Krize pravdy v politicko-etické rovině

 17. prosinec 2006  Josef Sátora   komentáře

Pravda, co by jeden ze základních operandů lidské racionalizace, jenž se topí v potřebách obecně nutného žití, by zajisté souhlasila s potřebami logiky a jejím pojetím nerelativizovatelnosti pravd, které jsou přímo žádoucí pro vyvozování těch či oněch závěrů v prostorech pevně daných moderní logikou, jež posléze mohou vést ke konstruktům, operujících právě v rovinně běžného lidského žití.

Krize pravdy v politicko-etické roviněKrize pravdy v politicko-etické rovině

1. Krize v obecném pojetí pravdy

Pravda, co by jeden ze základních operandů lidské racionalizace, jenž se topí v potřebách obecně nutného žití, by zajisté souhlasila s potřebami logiky a jejím pojetím nerelativizovatelnosti pravd, které jsou přímo žádoucí pro vyvozování těch či oněch závěrů v prostorech pevně daných moderní logikou, jež posléze mohou vést ke konstruktům, operujících právě v rovinně běžného lidského žití ( byť alespoň jako elektronické stroje, jež každý den užíváme pro svou potřebu ).

Avšak nesmíme opomenout fakt ten, že ony závěry v rámci logicko operatérských potřeb jsou vězněny premisami, jež předcházely procesu vyvození závěrů, s kterými se může moderní logika a v jistém slova smyslu i každodennost ztotožnit a vzít si za své. Z čehož však vyplývá, že tato pravdivostní konečnost je omezena, a to omezena z každé strany v jakémkoliv prostoru, byť n-rozměrnějším!

Ona, výše nastíněná pravdivost je ohraničená především naší schopností poznat onu konečnou pravdu či jistotu ( existuje-li ovšem nějaká )! Pravdivost, jež si přisvojila hlásání o sobě samé, že jest absolutní a konečná v obecně abstraktním pojetí, začala umírat tehdy, když probíhalo inkubační období postmodernismu, které vedlo jak je známo k nejistotě a ironii doby moderny! Pravda se tedy stala korouhvičkou otáčející se ve větru vlastních subjektivních přesvědčení každého jedince, tudíž lze mluvit o jistém „legálním“ pluralismu v subjektivní rovině přesvědčeních a názorů, jež již nepodléhali těm či oněm konečnostem! Přičemž zase ona míra subjektivity je zrcadlením se mnoha rozličných faktorů, jež utvářejí jistou míru pravdivosti přesvědčení toho či onoho individua vůči společnosti, jak již v širokém, tak i úzkém měřítku!

Zde bychom mohli spatřit jistou snahu o zpravdění veřejných přesvědčení, jež mají implikovat jistou pravdivostní objektivitu, uchopenou právě oněmi rozličnými faktory, jež si vzali za své vytvářet vjem pravdivosti u těch či oněch subjektů! I když bych nechtěl problematiku veřejných přesvědčení jakkoliv bagatelizovat, tak musím nutně konstatovat, že jde o módní přesvědčení, jež ve svém omezeném prostoru má představovat jistou pravdivost, která však nemůže být zvána pravdou konečnou, jelikož jak již bylo naznačeno výše, již u svých elementárních počátků vytváření pravdivosti naráží na značnou míru subjektivity, tudíž produktem tohoto celého snažení je pouze jakási iluzorní pravdivost v kontextu chápání reality, jež se odráží v jisté analogii na komplexní pochody společnosti a následně i na její chování!

Toto jednání, jenž je pod neopomenutelným vlivem subjektivismu člověka, tak i pod subjektivistickým chápáním reality společnosti, lze spatřit především na etické rovině, kde často dochází k tvorbě nových či převracení stávajících přesvědčení, jež pocházeli z obecně přijímaného modelu, jenž v dnešní době ztratil na své smysluplnosti a to v širokém socioekonomickém zázemí. A právě z ony ztráty jistoty a pravdivosti, jež byla rovněž omezena právě lidskostí, a jejího následného štěpení se v mnoho pravd a pravdiček v sociálních teritoriích, vyrůstá celkově nálada společnosti, která je-li podepřena jistým ekonomickým aparátem, vede k tomu či onomu politickému přesvědčení a chování, tudíž ona pravdivost je v neustálém vývinu!

Ovšem do jaké míry, je toto přesvědčení složeno z pravd, které vyplývají z výše naznačeného a z nepravd, jež plynou právě z nemožnosti uchopení konečnosti, které se však pod vlivem racionalizace subjektu stanou jistými přesvědčeními a následně i třeba pravdami, ovšem v konečném kontextu výkladu jisté míry objektivity, lichoměrnějšími než ty, jež stojí k individuu blíže a zdají se více poznatelnými, objektivní a pravdivé?

2. Snaha o nalezení jisté (přijatelné) míry objektivity

Mnohokráte jsem si sám sobě představoval, v mnou (subjektivně) pochopitelné rovinně, politickou scenérii v níž žijeme. Při svých toulkách představami jsem si vytyčil pět základních opěrných bodů. První a nejvýznačnější bod byla pozice, z níž jsem nebyl ovlivňován žádným působením politických ideologií. Dalo by se říci, že moje nahlížení bylo nevyhraněné, jak již vůči stranám, jež by dělali politiku čistě levicovou tak i čistě pravicovou, rovněž pak zcela přirozeně i vůči stranám extrémistickým! Mou majoritní snahou bylo zachovat si v kontextu mého chápání, objektivní pohled na děje, jež se kolem mě odehrávaly.

Nesmíme však opomenout položit si opětovně otázku v duchu výše naznačeného, do jaké míry by bylo možno zvát tuto snahu o objektivní hodnocení skutečně zpravditelné a zda-li by ji bylo možno prezentovat jako všeobecně objektivní, alespoň v jistém pochodu chápání věcí, a také do jaké míry by se nejednalo jen a pouze o výklad apriorních poznatků v kontextu lichoměrných pravd či pravdiček. Jak již však bylo jednou řečeno jednalo by se o subjektivní výklad mého zdání skutečnosti, které bych byl schopen dosáhnout a kterou bych jistým způsobem pod vlivem racionalizace zpravdil!

Snad bychom našli společnou shodu v tom, že kdybychom nechali posoudit tu či onu situaci například pěti sobě navzájem neznámými a nezávislými osobami, z pěti různých kontinentů či vzdálených zemí, vybíraných tak pečlivě, že by nebyli propleteni žádnými zvyklostmi té či ony kultury, a dále pak bychom kladli důraz při výběru na to, aby oni jedinci pocházeli z různých sociálních vrstev a navzájem si odlišných rodinných prostředí např. ve smyslu soužití. Pak bychom mohli dosáhnout teoreticky nejméně čtyř různých názorů a pohledů na danou problematiku . Ale také zajisté musíme věřit tomu, že každý hodnotitel by byl dostatečně soudný a schopný procesu racionalizace a snažil by se hodnotit co nejobjektivněji situaci, v rámci jeho možností, jež by před ním vyvstala.

Avšak kdybychom se na problém podívali podrobněji, museli bychom spatřit, že by se opětovně jednalo pouze o subjektivní výklad jisté racionalizace, toho či onoho jedince. Avšak pokračujme nadále v myšlence, máme tedy pět nebo čtyři (v případě, že by teoreticky vyvstal případ shody, i když ten je dle mého názoru nemožný) subjektivně-objektivní (racionální) pohledy (subjektivní názory, vjemy a postoje jedinců, z navzájem si odlišných a neznámých prostředí, jejichž hlavní snahou je nalezení objektivnosti čili jisté pravdivosti) na situaci či situace. Avšak leží před námi další problém a tím je konečné zpracování těchto pohledů nebo-li postojů, podrobených jisté racionalizaci! Bylo by mnohem snazší, kdyby tyto názory byly zkvantifikovány, poněvadž bychom mohli dané cifry sečíst, udělat z nich jednoduše aritmetický průměr a dosáhli bychom, tak určitého konsensu v duchu průměru kvantifikace, který bychom mohli prohlásit za „objektivní“ čili pravdivý (v rámci široké skupiny vzájemně si velice odlišných jedinců). Ale my nedostaneme cifry, z nichž můžeme udělat aritmetický průměr. My dostaneme myšlenky a názory! Myšlenky, jež mohou být naprosto diferenčně odlišné, myšlenky, jež mohou být naprosto originální, proto by také bylo prakticky nemožné vytvořit například určitý dotazník, na který by všichni naši tazatelé měli možnost odpovědět k dotazu, jenž jim byl položen, formou odpovědí a, b, c, d… , kde by ke každému písmenu náleželo nějaké bodové ohodnocení. Tento děj či snaha o vytvoření takového dotazníku by byla silně ekvivalentní například s digitalizaci obrazu, kdy dostaneme sice v konečné fázi „jasnější a kvalitnější“ obraz, avšak tento obraz může narozdíl od toho analogového nabýt jen přesně definovaných barev. Stejně tak i my bychom mohli dosáhnout jen odpovědí na přesně definované dotazy a tím bychom značně potlačovali možnost oněch hodnotitelů k projevení či popsání jejich vlastních názorů a postřehů, jež by nebyly v dotazníku obsaženy, čili náš prostor pro objektivizaci by byl daleko více omezen!

Máme tedy určitý souhrn myšlenek a názorů na onu problematiku od našich respondentů a znovu stojíme před problémem, jak tyto postoje co nejdůsledněji a nejobjektivněji vyhodnotit. Mohli bychom se například snažit povolat další „nezávislou osobu“, jejíž snahou by bylo co nejlépe tyto myšlenky vyhodnotit. Avšak již nyní je patrné, že by ani toto hodnocení neodpovídalo, a ani odpovídat nemohlo, všeobecně platnému konstruktu objektivnosti, a že i do tohoto konečného hodnocení by se promítaly subjektivní vjemy našeho hodnotitele, tudíž bychom i v konečné fázi dosáhli subjektivního výkladu jisté racionalizace! Avšak tento subjektivní výklad by již bylo možno prezentovat jako více objektivnější, než ty předešlé, jelikož již myšlenkové vstupy, jež by předcházely vyvození závěru, by byly podrobeny kritice mnohosti (nikoliv jen individua).

Objektivnější by byl dle mého právě proto, že by pracoval nejen se svými vlastními zkušenostmi a názory, ale on by operoval i s názory a postoji „našich jedinců“, jak již bylo naznačeno. To vše by samozřejmě mohlo proběhnout jen a pouze za předpokladu, že bychom si byli jisti, že i tento poslední článek řetězce, by byl schopen hodnotit tyto skutečnosti, dle (svého) nejvyššího svědomí a morálního cítění.

3. Projekce co největší míry objektivity do reality

Nyní když jsme již nastínili jisté úvahy o relativnosti pravdy a snahy o nalezení jistého konsensu, jenž má zrcadlit veřejné přesvědčení, je žádoucí vymanit ony prvky z roviny názorů a promítnout je do sféry praktična. Měli bychom začít uvažovat o postoji, jenž by se stal nositelem co nejvíce pozitivních věcí pro co největší počet lidí! Tudíž oním optimálním a vyváženým postojem k politickým dějům, jež se odehrávají by se stala níže naznačená situace.

Dle mého názoru by byl právě tento pohled na veřejné dění, jenž se odehrává okolo nás, pro společnost ten nejzdravější.

Nejzdravějším by se jevil právě proto, že síla ovlivňování našeho jedince (oranžový bod) je rovnoměrně rozložena mezi levicovou a pravicovou ideologii! Ovšem s tím, že i ideologie ortodoxnější našeho jedince či společenské chápání ovlivňují též, ale ne do takové míry jako ve dvou předešlých případech. Musíme však uvažovat o tom, že by se jednalo o nesprávný pohled, kdybychom nevnímali nebo se snažili nevnímat působení i stran ortodoxnějších, právě z důvodu uchopení co největší míry objektivnosti.

Jakákoliv snaha o bagatelizaci tohoto problému by se musela jevit jako zlověstná nejen pro současnost, ale také zcela přirozeně i pro další vývoj! Náš pozorovatel musí především vnímat všechny pochody a děje, jež se kolem něj odehrávají, avšak určité působení politických stran mu musí být bližší, a naopak jiných zase vzdálenější, z důvodu jisté společenské racionalizace! Nyní bych si dovolil dát do korelace s mými úvahami ono vyobrazení. Vidíme zde sinusovou křivku, v jejímž středu stojí náš pozorovatel či společnost, a také vidíme, že tento pozorovatel je stejnou měrou ovlivňován levicovou i pravicovou ideologií ( síla ovlivňování je dána úsečkami – l1 a l2, čím kratší tím větší míra ovlivňování jedince ). Dále pak můžeme z grafu vyčíst, že náš jedinec je více ovlivňován právě těmito stranami a strany extrémistické jej ovlivňují též, ale on jakožto jedinec, či nejlépe celá společnost, už k těmto stranám neinklinuje větší měrou (ale ještě jednou podotýkám je či jsou jimi ovlivňováni a berou je v potaz).

Náš jedinec by se po celou dobu pohybu a případného působení na politické scéně, snažil naleznout ideální cestu pro uchopení a realizaci co nejvíce pozitivních věcí, v rámci zracionalizovaného pojetí většiny, pro společnost! Tomuto pozorovateli by nebylo cizí slučovat prvky ryze levicové s prvky ryze pravicovými a opačně, když by měly vést k lepší situaci a obecnému prospěchu.

Další politické strany, které by se snad blížily, alespoň částečně mému výše uvedenému příkladu, jsou na tomto grafu znázorněny na zelených křivkách. Z toho vyplývá, že pokud by byla například strana více ovlivňována pravicovou ideologii, avšak mohla by si připustit ve své činnosti i prvky levicové, pak by ležela u strany s pravicovou ideologií (maximální možný vrchol sinusové křivky ). Totéž by platilo i opačně. A takové strany jsou zastoupeny i mezi těmi co u nás působí, avšak do jaké míry praktikují výše naznačené je diskutabilní! Opačně pak strany, jež by inklinovaly k určitému extremismu, jsou znázorněny na křivkách červené barvy. Ale nechtěl bych, aby bylo špatně chápáno to, že například hned za pravicí (maximální možný vrchol sinusové křivky), leží strana extrémistická, jelikož je zde červená barva. Tato strana, jak je známo a jak vypovídá znázornění, by již případně inklinovala více k pravici, než ke středu, čili k našemu pozorovateli ( oranžový bod ). Síla jejich pravicového přesvědčení by byla přímo úměrná poloze této strany na onom grafu! Takže čím více doprava, tím silnější pravicové přesvědčení. Totéž by samozřejmě platilo i o stranách levicových.

Dále bych chtěl uvést, proč je dle mého, právě nazírání (na nejen politické pochody) přes tento graf správné. Skutečnost je taková, že pokud se na něj čtenář pozorněji zadívá, spatří ten fakt, že strany s pravicovou a levicovou ideologií leží v navzájem si opačných půlvlnách. To popisuje děj ten, že pravicová a levicová ideologie jsou si zcela opačné a rozdílné.

Potom se však čtenář jistě táže, jak je možné, že strany extrémistické leží na stejné úrovni jako je vhodné místo pro správný a reélní pohled. Dovolte mi, abych nejprve vysvětlil pozici správného pozorování čili pozici v grafu označenou oranžovou tečkou. Tato pozice je zcela jedinečná a nelze ji slučovat s výše uvedeným dotazem. Její vhodnost pro pozorování či nazírání na pochody veřejného života je implikována ze smyslu nalezení co největší míry pravdivosti. Nyní je však žádoucí, abych upravil onen dotaz na tvar: „Jak to, že leží strany extrémistické v navzájem si stejné rovinně?“ Odpověď je také velmi jednoduchá. Avšak musíme si také povšimnout jedné velmi důležité skutečnosti, což se také zajisté stalo, že tyto strany leží nejen ve stejné rovině, ale na zcela opačných koncích! Tyto navzájem si opačné konce vyjadřují vzájemnou ideologickou diferenčnost a neslučitelnost, stejná rovina vyjadřuje ony zlověstné dopady pro naši veřejnost, kdyby se ony extrémistické strany dostaly k možnosti realizace svých myšlenek.

V kontextu výkladu mé práce je zřejmé, že pokud by nás ovládla extrémní levice či extrémní pravice, dopady by byly vždy stejně zničující, ať již by to bylo tak, či onak.

4. Skromný subjektivní epilog

Nyní, na samotném závěru mé úvahy, bych si ještě přál v krátkosti dodat, že my sami si musíme uvědomovat jeden velice jednoduchý, avšak zároveň velmi podstatný fakt a to jest, že za veškeré své činy a kroky jsme plnou měrou odpovědni my sami. Že my sami si vybíráme ten či onen pohled na chápání smyslu věcí, a že my sami zabíráme ten či onen postoj. „Kroky“ nás všech vytvářejí onen pomyslný chodník společnosti. Celek, jenž udává směr nás všech a proto je také tak žádoucí dbát na vytváření svých postojů tak pečlivě, abychom se nemuseli za své rozhodnuti stydět a zodpovídat se jak již vlastnímu svědomí, tak i generacím nastávajícím!

Nelze si stěžovat na společnost a pochody, které se v ní dějí, pokud my sami si neurčíme správný výchozí bod. Bod který nám bude vždy a za každých okolností oporou. My sami jsme si takovou společnost vytvořili a i nadále ji svými činy vytváříme a neustále formujeme k určitému obrazu. A to, zda-li je tento obraz tvořen k přání společnosti, nebo lépe řečeno ke „správnému a zdravému“ názoru většiny všech, záleží opět jen a pouze na nás. Pokud veřejné dění bude vyvolávat v lidech apatii, pak se nesmíme divit všem špatnostem, které se mohou odehrávat a které se kolem nás odehrávají a v lidech tak logicky vzbuzují nechuť být jakkoliv angažovaný ve smyslu veřejného dění.

Sám sobě si teď kladu otázku, jak vlastně máme začít žít plnohodnotným veřejným životem a brát ho vážně, když se drtivé většině veřejnosti jeví místo zákonodárce jako jedna z nejhorších profesí, kterou lze vůbec vykonávat, jak již vyplynulo z průzkumu před nedávnou dobou. Když se v pátém století před naším letopočtem začaly přetransformovávat politické ideje a byla vytvořena demokracie, byla tato funkce vnímána jako velká čest. Avšak není nutné ani chodit pro příklad tak daleko do historie lidstva. Stačí se jen posunout o pár desítek let zpět; do doby totalitní. Přirozeně nemohu mluvit o tom, co bylo například před třiceti lety, jelikož jsem v té době ještě nespatřil světlo světa, avšak mnozí lidé mi již o té době vyprávěli, a stejně tak jsem mnoho o této době vyčetl v knihách. A nebylo pro mě překvapením, když mi oni lidé tvrdili a potvrdili, že totalitní režim vnímali jako krok „zpět“, že se jednalo o dobu izolovanosti a vzdalování se zdravému vývoji. Avšak byli zde a jsou zde i tací, kteří vnímali a i v dnešní době vnímají, onen systém za přínosný. To bylo možno vidět zvláště pak v době dělení Československa, kdy značná část Slovenského národa byla přesvědčena, že totalitní režim byl režimem právě zdravým a prospěšným pro společnost.

A teď, v dnešní době, když je demokracie vybojována, spousta lidí jen zoufale naříká jak je to s nimi špatné. Avšak nikdo z těchto jedinců nevykazuje, alespoň malou chuť tento nežádoucí stav změnit, a pokud náhodou u těchto lidí padne řeč na demokracii, tak bohužel jen v blasfemistickém slova smyslu.

Když procházím nočními ulicemi celé řady měst a vidím téměř na každém rohu zářící reklamu na nápoj, který snad všichni bez výhrady považují za náš národní a jsou i patřičně hrdí na světové prvenství v konzumaci tohoto moku, vždy mě zas a znova napadá část písně Karla Kryla: „…na místo přesvědčení, jen pití píva z žalu…“. A nemohu se zbavit dojmu, že přesně tato část zapadá do celého kontextu věci a je jeho stručným, smutným shrnutím, ale možná ona celá pravda je ukryta, právě v nějaké sklenici ( IN VINO VERITAS )

Titulní obrázek převzat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/82/Time_Saving_Truth_from_Falsehood_and_Envy.jpg

Jak citovat tento text?

Sátora, Josef. Krize pravdy v politicko-etické rovině [online]. E-polis.cz, 17. prosinec 2006. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/krize-pravdy-v-politicko-eticke-rovine.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Josef Sátora

Autor:

Autor student filozofie a jednatel Sdružení studentů České republiky.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář

Josef Sátora

úterý, 19. prosinec 2006
22:46

- http://filosofia.mysteria.cz/rac_pohl.jpg
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 05.06.2008 ve 11:31:57


Napsal: Josef Sátora [Odpovědět]

M.S.

úterý, 9. leden 2007
16:54

Martin.Svantner

Zajimalo by me, kde beres tu neostresitelnou jistotu "zdraveho vyvoje" a "zdravi pro spolecnost", pokud to nevis tak takove "biologicke nazirani" bylo propojovano nejruznejsimi rasisty: napr. zide jako nakaza zdrave spolecnosti atd. A predstava, ze lidstvo speje v nejakem "zdravem vyvoji" kupredu je hoila naivita, modernisticka utopie: jejiz slepota se manifestovala ve vybuchu nuklerarni zbrane. A dnes ji citime, kdyz je v lednu deset nad nulou:o) (narazim tim na moderni predstavu mnapr. "technologie a jinych "velkych vypraveni" vedouci nas k "raji" a "pravde" na zemi.


Napsal: M.S. [Odpovědět]

Josef Sátora

pátek, 12. leden 2007
12:37

josef_satora

Tvůj pohled na můj článek si vzal za své, mimo jiného také implikaci toho, že nebyl dostatečně řádně čtený a reélně pochopený. Jelikož jak již vyplývá ze samotného názvu mého příspěvku, který se zabývá krizí pravdy ve všeobecné rovině, čili jakýmsi stavem absence pravdivosti nebo také nějaké účasti lichoměrné pravdivosti ve smyslu, místa pragmatismu, což však v konečném kontextu vyznění není ničím jiným než výše uvedené. Pak Tvá snaha o vnucení my nějakých neotřesitelností, jež mají představovat jistou pravdivost je zcela zcestná a zavádějící, jelikož z pozitivistického hlediska, ani nemá dobrý smysl se ptat zda-li naše uměle zkonstruované teorie a modely odpovídají realitě, ale že má dobrý smysl se ptát zda-li správně předpovídají výsledky pozorování pro naše potřeby. Tudíž pokud uvažuji o nějakém legitimním názorovém pluralismu, jenž je v jisté korelaci s místem pragmatismu, pak by bylo ode mne zavádějící uvažovat o něčem, co jsi my vnucoval Ty sám. Pramálo toho spatřuji s nějakou snahou o biologické nazírání, ale velmi mnoho toho spatřuji v jisté „pluralistické koncepci“, která vychází z existence velkého množství různě odlišných zájmových skupin, které jsou ve vzájemném konfliktu a výslednice tohoto konfliktu vytváří jisté nazírání, které však není o nic více, než jen jistým módním přesvědčením (místem pragmatismu a racionalizace). Historie ukázala, jak Ty sám říkáš, že některé nazírání na svět jsou méně prospěšná a v tomto s tebou naprostou souhlasím a to také můj příspěvek říká. Ale mou snahou není říkat, tak to má být, tak je to správné, jelikož vůbec nevíme zda-li tak je to správné a odpovídající realitě, ale ptáme se zda-li onen popis, jenž vychází z jistých statistických pozorování implikuje to co potřebujeme, aby implikoval čili nějaký skutečný popis dané situace z které následně můžeme modelovat další závěry, jež mohou se stát více užitečnými než jim předcházející…
Hlavně Ti však chci poděkovat za to, že jsi onomu článku věnoval svůj čas a svůj názor.


Napsal: Josef Sátora [Odpovědět]

Martin Švantner

úterý, 16. leden 2007
19:11

Martin.Svantner

Uvádíš, že „pravda se topí v potřebách obecně nutného žití“: co znamená „obecně nutné žití?“
Aniž by si nastínil, co vůbec onou „pravdou míníš“ (operandum lidské racionalizace je dosti široký a vágní pojem, který kromě toho, že „pravda“ je spojena s rozumem nic neříká, neříká v jakém smyslu atd.), hned se objevuje axiom. Jestli tomu správně rozumím, uvádíš, že „pravda by zajisté souhlasila.“ Pravda je abstraktum, které nemá žádné názory a nemůže souhlasit, jako nemůže dát souhlas globalizace, dějiny, aj. velká vyprávění. A pravda jako „operandum racionalizace“ a bylo by také potřeba říci, co onou „racionalizací“ míníš – např. spojenou s vznikem „moderního racia“, nebo ve smyslu logos..atd. Co jsou ty prostory „pevně dané moderní logikou?“ Myslíš tím Russela, Guinea, Wittgensteina, či co? Co je ono „běžné lidské žití“? Je to žití bohatého podnikatele, katederního filosofa, bezdomovce, člena underclass; máš na mysli nějaký fenomenologický lebenswelt…Spojuješ „běžné žití“ s elektronickým strojem? Člověk-stroj, to je zase jiný příběh (míním tím modernistické osvícenství a jeho víru ve vykalkulovatelnost člověka, nakonec pokud znáš Foucaultova Slova a věci…mám na mysli neudržitelnost koncepce „humanismu“ vedle jazyka…viz ona slavná pasáž na konci: zmizení tváře z písku). Možná by nebylo naškodí obrátit se ke Kantovi a k jeho rozlišení praktického a teoretického rozumu: to máš na mysli? Tam je „pravda“ samozřejmě pokaždé „jiná.“
Závěr je „vězněný“ premisou? Četl jsi Aristotelovi analytika? Co znamená ona „logicko-operátorská“ potřeba? Je to potřeba uměle vytvořená? A s tou obecnou pravdivostí: ta se přece nedotýká jen jak ty říkáš „inkubační doby postmodernismu (velmi by mne zajímalo, co pojmem „postmoderní myslíš“, jestli něco ve smyslu kritiky obecnin: eidos, absolutně platných pravd. apod., tak to samozřejmě není vlastní pouze postmodernismu: sám Platón, vynálezce formy a ideálního státu, provádí ve svých „pozdních“ dialozích kritiku teorie idejí, srov. S Lyotardem: „postmoderno je vlastně obsaženo v každé „epoše“) A s tím subjektivnem: opět si stačí otevřít Kanta, který podobné problémy (vy?)řešil.

„Přičemž zase ona míra subjektivity je zrcadlením se mnoha rozličných faktorů, jež utvářejí jistou míru pravdivosti přesvědčení toho či onoho individua vůči společnosti, jak již v širokém, tak i úzkém měřítku!“

Pokud mluvíš o „postmodernismu“, jistě výš, jakým způsobem se problematizovaly termíny jako: subjekt (viz Derrida, Foucault, Blanchot), individuum, společnost (problém historického apriori, epistémy…), široké a úzké měřítko? To jako myslíš makroskopické a mikroskopické, nebo jak?


(…)tak musím nutně konstatovat, že jde o módní přesvědčení, jež ve svém omezeném prostoru má představovat jistou pravdivost, která však nemůže být zvána pravdou konečnou, jelikož jak již bylo naznačeno výše, již u svých elementárních počátků vytváření pravdivosti naráží na značnou míru subjektivity, tudíž produktem tohoto celého snažení je pouze jakási iluzorní pravdivost v kontextu chápání reality, jež se odráží v jisté analogii na komplexní pochody společnosti a následně i na její chování!

Moje výtka je, že píšeš příšerným jazykem, nevím jestli je to můj pocit, ale přijdeme, že bys mohl psát srozumitelněji: nemám nic proti dlouhým souvětím, ale nesnáším souvětí, která se hemží nejrůznějšími zaklínadly - subjekt apod., která nejsou vyjasněna. Pokud tomu rozumím, říkáš, že „veřejné přesvědčení“ je „módní přesvědčení“, co to znamená ono „módní“ ? Jako že odvolávat se k veřejnosti je něco „módního“, či dokonce moderního? To je samozřejmě nesmysl: pokud uděláme krátký exkurs – viz např. Heidegger a jeho „veřejný anonym“, Das man, „ono se…“ a odvolávání se a dožadovaní se vůle lidu, své polis etc. najdeme různě. Také zaměňuješ podle libosti pravdu a pravdivost, míru pravdivosti atd., stříliš vágní pojmy z pistole, aniž by si krok za krokem vysvětlil, co jimi vlasně míníš! „Chování společnosti?“ Jak se „chová“ společnost? Jako v tabulce veřejného průzkumu? To sám, jestli se nemýlím popíráš, avšak okamžitě nahrazuješ svojí „vizí pravdivosti“ – chování společnosti..a kdy pravda nenarážela na „jistou míru subjektivity?“ A o jaké společnosti vlasně mluvíš? O české, globální? O křovákovi, Afričanovi, Američanovi, Iránci…o Evropě? To by bylo taky třeba říci: z jakého „místa“, když už s oblibou používáš prostorovou metaforiku, vlastně „mluvíš.“

Subjektivismus člověka?

Co to je? Nezavání to tautologií, nebo vágností?

„Mnohokráte jsem si sám sobě představoval, v mnou (subjektivně) pochopitelné(…)“

Nejsi „subjekt“, jsi dekonstruovatelný text! Popř. jsi z díla vykázaný spisovatel (Maurice Balnchhot).. :o)

První a nejvýznačnější bod byla pozice, z níž jsem nebyl ovlivňován žádným působením politických ideologií. Dalo by se říci, že moje nahlížení bylo nevyhraněné, jak již vůči stranám, jež by dělali politiku čistě levicovou tak i čistě pravicovou, rovněž pak zcela přirozeně i vůči stranám extrémistickým!

To jako Descartes ano? A v jakém smyslu jsi nebyl ovlivňován působení ideologií? Jaké je ono „působení?“ A jak působí politická ideologie? Je značně naivní představa „čistého vědomí“ – ani Husserl ji neudržel (viz transcendentální ego atd.), které je nevystavené působení, v jistém smyslu je negativní popření působení vlastně jeho afirmací…A nachází další tentokrát skutečně nesmysl: co je to, zvláště v době „konce ideologií“ „čistě“ levicová a „čistě“ pravicová politika? Takové ideáltypy nejsou, a nelze je spojovat s politickými stranami: které si ani neuvedl…tento postoj (k ideální, tedy čisté pravicové a levicové politice, je stejně naivní, jako ono „čisté vědomí“). Také by mne zajímalo, co myslíš těmi stranami „extrémistickými“ – ono vůbec extrémismus je takové velmi zábavné slovo s nánosem nejrůznějšího ideologického bahna!

Tady svoji první část kritiky končím, snad bych měl ještě zareagovat na tvoji reakci na moji, uznávám poněkud povrchní a zběžnou kritiku: to jsem, se pokusil napravit, a krok za krokem číst a kritizovat, co se mi na článku nezdá.


Napsal: Martin Švantner [Odpovědět]