Konflikty Subsaharské Afriky

Současná subsaharská Afrika prošla v posledních padesáti letech značnými ekonomickými, sociálními ale i politickými změnami, které byly způsobeny především dekolonizací. Mladé africké státy, vznikající v nepřirozených hranicích dle koloniálních měřítek, jsou charakteristické častými diktaturami a autoritářskými režimy, které uvrhly životní úroveň Afričanů do hluboké propasti.

Rebelové v SAR, Zdroj: Wiki

Africké enigma je něco, co je těžké pochopit nebo vysvětlit. Znamená to, že Afrika je nejbohatší na nerostné suroviny ze sedmi kontinentů a zároveň zde žijí nejchudší lidé na světě. Afrika je pravděpodobně prvním domovem člověka, a zároveň je nejzaostalejší. Afrika a Afričané pomohli rozmachu mnoha národům a jejich vlastní státy se potýkají s chudobou a ekonomickými krizemi. Jak si lze vysvětlit takové rozdíly? (Adeymo 2001, s. 31) Afrika je nešťastným kontinentem, obchodníky s otroky střídali misionáři, objevitele afrického kontinentu střídali koloniální vojáci evropských velmocí. To vše vedlo k současnému zbídačenému stavu Afriky. V této práci jsem se pokusil charakterizovat hlavní ohniska konfliktů na africkém kontinentu a jejich možné příčiny a důsledky.

Současná subsaharská Afrika prošla v posledních padesáti letech značnými ekonomickými, sociálními ale i politickými změnami, které byly způsobeny především dekolonizací. Nezávislost většiny afrických států je spojena s tzv. Rokem Afriky, tedy rokem 1960, který je závažným mezníkem ve vývoji novodobých afrických dějin. Do té doby byla téměř celá Afrika rozparcelována světovými mocnostmi jako Velká Británie, Francie, Portugalsko, či Španělsko. Mladé africké státy, vznikající v nepřirozených hranicích dle koloniálních měřítek, jsou charakteristické častými diktaturami a autoritářskými režimy, které uvrhly životní úroveň Afričanů do hluboké propasti.

Většina nových místních elit se velmi brzy sžila se západním kapitalismem – nejpozději poté, co poznala, že nejjistější cestou k soukromému blahobytu je výprodej přírodního bohatství „vlastní“ země. Hřebíkem do rakve subsaharské Afriky pak byly v osmdesátých a devadesátých letech programy strukturálních úprav – „pomoc“ Světové banky a Mezinárodního měnového fondu vrcholící obvykle naprostým hospodářským rozvratem a závislostí. Dnes Afrikou po jatkách genocidy ve Rwandě otřásá krvavá válka v Kongu, která už měla podle různých pozorovatelů za následek tři miliony mrtvých. Hlad a chudoba stále pokračují, hrozivě se rozšiřuje pandemie AIDS. V Africe se odehrávají věci, pro Evropu zcela nepředstavitelné, přičemž v médiích, kterým již zřejmě Afrika nestojí za pozornost, o tom není ani zmínka (Slačálek 2003).

Africké téma je stále otevřené, tento černý kontinent zužují hladomory, nemoci, migrace obyvatelstva v důsledku válek, chudoba, negramotnost a neposlední řadě také environmentální problémy jako kácení deštných pralesů, nešetrná těžba přírodního bohatství, rozšiřování pouští. Afrika byla nejprve ovlivněna koloniálními velmocemi a ani po dekolonizaci neměla Afrika klid. Stala se místem ideologického střetu mezi Západem a Východem bipolárně rozděleného světa období studené války. Konec studené války pak vedl ke snížení strategické důležitosti afrických států na poli mezinárodní politiky, což v poslední době vyvolává tlak na demokratizaci regionu, protože demokratičnost režimů je hlavním měřítkem zahraniční hospodářské pomoci.

2. Konflikty

V Africe bylo v letech 1945 – 2000 vedeno více jak 50 válečných konfliktů, z toho jenom čtyři před rokem 1960. Jestliže války vedené v letech 1945-1960 byly pouze čtyři, pak je jasné, že většina afrických konfliktů souvisí s dekolonizací. Nemalou roli zde hrají etnické rozpory a rozpory o hranice nově vzniklých států, jelikož do té doby byly brány v potaz pouze koloniální nároky na rozdělení hranic. V této době došlo k výrazné změně, Afrika se po roce 1960 stala po Asii kontinentem, kde je vedeno nejvíce válek a ozbrojených konfliktů. V Africe je na rozdíl od ostatních kontinentů vedeno nejméně mezistátních válek, většina z nich je vnitrostátní povahy. Podle institutu pro výzkum válek (AKUF) bylo v Africe 20% válečných konfliktů vedeno za odtržení nebo autonomii území, což představuje malý počet. Oproti tomu až 40% konfliktů bylo protirežimní povahy, které měli za cíl svrhnout stávající vládu (www.sozialwiss.uni-hamburg.de). Toto číslo je šokující. Ostatní konflikty představují války vedené z všeobecných důvodů.

Dlouhotrvající konflikty probíhaly zejména v Etiopii (válka za nezávislost Eritrei), v Angole, Mozambiku, Namibii, jižním Súdánu a v Čadu. Válka v Angola zásadně změnila pohled na interpretaci pozadí konfliktu, začala v roce 1961 jako dekolonizační válka za nezávislost, v sedmdesátých letech pak měla povahu boje mezi Západem a Východním blokem a konečně v 60. letech se stala bojem o regiony bohaté na nerostné suroviny, přičemž zůstali aktéři stejní (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

Tyto konflikty většinou reflektují probouzející se národní identitu, která se uplatňuje jako nástroj při soupeření o vzácné zdroje uprostřed chronického nedostatku. Jejich rámec tvoří všeobecně klesající důvěra ve stát a jeho schopnost konsensuální integrace společnosti. Jejich neméně důležitým aspektem je, že probíhají uprostřed nebývalého množství mezinárodních aktivit, jejichž širší rámec tvoří rozpad bipolarity (Gedlu 2002, s. 36).

Přesná klasifikace pozadí mezinárodních konfliktů na africkém kontinentě není jednoduchá vzhledem k nestálosti regionu. Mesfin Gedlu (1998) je rozděluje do čtyř skupin:

1. Konflikty uvnitř jednotlivých zemí.
2. Konflikty mezi africkými státy.
3. Konflikty mezi zájmy světových velmocí v Africe (odehrávající se prostřednictvím jejich afrických klientských režimů).
4. Konflikty mezi africkými státy a velmocemi (vnějšími silami).

2.1. Západní Afrika

V západní Africe, na rozdíl od ostatních afrických regionů, proběhlo do druhé poloviny 80. let relativně málo válek. Do této doby se zde odehrály jen dva významnější konflikty: válka za nezávislost malé portugalské kolonie Guinea-Bissau (1963-1974) a válka o Biafru (1967-1970) v Nigérii. Zde došlo k pokusu o odtržení regionu Biafra od nigerijské federace. Tento region je bohatý na ropu, takže vypukla občanská válka. Biafra byla uznána řadou afrických států a podporována Francií, přesto však neměla dlouhé trvání. Centrální nigerijská vláda proti Biafře vedla brutální válku genocidního charakteru s mnoha obětmi, Biafra byla dobita a opět připojena k a nigerijské federaci.

Neméně důležité se staly do dnes trvající války v Senegalu za samostatnost Casamance, stejně jako v devadesátých letech přetrvávající povstání Touaregů v Nigeru a Mali. Zde se jedná o nezanedbatelné etnikum rozdělené do více státních celků.

Nevýznamnější válka poslední doby vypukla bezesporu v Libérii 1989-1996, což mělo za následek válku v Sierra Leone, která stále trvá. Pozadí konfliktu, který si vyžádal více jak 150 000 obětí, tvoří politováníhodný ekonomický propad ve spojení s obzvláště represivní vládou Libérie. Na pozadí války v Sierra Leone naopak stojí zájem o diamantová ložiska. Vzbouřenci vystoupili roku 1991 s obviněním vlády ze zkorumpovanosti, jejich postup byl nicméně neobyčejně brutální a měl za následek smrt více jak 50 000 lidí a celkovou devastaci země. Na obou stranách bojovali nezletilí a obě strany konfliktu byly financovány diamantovým bohatstvím, které tak ani nyní nepomůže jednu z nejchudších zemí světa postavit na nohy. Tyto války jsou významné nejen díky intenzitě, s jakou jsou vedeny, ale také díky reakcím regionálních státních společenství Západní Afriky, která prvně zajistili vlastní regionální zásahovou skupinu pro intervenci napřed do Libérie a později také do Sierry Leone (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

2.2. Centrální Afrika

Regionu centrální Afrika je s nepravidelnými odstupy věnována velká pozornost veřejnosti, jedná se o jednu afrických zón s největšími a nejčastějšími střety a zároveň také nejbrutálnějšími a nejmasovějšími . Formálně nejdéle trvala válka v Čadu (1966-1996). Tento konflikt je také spojen s velkým počtem měnících se aktérů a s častými lybijskými a francouzskými intervencemi různé intenzity.

Velmi konfliktní zemí regionu je především Kongo (Kinshasa), dnešní Zaire. Po získání nezávislosti na Belgii, zde bylo vedeno mnoho válek mezi rozličnými aktéry s různými cíli. Na pozadí zdejšího, dlouhé léta přetrvávajícího konfliktu se podepsaly především boje o získání centrální moci s nádechem studené války a také boje o region bohatý na nerostné suroviny – Katanga.

Další dva významné válečné regiony centrální Afriky tvoří Rwanda a Burundi, tzv. oblast Velkých jezer. Po odchodu belgické koloniální správy, která hnala obě etnika obývající toto území (Hutui a Tutsii) proti sobě, se zde objevil spor s rasisticky motivovaným podtextem. Díky tomu vzniká situace, která vede ke stále násilnějším válkám; ve Rwandě (1963-1966), v Burundi (1972-1973), od roku 1990 ve Rwandě a od roku 1993 v Burundi a v letech 1996-1997 ve spojení s válečným děním v Zaire (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

Uganda sice vedla v 70. letech dvě až komické války proti Tanzanii v souvislosti s režimem Idi Amin Dady, ale nejvýznamnější zmínkou na tomto místě jsou obě občanské války (1981-1992), které byly obnoveny od roku 1995. Válka se od roku 1981 dělí na dvě fáze: prvně se do roku 1986 povedlo povstalcům porazit stávající vládu, následně naráží nový režim na odpor stoupenců více předešlých vlád. Ukončení války v roce 1992 bylo jen dobu neurčitou, takže se od roku 1995 objevují nové nepokoje.

2.3. Východní Afrika

Východní Afrika tvoří na kontinentu oblast s velmi častými válkami, které byly vedeny v posledních 40 letech v několika centrech. K nejničivější válce v této oblasti patří válka za autonomii jižní části Súdánu. Koloniální politika se kladla za cíl oddělit vývoj muslimsko-arabského severu a černého jihu, to se však změnilo po nabytí nezávislosti. V letech 1955-1972 byla vedena válka za autonomii jižní části země, která byla po skončení války jihu přiznána, avšak nikoli v praxi. V roce 1983 byla na jihu objevena ropa a následně zrušena autonomie (www.sozialwiss.uni-hamburg.de). Zdánlivě náboženský konflikt vyeskaloval znovu k válce, která trvá do dnes. Arabsko-muslimský sever je podporován islamistickými státy, zatímco křesťansko-animistický jih se těší podpoře USA. Na obou stranách konfliktu je uplatňováno masové zabíjení civilistů a hrubé porušování lidských práv.

Etiopii postihla řada válek za autonomii. Nejdéle trvající válkou byla válka za samostatnost někdejší italské kolonie Eritreji (1962-1991), která byla v roce 1950 mandátem OSN podřízena Etiopii a měla status autonomie. Tento status ale nebyl centrální vládou respektován, takže zde roku 1962 vzniklo ozbrojené povstání, které se rozšířilo i do ostatních oblastí Etiopie. Povstání eskalovalo do ozbrojeného konfliktu až v 70. letech. Výsledkem tohoto konfliktu získala Eritrea v roce 1991 nezávislost na Etiopii.

Konflikty, kterých se účastnilo Somálsko, byly vyvolány v souvislosti se somálsky mluvícím obyvatelstvem žijícím na území Keni a především Etiopie. Somálsko podporovalo ozbrojené povstání v Etiopii (1963-1964 a 1975-1984 – tzv. ogadské povstání) přímou vojenskou pomocí a nepřímo také hnutí rebelů v Keni (1963-1967). Zejména při druhém povstání v Ogadě došlo k přímé konfrontaci mezi Somálskem a Etiopií, což mělo souvislost s bipolárním konfliktem, který pak stál i na pozadí občanské války v Somálsku. Ta měla za následek rozpuštění vlády v roce 1988 a následnému rozkladu somálského státu v roce 1991.

2.4. Jižní Afrika

Od začátku 60. let tvořil region jižní Afriky téměř 30 let hlavní dějiště válek na světě. Toto období můžeme rozdělit na dvě periody; do druhé poloviny 70. let stály v popředí boje proti portugalské kolonizaci a proti vládě potomků evropských osídlenců. V roce 1976 pak zasáhlo válečné dění i Jihoafrickou republiku a na pozadí válečného dění se objevil bipolární konflikt. S pádem apartheidu pak byly tyto dlouhotrvající války, s výjimkou rozepří v Angole, v první polovině 90. let ukončeny.

V Angole byla různými povstaleckými skupinami vedena od roku 1961 dekolonizační válka proti portugalskému klero-fašistickému režimu. V průběhu bojů se prosadila kubánskými a sovětskými jednotkami podporovaná strana MPLA, která pak po dosažení nezávislosti v roce 1975 převzala politickou moc. Do začátku 90. let se však opoziční strana UNITA těšila vojenské podpoře USA a JAR a občanská válka o politickou moc tak dostala charakter bipolárního konfliktu. Po pádu apartheidu a odchodu kubánských jednotek se zdálo, že by občanská válka mohla s přispěním mírových operací OSN skončit, smír se však nepovedl a boje v Angole tak nadále přetrvávají.

Válečné dění v Mozambiku se v mnohém podobá Angole. I zde začala válka za nezávislost v 60. letech (1964) a také zde válka neskončila po dosažení nezávislosti v roce 1975. Situace se zde však uklidnila po vojenském zásahu Jihoafrické republiky a Mozambik nebyl tolik vtažen do bipolárního konfliktu. Pád režimu apartheidu v JAR vedl i k ukončení bojů v Mozambiku.

V Rhodesii, kde vyhlásila bělošská menšina jednostrannou deklaraci o nezávislosti roce 1965, válčili v letech 1966-1979 ozbrojených skupiny proti menšinové bílé vládě. Válka byla ukončena pádem režimu bílé menšiny a následným rozdělením moci mezi vítězné skupiny povstalců, rozpory v nové vládě však vedly v letech 1983-1988 k vypuknutí nové občanské války. Se změnou vlády došlo v roce 1980 také k přejmenování země na Zimbabwe a konečnému uznání nezávislosti Velkou Británií.

Válka v Namibii byla vyvolána z podobných důvodů. Tato bývalá německá kolonie byla v roce 1920 svěřena do mandátní správy Jihoafrické republiky. Když však JAR začala v roce 1966 rozšiřovat pravidla apartheidu i na Namibii a zdráhala se předat mandátní správu Spojeným národům, vypukla válka za nezávislost Namibie. S pádem apartheidu skončila válka v roce 1988 a Namibie získala roku 1990 nezávislost.

Poslední ze série válek v Jižní Africe vypukla v roce 1976 válka proti apartheidu v Jihoafrické republice. Narůstající mezinárodní tlak v 80. letech a velká podpora ozbrojeného konfliktu černým obyvatelstvem v JAR vedlo bílou menšinu k přesvědčení, že nemůžou válku vyhrát. To vedlo k ukončení války v roce 1994 (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

3. Prevence konfliktů

Minulé století nám ukázalo hrůzy hladomorů, epidemií a válek a zdá se, že tyto hrůzy upadly v zapomnění. Na africkém kontinentu však brutální války a genocidy vyhnaly miliony běženců, kteří nemají kam jít, strádají hlady a nemocemi. Opustili své domovy, aby hledali lepší život, protože v jejich zemi nebyly dodržovány lidská práva, žili pod námi představitelnou životní úrovní, byli pronásledováni ozbrojenými silami ať už pro svoji etnickou příslušnost, či z jiných důvodů. Pro nás nepředstavitelné věci jsou na prahu 21. století v Africe stále na denním pořádku a je důležité jim předcházet.

Podle principu prevence je odhalení napětí a brzká intervence v mezinárodních vztazích hodnocena jako selhání diplomatického jednání a řízení (Ntahoturi 2001, s.70). Mír je pro prevenci konfliktů důležitý, proto by intervenci měla předcházet mírová jednání. Intervence je násilí, které evokuje další masové násilí. Prevence konfliktu pak nepostihuje jen příčiny napětí, ale v podstatě upravuje vztahy a uklidňuje problémy ve společnosti (Ntahoturi 2001, s. 70). V podstatě by intervence měla být zahájena až když je konflikt takřka „na spadnutí“. Modelově se tak nestalo např. ve Rwandě 1994, kdy mezinárodní společenství vyčkávalo s intervencí i dlouho po vypuknutí konfliktu, což vedlo až k současné krizi v okolí Velkých jezer.

Hlavní strategií, která má zamezit přerůstání sporů v konflikty a opětnému výskytu konfliktů je preventivní diplomacie, preventivní nasazení a preventivní odzbrojení (OSN 2002, s. 63):

1. Preventivní diplomacie označuje kroky, které zamezují vzniku sporů, řeší je dříve, než dojde k jejich eskalaci, a omezuje jejich rozsah poté, co již vypukly. Preventivní diplomacie může být podepřena preventivním nasazením a preventivním odzbrojením.
2. Preventivní nasazení znamená rozmístění příslušníků mírových sil v terénu za účelem zamezení pravděpodobnému vypuknutí konfliktu. Příkladem této strategie je například Středoafrická republika.
3. Preventivní odzbrojení má za cíl omezit počet lehkých zbraní v regionech náchylných ke konfliktům. Např. v Mozambiku bylo odzbrojení znepřátelených sil a odevzdání a zničení jejich zbraní součástí ucelených mírových dohod.

4. Závěr

Africký kontinent ještě musí na své vývojové cestě projít mnoha změnami, z nichž ne všechny budou právě ty klidné a bezkonfliktní. Evropa se ke svému dnešnímu obrazu vyvíjela po tisíce let a zocelovala se mnoha válkami, a právě tolik by v dnešním uspěchaném světě potřebovala i Afrika. Uvidíme jak se bude vyvíjet bezpečnostní situace na kontinentu, jakým směrem se africké státy vydají a jestli budou následovat evropskou integraci. Afrika je velmi důležitá z globálního hlediska a proto si zaslouží mimořádnou pozornost. Téma bezpečnosti subsaharské Afriky je velmi obsáhlé a mělo by být objektem dalšího studia.

5. Literatura

1. ADEYMO, Tokunboh: Africa’s Enigma. In: Belshaw, D., Calderisi, R., Sugden, Ch., (ed.) (2001): Faith and Development – Partnership between the World Bank and the Churches of Africa, Regnum Books Int., Oxford
2. GEDLU, Mesfin (1998): Subsaharská Afrika, Ústav mezinárodních vztahů
3. GEDLU, Mesfin: Prevence a řešení konfliktů a OSN: africké zkušenenosti. In: Mezinárodní politika, 26, č. 4, 2002, s. 36-38
4. NTAHOTURI, Bernard: Conflict prevention and Post-Conflikt Reconstruction. In: Belshaw, D., Calderisi, R., Sugden, Ch., (ed.) (2001): Faith and Development – Partnership between the World Bank and the Churches of Africa, Regnum Books Int., Oxford
5. OSN (2002): Fakta a čísla OSN, Informační centrum OSN, Praha
6. SLAČÁLEK, Ondřej: Subsaharská Afrika: Znásilňovaný a zapomínaný kontinent. In: A-contra, č. 2, 2003, s. 11-16
7. AKUF: http://www.sozialwiss.uni-hamburg.de/publish/Ipw/Akuf/kriege_afrika.htm, 5.10.2003
8. AKUF: Kriege und bewaffnete Konflikte in Afrika seit 1945; http://www.sozialwiss.uni-hamburg.de/publish/Ipw/Akuf/archiv_afrika.htm, 5.10.2003

Autor: Bc. Jan Potůček

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Nové konflikty v Evropě 90. let

Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 2. část

Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 1. část

Další články z rubriky

Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky

Spôsoby vzniku medzištátnych organizácií

Teória kultúrnych zmien R. Ingleharta

Vložit komentář