Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 2. část

13. červen 2005 Bc. Jan Potůček komentáře

Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 2. část

Obsah:

Předchozí část
Současný stav
- Zahraniční orientace a politika států na Jižním Kavkaze
- Mezinárodní a regionální organizace v regionu
Závěr
Literatura
Přílohy

Současný stav

Vzhledem k tomu, že autonomní republiky Severního Kavkazu jsou součástí Ruské federace, budu se dále zabývat bezpečnostními otázkami jižního Kavkazu, tedy tří kavkazských republik – Gruzie, Ázerbajdžánu a Arménie. Tato oblast je svoji geostrategickou polohou, jakožto „zátkou lahve“ kaspického ropného bohatství, v přednostním zájmu několika klíčových mocností, tedy samozřejmě i Ruské federace, která má v oblasti svůj specifický zájem, vzhledem k tomu, že byla výhradní velmocí, která v posledních 70. letech uplatňovala v regionu svůj vliv. Dalšími významnému aktéry angažujícími se v regionu jsou Spojené státy americké, Evropská unie v rámci politiky uplatňované v tzv. nejbližším sousedství (Neighborhood Policy), Turecko a Írán. Současná situace na Jižním Kavkaze je na rozdíl od devadesátých let, daleko více klidnější. Tři hlavní bojiště 90. let dnes sice zůstávají pod dohledem separatistických sil, která fakticky celá území ovládají, nicméně mezinárodní společenství žádné z těchto tří separatistických území z pochopitelných důvodů jako samostatný stát neuznalo, a tak je zde udržován zmražený status quo.

Zahraniční orientace a politika států na Jižním Kavkaze

Arménie je jediný stát jižního Kavkazu, který je, na rozdíl od zbylých dvou jihokavkazských států, výrazně orientován na Rusko. Válka v Náhorním Karabachu byla pro Jerevan důvodem k navázání těsnějších politických vztahů s tímto aktérem č. 1 na Kavkaze. Pro toto spojenectví existuje hned několik důvodů: 1) zájmy a politika Arménie a Moskvy na Jižním Kavkaze se do jisté míry shodují 2) v Arménii nežije početnější ruská menšina, tudíž nejsou žádné sporné body politiky obou států 3) v neposlední řadě jsou to tradiční styky a společná historie a kultura. Vzhledem k spíše napjatým, až vyhroceným vztahům se sousedními státy je tahle závislost Jerevanu na ruské zahraniční politice tudíž vnímána jako historická nutnost, zvláště ve světle hospodářské blokády ze strany Turecka a Ázerbajdžánu. „Převažující část arménské společnosti akceptuje Rusko coby jedinou mocnost schopnou zaručit Arménii bezpečnost; věří že v situaci „geopolitického patu“, v níž se Arménie nachází, neexistuje alternativa ke spojenectví s Ruskem“ (Souleimanov 2001[a], 24). Těsnější vazby mezi Moskvou a Arménií jsou důsledkem napjatých vztahů s Tureckem.

Turecko-arménské vztahy jsou závislé jednak na otázce uznání turecké genocidy prováděné na Arménech obývajících východ Osmanské říše v roce 1915, a také na tureckém požadavku na stažení arménských vojsk z okupovaných území etnicky příbuzného Ázerbajdžánu. Současné vztahy jsou formovány na základě staleté rivality mezi Armény a turkickými národy. Vzhledem k prozápadní orientaci Turecka a prohlubující se „westernizací“ společnosti lze do budoucna předpokládat oficiální uznání genocidy z roku 1915 jako historického faktu. Turecko je taktéž členem Severoatlantické aliance a usiluje o členství v Evropské unii, což je také do jisté míry předpokladem zlepšení vztahů se sousední Arménií. Jediným negativním momentem oteplování vztahů na jižním Kavkaze by pak zůstal spor o Náhorní Karabach, protože Arménské vztahy s Gruzií a Íránem jsou vcelku na dobré úrovni. Neschopnost kompromisu mezi Arménií a Ázerbajdžánem může v budoucnu vést k totální válce mezi oběma zeměmi, což pro Jerevan v současnosti představuje největší hrozbu. Vzhledem k dobrým perspektivám na ekonomický vzestup Ázerbajdžánu díky kaspické ropě, je jasné, že se Baku nehodlá v nejbližší době svého území vzdát. V této situaci tedy pro Jerevan existují dvě alternativy: „Buď přistoupit k reálným konzultacím s Baku ohledně statutu Náhorní karabašské republiky (NKR), jenž by vyhovoval všem stranám konfliktu, nebo se společně s Ruskem podílet na zamezení stavby ropovodu Baku – Ceyhan, respektive ohrozit jeho fungování[1] “ (Souleimanov 2001[a], 25). V roce 1998 byl nucen odstoupit arménský prezident Levon Ter-Petrosjan poté, co byla kritizována jeho podpora dvoufázového mírového řešení navrhovaného Minskou skupinou. Na jeho místo nastoupil nynější prezident Robert Kočarjan, který byl do té doby prezidentem neuznané Náhorní Karabašské republiky, což svědčí o jeho politické orientaci.

Ázerbajdžán je díky svým zásobám ropy na nejlepší cestě k rychlému hospodářskému oživení. Jako jediná ze všech tří republik se většina jejího obyvatelstva hlásí k sunnitskému islámu, jedná se však o stát přísně sekularizovaný po tureckém vzoru. S Tureckem ostatně má Baku nejvřelejší vztahy, jakožto s bratrským národem. Krátce po dosažení nezávislosti se tato severokavkazská země ocitla v roce 1993 díky politice nacionalistického prezidenta A. Elčibeje na pokraji kolapsu. Vyčerpávající a hlavně prohraná válka s Arménií, separatistické tendence na Jihovýchodě země, Elčibejova rétorika o anexi části Íránského území, na němž žijí Ázerbajdžánci, to vše vedlo k totální destrukci země. Pocit ohrožení íránské integrity dokonce vedl ke změně postoje ve sporu o Náhorní Karabach, kdy Írán do té doby podporující maximálně tak islámský fundamentalismus, začal podporovat křesťanskou Arménii. Elčibejovým nástupcem se stal Hejdar Alijev, kterému se podařilo ekonomický kolaps země odvrátit, utužit vztahy jak s Moskvou, tak Teheránem, a především se mu podařilo v roce 1994 podepsat tzv. „kontrakt století“ mezi Ázerbajdžánem a světovými konsorcii na těžbu kaspického ropného bohatství, což v důsledku znamenalo pro zemi jednak ekonomický rozvoj, jinak diversifikaci zahraničně-politických vztahů jejich rozšířením na Západ a vymanění se z vlivu Mosvky. V roce 1994 došlo k opětovnému zhoršení vztahů s Teheránem poté, co bylo Íránské konsorcium kvůli americkému nátlaku z participace na tomto kontraktu vyloučeno. Z toho důvodu se stavba ropovodu na trase Baku-Ceyhan pro Teherán stala nepřijatelnou variantou[2], což vedlo Teherán k prohloubení spolupráce s Ruskem a Arménií v oblastech klíčových pro bezpečnost Ázerbajdžánu a ohrožení jeho stavby (Souleimanov 2001[b], 62). Ve stínu rusko-arménsko-íránského strategického partnerství je prozápadní orientace Baku pochopitelná.

Pro Baku je prioritou, vzhledem k ekonomickému potenciálu země a zajištění stavby ropovodu, co možná nejrychlejší dosažení stability a bezpečnosti celého regionu, především tedy vyřešení karabašské otázky. Vedle nevyřešeného konfliktu o Náhorní Karabach je pro Ázerbajdžán ale také hrozbou, na rozdíl od sousední Arménie, přítomnost poměrně velkého počtu národnostních menšin, u kterých lze snadno vyvolat separatistické nálady (Lezgínové na severovýchodě, Talyšové na jihovýchodě) destabilizující vnitřní poměry země. Na čemž by měl zájem například právě Írán, Arménie nebo Rusko. Další potenciální hrozbou je pronikání fundamentálního islámu do Ázerbajdžánu. Nezanedbatelnou hrozbou pro stabilitu celého regionu jsou také pochopitelně statisíce běženců, ať už Ázerů, kteří byli nuceni opustit Náhorní Karabach, nebo Čečenců, kteří byli nuceni opustit své domovy v důsledku nevyřešených poměrů na severním Kavkazu – migrace běženců znázorňuje mapka 2.

V Gruzii byl na konci roku 2003 odstraněn díky tzv. „revoluci růží“ dosavadní prezident Eduard Ševarnadze a na jeho místo byl v lednu 2004 zvolen mladý a pokrokový politik Michail Saakašvili, jehož prvotním cílem je především obnovení plné svrchovanosti nad odbojnými a separatistickými územími – Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie. Za současných ekonomických a sociálních podmínek, i vzhledem k ohrožení plánované stavby ropovodu na trase Baku-Tbilisi-Ceyhan, které by plynulo z eskalace konfliktu v oblasti, však rozhodně nelze předpokládat vojenské řešení těchto problémů. Úspěchu zatím tak dosáhl jen v Adžárii, kde loni v květnu odstoupil její autoritářský prezident Aslan Abašidze. Adžárii bude nadále zachován status autonomie. Abcházie i Jižní Osetie jsou z velké části odkázány na finanční i politickou podporu Moskvy, která je garantem jejich fakticky nezávislého postavení na centrální gruzínské vládě, a tak není divu, že Tbilisi razí zahraničně-politický kurz orientovaný především na Západ. Směr zahraniční politiky současné gruzínské vlády je v podstatě totožný s body, které zformuloval již Ševarnadze v polovině 90.let (Souleimanov 2004, 18): 1) vymanit se z ruské sféry vlivu a likvidace ruských vojenských základen na území Gruzie, 2) posílení americké přítomnosti v regionu, 3) realizace výstavby ropovodu, 4) posílení strategického partnerství s Ázerbajdžánem, Tureckem a Izraelem, 5) rozvoj přátelských vztahů s Ruskem a Arménií. Gruzie tak má hrát v regionu roli mostu mezi Evropou a Asií.

Kromě nevyřešených konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii je tak velkým problémem pro současnou Gruzii přítomnost ruských vojenských základen na jejím území, které jsou většinou dislokovány v problémových oblastech, tzn. Adžárii, Džavachiti a Abcházii (dvě z nich jsou tedy rozmístěny v oblasti plánované stavby ropovodu). V Jižní Osetii a Abcházii navíc působí ruské mírové jednotky s mandátem SNS. Ruská vojenská přítomnost v separatistických oblastech se tak stává potenciálním nástrojem Moskvy k podněcování nepokojů v klíčových oblastech a posilování svého vlivu na Jižním Kavkaze. To je důvod, proč je zahraničně-politická orientace, stejně jako ázerbajdžánská, výrazně prozápadní, obě například usilují o členství v NATO.

Geostrategické zájmy na jižním Kavkaze jsou podmíněny především přítomností obrovských ropných nalezišť v Kaspickém moři. Strategické aliance, které vznikají mezi státy jižního Kavkazu jsou tedy podmíněny stavbou budoucího ropovodu, který bude expedovat kaspické ropné bohatství na Západ. V úvahu připadají tři varianty:

trasa Baku – ruský Novossirijsk – tato varianta je nejpřijatelnější pro Rusko;
Baku – Batumi, případně Ceyhan – varianta je nepřijatelná pro Arménii, Írán a Rusko; pro USA však neexistuje jiná alternativa;
Baku – některý z íránských přístavů v Perském zálivu – nejpřijatelnější pro Írán, také nejlevnější varianta, nepřijatelná pro Spojené státy.

Vzhledem k ekonomické výhodnosti druhé varianty pro Ázerbajdžán, Gruzii a Turecko tvoří spolu tyto státy alianci, jejíž prioritou bude co nejrychlejší dosažení stability celého regionu a dokončení ropovodu na této trase. Americká podpora (americké konsorcia mají až 40% podíl na „kontraktu století“) této varianty však znamená posílení amerického vlivu v oblasti, což je nepříznivé pro Moskvu. Ta se tudíž může podílet společně s Arménií a Íránem, jejichž strategické zájmy se shodují, na zbrždění, respektive zmaření stavby ropovodu na této trase. Pro Arménii je nebezpečím ekonomický vzestup sousedního Ázerbajdžánu, vzhledem k nedořešenému konfliktu v Náhorním Karabachu. Pro Írán je zase nepříznivá vize bohatého a prosperujícího Severního Ázerbajdžánu díky početné ázerské menšině obývající Jižní Ázerbajdžán, který je součástí Íránu. Pro tyto tři země pak může být vhodným nástrojem pro zbrždění realizace ropovodu Baku-Ceyhan podněcování nacionalistických nálad v problémových oblastech. Tento nástroj se už mnohokrát v praxi osvědčil

Mezinárodní a regionální organizace v regionu

V místních konfliktech je angažována celá řada mezinárodních nebo regionálních organizací. Klíčovou organizací pro tento region je Společenství nezávislých států, jehož členy jsou všechny tři jiho-kavkazské republiky. Na rozdíl od Arménie, která měla na spolupráci v rámci SNS vzhledem ke své proruské orientaci vždy největší zájem, však Gruzie a Ázerbajdžán vstoupily do této organizace z čistě pragmatických důvodů. Gruzie kvůli hrozícímu kolapsu země, když byla v roce 1992 v občanské válce jak s pro-gamsachurdiovskými silami, tak Abcházií a Jižní Osetií, které se navíce těšili značné ruské podpoře ve svém úsilí. Podle řady autorů (Litera 1998, 20; Vaško 2005; Souleimanov 2004, 17) tak byl vstup Gruzie do SNS pro Ševarnadzeho posledním možným východiskem, aby zabránil rozpadu země, uvolnil nátlak Moskvy a získal naopak její podporu. Rusko tak fakticky získalo možnost udržovat na Gruzínském území své základny. Dále jsou jednotky SNS, fakticky ruské, rozmístěné (za dohledu mírové mise OSN UNOMIG) jako mírotvorné síly v Abcházii. Tyto jednotky jsou však zaměřeny především na vytvoření ochranné zdi mezi soupeřícími stranami, ale je zde absence jakékoli humanitární pomoci, dohledu na ochranu lidských práv a návrat uprchlíků do jejich domovů. Ázerbajdžán vstoupil sice do SNS již v roce jeho založení, tedy 1991, ale zejména za Elčibejovy vlády byly postoje k SNS až nepřátelské. Baku se orientovalo především na jazykově a náboženský spřízněné Turecko a SNS bylo vnímáno spíše jako nástroj na posílení ruského vlivu v bývalém postsovětském prostoru. Po nástupu Alijeva k moci neprojevovalo Baku v SNS buď žádnou aktivitu, nebo a naopak se postavilo proti řadě ruských návrhů na větší integraci (Litera 1998, 21).

Jistou významnou roli v regionu hraje OBSE, především co se týče konfliktu v Náhorním Karabachu, nicméně OBSE, stejně jako OSN, nemá potřebné nástroje k vyřešení konfliktů v oblasti. Plán vypracovaný Minskou skupinou při zprostředkování jednání mezi Ázerbajdžánem a Armény ve sporu o Náhorní Karabach byl po mnoha byrokratických průtazích tiše odložen. Úspěch OBSE při řešení konfliktů na jižním Kavkaze by mohl být dosažen například společným nasazením jednotek NATO nebo PfP, které by mohly poskytnout silný vojenský kontingent vzbuzující dostatečný respekt u konfliktních stran, zatímco OBSE (nebo OSN) by připravilo dlouhodobější politické řešení. Činnost NATO na Kavkaze je však problematická vzhledem k ruské vojenské přítomnosti v regionu. Moskva nevidí ráda, že se Severoatlantická aliance stále více přibližuje k hranicím Ruské federace. Zejména jednalo by se o rozšíření Aliance o země bývalého Sovětského svazu, které jsou navíc členy SNS. Členství kavkazských republik v NATO, což jsou dlouhodobější ambice jak Gruzie, tak i Ázerbajdžánu, by však rozhodně přineslo do regionu stabilitu, všechno však záleží na ruském postoji k rozšiřování NATO na Kavkaz a spolupráci s NATO v otázkách zajištění bezpečnosti a stability v Evropě. Gruzie i Ázerbajdžán jsou členy programu Partnerství pro mír (PfP), který je chápán jako příprava k plnohodnotnému členství. Obě země se tedy již na členství připravují a v budoucnu o něj budou chtít požádat oficiálně.

Závěr

Celková bezpečností situace na Kavkaze, zůstává i po 10 letech od ukončení většiny bojů, nedořešená. Většina konfliktů se nachází v dočasně zmraženém stavu a jejich konečné řešení zůstává otevřenou otázkou. Charakteristické pro tyto konflikty je, že jsou ve velké míře spojeny se separatismem, dále etnické faktory spojené s nacionalismem, který je u zdejších horských národů zvláště silný, navíc leckde podpořený jak sovětskou národnostní politikou, tak náboženskými rozdíly. K masové eskalaci těchto konfliktů došlo v souvislosti z rozpadem SSSR. V důsledku rozkladu vojenských struktur a obchodu se zbraněmi počátkem 90. let se Kavkaz stal regionem s největší koncentrací zbraní, které se navíc ocitli v rukou řady samozvaných politických uskupení a válečných diktátorů (war lords). To má za následek nepřehlednou situaci v regionu a nárůst organizovaného zločinu. Tyto konflikty mají plno společných rysů s konflikty na Balkáně v průběhu 90. let, proto je možné při hledání možných řešení do jisté míry vycházet ze zkušeností v jihovýchodní Evropě.

Jednu variantu dosažení stability v regionu popisuje Hripsime Nalbandyanová (2001, 33-35), která určuje Kavkaz jako historickou kulturně-civilizační křižovatku, stejně jako je Balkán, která je však dnes chápána nesprávně. Protože je na tyto regiony pohlíženo jako na křižovatku tranzitní, je obtížné pro mezinárodní společenství nalézt uspokojivé mírové řešení. Obě strany konfliktu se snaží dokázat na základě stejných historických podkladů, že ta která oblast je částí právě jejich teritoria. Jenže v mezinárodní praxi neexistuje mechanismus, který by byl podobné otázky vyřešit. Autorka proto nabízí novou metodu, která by nebrala v úvahu historické a emocionální faktory. V podstatě se jedná o odkrytí civilizačního charakteru celé oblasti, poté vytvořit na pětileté období vhodné podmínky, za kterých by daná oblast (zde Náhorní Karabach) mohla projevit své civilizační rysy. Tyto parametry by se srovnaly s civilizačními rysy sporných stran, načež by bylo na základě shodných, či neshodných prvků, rozhodnuto o statusu této oblasti, tzn. jestli bude přiřazena straně A, straně B, nebo se stane samostatnou jednotkou C. Je však otázka, jaké civilizační rysy by taková oblast projevila za předpokladu, že jedno či druhé etnikum bylo nuceno z této oblasti odejít.

Jinou variantou dosažení stability v regionu je vytvoření Paktu stability Kavkazu podle konceptu Centra pro evropské politické studie (Tocci 2001), který je dlouhodobějším programem na udržení stability do budoucna. Prvním předpokladem by bylo samozřejmě řešení konfliktů. Řešení těchto konfliktů se odráží v dilematu mezi státní integritou a právem sebeurčení, proto by tyto státy měly být postaveny na federativním, respektive konfederativním uspořádání. Dále koncept předpokládá vytvoření Společenství států jižního Kavkazu, v rámci kterého by došlo k prohloubení vztahů těchto republik, a vznik Bezpečnostního systému jižního Kavkazu. Tento sytém by měl zajišťovat boj proti organizovanému zločinu či postupné odzbrojení. Tento pakt však přepokládá i spolupráci v širším regionálním kontextu, především s Ruskou federací, USA a EU a BSEC. Poslední hlava tohoto paktu se zabývá rozvojem ropného a energetického průmyslu v oblasti. Tento koncept je dlouhodobějším plánem na vytvoření bezpečného, stabilního a prosperujícího regionu.

Kavkaz je potenciálně nejen výbušný region, ale také potenciálně velmi perspektivní region. Budoucí prosperita tohoto regionu záleží na odhodlání těchto tří států dosáhnout stability a vytvořit bezpečnou zónu. Lze předpokládat, že s růstem vlivu Evropské unie a Severoatlantické aliance, s růstem ambicí participovat na evropském trhu a vyvážet ropu, budou politické elity těchto států nuceny hledat civilizované mírové cesty k řešení svých sporů. Stabilita tohoto regionu, však také záleží na přístupu Ruské federace, Turecka a Íránu, jestli se tyto státy budou chtít podílet na vytváření silného a stabilního regionu, nebo zde budou vytvářet napětí v rámci svých geostrategických mocenských her.

Literatura

BALABÁN, Miloš. Čečensko: bolavé místo Ruska. Mezinárodní politika, červenec 2001, roč. 21, č. 7, s. 4-8.
KOPECKIJ, Alexandr. Abcházie zneklidňuje Rusko. Reportér, říjen 1992, roč. 7, č. 40, s. 9.
KOPECKIJ, Alexandr. Kavkazský bludný kruh: nelidský a krutý. Reportér, červenec 1992, roč. 7, č. 26, s. 23.
KOPECKIJ, Alexandr. Začátek nové éry v Ázerbajdžánu?. Reportér, květen 1992, roč. 7, č. 21, s. 7.
LITERA, B. – ŠVEC, L. – WANNER, J. – ZILYNSKYJ, B. Vzájemné vztahy postsovětských republik, 1. vyd. Praha: ÚMV 1998.
MOORDIAN, Moorad – DRUCKMAN, Daniel. Hurting Stalemate or Meditation? The Conflict over Nagorno-Karabakh, 1990-95. Journal of Peace Research, November 1999, Vol. 36, No. 6, p. 709-727.
NALBANDYANOVÁ, Hripsime. Lokální konflikty a nový návrh jejich možného řešení: na příkladě konfliktu v Náhorním Karabachu. Mezinárodní politika, listopad 2001, roč. 21, č. 11, s. 33-36.
PROKOP, Pavel. Pat zatím nehrozí. Metropolitan, červenec 1992, roč. 2, č. 163, s. 5.
RYBÁŘ, Jan. USA se začaly zajímat o Kavkaz, Karabach má novou šanci. Mladá fronta Dnes, srpen 1997, roč. 8, č. 184, s. 7.
SOULEIMANOV, Emil: 2001[a]. Arménie: Bezpečnostní dilema na prahu 21. století. Mezinárodní politika, leden 2001, roč. 25, č. 1, s. 24-26.
SOULEINANOV, Emil: 2001[b]. Íránská politika na jižním Kavkaze. Mezinárodní vztahy, září 2001, roč. 36, č. 3, s. 59-71.
SOULEIMANOV, Emil: 2002. Rusko a etnické konflikty na Kavkaze [online]. AMO – Asociace pro mezinárodní otázky, říjen 2002 [cit. 18.06.2004]. Dostupné na: <http://www.amo.cz/index.php?ID=C&IDp=32&tema=studie> ;
SOULEIMANOV, Emil: 2003. Gruzií zmítá hněv podvedených. Lidové noviny, listopad 2003, roč. 16, č. 264, s. 9.
SOULEIMANOV, Emil: 2004. Bezpečnostní situace Gruzie po prezidentských volbách. Mezinárodní politika, květen 2004, roč. 28, č. 5, s. 17-20.
ŠAGINJAN, Vagaršak. Dějiny Arménie – od počátku až do roku 2000. 1. vyd. Praha: Karolinum 2000.
ŠMATOVÁ, Monika. Arménii trápí přízrak Náhorního Karabachu. Slovo, březen 1998, roč. 90, č. 65, s. 12.
THE ECONOMIST. Kavkaz – kritický region. Ekonom, srpen 2000, roč. 44, č. 34, s. 16-17.
TOCCI, Nathalie. The Stability Pact Initiatives: Reactions and Perspectives [online]. Centre d’Études et de Recherches Internationales, juin 2001. [cit. 28.04.2005]. Dostupné na: <http://www.ceri-sciences-po.org/archive/june01/tocci.pdf
UCDB[a]. Azerbaijan (Nagorno Karabakh) – Conflict Summary [online]. Uppsala Universitet - Uppsala Conflict Database, duben 2003. [cit. 22.04.2005]. Dostupné na <http://www.pcr.uu.se/database/conflictSummary.php?bcID=211> ;
UNHCR[a]. Potřeby v oblasti mezinárodní ochrany ve vztahu k žadatelům o azyl a uprchlíkům z Ázerbajdžánu [online]. UNHCR – The UN Refugee Agency, září 2003. [cit. 25.04.2005]. Dostupné na: <http://www.unhcr.cz/dokumenty/azerbajdzan_ochrana.doc> ;.
USHER, Graham. The Fate od Small Nations: The Karabakh Conflict Ten Years Later. Middle East Report, Winter 1999, No. 213, 19-22.
VAŠKO, Tomáš. Gruzínsko - abcházský konflikt (1992-1993) [online]. Glosy.info, únor 2005. [cit. 22. 04. 2005]. Dostupné na: <http://glosy.info/index.php?show=30> ;. ISSN 1214-8857.
ZRNO, Matyáš – SOULEIMANOV, Emil. Na Kavkaze nehoří jen Čečensko – doutná to i jinde a všude má své prsty Moskva. Respekt, září 2004, roč. 15, č. 38, s. 10.

Přílohy

Mapka 2: Populační migrace a přemístění obyvatelstva v oblasti Jižního Kavkazu (Environment and Security. Southern Caucasus Maps & Images [online]. UNEP, 2004. [cit. 26.04.2005]. Dostupné na: <http://www.envsec.org/southcauc/index.php>.).

Pozámky

[1] Jestliže by ke konsensu ohledně statusu NKR nedošlo, Arménie bude nucena ke spolupráci s Moskvou na účinné izolaci regionu. Jednou z možností by bylo například organizovat nepokoje na kritických úsecích ropovodu, tedy buď uskutečnit vojenské tažení do severozápadní oblasti Ázerbajdžánu, nebo vyvolat proti-gruzínské povstání v provincii Džavachiti. Nicméně jak agrese proti Ázerbajdžánu, která by zdiskreditovala Arménii v očích mezinárodního společenství, tak zhoršení vztahů s Gruzií, které by vedlo k totální izolaci země, nepřichází v úvahu(Souleimanov 2001[a], 25).

[2] Zde nutno podotknou, že trasa ropovodu Baku-Ceyhan je nejdražší plánovanou variantou, zatímco například trasa přes Írán k Perskému zálivu by byla nejlevnější, už třeba jen proto, že by bylo možné vyměňovat kaspickou ropu za íránskou. Tato varianta je ale nepřijatelná pro Spojené státy, pro které patří Írán na seznam tzv. „nezbedných“ států, proto jsou na něj uvaleny sankce, například v podobě zákazu amerických investic.

Jak citovat tento text?

Potůček, Jan. Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 2. část [online]. E-polis.cz, 13. červen 2005. [cit. 2023-06-07]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/kavkaz-regionalni-konfliktni-komplex-2-cast.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Bc. Jan Potůček

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.

[Nahoru ↑]