Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Politologie » Politické teorie

Judaismus jako politická doktrína a trauma holocaustu

29. listopad 2010 Andrea Vyhnalíková komentáře

Judaismus jako politická doktrína a trauma holocaustu

Historie židovského národa

Současný židovský stát nevznikl v historickém a právním vakuu, ale na troskách dřívějšího židovského království a v pravlasti izraelských nomádských kmenů. Historická kontinuita je vyjádřena i v prohlášení ke vzniku státu Izrael (viz kapitola dvě). Od zániku židovského království až do konce 40. let 20. století žili Židé rozptýleni po celé Evropě. Prakticky od svého zrodu muselo židovské království čelit dvěma mocným říším – Babylónii a Egyptu, později také nově vzniklé Římské říši, jíž v roce 135 našeho letopočtu také definitivně podlehla. Židé byli rozptýleni nejdříve v rámci starověkého Říma, v pozdějším období žili na území nově vznikajících středověkých států. Židé se stali de facto i de iure bezdomovci – národem bez státu. Tento stav přetrval až do konce první poloviny 20. století, kdy, jak jsem uvedla výše, vznikl stát Izrael. Abychom pochopili současnou politiku tohoto státu, musíme se zabývat nejen jeho historií, ale také jeho duchovními a etickými kořeny, o nichž se zmíním ve druhé kapitole mé práce v rámci kapitoly týkající se holocaustu a jeho odrazu v současné politice Izraele. Dříve než začnu hovořit o tomto hlavním tématu, zmíním se stručně také o historických a duchovních kořenech judaismu.

Od vzniku židovského národa do vzniku diaspory

Kolébkou židovského národa byla oblast Mezopotámie, kde předkové Abrahama, jednoho z otců-zakladatelů judaismu, žili mezi lety 3100-1600 před naším letopočtem jako nomádi. Zárodky nového národnostního a politického celku byly položeny přibližně v roce 1200 před naším letopočtem, kdy se nomádské izraelské kmeny usídlily v oblasti Palestiny. V roce 1000 př. n. l. vznikl v syrsko-palestinské oblasti pod vedením krále Davida historicky první židovský stát, jehož hlavním městem se stal Jeruzalém ; tento stát se však brzy rozpadl na dvě části.[1] V letech 3100-1600 před naším letopočtem se rovněž udál pobyt Židů v Egyptě, jejich vyvedení z egyptské říše dalším z otců-zakladatelů judaismu Mojžíšem a předání deseti přikázání na hoře Sinaj. V roce 587 před naším letopočtem bylo hlavní město židovského království dobyto Babylónií a ekonomicky i nábožensky vlivné obyvatelstvo deportováno. Po zániku Babylónské říše jim však byl perským králem Kýrem umožněn návrat do Jeruzaléma a proběhlo znovuobnovení Chrámu, jenž byl posvěcen v roce 515 před naším letopočtem. Dějiny židovského národa ovlivnily i tehdejší dvě velké civilizace – starověké Řecko a Řím. Jejich vlivu na utváření židovského národa se budu podrobněji věnovat v následujícím odstavci.

Řecká expanze pod vedením Alexandra Makedonského se významným způsobem dotkla nejen celého Předního východu, jenž byl vystaven s plnou intenzitou helénistickému vlivu, ale také židovského obyvatelstva v této oblasti. V tomto období přijali Židé žijící v diaspoře hovorovou řečtinu, do níž byly přeloženy i hebrejské spisy. Židé si však směli sami řídit své náboženské záležitosti a žít podle svých zvyklostí (Cejplová.2000:16). Teprve plná helenizace, kdy byly zakázány židovské tradice, vyvolala řadu povstání, z nichž nejvýznamnější bylo vedeno v letech 166-160 př. n. l. Judou Makabejským. Židovskému státu se však podařilo získat nezávislost až za nejvyššího kněze Šimona, Judova bratra, jenž založil novou dynastii Makabejců. V tomto období se také zformovaly tři hlavní náboženské proudy judaismu – farizejové, esejci a saducejové (Cejplová:2000:17).[2] Poté, co byl Jeruzalém v roce 63 př. n. l. dobyt Římany, skončila i politická nezávislost židovského království – faktickými vládci království se stali římští prokurátoři. V letech 66-70 po Kristu proběhlo protiřímské povstání, jehož výsledkem bylo zničení Jeruzaléma i Chrámu. Na rostoucí závislosti židovského království na Římu nic nezměnilo ani druhé židovské povstání v letech 132-135 p. K. vedené Bar Kochbou.[3] Od druhého a čtvrtého století žili Židé rozptýleni po celé Římské říši.

Dějiny židovského národa od středověku do první poloviny 20. století

Od čtvrtého století našeho letopočtu se zostřuje konfrontace mezi rodící se antitezí judaismu křesťanstvím a judaismem samotným. V tomto období žila část Židů v Babyloně, Španělsku a severní Africe, kde byli trpěni jako menšina pod islámskou nadvládou, část žila ve východní a západní Evropě, byli však vydáni na milost a nemilost panovníkům, v jejichž zemi žili (Cejplová:2000:18). Po vyhnání Arabů ze Španělska koncem 15. a začátkem 16. století ztratili Židé ochranu, jíž se zde v rámci islámské nadvlády těšili,[4] a odešli do Portugalska, severní Afriky, Itálie a Turecka – do středomořské oblasti se tak rozšířila sefardská kultura, která přetrvala i po vyhnání židů z Portugalska a následně i z Iberského poloostrova (Sadek, Franková, Šedinová:1992:29). Poněkud jiná byla situace aškenazských Židů. Jejich kultura nebyla v tomto období tak rozmanitá jako sefardská, protože aškenazští Židé neměli takové postavení jako Židé sefardští. Aškenazští Židé přicházeli do západní a střední Evropy již v období starověkého Říma jako obchodníci a kupci, v 11.-13. století se jejich postavení zhoršilo.[5] Teprve ve 13. století se postavení Židů na území západní a střední Evropy zlepšilo, ovšem za cenu závislosti na panovníkovi, dodržování přísných předpisů, placení vysokých daní a izolace od okolí (Sadek, Franková, Šedinová:1992:33).

Teprve po zhroucení feudálního systému koncem 18. a počátkem 19. století došlo k rozvolnění přesně vymezených feudálních sociálních struktur. Toto rozvolnění umožňující jednotlivým sociálním skupinám – dosud pevně svázaným přesně daným postavením ve společnosti – sociální mobilitu přineslo Židům zrovnoprávnění – byla zrušena ghetta a Židé dostali možnost navštěvovat univerzity. Jak uvidíme v dalších kapitolách, toto zrovnoprávnění přineslo Židům nejen náboženskou, kulturní a ekonomickou svobodu, ale vyvolalo i odpor zastánců upadajícího feudálního řádu.[6] Židé se však i přes výše uvedenou skutečnost včlenili do většinové společnosti a etablovali se v prestižních profesích – z jejich řad se rekrutovali obchodníci, lékař a právníci. Relativně klidné soužití s většinovou společností narušil až nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Židé byli nejdříve v Německu a později i v ostatních okupovaných zemích postupně izolováni a vytlačování ze společenského života. V roce 1935 byly vydány Norimberské rasové zákony, které Židům zakazovaly sňatky s árijci, společenský styk s nimi, výkon některých povolání a umožňovaly zabavení jejich majetku. Následovaly deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů, kde zahynulo šest milionů evropských Židů. Po druhé světové válce vznikl na území bývalého židovského království stát Izrael. Vznikem státu Izrael a odrazem holocaustu (šoa) v jeho politice se budu podrobněji zabývat ve druhé kapitole této práce.

Duchovní základy judaismu

Duchovní vývoj Izraele je těsně spojen se vznikem monoteistického náboženství. Podle První a Druhé knihy Mojžíšovy se Bůh zjevil již praotcům, Mojžíšovi a nakonec na hoře Sinaj (Sadek:1997:13, in Židé dějiny a kultura). Na rozdíl od křesťanství se Židé z úcty vyhýbají výslovnosti božího jména, smí ho vyslovit pouze velekněz v chrámu jednou za rok, a to v den smíření (jom kippur). Namísto souhlásek označujících boží jméno používají hebrejské výrazy Pán, Jméno (ha-Šem) nebo Elohim. K charakteristickým rysům judaismu patří kromě jedinosti Boha i oddělení božské sféry od přírodních cyklů. V judaismu není Bůh součástí přírody, ale stojí nad přírodou, jejíž součástí je i člověk. Monoteistické pojetí se však v judaismu nevyvinulo přímo při jeho zrodu, ale bylo výsledkem střetů mezi královskou mocí a proroky.[7] Z myšlení proroků se vyvinula židovská eschatologie (učení o příchodu soudného dne). Texty proroků se staly základem judaismu a působily i na formování dalších dvou monoteistických náboženství – křesťanství a islám (Sadek:1997:13, in Židé dějiny a kultura). Soubor biblických textů, jehož kolébkou byl starý Izrael, stanovil základní morální a právní hodnoty židovsko-křesťanské civilizace. Posvátným textům judaismu se budu podrobně věnovat v následujícím odstavci.

Hovoříme-li o židovské kultuře, nemůžeme se nezmínit o posvátných textech judaismu. Základním textem judaismu je Tóra (Pět knih Mojžíšových) členěná do pěti částí – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium.[8] Genesis vypráví o stvoření světa a o praotcích izraelských kmenů, Exodus líčí působení Mojžíše a odchod z Egypta do Země zaslíbené, Leviticus pojednává o záležitostech kultu vykonávaného příslušníky kmene Levi, Numeri začínají soupisem izraelských kmenů pod horou Sinaj, závěr tvoří Deuteronomium, jehož jádro vzniklo v roce 621 před naším letopočtem v souvislosti s reformou krále Jozijáše (Sadek:1997:14, in Židé dějiny a kultura). Další částí Tóry jsou Proroci (Nevi´im), v níž nacházíme jak historické, tak náboženské texty, a Spisy (Ketuvim) obsahující historické spisy i poezii.[9] Vedle výše popsaných knih patří k základním náboženským textům judaismu i kniha Kazatel (Kohelet) konstatující marnost lidského života a dospívající k závěru, že pouze bohabojnost a poslušnost božích přikázání vede k nalezení smyslu lidského života (Sadek:1997:15, in Židé dějiny a kultura). Dalšími součástmi Tóry jsou kniha Přísloví, Žalozpěvy, kniha Rut, kniha Ester a kniha Danielova.

Kromě Tóry existuje i její řecký překlad Septuaginta, který obsahuje také apokryfy, jako je Tobijáš, Judit, Přídavky k Ester, kniha Makabejská atd. Na výše zmíněné texty navazují volně pseudepigrafy – spisy falešně nadepsané, které jsou připisovány některým biblickým postavám, tyto dodatky k textům však nejsou do překladu Tóry zahrnuty. Jedním ze základních náboženských textů judaismu je i Talmud, jenž navazoval na Tóru a přizpůsoboval vysvětlování a rozvíjení zákonů (v Tóře obsažených) podmínkám rodící se diaspory. Talmud obsahuje jak nábožensko-právní diskuse, tak příběhy-vyprávění (hagada). Hagada zachycuje historické informace, příběhy ze života významných učenců, etická ponaučení a podobenství (Sadek:1997:18, in Židé dějiny a kultura). Talmud rovněž položil základy etického kodexu judaismu a pojetí člověka v tomto náboženství (Sadek:1997:18, in Židé dějiny a kultura). V době rodící se diaspory byly také původní chrámové obřady a bohoslužby nahrazeny synagogální podobou.[10] Do období židovské diaspory spadá i kodifikace židovského náboženského práva (halacha) Jehudou ha-Nasim, synem jednoho z významných učenců Šimona ben Gamaliela. Ha-Nasi shrnul dosud ústně předávané židovské náboženské právo do ucelené sbírky – Mišny (Opakování, Učení). Mišna obsahuje zemědělské a sváteční předpisy, rodinné, civilní, trestní a náboženské právo.

Odraz holocaustu v politice Izraele

V dějinách Židů nacházíme dva významné fenomény, které ovlivnily politiku nově vzniklého židovského státu. První z nich je fenomén nábožensko-sociální, a to náboženské a sociální předsudky a pověry, které provázely židovský národ téměř po celou dobu jeho existence v diaspoře. Druhým fenoménem je holocaust jako proces vyloučení a eliminace jedné skupiny obyvatelstva. Právě druhý jmenovaný fenomén byl největším zásahem do sociální soudržnosti, židovské etiky a v konečném důsledku i do politiky tohoto národa bez vlastního státu. Celé dějiny židovského národa provází xenofobie nebo její první stupeň – heterofobie, jak by řekl Zygmunt Bauman, často obojí, jak uvidíme dále. Nenávist k jedné ze sociálních a etnických skupin byla jedním z faktorů, které umožnily spolu s dalšími sociálními a sociálně-psychologickými aspekty nejmasovější vraždění v dějinách lidstva. Bylo toto vraždění odchylkou od normality, nebo bylo souhrou výše zmíněných faktorů v prostředí normality? Jaké stopy zanechala tato kombinace faktorů uplatněná ve 30. a 40. letech 20. století na mentalitě židovského národa a jeho politice? Výše uvedeným otázkám se budu podrobně věnovat v následujících podkapitolách, v nichž se zaměřím zejména na sociální, sociálně-psychologické a politické aspekty této problematiky.

Židé – sociálně vyloučená skupina

Výrazem používaným pro označení nenávisti k Židům je antisemitismus. Tento termín však není zcela přesný, neboť mezi semitské skupiny nepatří pouze Židé, ale i Arabové, termín antisemitismus je však vztahován pouze k Židům. Samotný pojem pochází z konce 70. let 19. století, jeho faktická podoba je ale o mnoho století starší. Již ve starověkém Řecku a Římě představovali Židé cizorodý prvek – oproti řeckému a římskému polyteismu vyznávali jednoho boha, o dni zvaném šábes nepracovali, což bylo v prostředí helénské a římské kultury považováno za lenost. O Židech se šířily pomluvy, že se modlí k oslům a prasatům, vykrmují řecké chlapce, aby je obětovali bohu, že nejedí vepřové maso proto, že způsobuje malomocenství a oni byli kvůli této nemoci vyhnáni z Egypta (Pavlát:1997:83, in Židé dějiny a kultura).[11] Některé z těchto předsudků se objevují rovněž ve dvou typech antisemitismu z pozdější doby, a to ve středověkém nábožensko-ekonomicky motivovaném antisemitismu a v politicko-sociálním antisemitismu 19. století, kdy začínal postupný proces emancipace Židů a jejich integrace do většinové společnosti v prostředí nově vznikajících evropských národních států, které navázaly na výše popsané stereotypy raného řeckého a římského antisemitismu.

Základy antisemitistických stereotypů položili církevní otcové Tertulianus, Origenes, sv. Augustin a sv. Jan Zlatoústý, který označoval Židy za zlo a přirovnával je ke zvířatům (Pavlát:1997.85, in Židé dějiny a kultura). Židé byli také zobrazováni v podobě ďábla či přirovnáváni k hmyzu. Rovněž novozákonní tradice vnímala slovo farizej označující jeden z náboženských proudů judaismu jako synonymum pro pokrytce či nenávistného intrikána. Předsudky vůči Židům však nezakořenily jen v oblasti duchovní, ale i v oblasti ekonomické. Půjčování peněz na úrok, které Židé provozovali, protože se kromě přesně vymezených řemesel nesměli živit jinak, pokládalo křesťanství za jeden ze špatných skutků. Židé jako skupina, jenž se dobrovolně vyčlenila ze společenství věřících a byla viníkem ukřižování Ježíše, museli být segregováni od ostatní společnosti. Museli žít na přesně vymezených územích – ghettech, nosit na oděvu odlišující znamení, například žlutá kolečka, žluté špičaté klobouky, žluté stuhy atd. Vedle již zmíněných předsudků byli Židé také obviňováni ze znesvěcení hostie, rituálních vražd, otravování studní a šíření nemocí.[12] K antisemitistickým stereotypům patřila již v tomto období i legenda o bludném Židovi.[13]

Jestliže v období feudalismu byla nenávist vůči Židům motivována pouze náboženskými předsudky, v období vzniku moderního státu byla motivována převážně sociálně a politicky. Velká francouzská revoluce rozbila dosud existující feudální sociální strukturu, kde měla každá skupina přesně vymezené místo a naopak umožnila emancipaci a sociální mobilitu. Výjimkou nebyli ani Židé. Padly staré sociální, náboženské a kulturní bariéry, byly však vytvořeny nové. Přestože se Židé mohli svobodně pohybovat, žít mezi křesťany a etablovat se v povoláních dosud vyhrazených jen křesťanům, byl jim ze strany osvícenství vytýkán primitivismus a krutost judaismu, že nijak nepřispěli k rozvoji kultury a nebyli schopni vytvořit vlastní stát. Antisemitističtí aktivisté navíc Židům přičítali vinu za rozpad tradiční rodiny, sexuální volnost a hédonismus, oslabení vlivu církve a hlásání bezbožných nauk, jako byl darwinismus. Z oživení středověkých antisemitistických stereotypů a vytvoření stereotypů nových, výše zmíněných, vycházela řada nových antisemitistických proudů, o nichž se podrobně zmíním v následujícím odstavci. S nástupem moderní osvícenské společnosti se tedy výrazně změnil sociální status Židů, nezměnilo se ale jejich vnímání jako cizorodého prvku.

Moderní antisemitismus se vůči středověkému vymezoval jako antikapitalistický, protirevoluční a nacionalistický. První z nich vyšel z myšlenek a idejí obhájců feudálního řádu, který se snažil uhájit starý společenský status quo jako záruku stability proti nově vznikajícímu společenskému řádu. Již v období feudalismu sloužili Židé jako výběrčí daní a po Velké francouzské revoluci se etablovali také jako bankéři a finančníci. Liberalismus a kapitalismus byl označován za židovský produkt (Pavlát:1997:96, in Židé dějiny a kultura). Protirevoluční antisemitismus jako boj proti Židům-revolucionářům a volnomyšlenkářům vycházel především od francouzských utopických socialistů, kteří se shodovali, že židovský způsob existence je překážkou pokroku. Tuto myšlenku však židovská chudina a sekularizovaná střední vrstva, jíž se nedostalo takového sociálního postavení, jaké od emancipace očekávali, odmítla (Pavlát:1997:97, in Židé dějiny a kultura). Tyto skupiny se naopak aktivně zapojovaly do práce nově zakládaných sociálně demokratických stran (Pavlát:1997:97, in Židé dějiny a kultura). Nacionalistický antisemitismus souvisí se vznikem národních států a s „bezdomovectvím“ Židů, kteří byli v podmínkách rodících se národních států chápáni jako cizorodý a neloajální prvek.[14]

Nacistický antisemitismus a fenomén holocaustu

Nacistický antisemitismus nebyl jen vyvrcholením všech antisemitistických stereotypů, ale i výsledkem sociálního inženýrství a organizovaného plánování. Zatímco z nízkého sociálního statusu se bylo možné ve středověku a novověku vymanit přestoupením na křesťanství a asimilací do většinové společnosti, v období nacismu to nebylo možné. Pro nacisty zůstával Židem i ten, kdo se nechal pokřtít nebo vystoupil z náboženské obce. Cílem nacistů nebylo obrátit Židy na správnou víru nebo je asimilovat, ale jejich likvidace ve jménu životního prostoru pro nadřazenou árijskou rasu. Na rozdíl od pogromů a zotročování Židů v průběhu staletí, bylo jejich masové vyvražďování, které vešlo do dějin pod názvem holocaust, něčím zcela novým, a to nejen pro Židy, ale i pro celý svět. Civilizovaná společnost, jenž měla být dostatečnou zárukou bezpečí pro všechny sociální skupiny, v tomto svém hlavním poslání selhala. Tváří v tvář tomuto selhání civilizované společnosti vyvstává otázka, zda byl holocaust něčím odlišným od normality a racionality, nebo byl plodem racionálního plánování v prostředí technokratické inženýrsky plánované společnosti. Jak ve své knize Modernita a holocaust tvrdí sociolog Zygmunt Bauman, vyvolává výše uvedená otázka zděšení, protože útočí na samotnou podstatu od osvícenství budované společnosti technického pokroku a racionality a na příkladu holocaustu ukazuje, že je kterýkoliv národ kdykoliv schopen tyto hrůzy zopakovat.

Otázka, zda byl holocaust odchylkou od racionality nebo výsledkem racionálního plánování pomáhá také odkrýt mechanismy, které vedly k tragédii holocaustu. Klíčem k této problematice je samotná společnost, jenž sama sebe charakterizuje přívlastky racionální a civilizovaná. Tato dvě slova jsou již od dob osvícenství synonymem technického a vědeckého pokroku – téměř všechny ozbrojené konflikty, které se odehrály v 19. a 20. století si vytyčovaly jediný cíl: přinést ohněm a mečem na dosud „barbarská“ území pokrok, civilizaci a demokratické hodnoty. Nástup modernity jde tedy ruku v ruce nejen s technickým plánováním, ale i se sociálním inženýrstvím – vše musí být podrobeno dokonale vypracovanému výrobnímu či architektonickému plánu a co se od tohoto plánu buď odchyluje nebo z něj zcela vybočuje, musí být buď rekultivováno nebo zničeno. Přesně tímto způsobem uvažovali nacisté, když vytvářeli plán na vytvoření Velkoněmecké říše a na eliminaci sociálních skupin, které se vymykaly jejich představám o dokonale naplánované společnosti a dokonalém člověku.[15] Genocida Židů nebyla tedy prostředkem kolektivního trestu za domnělé provinění, jako tomu bylo u středověkého či moderního antisemitismu, ale cílem samotným.

Aby mohla být spáchána genocida tak velkého rozsahu, jako byl holocaust, musely být splněny následující podmínky: rasově zaměřený antisemitismus musel být přeměněn na státní ideologii, státní ideologie musela disponovat centralizovanou a ničím neomezenou mocí, vytvořena abstraktní definice sociální skupiny, jenž měla být zlikvidována a musela být vytvořena mlčící většina. Po svém nástupu k moci v roce 1933 rozpustil Hitler parlament, zakázal politické strany, odborové organizace podřídil straně a zbavil se tak pluralismu a občanské společnosti jako nástroje kontroly politické a byrokratické moci. Dalším krokem bylo vzbuzení antisemitistických vášní, vytvoření abstraktní definice Žida a jeho izolace od zbytku obyvatelstva. V roce 1935 byly vydány Norimberské zákony, které vymezovaly definici Žida, zakazovaly smíšená manželství, styky s nimi a výkon některých povolání. Židé museli být označeni žlutými šesticípými hvězdami, byl jim zakázán vstup do zábavních podniků, hostinců, kin, nakupovat směli pouze ve vymezených obchodech. Součástí protižidovských opatření, jejichž cílem bylo izolovat Židy od většinové společnosti a dehumanizovat je, patřilo i odebírání rádií, telefonů, gramofonů, kol, automobilů a zabavování majetků.

Nacistům se tedy podařilo Židy zcela izolovat od zbytku společnosti jejich segregací a tím, že se na nežidovské obyvatelstvo nevztahovala ta omezení, která se vztahovala na Židy. Bylo zajištěno rovněž mlčení církví a vědeckého světa. Církve se nepokusily obnovit ztracenou autoritu a věda se vzdala etického kodexu výměnou za poskytnutí očekávané podpory. Jak vědecký, tak církevní svět se také podařilo udržet v dostatečné vzdálenosti od přímého kontaktu s krutostmi páchanými na Židech i jiných skupinách, takže plánu na zničení celé jedné skupiny obyvatelstva nestálo nic v cestě. Lhostejnost byla však pouze jednou z podmínek, za nichž byl celý plán na vyhlazení Židů realizovatelný. Další podmínka se týká pachatelů holocaustu – jedná se o nahrazení individuálních etických norem byrokratickými vztahy nadřízenosti a podřízenosti a posilování pocitu soudržnosti na základě společně spáchaných skutků.[16] Vedle pachatelů a mlčící většiny museli nacisté přimět ke spolupráci také oběti prostřednictvím hry Zachraň, co se dá. Židovské elity byly tedy donuceny podílet se na činnosti mašinérie holocaustu. Musely do poslední chvíle před svou záhubou věřit, že když obětují slabé a nemocné, zaplatí cennostmi nebo spoluprací s nacisty při formování komand, zachrání se.

Jak už jsem uvedla výše, nacistům nešlo o zotročení nebo obrácení Židů na křesťanskou víru, ale o jejich vyvraždění. Dosažení tohoto cíle by bylo ztíženo, kdyby komunita, na niž se nacisté zaměřili, zůstala soudržná a byla zachována její sociální struktura, tedy kdyby byla schopna aktivního odporu. Pomocí shora popsané psychologické hry nacisté nejdříve donutili židovské elity ke spolupráci. Některým ještě v době, kdy plánovali židovský živel pouze deportovat, umožnili, samozřejmě za úplatu, emigrovat, ostatní využili pro spolupráci při správě ghett a při deportacích, jak jsem se o tom zmínila výše.[17] Tradiční židovské elity nebyly tedy zlikvidovány, jak bylo běžným zvykem v ozbrojených konfliktech, které měly za cíl podrobit si určitou skupinu, ale udržely si administrativní i duchovní moc (Bauman:2003:173). Nacisté tedy museli zcela sociálně a morálně rozložit židovskou komunitu a udržet ji v pasivitě a domnění, že mají na výběr: jestliže budou Židé spolupracovat a budou ochotni obětovat bližního ve jménu své záchrany, budou mít alespoň teoretickou šanci na přežití, byli tedy nuceni potlačit morální zásady ve jménu vlastní záchrany. Tato psychologická taktika spojená s fyzickým utrpením zanechala v sociální psychologii Židů výraznou stopu, jenž se později promítla do politiky nově vzniklého státu Izrael.

Odraz holocaustu v politice státu Izrael

Masové vyvražďování Židů ve vyhlazovacích táborech probíhalo skrytě, za hradbou vzdálenosti mlčící většiny občanů i pachatelů od utrpení obětí. Dokonce i samotné oběti byly až do poslední chvíle udržovány v nevědomosti a věřily ve svoji záchranu, byť by cenou za ni mělo být zřeknutí se morálních principů obsažených v Talmudu a rozpad celé komunity na masu jednotlivců. Můžeme tedy říci, že se nacistům v podmínkách iracionálního prostředí ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů podařilo židovskou komunitu rozložit a dehumanizovat. Následky této psychologické války se odrazili později i v politice nově vzniklého státu Izrael.

Po druhé světové válce vyvstaly pro Židy v diaspoře dvě otázky, a to otázka židovského bezdomovectví a otázka vyrovnání se s minulostí. Tyto otázky se promítly do dalšího vývoje židovského národa a později i do politiky státu Izrael ve dvou rovinách: sociálně-psychologické a politické. Otázka bezdomovectví židovského národa byla vyřešena založením státu Izrael na území bývalého židovského království.[18] O sociálně-psychologických a politických odrazech holocaustu v politice státu Izrael podrobně pohovořím v následujících odstavcích.

Začnu sociálně-psychologickými aspekty. Jak jsem již uvedla v předchozí kapitole, přeživší Židé zaplatili za ono přežití nejen ztrátou identity, ale i ještě něčím navíc – zakořeněním kultu přežití v jejich myšlení. Holocaust donutil Židy vzít si k srdci poučení, že kdo přežije, ten vyhraje (Bauman:2007:310). V důsledku tohoto poučení začali Židé uvažovat následujícím způsobem: aby došlo k obnovení sociálních vazeb komunity, k posílení obrany před možným současným nepřítelem a aby bylo možné se preventivně chránit proti nepříteli budoucímu, musí být spácháno nové násilí. Status oběti tedy přenáší generace přímých přeživších na své potomky, takže je tento status dědičný a mohou si jej nárokovat i ti, kdo holocaust přímo neprožili. Vůči Židům se nepřátelský svět nacistických ghett tímto způsobem reprodukuje do současného světa. Nositelé dědičného statusu oběti holocaustu potřebují k přežití uměle vytvářené nepřátelství vůči Židům jako potvrzení dědičného statusu oběti holocaustu. Snahy o potvrzení tohoto statusu se promítají také do politiky státu Izrael, jenž právě z výše popsaného titulu obdržel legitimizaci svého dědičného statusu oběti, a tím i apriorní odpuštění nové genocidy, tentokrát ne ve jménu životního prostoru pro nadřazenou rasu, ale ve jménu přežití národa.

Pokud jde o politický rozměr, promítlo se trauma holocaustu do židovské politiky v otázce bezdomovectví Židů a vztahu Izraele k jeho muslimským sousedům a zbytku světa. Jak už jsem uvedla v předchozí kapitole, otázka židovského bezdomovectví byla vyřešena založením státu Izrael, jenž se měl stát domovem dosud v Evropě rozptýlených Židů, přičemž Židem se rozumí osoba narozená z židovské matky nebo taková, která přestoupila k judaismu a nenáleží jinému náboženství.[19] Co se týká izraelské zahraniční i vnitřní politiky, je třeba uvést dvě věci: holocaust je chápán jako fenomén ospravedlňující jedinečnost Židů a jako jasná známka nepřátelství nežidů k židovskému národu, takže je třeba jej ochraňovat tak, jak to Izrael uzná za vhodné. Přes tyto výše zmíněné zakořeněné stereotypy se archetyp holocaustu objeví pokaždé, když je to pro Izrael i pro Židy ve Spojených státech amerických politicky výhodné (Finkelstein:2000:33).[20] Řečeno jinými slovy odraz holocaustu posloužil Izraeli k ospravedlnění politiky vůči muslimským sousedům, vývoje jaderných zbraní a politiky vůči Palestincům. Americkým Židům posloužil odraz holocaustu jako ideologická zbraň proti pochybovačům o jedinečnosti vyvoleného národa. Judaismus byl tedy po druhé světové válce nahrazen jiným náboženstvím, a to židovským nacionalismem.

Závěr

V této práci jsem se zaměřila na problematiku odrazu holocaustu v politice Izraele, zejména na její sociálně-psychologické a zahraničněpolitické aspekty. V první části práce jsem se věnovala historii židovského národa od nejstarších dob do současnosti, ve druhé části jsem se zaměřila na předsudky vůči Židům, jejich vývoj, na fenomén holocaustu jako specifický případ genocidy národa a její pozdější odraz v politice Izraele. Osud židovského národa byl po staletí ovlivňován nábožensko-kulturními a sociopolitickými předsudky. Židé ve středověku byli spojeni s nepopulárními funkcemi výběrčích daní a neměli vlastní národní stát, proto byli vnímáni jako cizorodý prvek. Z tohoto postavení mohli Židé vybřednout buď přestoupením na křesťanskou víru nebo asimilací do většinové společnosti, avšak po nástupu nacismu to možné nebylo – nacisté nechtěli Židy asimilovat, ale dehumanizovat je a následně vyvraždit. Po skončení druhé světové války vyvstala nutnost řešení otázky bezdomovectví židovského národa, jenž byla vyřešena založením státu Izrael. Co však zůstalo nevyřešeno, byla otázka odrazu holocaustu v sociálním myšlení Židů a v politice židovského státu. Status přeživších holocaustu poskytoval Izraeli ospravedlnění pro preventivní obranu před domnělým nepřítelem.

Prameny a literatura

Bauman, Zygmunt: Modernita a holocaust: SLON, Praha:2003,

Baumann, Arnulf H.: Co by měl každý vědět o židovství:Kalich, Praha:2000,

Finkelstein, Norman: Průmysl holocaustu: Dokořán, Praha:2006,

Pavlát, Leo: Antisemitismus – nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva, in Židé – dějiny a kultura: Židovské muzeum, Praha:1997,

Sadek, V. a kol.: Židovské dějiny, kultura a náboženství: SPN, Praha:1992,

Sadek, Vladimír: Židovské dějiny a myšlení od nejstarších dob do současnosti, in Židé – dějiny a kultura: Židovské muzeum, Praha:1997

Odpovědný redaktor: Bc. Martin Fedina

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=957978

[1] Jednotu prvního židovského státu udržel ještě syn krále Davida Šalamoun (1005-905 př. n. l.), po jeho smrti však došlo k rozpadu království na severní Izrael a jižní Judu.

[2] Farizejové byli zastánci přísného zachovávání Tóry, esejci byli skupinou se silně mesiášskými a apokalyptickými očekáváními a saducejové se rekrutovali z řad kněží a členů zámožných rodin, které usilovaly o politický a náboženský vliv své skupiny (Cejplová:2000:17).

[3] Vlastním jménem Šimon bar Kosiba, vůdce druhého povstání proti Římu, rabínem Akvibou byl pozdravován jako mesiáš.

[4] Přestože byli Židé v době islámské nadvlády neplnoprávnými občany, bylo jim ponecháno právo zachovávat tradice a zvyky.

[5] Již za prvního křižáckého tažení v letech 1095-1096 došlo k řadě pogromů ve Wormsu, Mohuči, Kolíně nad Rýnem a v Praze.

[6] Zygmundt Bauman uvádí ve své knize Modernita a holocaust jako příklad Polsko, kde se Židé stali hlavními propagátory liberálních myšlenek. Aristokratické a katolické konzervativní skupiny pokládaly šíření liberálních myšlenek za ohrožení feudálního statusu quo.

[7] Vlivem pronikání polyteistických kultů na území izraelského království vznikly v chápání víry rozpory. Králové se domnívali, že vedle Hospodina mohou existovat i jiné kulty bohů, které jsou mu podřízeny. Proroci požadovali důsledné dodržení monoteismu.

[8] Židé nepoužívají označení Starý zákon.

[9] Historické spisy jsou například Soudci, Jozue, Samuelovy knihy, k náboženským textům patří texty proroků (Izajáš, Jeremijáš, Ezechiel). Náboženskou reflexi nalezneme rovněž v Žalmech. Píseň písní je milostnou poezií, kterou judaismus ovšem interpretuje výhradně nábožensky jako vztah mezi Bohem a Izraelem.

[10] Synagogy vznikaly již před zbořením Chrámu i v místech židovské diaspory – v Babylónii, Egyptě a Římě.

[11] Řekové i Římané ignorovali skutečnost, že židovské náboženství zakazuje požívat krev, jak zvířecí, tak lidskou, že Židé nebyli z Egypta vyhnáni, ale po mnohaletém otroctví vyvedeni.

[12] Židé byli často katolickou církví obviňováni, že se zmocnili hostie, aby potupili Krista a trýznili církev. Jimi údajně praktikované rituální vraždy byly zdůvodňovány různě: od prostého potěšení z prznění nevinnosti po získání křesťanské krve jako léku. V dobách morové epidemie byli Židé obviňováni z trávení studní.

[13] Tato legenda vztahovaná na Židy říká, že jeden Žid udeřil Ježíše Krista na jeho cestě k ukřižování a byl potrestán věčným putováním po světě. Sloužila k ospravedlnění vyhánění Židů nejen v Itálii, ale i v dalších zemích, kam se rozšířila, a přetrvala až do moderní doby.

[14] Příkladem nacionalistického antisemitismu byla Dreyfusova aféra. Roku 1894 byl francouzský židovský důstojník Alfred Dreyfus odsouzen v inscenovaném procesu k deportaci na Ďábelské ostrovy za údajné vyzrazení vojenského tajemství, v roce 1899 mu byl trest zmírněn na deset let vězení, osvobozen byl teprve v roce 1906. Tento případ zvedl ve Francii nebývalou vlnu protižidovských vášní.

[15] Podle nacistů nebylo možné v případě Židů odstranit odlišnosti, které nezapadaly do typu nového člověka, kterého se pokoušeli vytvořit, proto museli být buď odsunuti ze zorného pole nebo zlikvidováni.

[16] Společně spáchaný zločin posiluje pocit soudržnosti. V případě vězňova dilematu, kdy proti vězňům neexistují přímé důkazy, nemají možnost se domluvit a existuje silná motivace porušit dohodu, je pro oba výhodnější spolupracovat.

[17] Původně nacisté plánovali vytvořit židovský stát na Sibiři. Po vyhlášení války SSSR z toho však sešlo.

[18] První premiér Izraele David Ben Gurion v Prohlášení nezávislosti mj. uvedl: „Katastrofa, která v naší době postihla židovský národ a zahubila v Evropě miliony Židů, znovu nezvratně dokázala, že problém židovského bezdomovectví musí být řešen obnovou židovského státu otevřeného všem Židům.“

[19] Zákon z května 1950.

[20] V období první arabsko-židovské války v roce 1948 se američtí Židé o holocaustu nezmiňovali. Teprve po červnové válce v roce 1967 se postoj amerického židovstva změnil.

Jak citovat tento text?

Vyhnalíková, Andrea. Judaismus jako politická doktrína a trauma holocaustu [online]. E-polis.cz, 29. listopad 2010. [cit. 2025-03-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/judaismus-jako-politicka-doktrina-a-trauma-holocaustu.html>. ISSN 1801-1438.