Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Mezinárodní vztahy

Konflikt o Spratlyho a Paracelské ostrovy z perspektivy neorealistického paradigmatu

27. prosinec 2012 Mgr. Kamil Beneš komentáře

Ačkoliv konflikt v Jihočínském moři trvá velmi dlouhou dobu a je do něj zapojena celá řada aktérů, světová veřejnost a stejně tak i média o něj nejeví nikterak velký zájem. V případě odborníků z oblasti politologie, mezinárodních vztahů a práva je tomu ale jinak. Existuje řada vědeckých prací, právních analýz, článků v časopisech nebo sbornících, kde je toto téma ve větší či menší míře zmiňováno. Mnoho čtenářů proto velmi snadno napadne otázka, proč tolik států usiluje o velmi malé ostrovy, které jsou z větší části neobývané, ba dokonce ve velké míře i neobyvatelné. Celý konflikt se dostává do zcela jiného světla, vezmeme-li v potaz suroviny, které se kolem ostrovů nacházejí. A jsou to právě dosud nevyčerpaná ložiska zdrojů a surovin, která mohou být v novém miléniu hlavní příčinou budoucích konfliktů a možná i válek.

Konflikt o Spratlyho a Paracelské ostrovy z perspektivy neorealistického paradigmatu

Úvod

V oblasti Jihočínského moře existuje několik sporných území. Má snaha ovšem byla zaměřit se pouze na Spratlyho a Paracelské ostrovy, kde se do sporu zapojuje největší množství aktérů. Vzhledem k tomu, že je spor vleklý a poměrně historicky komplikovaný, rozhodl jsem se neubírat svou pozornost příliš do historie. Naopak jsem se co možná nejvíce soustředil na současné dění a nedávnou minulost konfliktu. Časové ohraničení práce je proto vymezeno mezi rokem 1988 až po současnost. Jako výzkumnou metodu jsem zvolil komparaci. V článku hodlám komparovat celkem 4 prvky. V první řadě zjistím a porovnám, od kdy si jednotlivé státy začaly nárokovat příslušné ostrovy. Poté se zaměřím na nároky všech aktérů. Posledními kritérii komparace pak budou vojenské a nevojenské nástroje k dosažení cílů účastníků konfliktu. Tuto praktickou část práce jsem pojal tak, že nejprve vytvořím případovou studii každého aktéra, ve které se pokusím zjistit co nejvíce informací k jednotlivým prvkům komparace. V následující kapitole pak tyto zjištěné poznatky budu komparovat v kontextu všech států.

Geografické vymezení prostoru

Jihočínské moře

Jihočínské moře je vodní plochou o rozloze zhruba 3 685 000 km2 a patří tedy k největším mořím světa. Jeho jižní hranice se nachází na 3 stupních jižní šířky mezi jižní částí ostrova Sumatra a ostrovem Borneo. Severní hranicí je pomyslná linie od severního cípu ostrova Taiwan vedoucí přes Taiwanský průliv až k pobřeží Číny. Jihočínské moře obklopují ze severu státy Čínská lidová republika a Taiwan, ze západu Filipíny, z jihozápadu Malajsie, Indonésie a Brunej. Prostřednictvím Thajského zálivu má k Jihočínskému moři přístup také Thajsko a Kambodža. A konečně ze severozápadu omývá Jihočínské moře břehy Vietnamu.[1] S ostatními moři je propojeno díky průlivům a úžinám, což z něj dělá moře polouzavřené. Nacházejí se zde čtyři mezinárodní průlivy: Malacký průliv, Taiwanský průliv, Luzonský průliv a Čchiungčouský průliv. Kromě toho se lze do Jihočínského moře dostat i Balabackým a Sundským průlivem nebo Lombockou úžinou (Nossum, 2000: 3-4; Šára, 2004: 53).

Průlivy, které spojují Jihočínské moře s ostatními moři, hrají neobyčejně významnou roli, neboť právě přes ně vedou důležité námořní cesty, které zajišťují obchod Evropy s Čínou, Jižní Koreou a Japonskem. Zúžené vodní zóny, kterými vedou námořní dopravní a komunikační cesty, se v mezinárodních vztazích označují jako tzv. škrtící body. Díky velké obchodní a námořní činnosti se v oblasti nachází také velké množství světových přístavů. Kromě největšího přístavu světa, Singapuru, se zde nachází dalších šest z padesáti největších přístavů světa. Těmi jsou čínské Kuang-čou, Hongkong a Šen-čen, malajský Kelang a Tanjung Pelepas a taiwanský Kao-siung.[2] Výše zmíněný vysoký počet škrtících bodů a velké množství významných světových přístavů jasně dokládá strategický význam Jihočínského moře (Waisová, 2007: 71 - 72).

Kromě toho se Jihočínské moře ke konci 20. století stalo důležitým geopolitickým a geostrategickým centrem, ve kterém se střetávají zájmy nejen států přímo napojených na Jihočínské moře, ale i států velmi vzdálených od této oblasti[3]. Tyto státy nemají přímo žádné územní, či jiné požadavky, ale například profitují z komunikační spojnice a ekonomického růstu Jihočínského moře. Krom toho se do dění v této oblasti stále častěji zapojují i nestátní aktéři jako kupříkladu mezinárodní organizace (ASEAN, APEC, EU), ropné společnosti (BP, Mobil, Amoco, Crestone, Hydro Karbon India, Shell, Petrofina of Belgium, Secab of Sweden), zasilatelské a dopravní společnosti, piráti, teroristé, mafie a další skupiny organizovaného zločinu (Waisová, 2006: 24).

Spratlyho ostrovy[4]

Spratlyho ostrovy se nacházejí v Jihočínském moři zhruba na třech čtvrtinách cesty z jižní části Vietnamu do jižní části Filipín. Svůj název ostrovy získaly podle britského námořního kapitána Williama nebo Richarda[5] Spratlyho. Souostroví se skládá ze 104 drobných ostrůvků a korálových útesů nacházejících se v prostoru dlouhém od severu k jihu 810 km a od východu na západ 900 km. Ostrovy zaujímají celkovou plochu zhruba 410 000 km2. Největší ostrov se jmenuje Itu Aba, je velký přibližně 0, 49 km2 a leží v severní části sporného souostroví.[6] Nejjižnější ostrov se nazývá James Shoal a leží téměř až u pobřeží Malajsie. Tyto ostrovy jsou velmi malé a díky tomu jsou jen těžko trvale obyvatelné. Jen málo z nich má kupříkladu vlastní zdroj pitné vody. Ostrovy nacházející se trvale nad hladinou moře jsou porostlé vegetací[7]. Jsou považovány za primárně sopečného původu, avšak některé útvary se jeví jako výsledek sedimentárních říčních ložisek, takže mohou být perspektivní oblastí pro těžbu ropy. Protože velká část této oblasti Jihočínského moře nebyla důkladně prozkoumána až do začátku 90. let minulého století, bývaly Spratlyho ostrovy označovány jako „nebezpečné území“ na navigačních mapách a obecně nedoporučovány pro komerční plavbu (Bakešová – Fürst – Heřmanová, 2004: 11 – 13; Joyner, 1998: 195 –197).

Paracelské ostrovy[8]

Paracelské ostrovy se nacházejí na sever od Spratlyho ostrovů a zhruba na jedné čtvrtině trasy ze střední části Vietnamu do severní části Filipín (Bakešová – Fürst – Heřmanová, 2004: 11 – 13). Souostroví se skládá ze 130 malých korálových ostrovů a útesů rozdělených do dvou skupin. První skupina leží na severovýchodě a nazývá se Amphitrite. Zde se také nalézá největší ostrov Paracelských ostrovů, Woodyho, na kterém se mimo jiné nachází jediné letiště. Druhá pak leží na západ o skupiny první a jmenuje se Crescent.[9]

Úmluvy OSN o mořském právu – UNCLOS

Užívání moří a oceánů, vzdušného prostoru nad nimi, mořského dna a těžbu zdrojů z něj ošetřuje mořské právo. Ke kodifikaci tohoto práva došlo v Ženevě v roce 1958 přijetím celkem čtyř úmluv. Těmi byly Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém, Úmluva o pevninské mělčině (kontinentálním šelfu), Úmluva o volném moři a Úmluva o ochraně biologického bohatství volného moře. Konference však v úmluvách zanechala závažné mezery, neboť nebyla dořešena především otázka šířky pobřežního moře, hranice kontinentálního šelfu a také otázka problému hospodářského využívání přilehlé zóny, výlučné ekonomické zóny (EEZ) a využívání mořského dna pod volným mořem. Pro vyřešení těchto nedostatků se mezi lety 1973 až 1982 konala třetí konference o mořském právu. Na ní došlo nakonec k podepsání Úmluvy OSN o mořském právu (dále UNCLOS), která souhrnně řeší všechny otázky mořského práva, provádí nová rozdělení jednotlivých pásem a oblastí a stanovuje jejich právní režimy (Potočný, 1999: 101). Ze států účastnících se sporu o Spratlyho a Paracelské ostrovy jej jako první ratifikovaly Filipíny (květen 1984), dále následovaly Vietnam (červenec 1994), Čína (červen 1996), Malajsie (říjen 1996) a Brunej (listopad 1996).[10]

Přilehlá zóna a výlučná ekonomická zóna

Přilehlá zóna je pásmo moře, které přiléhá bezprostředně k teritoriálnímu moři a nepřesahuje šířku 24 námořních mil od základní linie, od níž se měří šíře teritoriálního moře. Státy v tomto pásmu mohou vykonávat kontrolu cizích lodí za účelem zabránění „porušování jejich celních, fiskálních, imigračních nebo zdravotních předpisů na jejich území nebo v pobřežním moři a umožnily jejich potrestání. Jinak se vody přilehlé zóny považují za součást volného moře“ (Potočný, 1999: 104).

Termínem výlučná ekonomická zóna se označuje oblast, která se nachází za pobřežním mořem a k němu přilehlá. Může sahat nejdéle 200 námořních mil od základní čáry a pobřežní stát zde může vykonávat svrchovaná práva za účelem průzkumu a těžby přírodních zdrojů, živých i neživých, a hospodaření s nimi. Další státy mohou zónu využívat k plavbě lodí, přeletu letadel a ke kladení mořských kabelů a dálkového potrubí. Pobřežní stát však může udělovat koncese jiným státům a tím jim povolit těžbu zdrojů v oblasti (Potočný, 1999: 104-105).

Aktéři a surovinový rozměr konfliktu

Surovinový rozměr konfliktu

Surovinový rozměr konfliktu se pro oblast Spratlyho a Paracelských ostrovů projevuje ve třech rovinách. První z nich jsou potvrzené zdroje nerostných surovin, a to zejména zemního plynu a ropy. Druhou silný námořní provoz v této strategické oblasti a třetí rovinou je snaha o využívání dalších přírodních zdrojů, především rybolovu a těžby guána. Všechny země zainteresované v konfliktu prošly v posledních dvaceti letech velkým ekonomickým rozmachem, který zapříčinil větší spotřebu surovin. I z toho důvodu se zdají být nároky na výše zmíněná souostroví naléhavější než kdy dřív (Beukel, 2010: 9; Suchánek, 2010: 87-88).

První zmínky o výzkumech mořského dna za účelem zjištění přítomnosti nerostných surovin se datují k roku 1968. Průzkumy tehdy neprováděl žádný z okolních států, ale byl financován OSN. Odhady celkových potencionálních zásob v oblasti jsou různé. Nejoptimističtější jsou odhady Číny, která v té době předpokládala, že se v okolí Spratlyho a Paracelských ostrovů nachází zhruba 105 miliard barelů ropy. Jiné zdroje uvádějí podstatně nižší údaje. Americký odhad z roku 1993 až 1994 mluví o 28 miliardách barelů Suchánek, 2010: 88).[11] Překvapivě více zastoupenou surovinou je zde zemní plyn, který podle odhadů tvoří 60-70 % všech nerostných zdrojů v oblasti. Stejně jako v případě ropy jsou čínské odhady nesrovnatelně vyšší než odhady ostatní. Pohybují se mezi 7, 5 bilionu m3 až po 57 bilionu m3. Ověřené zásoby jsou zatím okolo 4, 1 bilionu m3.[12]

Kromě ropy a zemního plynu se v oblasti kolem ostrovů nacházejí i další suroviny jako je fosfor, cín, hořčík, kobalt a měď. Dále je v této oblasti rozsáhlý rybolov. Každý rok se zde vyloví zhruba 5 milionů tun ryb, což tvoří téměř desetinu světových úlovků. Rybolov je proto nejen živobytím pro řadu rybářů, ale i důležitým zdrojem potravy pro rychle se rozvíjející okolní země (Suchánek, 2010: 88-89).

Poslední faktor poukazující na důležitost Spratlyho a Paracelských ostrovů nesouvisí přímo s těžbou surovin i přesto se ale týká energetické bezpečnosti určitých zemí. Je jím fakt, že v okolí ostrovů vedou důležité lodní trasy pro přepravu různých nerostných surovin. Lodí, kterých územím za rok propluje je více než 41 tisíc. Tyto lodní cesty jsou nejdůležitější pro Japonsko, Jižní Koreu a Taiwan, které tudy importují více než 60 % své spotřeby ropy a zemního plynu. I když Čína má své zdroje podstatně více diverzifikované, tak Jihočínským mořem musí proplout až 70 % jejího importu ropy pocházející především z Afriky a zemí Blízkého východu (Suchánek, 2010: 88-89).

Čína

Čínská lidová republika (ČLR) si nárokuje Spratlyho a Paracelské ostrovy prakticky od konce 2. světové války. Toto dokládají i výpravy čínských archeologů nebo námořních sil k oběma souostrovím krátce po válce. Vláda ČLR, která byla ustanovena oficiálně 1. října 1949, si v téže době začala ostrovy nárokovat. Chtěla tím naznačit, že čínská svrchovanost nad ostrovy nebyla nikdy přerušena v jakémkoliv období čínské vlády. Z geografického hlediska si Čína nárokuje všechny ze Spratlyho a Paracelských ostrovů[13], i když ne všechny vojenským či jiným způsobem ovládá (Chemilier-Gendreau, 2000: 39-41; Tech-Kuang, 1991: nestránkováno). Její cíl je proto zřejmý a již více než půl století neměnný. Avšak jeho splnění se zdá být velmi komplikované a nemusí se vůbec podařit. Čína využívá pro dosažení svých cílů v oblasti široké spektrum nástrojů. Velké demonstrace armádních sil, či dokonce ozbrojené konflikty Číny s ostatními aktéry však v poslední době zde už téměř nezpozorujeme. Jestliže pomineme několik menších incidentů, tak posledním velkým ozbrojeným konfliktem byla bitva u Johnsonova útesu[14] v roce 1988. Obdobím, kdy se Čína nejvíce snažila neřešit spory silou, bylo mezi lety 1995 až 2007. Někteří autoři odkazují na fakt, že v té době přešla Čína na novou strategii zahraniční politiky, která se zakládá na vojenské asertivitě a veřejné diplomacii. Obecně se tento způsob zahraniční politiky nazývá charm offensive. Od této strategie Čína ovšem prý v posledních letech, v souvislosti s Jihočínským mořem, upustila a znovu přechází na strategii tzv. tvrdé linie. Zvýšil se jednak počet vojenských hlídek v oblasti a také tlak na mezinárodní firmy, aby ukončily aktivity ve sporných vodách nebo i uvalení zákazu rybolovu. Pokud se více zaměříme na nástroje ozbrojeného konfliktu, či alespoň vojenského odstrašení, zjistíme, že tyto nástroje byly v posledních 25 letech dominantní, a to i přes zmíněné období „uvolnění“. Čína byla již od počátku konfliktu aktérem s největší vojenskou silou a od počátku 80. let začala s rychlou modernizací svých konvenčních vojsk. Touto modernizací procházelo i námořnictvo a svoji pozici posílilo z dřívějšího čistě obranného pobřežního na dnešní oceánské, také nazývané blue water navy. Už na konci 80. let čínští vojenští plánovači žádali, aby obranný perimetr byl stanoven od 200 do 400 námořních mil od pobřeží a v případě vzdálenějších ostrovů v Jihočínském moři i větší. Dle toho lze předpokládat, že čínské zájmy o Spratlyho ostrovy modernizaci námořnictva podpořily a umocnily (Chang, 1996: nestánkováno; Jae-Hyung, 2002: 549-560; Suchánek, 2010: 92-98).

Kromě projevů své vojenské síly se ale Čína snaží dosahovat svých cílů také na diplomatickém poli. Tento nástroj zahraniční politiky se začal stávat klíčovým především po schválení Úmluvy o mořském právu v roce 1982. Pro úspěšnou argumentaci na mezinárodním poli si Čína našla řadu důkazů o tom, proč na Spratlyho a Paracelské ostrovy má právo právě ona. Vedle přímého obsazování dříve nezabraných ostrovů[15], se Čína opírá hlavně o historické a archeologické důkazy. Její suverenita nad tímto územím údajně začala za vlády dynastie Sia, která v Číně vládla mezi 21. a 16. stoletím před naším letopočtem. Argumentují tím, že Číňané jako první ostrovy objevili, pojmenovali, zanesli do map a také zařadili pod správu svého impéria. Tato tvrzení podporují kromě historických map a dokumentů i archeologickými nálezy mincí, dveřních zárubní nebo například čínského porcelánu. Tyto předměty údajně patřily osadníkům původně pocházejících z dnešní provincie Chaj-nan, kteří zde po staletí žili. Právo na území na základě symbolické okupace platilo pouze do 18. století. Nicméně od té doby je k uznání platnosti tohoto požadavku nutná efektivní okupace a působení autority. I v tomto případě se Číňané snaží podávat další důkazy o tom, že ostrovy splňují i podmínku efektivní okupace a působení autorit.[16] V roce 1992 Čína také jednostranně vyhlásila Zákon o pobřežních vodách a přilehlé zóně, který oficiálně určuje geografický rozsah čínské suverenity. Ten zahrnuje i Spratlyho a Paracelské ostrovy. Tento projev nekompromisního postoje k problematice ukázal nejen nedostatek empatie vůči zájmům ostatních zemí, ale hlavně vyvolal další protesty ostatních aktérů vůči Číně (Beukel, 2010: 11; Furtado, 1999: nestránkováno; Tech-Kuang, 1991).

Vietnam

První údaje o nárocích Vietnamu na Spratlyho a Paracelské ostrovy sahají teprve do 70. let 20. století. Hlavním důvodem bylo rozdělení na Vietnamskou demokratickou republiku a Vietnamskou republiku, přičemž oba státy od 50. do 70. let zastávaly odlišnou politiku vůči sporným ostrovům. K oficiální demonstraci zájmů Vietnamské republiky ale došlo až v roce 1971, kdy vydala „Deklaraci o svrchovanosti Vietnamské republiky nad Paracelským a Spratlyovým souostrovím“. Vietnamská demokratická republika od roku 1956 souhlasila ve sporu s ČLR a oficiálně uznávala její teritoriální požadavky. Po ukončení vietnamské války v roce 1975 ale došlo ke zlomu. V tomto roce vietnamská vláda vznesla oficiální požadavky na všechny ostrovy Spratlyho a Paracelského souostroví. V současnosti Vietnam okupuje 20 ze Spratlyho ostrovů (Furtado, 1999; Tech-Kuang, 1991).[17]

Vojenský potenciál Vietnamu utrpěl velkou ránu ve dvou ozbrojených konfliktech s Čínou v roce 1974 a v roce 1988. Zejména ve druhém zmíněném konfliktu se ukázalo, že vietnamské námořnictvo nedokáže konkurovat silně se modernizujícímu námořnictvu Číny. Naopak vietnamské loďstvo patří mezi nejzastaralejší v celém Jihočínském moři. Jejich letectvo už by pro ČLR mohlo představovat určitou konkurenci, otázkou ale zůstává, zda by to stačilo k případnému vítězství (Suchánek, 2010: 92-98).[18]

Vietnam využívá také nástroje, kterými se snaží o vyřešení sporu nenásilnou cestou. Jednou z cest je využití prostředků mezinárodního práva. V tomto prostředí se Vietnam snaží obhajovat své na základě tvrzení, že obě souostroví má obsazené již od 17. Století, kdy nepatřila pod svrchovanost žádné jiné země. V době, kdy byl spravován v rámci Francouzské Indočíny, ostrovy spadaly pod francouzskou koloniální správu. Na mírové konferenci v San Francisku se Japonsko mělo vzdát všech svých území, které nabylo během 2. světové války. Vietnam tehdy údajně učinil veřejné prohlášení o svrchovanosti nad ostrovy, což prý nevzbudilo žádnou námitku některého ze států účastnících se konference. Dále si Vietnam své nároky odvozuje od své EEZ a od pokračování kontinentálního šelfu. Aby toto území bylo co největší a zahrnovalo i Spratlyho ostrovy, snaží se vláda vymezit co nejvýhodněji základní linii od svého pobřeží. Vymezování těchto základních linií patří také mezi další z konfliktů s Čínou (Furtado, 1999; Suchánek, 2010: 92-98; Tech-Kuang, 1991).

Čína podle očekávání odmítá historické nároky Hanoje, které se částečně vylučují i s jejími argumenty. Peking považuje nároky za neoprávněné a zpochybňuje, že Spratlyho ostrovy byly součástí koloniálního dědictví Francie. Kromě toho Francie nikdy nevznesla požadavek na celé souostroví a v důsledku toho Čína nevidí důvod, proč by si měl Vietnam nárokovat všechny ostrovy (Furtado, 1999; Jinming, 2011: 12-13).

Filipíny

Filipíny si nárokují ostrovy od roku 1956. Tehdy se uskutečnilo několik státních či soukromých výzkumných expedicí směrem ke Spratlyho ostrovům. Mezi nejznámější patří privátní expedice Filipínce Tomase Clomase, který údajně objevil dosud neobjevené ostrovy, které pojmenoval Freedomland[19]. Devět z těchto nově objevených ostrovů od roku 1968 vojensky okupují. Oficiální vznesení nároku na tato území přišlo ale až v roce 1971 (Furtado, 1999; Tech-Kuang, 1991).[20]

Ačkoliv Manila vojenský ovládá a hlídkuje kolem devíti ze Spratlyho ostrovů, její námořní vojsko neoplývá velkou silou. Společně s Vietnamským námořnictvem patří mezi nejzastaralejší[21] v oblasti Jihočínského moře. Stejné je to i v případě letectva, které ještě nedávno čítalo pouze jednu letku sedmi zastaralých stíhaček F-5. Jednoduše řečeno Filipíny se v minulosti příliš upjaly na vojenskou pomoc USA. Velmi dobře si proto uvědomují svoji vojenskou slabost oproti ostatním aktérům, zejména oproti Číně. Právě proto se Filipíny nikdy nepouštěly do žádných větších vojenských manévrů a spíše byly obětí několika slabších vojenských incidentů[22] (Marlay, 1997: 204-206; Suchánek, 2010: 92-98).

Filipíny proto často upínaly svou pozornost k mezinárodnímu jednání. Filipíny patří mezi zakládající státy organizace ASEAN. Čína si až do roku 1995, kdy měla menší vojenský incident s Filipínami, dávala velký pozor, aby nedošlo k jakémukoliv konfliktu se členským státem ASEANu. Manila se také snaží hledat podporu u svého dřívějšího vojenského partnera – USA. To však zatím naráží na velmi chladný zájem Washingtonu řešit filipínské problémy jakoukoliv agresivnější akcí. Filipíny své požadavky prezentují na základě dvou hlavních myšlenek. Tou první je, že ostrovy objevené jejich občanem byly předtím bez vlastníka a nepodléhaly žádné svrchované moci. Druhý vládní argument vychází z jejich práva na EEZ. Skupina Kalayanských ostrovů proto podle Manily spadá pod legitimní nárok její EEZ. Jako podpůrný technický argument také tvrdí to, že Kalayanské ostrovy nejsou to samé jako Spratlyho ostrovy a tvoří samostatnou a odlišnou skupinu ostrovů. Poněkud irelevantním argumentem je, že tyto ostrovy jsou k Filipínám mnohem blíž než k Vietnamu nebo k Číně[23] (Jinming, 2011: 13; Marlay, 1997: 202-206; Suchánek, 2010: 92-98).

Filipínské argumenty se staly terčem mnoha námitek ze strany Číny, Vietnamu a Taiwanu. Všichni shodně tvrdí, že Kalayanské ostrovy nebyly terrna nullius a byly pod svrchovanou autoritou. Filipíny si prý nedokázaly zajistit dostatečný počet faktů. Stejně tak i druhý hlavní argument Manily se dostal pod palbu protiargumentů. Filipíny si prý chybně vykládají definici EEZ, neboť ta se vztahuje pouze na oblasti, které byly považovány za část na volném moři a nejsou výsostným územím jiného státu. Kalayanské ostrovy nejsou takovým územím, protože byly vždy pod suverénní kontrolou Číny, Vietnamu nebo Taiwanu (Furtado, 1999; Jinming, 2011: 13).

Taiwan

Nároky Čínské republiky a ČLR se vzhledem ke společné historii a dalším okolnostem shodují. Své požadavky Taiwan proklamuje už od 50. let 20. století. Taiwan vyslal svá vojska na největší ze Spratlyho ostrovů Atu Iba v roce 1956 a ostrov má stále pod svou vojenskou kontrolou. Dle rozhodnutí taiwanské vlády z roku 1993, nazvaného Politická linie pro Jihočínské moře, si Taiwan ale nárokuje bez výjimky všechny ze Spratlyho a Paracelských ostrovů i pro jejich hospodářské využití, což se dá považovat za velmi smělý cíl. V rozhodnutí vláda ale rovněž dodává, že si přeje spolupracovat se všemi státy sousedícími s Jihočínským mořem a vyhnout se jakýmkoliv konfliktům (Bakešová – Fürst – Heřmanová, 2004: 11; Furtado, 1999).

V případě Taiwanu se nedá hovořit o tom, že by v oblasti vyvíjel velkou vojenskou aktivitu, ba co víc, nikdy se s žádným aktérem konfliktu nedostal do výraznějšího ozbrojeného střetu. Svou asertivní vojenskou politiku uplatňuje i přes to, že taiwanské námořnictvo a letectvo může pro ostatní státy tvořit větší hrozbu, než v případě ozbrojených složek Vietnamu nebo Filipín (Suchánek, 2010: 92-98).

V jednáních na mezinárodním poli má Taiwan velmi složitou úlohu vzhledem k jeho neuznanosti z hlediska ostatních států a nemožnosti stát se členem důležitých mezinárodních organizací. Paradoxně se tedy nebližším partnerem v otázce sporných ostrovů v Jihočínském moři stává ČLR. Obě země podepsaly dohody, ve kterých hodlají spolupracovat na průzkumu a využití nerostného bohatství ukrytého kolem Spratlyho ostrovů. Ostatní aktéři mohou této spolupráci jen těžko konkurovat a ukázalo se to například v roce 1995, kdy se do incidentu mezi ČLR a Filipínami zapojil i na „ochranu čínských zájmů“ i Taiwan. Ten své požadavky argumentuje především tím, že vykonával správu nad skupinou ostrovů už od roku 1956, ne-li od roku 1948. V tomto smyslu ještě dodávají, že taiwanští rybáři čerpali živobytí z vod této oblasti po několik staletí (Bakešová – Fürst – Heřmanová, 2004: 13; Furtado, 1999).

Malaysie a Brunej

Vyhlášení malajsijských nároků se datuje k roku 1979, kdy vláda zveřejnila oficiální mapu zobrazující nejjižnější ze Spratlyho ostrovů za součást Malajského kontinentálního šelfu a její EEZ. Celkově si Malajsie nároku tři ze Spratlyho ostrovů, přičemž na jednom z nich je již potvrzená stavba hotelu a na ostatních je evidována snaha ostrovy uměle zvětšovat. Zatímco nároky Kuala Lumpuru se zdají být v souladu s UNCLOS, někteří další aktéři sporu nesouhlasí. Především ČLR a Taiwan tvrdí, že jejich historické nároky jsou nadřazeny nárokům Malajsie. Ostatní říkají, že v případě Malajsie došlo k dezinterpretaci konvence. Největší konflikty měla Malajsie s Filipínami, což je vzhledem k jejich geografické poloze pochopitelné. Nikdy však nepřerostly do fáze ozbrojeného střetnutí (Furtado, 1999; Suchánek, 2010: 92-98; Tech-Kuang, 1991).[24]

Brunejské nároky se omezují výhradně na její EEZ, která zahrnuje i jeden z jižních útesů Spratlyho ostrovů. Vláda ovšem nikdy neučinila žádné formální požadavky na útes, či na jiný ze Sptratlyho ostrovů.[25]

Komparace vytyčených prvků jednotlivých aktérů konfliktu

Od kdy si aktéři nárokují území a jejich cíle

Komparace těchto prvků je zdánlivě jednoduchá, neboť jsou založeny na oficiálně podložených a často jen těžko zpochybnitelných faktech. Vzhledem k tomu, že k ustanovování mezinárodního a mořského práva, tak jak ho známe v dnešní podobě, došlo až po 2. světové válce, nelze předpokládat, že by se oficiální požadavky datovaly před touto událostí. První státy, které oficiálně formulovaly své požadavky, jsou Čínská lidová republika, Taiwan, Filipíny a Vietnamská republika. Čína a Taiwan navíc odkazují na to, že neoficiální cestou si ostrovy nárokovaly již koncem 40. let. Požadavky Vietnamské republiky de facto zanikly po skončení vietnamské války a současný vietnamský režim tyto (staro)nové požadavky vyjádřil v polovině 70. let. V roce 1979 přišel poslední oficiální požadavek od vlády Malajsie. Brunej jako jediný z aktérů konfliktu své požadavky nikdy oficiálně nedemonstrovala.

Cíle aktérů, jak již je vidno z výše uvedeného textu či z map v přílohách, se více či méně překrývají. Čínská lidová republika si nárokuje všechny ostrovy Spratlyho i Paracelského souostroví. Vzhledem ke společné historii má stejně požadavky i Taiwan. Stejný cíl má i Vietnam. Filipínské nároky jsou oproti třem výše zmíněným aktérům o mnoho menší, neboť se zaměřují pouze na devět ze Spratlyho ostrovů, které jsou navíc velmi blízko jejich pobřeží. Práv na ještě menší počet ostrovů se domáhá Malajsie, která má zájem o tři Spratlyho ostrovy. Navíc všechny tři tyto ostrovy ovládá. Brunej má pak nárok v rámci své EEZ na jeden útes Spratlyho souostroví.

Komparace vojenských nástrojů aktérů konfliktu

Historicky největší vojenskou aktivitu v oblasti vyvíjela Čína. Většina autorů se také shoduje na tom, že Čína má největší vojenský a námořní potenciál. V posledních 15 letech sice klesl počet přímých ozbrojených konfliktů na minimum, avšak Čína získala sebevědomí a nezdráhá se na moři používat nátlak i na plavidla takových států jako jsou například USA. Početné loďstvo, jeho využívaní při mnohačetných hlídkách a k nátlaku na plavidla ostatních aktérů je jeden z nástrojů, který Čína v poslední době využívá víc, než kdy dříve. Ač kvalita taiwanského námořnictva je nezpochybnitelná, nelze, vzhledem k jeho pozici v mezinárodním systému, předpokládat, že by použil vojenských nástrojů k prosazení svých cílů. Malajsie rovněž nejeví zájem řešit spornou otázku silou. Navíc jí i hraje do karet fakt, že nad celým svým nárokovaným územím uplatňuje svou suverenitu, tudíž by zde vojenské řešení přišlo na řadu pravděpodobně pouze v případě obrany. V případě Vietnamu je nutné brát v potaz fakt, že by použití jeho vojenských nástrojů nevedlo k prosazení všech jeho cílů. Jeho vojenské nástroje totiž patří ve srovnání s ostatními aktéry k těm slabším, zatímco jeho požadavky jsou velmi vysoké. Filipíny se nacházejí v podobné situaci jako Vietnam, jen s tím rozdílem, že jejich požadavky nepřevyšují počet již okupovaných ostrovů.

Komparace nevojenských nástrojů aktérů konfliktu

V případě těchto nástrojů už musel i tak mocný aktér, jakým je Čína, sáhnout ke kompromisům. Za jeden z nich se dá považovat jednání s dalšími aktéry sporu na půdě ASEANu. Dohoda z roku 2002, která je výsledkem těchto jednání podle některých autorů zklidnila situaci ohledně sporných ostrovů, avšak nepřispěla nijak k jejímu řešení. Paralelně však Čína pokračovala i v bilaterálních nebo trilaterálních jednáních. Jednou z takových trilaterálních dohod je dohoda mezi ropnými společnostmi Číny, Filipín a Vietnamu o spolupráci v seizmických průzkumech v oblasti Spratleyů, které leží v EEZ Filipín. Z tohoto hlediska se v případě Číny dá hovořit o vcelku výhodném využívání těchto nástrojů, avšak nedá se předpokládat, že by pomocí takových nástrojů dokázala dosáhnout svých cílů. Pokud se jedná o obhajobu nároků, stojí proti sobě, dá-li se to tak říci, dvě strany barikády. Na její jedné straně stojí Vietnam, Taiwan a Čína, která kromě argumentů vycházejících ze své EEZ, staví svoji obhajobu na historických nárocích. Filipíny se hájí tím, že Kalayanské ostrovy nebyly předtím objeveny, nebo nebyly součástí Spratlyho ostrovů. Dají se ale zařadit na druhou stranu barikády, kde stojí také Malajsie a Brunej, které neobhajují své nároky z historických požadavků, ale na základě EEZ. Obě strany této barikády si následně předkládají celou řadu argumentů a protiargumentů, které jdou více do hloubky dané problematiky, ať už v rovině technické či historické. USA se ke konfliktu snaží přistupovat, byť v minulosti byly požádány o podporu ze strany Filipín, veskrze neutrálně a nedá se předpokládat změna jejich chování, pokud nedojde k přímému ohrožení jejich zájmů. Mimo to Čína dlouhodobě usiluje o změny v UNCLOS, které by umožnily potvrdit její územní nároky.

Závěr

Čínská lidová republika jakožto ekonomický, vojenský a politický lídr v oblasti využívá největšího počtu vojenských i nevojenských nástrojů k prosazení svých cílů. Bohužel ale dosud jediným skutečně fungujícím nástrojem, který je společný pro všechny aktéry, se stala okupace předtím neokupovaných ostrovů a nastolení suverenity nad nimi. Vzhledem k tomu, že všechny ostrovy jsou již rozděleny mezi jednotlivé účastníky sporu, nedošlo v posledních 15 letech k žádné ozbrojené akci, při které by bylo cílem obsadit doposud neokupované ostrovy. Z komparace také vyplývá, že multilaterální jednání na půdě organizace ASEAN zatím nevedla k předsvědčení aktérů konfliktu, aby situaci začali hodnotit jako hru s nenulovým součtem. Různé formy spolupráce nebo kooperace se prozatím podařilo dohodnout pouze na bázi bilaterálních nebo trilaterálních dohod, na kterých se ASEAN přímo nepodílel. Zdrojem znepokojení do budoucna může být tvrdší přístup Číny v případě sporných ostrovů. Značí to především v posledních několika letech stoupající počet drobných incidentů a obtěžování. Stejně tak i čínská rétorika nastoupila na tvrdší nótu a nedá se z ní vypozorovat příliš velká vstřícnost.

Seznam Literatury

Bakešová, Ivana – Fürst, Rudolf – Heřmanová, Zdenka: 2004. Dějiny Thaiwanu. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 11–13.

Beukel, Erik: 2010. China and the South China Sea: Two Faces of Powerin the Rosiny China´s Neigborhood Policy. DIIS, dostupné na :http://www.diis.dk/graphics/Publications/WP2010/WP201007_South_China_Sea_web.pdf, 8. 3. 2012.

Furtado, Xavier: 1999. International Law And The Dispute Over The Spratly Islands: Whither UNCLOS? A Journal of International & Strategic Affairs. 21/3.

Chemilier-Gendreau, Monique: 2000. Sovereignty over the Paracel and Spratly Islands. Martinus Nijhoff Publishers: Haag, 39-41.

Chang, Felix: 1996. Beijing's Reach In The South China Sea. Orbis. 40/3.

Jae-Hyung, Lee: 2002. China's expanding maritime ambitions in the Western Pacific and the Indian Ocean. Contemporary Southeast Asia. 24/3, 549-560.

Jinming, Li: 2011. Still Arguing. Beijing review. 54/31, 12-13.

Joyner, Christopher: 1998. The Spratly islands dispute: Rethinking, the Interplay of Law, Diplomacy, and Geo-politics in the South China Sea. The International Journal of Marine and Coastal Law. 13/2, 195 – 197.

Marlay, Ross: 1997. China, the Philippines, and the Spratly islands. Asian affairs. 23/4, 202-206.

Nossum, Johan Henrik: 2000. Straight Baselines of Vietnam [disertační práce]. SUM Dissertation & Thesis series: Oslo, 3-4. Dostupné na:

http://www.niaslinc.dk/gateway_to_asia/nordic_webpublications/x483469024.pd

f, 24. 2. 2012.

Potočný, Miroslav: 1999. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C.H. Beck, 101-105.

Suchánek, Jiří: 2010. Surovinový konflikt v Jihočínském moři. In: Šmíd, Tomáš (ed.), Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 85 – 102.

Šára, Pavel (ed.): 2004. Školní atlas světa. Praha: Schocart, 53.

Tech-Kuang: 1991. China's Claim Of Sovereignty Over Spratly And Paracel Islands. Case Western Reserve Journal of International Law. 23/3.

Waisová, Šárka: 2005. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk: Plzeň, 80-81.

Waisová, Šárka: 2006. The South China Sea – place of strategic partnership or strategic competition? The September 11 2001 disaster and the December 2004 Tsunami as a cause of regional change. In: Waisová, Šárka – Cabada, Ladislav. Contemporary Security Dilemmas: Reflection on Security in East Asia and Central Europe. Sborník z konference. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk: Plzeň, 24 – 72.

Internetové zdroje

CIA – Ústřední zpravodajská služba, dostupné na:

https://www.cia.gov.

Mezinárodní hydrografická organizace, dostupné na:

http://www.iho-ohi.net.

Military fórum, dostupné na: http://www.mycity-military.com/

Statistika světových přístavů, dostupné na:

http://aapa.files.cmsplus.com/Statistics/WORLD%20PORT%20RANKINGS%2020081.pdf.

U.S. Energy Information Administration, dostupné na: http://www.eia.gov/.

Odpovědná korektorka: Bc. Martina Koudová

Titulní obrázek převzat z: www.planetarianperspectives.net

[1] Hranice oceánů a moří – Jihočínské moře, dostupné na: http://www.iho-ohi.net/iho_pubs/standard/S-23/S23_1953.pdf, 25. 2. 2012

[2] Největší světové přístavy, dostupné na: http://aapa.files.cms-plus.com/Statistics/WORLD%20PORT%20RANKINGS%2020081.pdf, 26. 2. 2012.

[3] Za zmínku stojí například Spojené státy, Rusko, Velká Británie, Kanada nebo Francie.

[4] Pojmenování jednotlivých ostrovů se může v různých zdrojích lišit. Téměř každý aktér sporu pojmenoval ostrovy ve svém jazyce a ve většině případů odmítá jiné názvy. Čína nazývá Spratlyho ostrovy Nan-ša, Vietnam Truong Sa a Filipíny Kalayaan.

[5] Údaje o křestním jménu tohoto námořníka se bohužel liší.

[6] CIA – světová fakta, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/pg.html, 23. 2. 2012

[7] Povětšinou se jedná o trávu, keře a kokosové palmy.

[8] Zde už se jedná o bilaterální spor mezi Čínou a Vietnamem. Obě země ale mají pro ostrovy vlastní názvy. V čínštině se souostroví nazývá Si-ša. Ve vietnamštině se jmenuje Hoáng Sa.

[9] CIA – světová fakta, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/pf.html, 24.2.2012

[10] Oceány a mořské právo, dostupné na:

http://www.un.org/Depts/los/reference_files/chronological_lists_of_ratifications.htm, 10.3.2012

[11] South China Sea, dostupné na: http://www.eia.gov/countries/regions-topics.cfm?fips=SCS , 3.3.2012.

Oblast stále ale není dokonale prozkoumána a proto ověřené zásoby nejsou zatím známy.

[12] South China Sea, dostupné na: http://www.eia.gov/countries/regions-topics.cfm?fips=SCS , 3.3.2012

[13] Vice v příloze č. 8.2.

[14] Někdy se také uvádí jako bitva o útes Fiery Croos. Tento konflikt se odehrál mezi Čínou a Vietnamem v roce 1988. Po něm se Číně podařilo obsadit všechny z Paracelských ostrovů.

[15] Nutno podotknout, že tento nástroj je společný pro většinu aktérů konfliktu.

[16] Z pohledu mezinárodního práva Číňané také uvádí, že jedním z důvodů pro uznání suverenity nad sporným územím je, že na tomto území žijí obyvatelé jednoho ze států, který si území nárokuje. V tomto případě by Spratlyho ostrovy měli patřit Číně, neboť zde žijí Číňané (Tech-Kuang, 1991).

[17] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,

3. 2012.

[18] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,

3. 2012.

[19] Ostrovy byly následně pojmenovány Kalayaan Islands.

[20] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,

3. 2012.

[21] Průměrný věk Filipínských plavidel se pohybuje kolem 45 let.

[22] Mezi nejznámější z nich patří incident u Mischievského útesu, který se nachází v EEZ nárokované Filipínami a byl obsazen Čínou.

[23] Při užití podobné logiky by se pak Falklandské ostrovy nazývaly Malvíny.

[24] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,

3. 2012.

[25] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,

3. 2012.

Jak citovat tento text?

Beneš, Kamil. Konflikt o Spratlyho a Paracelské ostrovy z perspektivy neorealistického paradigmatu [online]. E-polis.cz, 27. prosinec 2012. [cit. 2025-04-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/konflikt-o-spratlyho-a-paracelske-ostrovy-z-perspektivy-neorealistickeho-paradigmatu.html>. ISSN 1801-1438.