Kolumbie na trnité cestě k míru

Více než čtvrt milionu obětí, tisíce pohřešovaných a desítky tisíc vnitřně vysídlených osob je důsledkem dlouhotrvajícího ozbrojeného konfliktu v Kolumbii. K tomu ekonomická situace, sociální nerovnost ve společnosti, nezaměstnanost a vysoká míra korupce - problémy, které kolumbijské vlády dlouhodobě opomíjely. V minulosti totiž hlavní prioritou zůstávala bezpečnostní situace v zemi, což pochopitelně přispívalo jen k dalšímu prohloubení těchto socioekonomických problémů. Všudypřítomné násilí je pak jen špičkou ledovce.

Zdroj: commons.wikimedia.org

Moderní dějiny této jihoamerické země provází už od střetu liberálů s konzervativci v 19. století, přes vyhrocené období tzv. "La Violencia" až po střet s guerillami od roku 1964, různými paramilitares v 70. a 80. letech a konče bojem s drogovými kartely v průběhu let devadesátých. Ostatně latinskoamerický institut Igarape, zabývající se výzkumem násilí, uvádí, že jeden z pěti zavražděných každý rok na světě je buď Brazilec, Venezuelan nebo právě Kolumbijec.

Racionální předpoklad, že Kolumbijci by v případě naskytnutí se mírového vypořádání s hlavní ozbrojenou guerillou a tím pádem i uděláním tlusté čáry za násilnostmi předchozích desetiletí, s nadějí stabilní a bezpečné země do budoucna, odpověděli kladně, je zcela na místě. Výsledek říjnového referenda, které mělo stvrdit vyjednané mírové smlouvy mezi Santosovou administrativou a představiteli FARC, jakožto největší kolumbijské guerilly, ovšem vypovídá o úplném opaku.

Pro akceptování vyjednaného míru se vyjádřilo 49,78 %, naproti tomu většina (50,28 procent), odpověděla negativně a výsledkem referenda tedy bylo zamítavé stanovisko vůči mírovému řešení konfliktu. Nutno podotknout, že k urnám dorazilo něco málo přes třetinu oprávněných voličů, ačkoli v prezidentských, parlamentních i regionálních volbách bývá volební účast výrazně vyšší, zpravidla dvojnásobná. Stojí za nezájmem Kolumbijců a vítězstvím odpůrců míru s partyzány přívalové deště, které Kolumbii první říjnový víkend zasáhly anebo se jedná o hlubší, mnohem strukturálnější vysvětlení?

Už samotný, téměř vyrovnaný výsledek referenda, jednoznačně poukazuje na dva nesmiřitelné tábory, zakotvené na kolumbijské politické scéně a rezonující v celé společnosti. Dva protichůdné názory na řešení guerillové otázky, dvě rozdílné administrativy a jejich reprezentanti - současný prezident Juan Manuel Santos a jeho předchůdce Álvaro Uribe.

Uribe již ve volebním klání v roce 2002 nabízel recept na vyřešení konfliktu. Jednalo se o zcela ofenzivní přístup vůči guerillám, spočívajícím v intenzivním potlačování jejich aktivit a znovudobýváním obsazených území. Odmítal jakákoli jednání s nimi, což ospravedlňoval poukazem na nedodržení závazků z jejich strany v minulosti či negativní zkušeností např. za období Andrése Pastrany, kdy špatným vyhodnocením situace v rámci jednání o míru FARC rozšířila na úkor vlády svá území, na kterých operovala. Rovněž poukazoval na samotný charakter guerilly, často ji nálepkoval jako teroristickou organizaci, zločince, kteří škodí kolumbijskému lidu a celému demokratickému zřízení. Ve svých projevech zmiňoval konkrétní příklady násilného/zločineckého jednání, kterého se partyzáni dopouštěli a zcela tak vylučoval jiný, než "mano dura" přístup, vůči guerillám. Pro ilustraci to demonstruje jeho reakce na tiskovou zprávu FARC, ve které bylo ospravedlňováno zabití guvernéra oblasti Caquéta (ze dne 1. ledna 2010). "Tato narco-teroristická skupina FARC je vrahem a lhářem. Oni jsou cyničtí, prolévají krev a pak píší zdůvodňující tiskové zprávy. Prolévají krev a lžou. Nicméně nemůžeme být překvapeni, protože oni vždy lhali." (Presidencia de la República 2010).

Současný prezident Santos první dva roky od nástupu do úřadu navázal na podobný diskurz, koneckonců byl ministrem obrany Uribeho vlády a podílel se tak na otevřeném boji s partyzány, ačkoli některé jeho výroky byly o poznání mírnější, vyvaroval se např. expresivních výrazů typu "prolévání krve" či nálepkování guerill coby lhářů. Změna v přístupu přichází ve druhé polovině roku 2012, kdy obě strany konfliktu projevují předběžný zájem usednout k jednacímu stolu a to zejména kvůli vyčerpání a klesající členské základně FARC, jakožto důsledku intenzivního boje vedeného předchozí administrativou. V této souvislosti se mění Santosův přístup na smířlivý a partyzáni jsou nadále označováni jako spolehliví a konstruktivní partneři, jež mají zájem vyjednávání dotáhnout do konce a i když došlo k přerušení jednání z důvodu guerillové akce vůči obyvatelstvu, tak prezident stále projevoval vůli v pokračování započatých rozhovorů o míru.

Uribeho diskurz přetrvává i do současnosti a není překvapením, že patřil k nejhlasitějším kritikům dojednané mírové smlouvy. Jak uribisté, tak Santosovi příznivci mobilizovali kolumbijské obyvatelstvo, aby se v referendu vyjádřili, ať už tím či oním způsobem.

Nicméně určité indicie či náznaky, které blíže objasní onen výsledek referenda, je možné vysledovat v trendové perspektivě průzkumů veřejného mínění databáze LAPOP za posledních deset let.

Většina respondentů dlouhodobě upřednostňuje vyjednávání jako tu lepší možnost pro vyřešení konfliktu s partyzány. V roce 2012, tedy v roce kdy se i vláda J. M. Santose přiklonila k této volbě, je patrný nárůst těch, co preferují kombinaci obou přístupů. Nutno podotknout, že vyjednávání v tomto časovém úseku stále probíhala na pomezí ozbrojeného konfliktu, resp. nedošlo ke složení zbraní. O dva roky později, kdy spatřily světlo světa i první ucelené výsledky z jednání, se paradoxně zvýšil počet respondentů, kteří preferují mano dura přístup. Postoj části veřejnosti ke guerillám je tak neměnný i přes Santosovo úsilí.

V období mírových rozhovorů je možné zaznamenat propad v důvěryhodnosti současné vlády. Naproti tomu Uribeho administrativa s jejím charakteristickým negativním postojem vůči partyzánům vychází z hodnocení respondentů poměrně důvěryhodně.

Čím nižší číslo, tím nižší důvěra v očích veřejnost a je zřejmé, že po celé sledované období se největší kolumbijská guerilla těší vysoké nedůvěryhodnosti a nic na tom nezměnil ani fakt, že přistoupila na jednání o míru a upustila tak od ozbrojeného boje.

Argumenty, že za nízkou účastí a převládnutím odmítavého stanoviska v referendu mohou špatně vyjednané podmínky smlouvy, obavy, že partyzáni nebudou odpovědni za své činy, odpor vůči tomu, aby představitelé FARC vstoupili na politickou scénu, či že pořádat referendum je zkrátka nadbytečné, když došlo ke shodě na vládní úrovni, jsou jistě relevantní. Nicméně jak Santosův kabinet, tak partyzáni, budou do budoucna muset ještě hodně pracovat na tom, aby zlepšili svůj obraz v očích veřejnosti, aby se skutečně stali důvěryhodnými partnery k diskuzi a přesvědčili kolumbijskou společnost o tom, že mír v zemi skutečně má smysl, neboť otevírá prostor pro řešení dlouhodobě neřešených problémů a křivd.

Autor: Milan Školník

Mgr. Milan Školník se odborně zabývá korupcí a jejími dopady na společnost, specifikami české lokální politiky a spolu s Mgr. Michaelem Hamanem také sociálními sítěmi. Je autorem či spoluautorem celé řady článků v časopisech zařazených do databází Web of Science nebo Scopus. Pravidelně komentuje politické dění v regionálních médiích. Je spoluautorem originální metody, jak v rámci všech obcí v ČR lokalizovat zastupitele na plný úvazek a spoluzakladatelem unikátního internetového projektu www.politiciansonsocialmedia.com

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Spolupráce USA a Kolumbie v kontextu drogového boje

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Další články z rubriky

Dekolonizace Indického poloostrova – zrod úhlavních nepřátel

Bulharsko: stabilita počas predsedníctva?

Stát a jeho represivní složky – příklad Ukrajiny

Vložit komentář