Krize pravdy v politicko-etické rovině

Pravda, co by jeden ze základních operandů lidské racionalizace, jenž se topí v potřebách obecně nutného žití, by zajisté souhlasila s potřebami logiky a jejím pojetím nerelativizovatelnosti pravd, které jsou přímo žádoucí pro vyvozování těch či oněch závěrů v prostorech pevně daných moderní logikou, jež posléze mohou vést ke konstruktům, operujících právě v rovinně běžného lidského žití.

Krize pravdy v politicko-etické rovině

1. Krize v obecném pojetí pravdy

Pravda, co by jeden ze základních operandů lidské racionalizace, jenž se topí v potřebách obecně nutného žití, by zajisté souhlasila s potřebami logiky a jejím pojetím nerelativizovatelnosti pravd, které jsou přímo žádoucí pro vyvozování těch či oněch závěrů v prostorech pevně daných moderní logikou, jež posléze mohou vést ke konstruktům, operujících právě v rovinně běžného lidského žití ( byť alespoň jako elektronické stroje, jež každý den užíváme pro svou potřebu ).

Avšak nesmíme opomenout fakt ten, že ony závěry v rámci logicko operatérských potřeb jsou vězněny premisami, jež předcházely procesu vyvození závěrů, s kterými se může moderní logika a v jistém slova smyslu i každodennost ztotožnit a vzít si za své. Z čehož však vyplývá, že tato pravdivostní konečnost je omezena, a to omezena z každé strany v jakémkoliv prostoru, byť n-rozměrnějším!

Ona, výše nastíněná pravdivost je ohraničená především naší schopností poznat onu konečnou pravdu či jistotu ( existuje-li ovšem nějaká )! Pravdivost, jež si přisvojila hlásání o sobě samé, že jest absolutní a konečná v obecně abstraktním pojetí, začala umírat tehdy, když probíhalo inkubační období postmodernismu, které vedlo jak je známo k nejistotě a ironii doby moderny! Pravda se tedy stala korouhvičkou otáčející se ve větru vlastních subjektivních přesvědčení každého jedince, tudíž lze mluvit o jistém „legálním“ pluralismu v subjektivní rovině přesvědčeních a názorů, jež již nepodléhali těm či oněm konečnostem! Přičemž zase ona míra subjektivity je zrcadlením se mnoha rozličných faktorů, jež utvářejí jistou míru pravdivosti přesvědčení toho či onoho individua vůči společnosti, jak již v širokém, tak i úzkém měřítku!

Zde bychom mohli spatřit jistou snahu o zpravdění veřejných přesvědčení, jež mají implikovat jistou pravdivostní objektivitu, uchopenou právě oněmi rozličnými faktory, jež si vzali za své vytvářet vjem pravdivosti u těch či oněch subjektů! I když bych nechtěl problematiku veřejných přesvědčení jakkoliv bagatelizovat, tak musím nutně konstatovat, že jde o módní přesvědčení, jež ve svém omezeném prostoru má představovat jistou pravdivost, která však nemůže být zvána pravdou konečnou, jelikož jak již bylo naznačeno výše, již u svých elementárních počátků vytváření pravdivosti naráží na značnou míru subjektivity, tudíž produktem tohoto celého snažení je pouze jakási iluzorní pravdivost v kontextu chápání reality, jež se odráží v jisté analogii na komplexní pochody společnosti a následně i na její chování!

Toto jednání, jenž je pod neopomenutelným vlivem subjektivismu člověka, tak i pod subjektivistickým chápáním reality společnosti, lze spatřit především na etické rovině, kde často dochází k tvorbě nových či převracení stávajících přesvědčení, jež pocházeli z obecně přijímaného modelu, jenž v dnešní době ztratil na své smysluplnosti a to v širokém socioekonomickém zázemí. A právě z ony ztráty jistoty a pravdivosti, jež byla rovněž omezena právě lidskostí, a jejího následného štěpení se v mnoho pravd a pravdiček v sociálních teritoriích, vyrůstá celkově nálada společnosti, která je-li podepřena jistým ekonomickým aparátem, vede k tomu či onomu politickému přesvědčení a chování, tudíž ona pravdivost je v neustálém vývinu!

Ovšem do jaké míry, je toto přesvědčení složeno z pravd, které vyplývají z výše naznačeného a z nepravd, jež plynou právě z nemožnosti uchopení konečnosti, které se však pod vlivem racionalizace subjektu stanou jistými přesvědčeními a následně i třeba pravdami, ovšem v konečném kontextu výkladu jisté míry objektivity, lichoměrnějšími než ty, jež stojí k individuu blíže a zdají se více poznatelnými, objektivní a pravdivé?

2. Snaha o nalezení jisté (přijatelné) míry objektivity

Mnohokráte jsem si sám sobě představoval, v mnou (subjektivně) pochopitelné rovinně, politickou scenérii v níž žijeme. Při svých toulkách představami jsem si vytyčil pět základních opěrných bodů. První a nejvýznačnější bod byla pozice, z níž jsem nebyl ovlivňován žádným působením politických ideologií. Dalo by se říci, že moje nahlížení bylo nevyhraněné, jak již vůči stranám, jež by dělali politiku čistě levicovou tak i čistě pravicovou, rovněž pak zcela přirozeně i vůči stranám extrémistickým! Mou majoritní snahou bylo zachovat si v kontextu mého chápání, objektivní pohled na děje, jež se kolem mě odehrávaly.

Nesmíme však opomenout položit si opětovně otázku v duchu výše naznačeného, do jaké míry by bylo možno zvát tuto snahu o objektivní hodnocení skutečně zpravditelné a zda-li by ji bylo možno prezentovat jako všeobecně objektivní, alespoň v jistém pochodu chápání věcí, a také do jaké míry by se nejednalo jen a pouze o výklad apriorních poznatků v kontextu lichoměrných pravd či pravdiček. Jak již však bylo jednou řečeno jednalo by se o subjektivní výklad mého zdání skutečnosti, které bych byl schopen dosáhnout a kterou bych jistým způsobem pod vlivem racionalizace zpravdil!

Snad bychom našli společnou shodu v tom, že kdybychom nechali posoudit tu či onu situaci například pěti sobě navzájem neznámými a nezávislými osobami, z pěti různých kontinentů či vzdálených zemí, vybíraných tak pečlivě, že by nebyli propleteni žádnými zvyklostmi té či ony kultury, a dále pak bychom kladli důraz při výběru na to, aby oni jedinci pocházeli z různých sociálních vrstev a navzájem si odlišných rodinných prostředí např. ve smyslu soužití. Pak bychom mohli dosáhnout teoreticky nejméně čtyř různých názorů a pohledů na danou problematiku . Ale také zajisté musíme věřit tomu, že každý hodnotitel by byl dostatečně soudný a schopný procesu racionalizace a snažil by se hodnotit co nejobjektivněji situaci, v rámci jeho možností, jež by před ním vyvstala.

Avšak kdybychom se na problém podívali podrobněji, museli bychom spatřit, že by se opětovně jednalo pouze o subjektivní výklad jisté racionalizace, toho či onoho jedince. Avšak pokračujme nadále v myšlence, máme tedy pět nebo čtyři (v případě, že by teoreticky vyvstal případ shody, i když ten je dle mého názoru nemožný) subjektivně-objektivní (racionální) pohledy (subjektivní názory, vjemy a postoje jedinců, z navzájem si odlišných a neznámých prostředí, jejichž hlavní snahou je nalezení objektivnosti čili jisté pravdivosti) na situaci či situace. Avšak leží před námi další problém a tím je konečné zpracování těchto pohledů nebo-li postojů, podrobených jisté racionalizaci! Bylo by mnohem snazší, kdyby tyto názory byly zkvantifikovány, poněvadž bychom mohli dané cifry sečíst, udělat z nich jednoduše aritmetický průměr a dosáhli bychom, tak určitého konsensu v duchu průměru kvantifikace, který bychom mohli prohlásit za „objektivní“ čili pravdivý (v rámci široké skupiny vzájemně si velice odlišných jedinců). Ale my nedostaneme cifry, z nichž můžeme udělat aritmetický průměr. My dostaneme myšlenky a názory! Myšlenky, jež mohou být naprosto diferenčně odlišné, myšlenky, jež mohou být naprosto originální, proto by také bylo prakticky nemožné vytvořit například určitý dotazník, na který by všichni naši tazatelé měli možnost odpovědět k dotazu, jenž jim byl položen, formou odpovědí a, b, c, d… , kde by ke každému písmenu náleželo nějaké bodové ohodnocení. Tento děj či snaha o vytvoření takového dotazníku by byla silně ekvivalentní například s digitalizaci obrazu, kdy dostaneme sice v konečné fázi „jasnější a kvalitnější“ obraz, avšak tento obraz může narozdíl od toho analogového nabýt jen přesně definovaných barev. Stejně tak i my bychom mohli dosáhnout jen odpovědí na přesně definované dotazy a tím bychom značně potlačovali možnost oněch hodnotitelů k projevení či popsání jejich vlastních názorů a postřehů, jež by nebyly v dotazníku obsaženy, čili náš prostor pro objektivizaci by byl daleko více omezen!

Máme tedy určitý souhrn myšlenek a názorů na onu problematiku od našich respondentů a znovu stojíme před problémem, jak tyto postoje co nejdůsledněji a nejobjektivněji vyhodnotit. Mohli bychom se například snažit povolat další „nezávislou osobu“, jejíž snahou by bylo co nejlépe tyto myšlenky vyhodnotit. Avšak již nyní je patrné, že by ani toto hodnocení neodpovídalo, a ani odpovídat nemohlo, všeobecně platnému konstruktu objektivnosti, a že i do tohoto konečného hodnocení by se promítaly subjektivní vjemy našeho hodnotitele, tudíž bychom i v konečné fázi dosáhli subjektivního výkladu jisté racionalizace! Avšak tento subjektivní výklad by již bylo možno prezentovat jako více objektivnější, než ty předešlé, jelikož již myšlenkové vstupy, jež by předcházely vyvození závěru, by byly podrobeny kritice mnohosti (nikoliv jen individua).

Objektivnější by byl dle mého právě proto, že by pracoval nejen se svými vlastními zkušenostmi a názory, ale on by operoval i s názory a postoji „našich jedinců“, jak již bylo naznačeno. To vše by samozřejmě mohlo proběhnout jen a pouze za předpokladu, že bychom si byli jisti, že i tento poslední článek řetězce, by byl schopen hodnotit tyto skutečnosti, dle (svého) nejvyššího svědomí a morálního cítění.

3. Projekce co největší míry objektivity do reality

Nyní když jsme již nastínili jisté úvahy o relativnosti pravdy a snahy o nalezení jistého konsensu, jenž má zrcadlit veřejné přesvědčení, je žádoucí vymanit ony prvky z roviny názorů a promítnout je do sféry praktična. Měli bychom začít uvažovat o postoji, jenž by se stal nositelem co nejvíce pozitivních věcí pro co největší počet lidí! Tudíž oním optimálním a vyváženým postojem k politickým dějům, jež se odehrávají by se stala níže naznačená situace.

Dle mého názoru by byl právě tento pohled na veřejné dění, jenž se odehrává okolo nás, pro společnost ten nejzdravější.

Nejzdravějším by se jevil právě proto, že síla ovlivňování našeho jedince (oranžový bod) je rovnoměrně rozložena mezi levicovou a pravicovou ideologii! Ovšem s tím, že i ideologie ortodoxnější našeho jedince či společenské chápání ovlivňují též, ale ne do takové míry jako ve dvou předešlých případech. Musíme však uvažovat o tom, že by se jednalo o nesprávný pohled, kdybychom nevnímali nebo se snažili nevnímat působení i stran ortodoxnějších, právě z důvodu uchopení co největší míry objektivnosti.

Jakákoliv snaha o bagatelizaci tohoto problému by se musela jevit jako zlověstná nejen pro současnost, ale také zcela přirozeně i pro další vývoj! Náš pozorovatel musí především vnímat všechny pochody a děje, jež se kolem něj odehrávají, avšak určité působení politických stran mu musí být bližší, a naopak jiných zase vzdálenější, z důvodu jisté společenské racionalizace! Nyní bych si dovolil dát do korelace s mými úvahami ono vyobrazení. Vidíme zde sinusovou křivku, v jejímž středu stojí náš pozorovatel či společnost, a také vidíme, že tento pozorovatel je stejnou měrou ovlivňován levicovou i pravicovou ideologií ( síla ovlivňování je dána úsečkami – l1 a l2, čím kratší tím větší míra ovlivňování jedince ). Dále pak můžeme z grafu vyčíst, že náš jedinec je více ovlivňován právě těmito stranami a strany extrémistické jej ovlivňují též, ale on jakožto jedinec, či nejlépe celá společnost, už k těmto stranám neinklinuje větší měrou (ale ještě jednou podotýkám je či jsou jimi ovlivňováni a berou je v potaz).

Náš jedinec by se po celou dobu pohybu a případného působení na politické scéně, snažil naleznout ideální cestu pro uchopení a realizaci co nejvíce pozitivních věcí, v rámci zracionalizovaného pojetí většiny, pro společnost! Tomuto pozorovateli by nebylo cizí slučovat prvky ryze levicové s prvky ryze pravicovými a opačně, když by měly vést k lepší situaci a obecnému prospěchu.

Další politické strany, které by se snad blížily, alespoň částečně mému výše uvedenému příkladu, jsou na tomto grafu znázorněny na zelených křivkách. Z toho vyplývá, že pokud by byla například strana více ovlivňována pravicovou ideologii, avšak mohla by si připustit ve své činnosti i prvky levicové, pak by ležela u strany s pravicovou ideologií (maximální možný vrchol sinusové křivky ). Totéž by platilo i opačně. A takové strany jsou zastoupeny i mezi těmi co u nás působí, avšak do jaké míry praktikují výše naznačené je diskutabilní! Opačně pak strany, jež by inklinovaly k určitému extremismu, jsou znázorněny na křivkách červené barvy. Ale nechtěl bych, aby bylo špatně chápáno to, že například hned za pravicí (maximální možný vrchol sinusové křivky), leží strana extrémistická, jelikož je zde červená barva. Tato strana, jak je známo a jak vypovídá znázornění, by již případně inklinovala více k pravici, než ke středu, čili k našemu pozorovateli ( oranžový bod ). Síla jejich pravicového přesvědčení by byla přímo úměrná poloze této strany na onom grafu! Takže čím více doprava, tím silnější pravicové přesvědčení. Totéž by samozřejmě platilo i o stranách levicových.

Dále bych chtěl uvést, proč je dle mého, právě nazírání (na nejen politické pochody) přes tento graf správné. Skutečnost je taková, že pokud se na něj čtenář pozorněji zadívá, spatří ten fakt, že strany s pravicovou a levicovou ideologií leží v navzájem si opačných půlvlnách. To popisuje děj ten, že pravicová a levicová ideologie jsou si zcela opačné a rozdílné.

Potom se však čtenář jistě táže, jak je možné, že strany extrémistické leží na stejné úrovni jako je vhodné místo pro správný a reélní pohled. Dovolte mi, abych nejprve vysvětlil pozici správného pozorování čili pozici v grafu označenou oranžovou tečkou. Tato pozice je zcela jedinečná a nelze ji slučovat s výše uvedeným dotazem. Její vhodnost pro pozorování či nazírání na pochody veřejného života je implikována ze smyslu nalezení co největší míry pravdivosti. Nyní je však žádoucí, abych upravil onen dotaz na tvar: „Jak to, že leží strany extrémistické v navzájem si stejné rovinně?“ Odpověď je také velmi jednoduchá. Avšak musíme si také povšimnout jedné velmi důležité skutečnosti, což se také zajisté stalo, že tyto strany leží nejen ve stejné rovině, ale na zcela opačných koncích! Tyto navzájem si opačné konce vyjadřují vzájemnou ideologickou diferenčnost a neslučitelnost, stejná rovina vyjadřuje ony zlověstné dopady pro naši veřejnost, kdyby se ony extrémistické strany dostaly k možnosti realizace svých myšlenek.

V kontextu výkladu mé práce je zřejmé, že pokud by nás ovládla extrémní levice či extrémní pravice, dopady by byly vždy stejně zničující, ať již by to bylo tak, či onak.

4. Skromný subjektivní epilog

Nyní, na samotném závěru mé úvahy, bych si ještě přál v krátkosti dodat, že my sami si musíme uvědomovat jeden velice jednoduchý, avšak zároveň velmi podstatný fakt a to jest, že za veškeré své činy a kroky jsme plnou měrou odpovědni my sami. Že my sami si vybíráme ten či onen pohled na chápání smyslu věcí, a že my sami zabíráme ten či onen postoj. „Kroky“ nás všech vytvářejí onen pomyslný chodník společnosti. Celek, jenž udává směr nás všech a proto je také tak žádoucí dbát na vytváření svých postojů tak pečlivě, abychom se nemuseli za své rozhodnuti stydět a zodpovídat se jak již vlastnímu svědomí, tak i generacím nastávajícím!

Nelze si stěžovat na společnost a pochody, které se v ní dějí, pokud my sami si neurčíme správný výchozí bod. Bod který nám bude vždy a za každých okolností oporou. My sami jsme si takovou společnost vytvořili a i nadále ji svými činy vytváříme a neustále formujeme k určitému obrazu. A to, zda-li je tento obraz tvořen k přání společnosti, nebo lépe řečeno ke „správnému a zdravému“ názoru většiny všech, záleží opět jen a pouze na nás. Pokud veřejné dění bude vyvolávat v lidech apatii, pak se nesmíme divit všem špatnostem, které se mohou odehrávat a které se kolem nás odehrávají a v lidech tak logicky vzbuzují nechuť být jakkoliv angažovaný ve smyslu veřejného dění.

Sám sobě si teď kladu otázku, jak vlastně máme začít žít plnohodnotným veřejným životem a brát ho vážně, když se drtivé většině veřejnosti jeví místo zákonodárce jako jedna z nejhorších profesí, kterou lze vůbec vykonávat, jak již vyplynulo z průzkumu před nedávnou dobou. Když se v pátém století před naším letopočtem začaly přetransformovávat politické ideje a byla vytvořena demokracie, byla tato funkce vnímána jako velká čest. Avšak není nutné ani chodit pro příklad tak daleko do historie lidstva. Stačí se jen posunout o pár desítek let zpět; do doby totalitní. Přirozeně nemohu mluvit o tom, co bylo například před třiceti lety, jelikož jsem v té době ještě nespatřil světlo světa, avšak mnozí lidé mi již o té době vyprávěli, a stejně tak jsem mnoho o této době vyčetl v knihách. A nebylo pro mě překvapením, když mi oni lidé tvrdili a potvrdili, že totalitní režim vnímali jako krok „zpět“, že se jednalo o dobu izolovanosti a vzdalování se zdravému vývoji. Avšak byli zde a jsou zde i tací, kteří vnímali a i v dnešní době vnímají, onen systém za přínosný. To bylo možno vidět zvláště pak v době dělení Československa, kdy značná část Slovenského národa byla přesvědčena, že totalitní režim byl režimem právě zdravým a prospěšným pro společnost.

A teď, v dnešní době, když je demokracie vybojována, spousta lidí jen zoufale naříká jak je to s nimi špatné. Avšak nikdo z těchto jedinců nevykazuje, alespoň malou chuť tento nežádoucí stav změnit, a pokud náhodou u těchto lidí padne řeč na demokracii, tak bohužel jen v blasfemistickém slova smyslu.

Když procházím nočními ulicemi celé řady měst a vidím téměř na každém rohu zářící reklamu na nápoj, který snad všichni bez výhrady považují za náš národní a jsou i patřičně hrdí na světové prvenství v konzumaci tohoto moku, vždy mě zas a znova napadá část písně Karla Kryla: „…na místo přesvědčení, jen pití píva z žalu…“. A nemohu se zbavit dojmu, že přesně tato část zapadá do celého kontextu věci a je jeho stručným, smutným shrnutím, ale možná ona celá pravda je ukryta, právě v nějaké sklenici ( IN VINO VERITAS )

Titulní obrázek převzat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/82/Time_Saving_Truth_from_Falsehood_and_Envy.jpg

Autor: Josef Sátora

Autor student filozofie a jednatel Sdružení studentů České republiky.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Zeměloďka jako změna společenské smlouvy?

Trestné činy z nenávisti v Slovenskej republike a Českej republike v období 2009 – 2015

Reštrukturalizácia a lokálna konfigurácia fínskej miestnej samosprávy

Vložit komentář