Klaus, Masaryk a Beneš(ovy) dekrety

Na vlnách nejmenovaného českého komerčního rozhlasu před několika lety „surfoval“ svérázný žert na pokračování. Lidová zábava byla postavena na konjunkturalistickém jevu, dobově populárním zpochybňování tzv. Benešových dekretů, jež se před vstupem do Evropské unie řešily s o to větším úsilím, o kolik více dotírali potomci odsunutých. A o kolik méně se mnohdy nedůstojně projevovaly české elity. Bezvýznamný muž z lidu, jehož „neštěstí“ bylo ve shodném příjmení s druhým československým prezidentem a předním žákem TGM, měl tehdy přijít o dekret na byt, neboť „všechny Benešovy dekrety musí být zrušeny“.

Klaus, Masaryk a Beneš(ovy) dekrety

Na vlnách nejmenovaného českého komerčního rozhlasu před několika lety „surfoval“ svérázný žert na pokračování. Lidová zábava byla postavena na konjunkturalistickém jevu, dobově populárním zpochybňování tzv. Benešových dekretů, jež se před vstupem do Evropské unie řešily s o to větším úsilím, o kolik více dotírali potomci odsunutých. A o kolik méně se mnohdy nedůstojně projevovaly české elity. Bezvýznamný muž z lidu, jehož „neštěstí“ bylo ve shodném příjmení s druhým československým prezidentem a předním žákem TGM, měl tehdy přijít o dekret na byt, neboť „všechny Benešovy dekrety musí být zrušeny“.

Nejapná anekdota ironizovala dobové poměry, v nichž vedle mocensky nepříliš prozíravého, nicméně dramatického Václava Havla, jenž spontánně pronesl omluvu za poválečný odsud většiny německého obyvatelstva, existovali ještě mnozí další, většinou druho či třetiřadí politici (například Jan Ruml, jeden z diskutovaných studentů plzeňských práv), kteří byli vygenerováni naivním porevolučním prostředím, postavy usilující o zabránění vlastního zmizení v propadlišti dějin za cenu spojení s kýmkoliv. Včetně zahraničních vlivových skupin, jež svou rétorikou nejenže dodnes zpochybňují celou československou (potažmo českou a slovenskou) státnost, ale dokonce mnohdy usilují, domyslíme-li jejich výroky a činy, učinit z předválečné ČSR viníka druhé světové války. Čemuž bohužel často přizvukovaly či ještě přizvukují některé masové sdělovací prostředky, jimž bývá vlastní míšení, byť skryté, ideologičnosti a nevzdělanosti novinářů.

Tuto tragikomickou situaci, v níž jakoby mnozí aktéři odmítali vzít výsledek největšího válečného střetnutí na vědomí, po letech poněkud zneužil i stávající prezident České republiky, Václav Klaus. Opakovaně nejvýraznější odpůrce postupující evropské integrace, zavilý bojovník proti Bruselu, jehož největším plodem je Lisabonská smlouva. Skoro se chce říci, že došlo na programové oživení starých animozit a historických komplexů ve (střední) Evropě. A to kupodivu nikoli těmi, kdo nehorázně usilují o odškodnění za vysídlení svých předků vítězi zápasu o budoucnost civilizace, nýbrž jedním z výrazných českých patriotů, mimochodem původně členem národní Československé církve husitské.

Oč vlastně jde stran Benešových dekretů? Připomeňme si, že některé z těchto výnosů s platností zákona postihovaly skupiny občanů předválečného Československa, které byly vnímány coby zrádcovské. Především tzv. sudetské Němce. Asi třímilionovou minoritu, jejíž drtivá většina usilovala o rozbití masarykovského státu, demokratické a multikulturní pospolitosti, jež během svého trvání například výrazně napomohla obnovení skutečné kulturní a politické hodnoty Slováků. Ocitnuvších se předtím, za éry Rakouska-Uherska (díky nejtvrdší maďarizaci) na pokraji etnického zániku. A to přesto, kterak psal Karel Čapek, že Češi měli sklon na Slováky hledět svrchu a Slováci na své „starší“ bratry zase skrz prsty.

Nově ustavený Národ československý byl chápán nejvíce ve smyslu politickém, což bylo výhodné nejen pro slovenskou populaci, ale i pro českou, jelikož ta by jinak byla pouze největší menšinou. Podle tehdejší ústavy představovali sice Čechoslováci zdroj veškeré moci, stát byl označován za národní, avšak k jeho závažně vlivným složkám náležely nejrůznější menšiny: německá, maďarská, rusínská, židovská (ta se mnohdy identifikovala německo-jazyčně, klasickým příkladem byl světově proslulý spisovatel absurdních románů Franz Kafka). Největší sumu z dalšího obyvatelstva představovalo „germánstvo“, mezi nímž a hlavně Čechy panovalo v meziválečných časech skutečné napětí. Vytvořené dějinně, neboť relativně příznivé národnostní poměry v Předlitavsku a jistá, proměnlivá míra autonomie Koruny české umožňovala českému lidu hlavně ve druhé polovině 19. století masivní vzestup kulturní, ekonomický a politický, prostě získávat úspěch za úspěchem. Takže pod vedením osobností typu dějepisce evropského rozhledu Palackého a jeho zetě, právníka Františka Riegera, směřovali tiše ke skutečně velké míře nezávislosti na centrální vládě habsburského arcidómu. Již tehdy panovaly v historických českých zemích veliké obavy z německého šovinismu, jaký na sklonku ČSR nabyl podoby více než 90 procentní volební podpory Hitlerově páté koloně, Sudetoněmecké straně (SdP).

Přitom tvrzení, že například Němci patřili k utlačovaným, jsou v zásadě nepravdivá. Od 20. let naopak panovala racionální snaha pražské vlády, aby minority přímo participovaly na nejvyšších patrech správy věcí veřejných. Ve vládě proto působily tzv. německé aktivistické strany a německý živel měl k dispozici dvě vlastní vysoká učení. Stejně tak nebyl uplatněn princip kolektivní viny, jak se občas nesprávně a účelově vykládá. Složitější situace tehdy ovšem nastala na Slovensku, protože poválečný vývoj v jižních, především maďarsky hovořících oblastech směřoval k tomu, aby nebyla na sousední, posthorthyovské území, které se už pomalu stávalo nedílnou součástí sovětské sféry vlivu, odsunuta většina z místně dominující minority, jež navíc nikdy nebyla v Uhrách v pozici slabšího…

Masivní agitace proti, jak Václav Klaus říká, plíživé centralizaci Evropy, zní mantricky při každé možné příležitosti a třikrát jako pohádkové zaklínadlo padlo i 28. října při výročí novodobé státnosti, která již mimochodem hezkou řádku let neexistuje. Český hradní pán postupuje tvrdě a nesmírně houževnatě – zvláště proto, že z jeho oficiálních projevů mnohdy vyplývá faktické rovnítko mezi V. K., jenž o sobě mluvívá v pluralu maiestaticu, a státem jakožto takovým. Když vynecháme snad příliš silný pojem „egománie“, nabízí se zajímavý pohled na státnickou stálici, jež přímo ovlivňuje domácí vývoj od sametové revoluce. Navzdory mnoha skandálům, jež by jiný činovník pravděpodobně politicky nepřežil, stále jde o vlivného hráče. Přesto třebas, že se od většiny členské základny „mateřské“ Občanské demokratické strany (ODS) vedené Mirkem Topolánkem postupně velmi vzdálil.

První občan s gustem překračuje Ústavou vymezené pravomoci a vcelku hladce mu to prochází, takže řadovému jedinci občas vytane na mysli, není-li v Česku přinejmenším poloprezidentský systém. Anebo konstituční monarchie. Svou velmi populistickou, krajně eurofóbní a antiekologickou rétoriku opírá expředseda vlády i Sněmovny o stále velice solidní pozici u domácího obyvatelstva. Legitimitu někdy velice obskurních názorů na palčivé problémy světa (nikdy prý nepozoroval poškozování biotopu) napojuje na v podstatě pololegitimistickou domácí tradici úcty k hlavě země. Pracuje zkrátka s „tatíčkovskou“ autoritou, již mimochodem spoluzaložila další silná osobnost, napůl Čech a napůl Slovák, Tomáš Garrigue Masaryk.

Vojnou, co takříkajíc zvedl hlavně proti centralizační politice Bruselu, snaží se Klaus poměrně specifickým způsobem naplnit vize Prezidenta Osvoboditele, který pravidelně zdůrazňoval, že „česká otázka se má stát otázkou světovou“. Děje se, neboť politicky ujednocený starý kontinent drží ambici čelit globálnímu tlaku USA a Ruska, velmocí tradičních či aktérům nastupujících, jimiž se jeví Čína, Indie, Brazílie a další. Nejnovější zbraní hromadného ničení eurobyrokracie a Lisabonské smlouvy stala se tudíž záminka nebezpečí revize Benešových dekretů. Přitom se právní znalci takřka unisono shodují, že varování před tímto rizikem bylo zbytečné a nesmyslné. Ozvěna však přišla masivní. Ze Slovenska, z Maďarska, od potomků odsunuté menšiny a samozřejmě z Bruselu. Mnozí se obávají poškození mezinárodní pověsti Prahy anebo sociálních práv Čechů…

Není divu, když se o Václavu Klausovi sarkasticky říká, že je lepší než Masaryk, k jehož osmdesátinám přijalo Národní shromáždění zákon „Zasloužil se o stát“, neboť on se zasloužil hned o dva. – Státoprávní vývoj počátku 90. let minulého století byl sice fakticky protiústavní a co je pikantní, nastával v momentu, kdy projekt rozšiřování politické Evropy do jejího geografického středovýchodu získal už sílu blízkou nezvratnosti, nicméně k němu došlo…

Poněvadž je však současně patrné, že bruselská byrokracie nepoleví a nezastaví se než skutečně u jakéhosi superstátu, dlouhodobě směřuje k jakémusi těsnějšímu „evropskému univerzalismu“, skoro se dá závěrem s nadsázkou dodat, že Václav Klaus určitě nepřestane ani po ublíženeckém podpisu „Lisabonu“ válčit za parcelaci, jež bude sice malá, nevýznamná, ale jeho. Prohrál bitvu, leč neprohrál vojnu. Bojuje dle nejlepších národních tradic – „proti všem“. Třeba přijde i – vystoupení Česka z Unie...

Autor děkuje za pomoc při psaní tohoto článku svému slovenskému kolegovi, redaktoru týdeníku Žurnál, Martinu Krnovi.

Autor: Pavel P. Kopecký

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Zpět do Zátoky sviní aneb Patria ó muerte!

Nové libanonské exploze?

Evropská patentová judikatura, její souvislosti a konsekvence

Další články z rubriky

Fenomén volebních preferencí v České republice

Kterak zkušenosti v politice potvrdí, že „král je nahý“

Český státní dluh letos enormně roste. Jeho skutečné problémy tkví ale ještě v něčem jiném

Vložit komentář