Statut města Liberce, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška statutárního města Pardubice č. 3/2003, Statut města Pardubice
Vyhláška statutárního města Plzně č. 8/2001, Statut města, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Poznámky:

[1] V elektronickém dopisu ze dne 2. 2. 2005 říká vedoucí právního odboru MMP, JUDr. Duda, o měst. obvodech: Obvod totiž není obec, není subjektem samosprávy, není veřejnoprávní korporací a nemá tedy vlastní občany…“

[2] Čl. 2 Statutu města Pardubice.

[3] Čl. 2 Statutu města Liberce.

[4] § 20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

[5] Čl. 3 odst. 3 Statutu města Plzně.

Jak citovat tento text?

Netolický, Pavel. Mají, nebo nemají městské obvody občany? [online]. E-polis.cz, 3. duben 2005. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/maji-nebo-nemaji-mestske-obvody-obcany.html>. ISSN 1801-1438.