Komunismus a fašismus

Problematika komunismu a fašismu je stále aktuálním a v jistém ohledu také nevyčerpatelným tématem, neboť zločiny, které obě ideologie v podobě svých režimů napáchaly, by nikdy neměly zmizet z kolektivní paměti lidstva. Sborník, jehož editorem je Miroslav Novák, se však nesnaží „pouze“ připomínat zločinnost obou doktrín, jde mu spíše o to, jak jsou tyto ideologie vnímány – jestli rovnocenně, tedy v tom smyslu, že jsou obě špatné a kategoricky nepřípustné – nebo jestli existuje jakási dvojakost.

Komunismus a fašismus

Francois Furet, Alain Bensaçon et al.

(editor Miroslav Novák) – Komunismus a fašismus

Problematika komunismu a fašismu je stále aktuálním a v jistém ohledu také nevyčerpatelným tématem, neboť zločiny, které obě ideologie v podobě svých režimů napáchaly, by nikdy neměly zmizet z kolektivní paměti lidstva. Sborník, jehož editorem je Miroslav Novák, se však nesnaží „pouze“ připomínat zločinnost obou doktrín, jde mu spíše o to, jak jsou tyto ideologie vnímány – jestli rovnocenně, tedy v tom smyslu, že jsou obě špatné a kategoricky nepřípustné – nebo jestli existuje jakási dvojakost. Sám Novák v úvodu píše, že první polovina sborníku je koncipována tak, aby zohlednila diskuzi, kterou vyvolalo vydání knihy Françoise Fureta s názvem Minulost jedné iluze. Esej o komunistické ideji ve XX. století. Druhá polovina sborníku reflektuje esej Paměť a zapomnění komunismu, jejímž autorem je Alain Bensaçon. Zatímco u Bensaçona nebylo problémem zahrnout jeho esej do sborníku, s celou Furetovou knihou to samozřejmě udělat nešlo. Bylo by tedy ideální před čtením diskuze ohledně Furetovy knihy přečíst samotnou knihu, nicméně český čtenář má v tomto ohledu ztíženou pozici, protože kniha v českém vydání dosud nevyšla. Nejblíže českému čtenáři (pomineme-li mutace ve světových jazycích) je zřejmě slovenské vydání. Redakce tento handicap vyřešila alespoň začleněním dvou rozhovorů, ve kterých Furet vysvětluje základní myšlenky své knihy, takže čtenář přece jenom získá určitou základní orientaci, která mu dle mého názoru bude ve čtení knihy stačit. Ještě zmíním, že mimo dvou již avizovaných autorů se v knize celkově nachází příspěvky od známých autorů (Zbigniew Brzeziński, Eric J. Hobsbawn nebo Ernst Nolte), ale také od méně známých autorů, což napomáhá celkově větší názorové rozmanitosti.

Již jsem zmiňoval jednu otázku, na kterou se sborník formou diskuze snaží odpovědět. Mimo otázky, zda je fašismus rovnocenný komunismu ve své zločinnosti, ještě sborník zkoumá, proč je komunismus vnímán pozitivněji než fašismus, potažmo nacismus. Obě otázky zaznívají a diskutují se jak v příspěvku k dílu Fureta, tak v diskuzi k eseji Bensaçona. Hlavní rozdíl mezi oběma pracemi (a částmi sborníku) vidím ve faktu, že François Furet je renomovaným historikem, tudíž i reakce k jeho knize jsou především od historiků. Naproti tomu Alain Bensaçon je zaměřen na společenské vědy v širším slova smyslu, proto je i skladba autorů, kteří se k eseji vyjadřují, rozmanitější.

Furet zastává stanovisko, že moderní a aktuální diskuze nedostatečně reflektují komunismus jako morálně stejně špatnou doktrínu, jakou byl fašismus a nacismus. Důvody, proč tomu tak je, jsou rozličné, ale podle Fureta hlavní důvod spočívá hlavně v neprožitosti komunismu Západem. Opak je tomu u nacismu, který musely západní země nějakou dobu snášet, proto jsou myšlenky a prožitky daleko jednoznačnější. Stejně tak se snažil nacismus působit napříč hranicemi, páchal tedy zlo zejména na jiných národech, nikoli na německém (či spíše ne primárně na německém). SSSR však tyranizoval zejména svoje obyvatelstvo a pouze částečně (ve srovnání s tyranií přímo v SSSR) také svoje satelity. Veškeré zlo tak bylo jaksi uzavřeno, částečně skryto a také vzdáleno. Relevantním argumentem je také neustále zdůrazňovaný antifašismus ze strany SSSR a komunismu obecně. Tato propaganda, jak snažení komunistů Furet správně nazývá, měla velký vliv na vzestupu komunismu a jeho vřelejšího přijetí. Furet jako bývalý člen francouzské komunistické strany tudíž poukazuje, že všechny tyto aspekty přispěly k tomu, že ve Francii, Itálii, Velké Británii a dalších západních státech nebyl komunismus vnímán příliš negativně. Většina intelektuálů k němu přimkla a věřila v jeho idealismus (Furet, Bensaçon, 2002: 20-23; 98). Furet však píše, že on a také další intelektuálové v 50. letech zjistili fakt, který ve své knize Hledání politické filozofie nastiňuje i W. J. Stankiewicz. Komunistický režim ve své marxisticko-leninské podobě totiž vypouští ze svého středu jakoukoliv etiku a morálku, tudíž je zcela instrumentálně ochoten připustit a obhajovat jakýkoliv čin či jednání, které povede k vytoužené beztřídní společnosti jako ideálu. U liberálních modelů je tomu jinak, nemají žádný ideál, proto svoje směřování neustále upravují ad hoc podle situace a s reflexí relevantních norem (Furet, Bensaçon, 2002: 20-21; Stankiewicz, 2006: 324-329). Furetovu zatíženost na intelektuály jako hlavní skupinu obyvatel, jež oblouznila komunistická ideologie, kritizuje Eric J. Hobsbawn. Hobsbawn poukazuje na případ jeho domovské Velké Británie, kde podle něj sympatie s radikální levicí směřovaly mnohem dále než do intelektuálních kruhů. Furet ale ve své odpovědi akcentuje částečnou, ale stále trvající, zaslepenost Hobsbawna komunismem, jehož byl v mládí zastáncem, a podle Fureta se část z tohoto mládí přenesla i dále. Hobsbawn tak podle Fureta představuje příklad intelektuála, který nepřijal myšlenku jeho knihy, že komunismus byl pouhou iluzí, nesplnitelným snem, a hledá v komunismu racionální základ, přičemž tak přijímá komunismus méně kriticky než v případě fašismu a nacismu (Furet, Bensaçon, 2002: 90-94; Hobsbawn, 2002: 58). Velmi zajímavým příspěvkem do diskuze o Furetově knize je stať Richarda Pipese, který se zabývá ideou komunismu v mnohem širší perspektivě – proč vlastně Západ po druhé světové válce přimkl k myšlence možnosti realizace komunistického ideálu (a nějakého ideálu vůbec). Pipes tvrdí, že důvod lze najít v historii. Historicky je totiž Evropa, potažmo spíše Západ vnímán v pojmech jako je materialismus, etnocentrismus a imperialismus. Západ, jelikož má určitou sebereflexi a prošel bohatým intelektuálním vývojem, se snaží tuto kritiku odbourat. To je na jednu stranu velmi silná stránka a tato snaha reprezentuje možná nejlepší společenský výdobytek, jaký Západ má. Na druhou stranu je to také určitá slabost Západu, protože snaha o neustálé zlepšování neplodí jenom umírněná řešení, nýbrž plodí také radikální myšlenky o možnosti dokonalého světa s dokonalými bytostmi. Z této tradice vznikají a legitimizují se ideologie (a režimy) jako komunismus, fašismus a nacismus, ale také například polpotismus či maoismus. Komunismus byl podle Pipese posledním pokusem o takové utopistické uspořádání společnosti. Nedá se však očekávat, že by s pádem komunismu padla i myšlenka utopismu, ta je v západní Evropě silně zanesena a dá se očekávat její znovuobnovení (Pipes, 2002: 72-78). Ostatní příspěvky v této časti knihy (stále se zabývající polemikou nad Furetovou knihou Minulost jedné iluze) jsou již spíše doplňujícího rázu a nejsou tak zajímavé jako Pipesovo příspěvek.

Samostatně je do sborníku začleněná diskuze s názvem „Gulag a Osvětim“ mezi Furetem a Ernstem Noltem, který je v odborných kruzích vnímán jako člověk, který bagatelizuje nacistické zločiny, v extrémnějších případech jako obhájce nacismu. Diskuze je zajímavá právě v tom, že se snaží objasnit, proč Nolte získal takové přízvisko. Podle Nolteho se v Německu problematika nacismu příliš uzavírá. Německo tak zastává pouhé tvrzení, že nacismus byl špatný, které je nejenom velmi zjednodušené (tudíž nevyhovuje diskuzi v odborných kruzích), ale také nebezpečné, protože dává prostor jiným extrémům a neumožňuje vypořádat se plně s minulostí. Takové zjednodušování rovněž dává podněty k dezinterpretacím a dezinformacím. Nolte proto chce diskuzi otevřít, což je však v Německu vnímáno spíše právě ve smyslu bagatelizování zla, které nacismus napáchal.

Druhým zvlášť vloženým textem je diskuze mezi Jeanem Danielem a Furetem. Jean Daniel se v této poměrně krátké diskuzi domnívá, že postupem doby se z absolutního nacistického zla stalo zlo relativní, tedy zlo, které je vnímáno méně nebezpečně. K tomuto jevu podle Daniela napomohlo rovnítko mezi nacismem a komunismem. To Furet zpochybňuje, neboť je podle něj rovnítko dáno oprávněně a v žádném případě neoslabuje absolutnost ani jednoho ze dvou zel (Daniel, Furet, 2002: 161-168).

Druhá část knihy, ve které se Alain Bensaçon zabývá skutečností, proč se v dnešní době posuzuje komunismus mírněji než nacismus, je rozmanitější, jak jsem již psal, ale také méně polemická. Bensaçon ve svém textu Paměť a zapomnění komunismu představuje sedm důvodů, proč je podle něj s komunismem nakládáno mírněji. Mezi důvody patří skutečnost, že nacismus odhalila během války spojenecká vojska, tudíž jsou jeho hrůzy více známé. Naopak u komunismu jsou více známé a rozšířené ideje, ne zločiny. Tomu samozřejmě napomohlo také uzavření smlouvy mezi Spojenci a SSSR během druhé světové války. Navíc paměť o nacistických zločinech spravuje židovská obec, která dbá, aby tyto zločiny nebyly zapomenuty a zlehčovány, na straně komunistických zločinů žádná taková skupina neexistuje. Podle Bensaçona ke vstřícnějšímu přijetí komunismu rovněž pomohlo zatemnění klasifikace ideologií Leninem, jenž je rozdělil na pouhé dvě – socialismus a kapitalismus. Bensaçon také píše, že je nutné mít na paměti i samotný vztah mezi komunismem a nacismem. Zlehčování a zapomínání na komunismus totiž zesiluje připomínání nacismu, přičemž toto pravidlo platí také naopak (Furet, Bensaçon, 2002: 170-178). Většina autorů, kteří se k Bensaçonově eseji vyjadřují, s těmito body a s tezí eseje naprosto souhlasí. Pierre Chaunu (2002: 185) kupříkladu uvádí, že nacismus a komunismus jsou různo-vaječná dvojčata. Stejně tak Zbigniew Brzeziński (2002: 213-214) dává Bensaçonovi za pravdu a přidává ještě další důvody, proč je komunismus brán mírněji – nacismus otevřeně vystupoval proti intelektuálům a Židům, naproti tomu komunismus byl atraktivní, protože sám sebe profiloval jako ateistickou doktrínu.

Sborník dále obsahuje dvě krátké přílohy. První z nich je diskuze mezi Alainem Bensaçonem, Tzvetanem Todorovem a Raymondem Aronem. Z této diskuze se mi jeví jako nejzajímavější naznačení intelektuálního vývoje známého myslitele Arona, který nejprve obhajoval třídní (univerzalističtější) založení komunismu oproti rasovému založení nacismu, ale později své stanovisko přehodnotil. Druhá příloha ukazuje, jak se ke vztahu nacismu a komunismu stavěli někteří čeští autoři, jmenovitě Ferdinand Peroutka, Rio Preisner a Ivan Sviták.

V závěru sborníku se nachází ještě výběrová a okomentovaná literatura, stejně jako stručné profesní životopisy všech přispěvovatelů a v neposlední řadě také rejstřík pro lehčí vyhledávání a orientaci. Celkově je sborník zajímavým příspěvkem k problematice nedemokratických ideologií a jejich režimů, zejména co se týče vnímání ideologií i režimu ze strany jak v odborných, tak obecných kruhů. Sborníku bych na závěr této recenze možná vytkl méně přehlednou práci s pojmy „fašismus“ a „nacismus“, kdy některé pasáže mohou vyznít tak, že obě doktríny jsou si zcela rovnocenné. To není problém pro zkušenějšího čtenáře, nicméně pro čtenáře, který se chce něco dozvědět a má menší orientaci v problematice, může být tato nepřehlednost matoucí.

Literatura

1. CHAUNU, Pierre (2002): Zlovolní blíženci 20. století. In: Furet, François; Bensaçon, Alain et al., Komunismus a fašismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, s. 183-193.
2. BRZEZIŃSKI, Zbigniew (2002): Filozofická sebesterilizace?. In: Furet, François; Bensaçon, Alain et al., Komunismus a fašismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, s. 211- 214.
3. DANIEL, Jean; FURET, François (2002): Je levice antifašistická nebo antitotalitní?. In: Furet, François; Bensaçon, Alain et al., Komunismus a fašismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, s. 161-168.
4. FURET, François; BENSAÇON, Alain et al. (2002): Komunismus a fašismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.
5. HOBSBAWN, Eric J. (2002): Dějiny a iluze. In: Furet, François; Bensaçon, Alain et al., Komunismus a fašismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, s. 48-62.
6. PIPES, Richard (2002): Přetrvávající iluze. In: Furet, François; Bensaçon, Alain et al., Komunismus a fašismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, s. 72-78.
7. STANKIEWICZ, W. J. (2006): Hledání politické filozofie. Brno: CDK.

Autor: Bc. Jiří Mertl

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Bauman: Does Ethics Have a Chance in a World of Consumers?

Barthes a ideologické pozadí realistické literatury

Zpráva z Fóra 2000 - den první

Další články z rubriky

John Nixon: Debriefing the President (recenze)

Stanislav Konečný: Verejná správa v členských štátoch európskej únie (recenze)

Stephen Szabo: Germany, Russia, and the rise of Geo-Economics (recenze)

Vložit komentář