Je konzervatismus nepřítelem pluralismu?

24. březen 2009 Petr Dvořák komentáře

Tento článek si klade za cíl zodpovědět alespoň částečně otázku, jaký je vztah konzervatismu a pluralismu, resp. zda je možné konzervativce považovat za nepřátele plurality. Toto téma je z několika důvodů vysoce komplikované. Základním problémem je obsah obou klíčových pojmů, tj. otázky, jak nejlépe definovat pluralismus a co lze považovat za konzervatismus. Text se nesnaží o absolutní komplexnost, nicméně primární snahou autora bylo postihnout širší soubor definic, který v důsledku umožní konstrukci platných závěrů v nejdůležitějších rovinách zmíněných pojmů.

Je konzervatismus nepřítelem pluralismu?

Úvod

Tento článek si klade za cíl zodpovědět alespoň částečně otázku, jaký je vztah konzervatismu a pluralismu, resp. zda je možné konzervativce považovat za nepřátele plurality. [1] Toto téma je z několika důvodů vysoce komplikované. Základním problémem je obsah obou klíčových pojmů, tj. otázky, jak nejlépe definovat pluralismus a co lze považovat za konzervatismus. Text se nesnaží o absolutní komplexnost, nicméně primární snahou autora bylo postihnout širší soubor definic, který v důsledku umožní konstrukci platných závěrů v nejdůležitějších rovinách zmíněných pojmů.

Práce zmíní několik různých pohledů na problém pluralismu spolu s jejich reflexí ze strany konzervatismu. Všechna uvedená hlediska spolu souvisí, a proto by měla být považována za různé rozměry téhož pluralitního konceptu. V případě definice konzervatismu je situace podobná – během 19. a 20. století se vyskytlo několik variant tohoto přístupu a nezbylo než použít jejich společnou kostru, tj. myšlenkový a hodnotový systém, odkazující k dílu Edmunda Burka ze závěru 18. století. Čtenář by měl mít na paměti, že popisován je především konzervatismus ve své čisté formě (ve Spojených státech známý též jako tradicionalismus) a že pojmy jsou voleny tak, aby co nejpřirozeněji odpovídaly společnému celku jak jeho kontinentální (původně katolické) formy, tak jeho ostrovní (empirické) verze.

Při zkoumání konzervativního myšlení autor vzhledem k přirozeně nevelké četnosti teoreticky orientované konzervativní literatury vycházel především ze sekundárních prací, i když hranice mezi primární a sekundární literaturou se zde v mnoha ohledech stírá (což je pro tento směr typické). Autor se pokusil tento směr představit co možná nejobjektivněji, přičemž se omlouvá za četná zjednodušení představených konceptů. Ty nemají deformovat skutečnost, nýbrž jen zdůraznit to, co je pro naši otázku podstatné. Tento text nelze považovat za vyčerpávající stať; namísto toho by měl představit elementární principy obou zkoumaných směrů pokud možno ve vzájemném kontextu, aby dosáhl jisté úrovně užitečnosti.

Nutná poznámka se týká známého konzervativního náhledu na jakékoli abstraktní ideologie a teorie v obecné rovině. Je možné, že někteří čtenáři předem odmítnou koncept pluralismu v souvislosti s konzervatismem vůbec spojovat (jakožto věc, jež není hodná zájmu). Nicméně smyslem této práce je ukázat, že toto tvrzení není platné a že na úvodní otázku nemůže být položena jednoznačná odpověď.

Východiska: Konzervativní pohled na společnost

Při zkoumání vztahu konzervatismu a pluralismu je namístě zmínit několik základních principů, které určují konzervativní náhled na společnost, stejně jako na roli pluralismu v jejím fungování. Konzervativci preferují hierarchicky uspořádanou sociální strukturu, jež je dohromady poutána komplexním systémem vazeb, závazků a historicky odůvodněných privilegií. Pro život jedince je klíčová jeho zakořeněnost v institucích, které dohromady tvoří jeden složitý společenský systém. Na tento systém je nahlíženo organicky a holisticky (Heywood 2005: 87).

Konzervativci primárně považují společnost za systém komunit, v nichž se uplatňuje svoboda jedince (a je to svoboda získaná a svým způsobem pozitivní, nikoli svoboda coby implicitní lidská vlastnost [2] ). Odmítají tedy pojetí individualistické, které je vlastní liberálům, stejně jako „masové“ hledisko, které uplatňují marxisté. Nejpřesněji by se konzervativní systém dal popsat jako komunální společnost, která má svým uspořádáním reflektovat vyšší řád, jejž jedinec nemůže zcela postihnout, a který nachází vyjádření právě v délce jeho trvání. Konzervativci si přejí co nejvyváženější společenskou strukturu, zahrnující jedince s jakýmkoli společenským statusem, pojenou dohromady jednou myšlenkovou soustavou (Wilson 1960: 273).

Z toho vyplývá, že role skupin a komunit je pro konzervativce naprosto klíčová, nicméně tyto skupiny jsou chápány přesně vymezeným způsobem. V případě příslušnosti ke společenským skupinám se nejedná o dočasné vztahy, které jsou založeny na smluvním principu a jež pomíjí, jakmile je jejich účel naplněn. Konzervativní systém se opírá o prověřený systém trvalých partnerství, jež disponují vlastními mechanismy loajality a kooperace. Spíše než o skupinách konzervativci raději hovoří o institucích, naznačujíce tak jejich větší důležitost, konkrétní účel a akcentaci sepětí jejich členů. Na vrcholu pyramidy institucí stojí vláda, jejíž autorita je pro společenskou jednotu zcela nezbytná. Vzhledem k jistému paternalismu konzervativců (Heywood 2005: 90) není překvapením, že předobrazem tak hierarchického systému institucí má být rodina, jakožto nejstarší a nejdůležitější sociální a socializační jednotka. Rodina nemůže být založena na smluvním vztahu, jednotlivec si ji nemůže vybrat ani změnit. Přesto má klíčový význam pro jeho život, určuje jeho identitu a je s ním spojena mnoha závazky.

Z výše uvedeného vyplývá, že konzervativci u společnosti předpokládají jistý stupeň kulturní homogenity, aby mohlo být zajištěno společné sdílení řádu celou společností (bez vyloučení žádné sociální skupiny). Tento předpoklad je patrný už při zkoumání analogie společnosti a rodiny. Hypotetická společnost, jejíž základní idea spočívá v maximální „multikulturalitě“, je ze své podstaty nutně fragmentovaná a konzervativec-tradicionalista ji nepovažuje za přirozenou. To může být ve vztahu konzervatismu a pluralismu významnou překážkou. Konzervativec má tendenci postavit se proti všem skupinám, které rozkládají národní jednotu (Scruton 1993: 30), přičemž tato jednota je implicitní.

Uvedené předpoklady však neplatí absolutně a bez výjimek. Upravený náhled zastávají modernější, liberálně obohacené varianty konzervatismu, které svůj zájem přesouvají z komunit na jednotlivce. V každém případě však platí, že podmínkou uvedených východisek pro konzervativní společnost je vyspělá občanská kultura, všeobecná zodpovědnost a kontinuální kultivace veřejného prostoru v souladu s tradicí dané společnosti.

Teorie: Pluralismus, jeho pojetí a aspekty z hlediska konzervatismu

Teorie politických skupin čili pluralistická teorie vysvětluje vytváření politiky (zejména ve významu policy) a udržování veřejného pořádku pomocí vzájemného působení protichůdných skupinových sil uvnitř společnosti (Baskin 1970: 73). Stupeň, do jakého je konzervatismus ochotný takové vysvětlení akceptovat, závisí na definici tohoto vzájemného působení a na množství souvislostí, které daná definice inkorporuje. Zatímco konzervativci uznávají, ba dokonce podporují rozmanitost společenských skupin a jejich vlastností, nemohou se ztotožnit s takovými definicemi, jež jsou zcela postaveny na konkurenčním principu, čili na utváření veřejného uspořádání pouze na základě boje mezi různými zájmy při současném abstrahování od ideové a morální stránky problému, která pro život každého člena společnosti představuje nevyhnutelný kontext. [3] Jinak řečeno – konzervativci odmítají takové pojetí pluralismu, které implikuje relativismus v podmínkách absolutní, negativně a liberálně definované svobody.

Jako ilustrace takového pojetí pluralismu, které je bezesporu vlastní i konzervativcům, dobře slouží jakási obecná definice G. Sartoriho (2005). [4] Ten pluralismus považuje za neoddělitelný a generický stavební prvek otevřených (zpravidla západních) společností. Pluralitní společnost je taková, která obsahuje velké množství rozmanitých sdružení, přičemž členství v nich je dobrovolné a neexkluzivní (Sartori 2005: 26). Sartoriho definice je dále postavena na předpokladu vzájemné tolerance skupin a na přesvědčení, že rozmanitost sama o sobě je prospěšná a naopak polarizující souboj o pozice škodlivý (ibid., 20). Implicitně tedy zahrnuje hodnotu klidného soužití společenských skupin a dotýká se potřeby tvorby konsensu, což je zcela v souladu s konzervativním přesvědčením. Za konzervativně akceptovatelný pojem může být jednoduše označena též minimalistická definice, která za pluralismus označuje ideologii, směřující k mnohosti názorů (Miller et al. 2003: 348). Pluralismus může znamenat i pouhé synonymum pro svobodnou společnost (Fiala – Mareš 2005: 235), zde je přijetí zcela bez diskuse.

Sartori (2005: 22-24) rozlišuje tři úrovně analýzy, jež lze při zkoumání pluralismu aplikovat. Nejobecnější je pojetí pluralismu coby hodnotové představy (např. preference rozmanitosti kultury před uniformitou), dále definuje pluralismus sociální (čili existence neodstranitelných rozdílů v každé společnosti) a pluralismus politický (rozdělení moci namísto její koncentrace). Na základě zkoumání konzervativního myšlení můžeme prohlásit, že je se Sartoriho pojetím zcela kompatibilní, a to minimálně v prvních dvou rovinách. Jak uvádí Kirk (2000: 26-27), konzervativci schvalují pluralismus ve smyslu rozmanitosti života a lidské existence. Odmítají uniformitu a rovnostářství, preferují rozmanitost tříd, jež je pojistkou proti úspěchu diktatury a oligarchie. Toto zalíbení v rozmanitosti dokazuje přijetí Sartoriho pluralismu na úrovni hodnotové a sociální. Co se týče politické roviny, platí konzervativní preference částečně: Pluralitní pojetí vlády (totiž zřízení, ve kterém se o politickou moc dělí více institucí, které se mohou navzájem omezovat; Scruton 1999: 103) je přijímáno do té míry, kdy nezpochybňuje autoritu vlády a existenci celospolečenského zájmu. V tomto případě tedy záleží na příslušné politické tradici, nicméně pokud zahrnuté instituce dodržují jakási nepsaná pravidla a nepokouší se o subverzivní činnost, je jejich pluralita vítána. Shrnuto, konzervativci tedy počítají s jakýmsi přirozeným konsensuálním pluralismem, který má pro společnost obohacující efekt.

Na druhou stranu je třeba zmínit, že ani v dnešním převládajícím diskursu zdánlivě samozřejmé koncepty pluralitního přístupu neplatí pro konzervativce bez výjimky. Konzervativci zásadně odmítají toleranci a operační prostor pro takové názory, které by měly zpochybnit nejzákladnější axiomy, na nichž je společnost postavena. Obecně je jimi odmítána například propagace činů, které se vymykají všeobecné morálce a zděděným vzorcům chování (typicky morální dilemata týkající se lidského života, hranice vědy apod.). Za nezpochybnitelné jsou považovány i další prvky, a totiž obrana společenského řádu proti destrukci a právo na osobní vlastnictví majetku (Miskelly – Noce 2002: 71). Předpokládá se, že i samotné státní instituce v konzervativním prostředí nebudou neutrální, ale naopak budou nakloněny těm institucím a skupinám, jež co možná odpovídají zvyklostem a sdíleným hodnotám občanské společnosti, pramení z nich a konzervují je (Scruton 1999: 58).

Naopak oblastí, kde konzervativci pluralismus nejen připouští, ale dokonce vyžadují, je stranická politika. Je mimořádně vhodné, aby strany zastupovaly jednotlivé sociální vrstvy, a aby se tedy jejich prostřednictvím na politickém procesu podílela celá společnost (zpravidla ve smyslu stavů a zájmů, nikoli ve smyslu jednotlivců). Byl to otec konzervatismu Edmund Burke, jenž už v roce 1770 prohlásil existenci stran za nezbytnou. Nicméně i strany musí dodržovat jistá pravidla a jejich dílčí cíle by měly korespondovat s národním zájmem celé společnosti. Jednoduše řečeno i na stranické úrovni je předpokládána existence konsensu v elementárních a procedurálních otázkách, zatímco v oblasti dílčích řešení může probíhat souboj. Burke v souvislosti s tím odlišoval strany od tzv. frakcí, které se na tuto civilizovanou úroveň zatím nedostaly (Sartori 2005: 18).

Zprostředkování zájmů

Mnohem složitější je analýza teorie pluralismu z hlediska teorie zájmových skupin. Ve věci výběru a zprostředkování zájmů odkazují zastánci pluralistického přístupu k meziskupinové soutěži, která je zřetelně analogická k tržnímu mechanismu a jako taková koresponduje především s liberálním náhledem na společnost. Celý systém tedy stojí na konkurenčním principu a na možnosti vykonávat tlak na stát tou skupinou, která se v dané oblasti aktuálně prosadí. V tomto mechanismu hrají svou roli i nezbytné sekundární prvky, jako je např. možnost jedince participovat ve více skupinách současně nebo přítomnost permanentního napětí ve sféře mezi státní mocí a skupinami (Fiala – Mareš 2005: 236-237).

Konzervativci se s těmito principy nemohou zcela ztotožnit, neboť takové pojetí přes svá pozitiva v důsledku ohrožuje autoritu státní moci a může vést k fragmentaci společnosti. Atributy, které liberálové oceňují (tržní souboj, schopnost nátlaku, časová dynamika) znamenají pro konzervativce naopak problém. Pravý konzervativec nedokáže ocenit ani zmíněné teoretické koncepty, jejichž účinnost považuje za spornou. Proto by například možnost vícenásobného členství patrně považoval za faktor, který oslabuje (či zcela znemožňuje) sounáležitost jedince s jeho vlastní komunitou, spíše než za pojistku proti přílišné moci skupiny. Mnohem více než omezení svobody se konzervativci obávají relativismu, který takto definovaný systém přináší.

Jeden z principů zájmového pojetí pluralismu, názor, že postoje občanů jsou formovány příslušností ke skupinám a že tyto skupiny provádějí socializaci jedince (Fiala – Mareš 2005: 237) konzervativci vítají s nadšením. Stejně energicky se ovšem vymezují vůči druhé části výroku, a sice že politika sestává z konfliktů mezi těmito skupinami. Konzervativci politický konflikt izolují téměř výlučně do sféry politických stran, [5] zatímco ostatní skupiny se mají v ideálním případě řídit přirozeně konsensuální praxí. Tento rozdílný přístup vyplývá z odlišného náhledu na místo a charakter společenských skupin.

Konzervativci preferují takové uspořádání, jehož rovnováha spočívá v jisté vyváženosti. Proto se nevyhýbají uplatnění globálně hierarchického principu, přičemž skutečné funkce a možnosti konkrétní skupiny vyplývají z dlouhodobého vývoje. [6] V takovém uspořádání je konflikt nevítaným problémem, který je po nezbytné agregaci vhodné vyřešit prostřednictvím politických stran v rovině státní moci, která je k tomu v souladu s organickou teorií společnosti ustanovena. Jakmile je zde přijato funkční řešení, společnost jej má akceptovat a společně konstruktivně spolupracovat (proto je dostatečná autorita státní moci nezbytná). Čistě pluralitní (či liberální) řešení naopak předpokládá jiný typ rovnováhy, který se ustanoví samovolně konfliktní interakcí skupin na všech úrovních. Přitom se však nevyhne napětí, polarizaci a „mrhání energií“, které konzervativec odmítá.

Neznamená to ovšem, že by veškerá rozhodnutí měla být vydávána centrálně a že většina společnosti má být depolitizovaná. Jedná se spíše o odlišný názor na to, co má být považováno za konflikt. Konzervativci předpokládají jakousi všeobecně sdílenou představu o společném zájmu, jež byla formována v průběhu historie. Řada rozhodnutí je tak vykonávána na všech úrovních instinktivně a v souladu s tradicemi, přičemž je současně kladen velký důraz na lokální specifika. Většinu liberálně pojatých konfliktů tedy konzervativci vůbec neřeší, neboť jejich ověřené řešení je již obsaženo ve zděděné praxi. Jen skutečně malý počet zásadních problémů, na něž si nelze zodpovědně odpovědět na příslušné úrovni, má vyřešit (s využitím týchž principů jako zbytek společnosti) vláda. A právě pro jejich zásadní význam a nutnou neobvyklost je mimořádně vhodné, aby existovala právě jedna odpověď.

Konzervativní světonázor je skeptický i k některým dalším bodům pluralitního konceptu, jako je důsledná neutrálnost státu nebo nemožnost monopolu jedné skupiny v určité oblasti. Pokud je funkční a empiricky prospěšná situace, kdy stát preferuje jednu sadu rozhodnutí před jinými, nebo kdy jedna instituce přejímá zodpovědnost za určité problémy, není důvod tento stav nějak zpochybňovat. Mnohem rozumnější je hledat cesty, jak jej na základě nabytých zkušeností upravit či využít.

Povaha pluralitního konfliktu

Podle teorie skupin je každý pluralitní konflikt velmi komplexní. Tato komplexita je dána velkým počtem kombinací skupin a proměnných, stejně jako velkou mírou jejich interdependence. Výsledná stabilita společnosti pak závisí právě na komplexitě konfliktů (Baskin 1970: 75-76). Do interakce mezi skupinami vstupuje velké množství protichůdných a často velmi abstraktních zájmů, mezi nimiž neexistuje žádná hierarchie. Klíčovou vlastností tohoto trhu zájmů je sdílený předpoklad, že neexistuje nic, co by se dalo označit za veřejný zájem (ibid., 77), a je tedy z morálního hlediska podružné, jaká skupina v daném okamžiku konflikt opustí vítězně.

Jak bylo naznačeno, konzervativci zpravidla zdroje stability vyhledávají zcela jinde, a morální relativismus tohoto druhu je pro ně nepřípustný. Zvláště problematické jsou pro ně zejména (1) etická neutralita trhu zájmů, (2) možnost vítězství abstraktního konceptu a (3) možnost vymezení se některé z entit vůči státu. Pro konzervativce může být takový druh plurality nebezpečný, neboť může znamenat příklon k některé ze „škodlivých“ abstraktních revolučních ideologií. Konzervativec takové ideologie odmítá, což vyplývá ze skepticismu ohledně lidské přirozenosti (Kirk 2000: 13). Stejně tak nedůvěřuje žádným koncepcím, operujícím s přestavbou lidské přirozenosti, a soustředí se jen na koncept správně využité moci (Scruton 1993: 31). To může mít své slabé stránky, nicméně mezi konzervativci existuje sdílená shoda, že tato střízlivost a umírněnost napáchá méně škody, než spolehnutí se na předpoklad, že boj za soukromé zájmy nakonec povede k celospolečenskému blahu. Společnost je velmi složitá a dosažená rovnováha křehká, nevyplatí se s ní tedy hazardovat. [7]

V této části analýzy je však více než kde jinde třeba věnovat pozornost různým verzím konzervativního přístupu. Sdílené předpoklady ohledně tradičních hodnot začínají jako společný pevný bod konzervatismu selhávat, pokud dojde na otázky, týkající se tvorby obecné vůle v moderní (čili do jisté míry liberální a konzumní) společnosti. Jednotlivé verze konzervatismu (burkovský, disraeliho, thatcherovský či dokonce metafyzický konzervatismus amerického typu) se tak díky postupující evoluci tohoto směru v řadě ohledů stávají téměř protichůdně postavenými myšlenkovými systémy.

Korporatismus – konzervativní odpověď pluralismu?

Zmíněné problémy s relativitou pluralismu občas vedou k domněnce, že konzervativci preferují spíše korporativní uspořádání společnosti. (Neo)korporatismus skutečně představuje opozici pluralistické koncepci, která do jisté míry vychází z podobných pozic jako jeho konzervativní kritika, a proto může být vnímán jako proud ideově spjatý s konzervativním přístupem. Skutečnost je ale složitější. Tradiční korporatismus, který vycházel ze stavovského pojetí státu, může u konzervativce vzbuzovat určité sympatie. Nehledě na obtížnou definovatelnost je to však problematická koncepce, která zpravidla nepostihuje komplexnost a harmonii společenských vztahů a omezuje se v podstatě jen na ekonomickou stránku. Na jedné straně vede k nivelizaci společnosti uvnitř stavů a na druhé přenáší veškerou konečnou zodpovědnost na stát, který organizuje „korporace“ (na základě dohody omezeného počtu organizací) a mění tak společenskou strukturu podle své aktuální potřeby, např. povinným členstvím v korporacích.

To se neslučuje s konzervativní touhou po přirozeně rozvrstvené společnosti, jejíž podoba nemůže být měněna na základě jakýchkoli pohnutek jinak než dlouhodobou evolucí na všech úrovních. Stát je pro konzervativce jen jednou z forem vyjádření společnosti, byť klíčovou. I když se konzervatismus s korporatismem shoduje na některých výstupech politických procesů (především na užitečnosti jednoty), konzervatismus požaduje odlišné vstupy a zdroje – tradici a sdílenou kulturu namísto pouhé dohody elit. Tyto odlišnosti však samozřejmě nebránily tomu, aby některé konzervativní (křesťansko-demokratické) strany ve 20. století část korporatistické praxe použily při konstrukci tzv. sociálního partnerství (Heywood 2005: 96).

Závěr: Vztah konzervativců k pluralitě

Pluralismus není nepřítelem, ale ovšem ani blízkým přítelem konzervatismu. Konzervativci nepopírají, že každá společnost je svým způsobem pluralitní, a tuto pluralitu chtějí rozvíjet, zejména tehdy, pokud se v dané společnosti jedná o tradiční rys. Symbióza bude ovšem fungovat pouze do té míry, dokud nebude ohrožovat celospolečenské zájmy, především konsensus v základních otázkách. Konzervativci odmítají pluralismus relativizující a polarizující, čili takový, jak ho často prezentují teoretici, zabývající se mechanismy a výběrem společenských zájmů. Namísto toho vítají pluralismus konsensuální, který v sobě již zahrnuje onen klíčový Burkův požadavek na stabilitu a nezrušitelné partnerství.

Kritici mohou prohlásit, že tento závěr je ambivalentní, ale studium konzervatismu skutečně naznačuje, že tento myšlenkový systém se bez pluralismu na určitých úrovních neobejde a je na nich přímo postaven – platí to zejména pro kulturní, sociální a stranicky pojatou různorodost. V otázkách morálky, sociálního řádu či autority vlády však nic podobného nepřipouští. Slabé místo tohoto závěru tedy netkví v jeho ambivalenci a vágnosti, ale v mnohoznačnosti samotného pojmu pluralismus. Pokud pokládáme otázku, zda je konzervatismus a pluralismus kompatibilní, musíme zároveň upřesnit, jaký pluralismus máme na mysli. Kdybychom totiž požadovali co nejjednodušší a zároveň nejpravdivější odpověď, museli bychom se spokojit s tvrzením, že existuje konzervativní verze pluralismu (právě tak jako existuje řada upravených subvariant teoretických pojmů, provázejících téměř všechny politicko-filozofické teorie). Takto pojímaná verze pluralismu by byla definována spíše obecně a minimalisticky a obsahovala by odkaz na nenahraditelnost rozmanitosti na straně zdrojů konzervativních myšlenek, stejně jako podmínku přihlédnutí k místním reáliím. Výrazně by se však vymezovala proti všem pojmům, jež by mohly být interpretovány jako relativizující. Překážkou konstrukce této definice by však patrně byla nechuť samotných konzervativců, kteří jsou pověstní odmítáním vědeckých definic v oblasti politiky.

I přesto je snad z textu této práce patrné, čeho si konzervativci cení a kam jsou ochotni zajít v oblasti plurality. Jakákoli pluralitní společnost musí v jejich pojetí směřovat ke konsensu, nicméně nikoli k takovému druhu konsensuální či konsociační praxe, který vychází z nutného překonání existujících rozporů. Výsledkem by měla být spíše instinktivně prožívaná shoda, doplňující souhrn návyků a dlouhodobě vytvářenou politickou kulturu dané společnosti. I zde platí, že konzervativci by se rozhodně postavili proti umělému zavádění pluralizujících tendencí, leč existující zakotvené uspořádání s pluralitními prvky budou spíše bránit. Konzervatismus tedy může, ale nemusí být pluralismu nepřítelem.

[1] Tento článek vychází ze stejnojmenné seminární práce do kurzu Tradice moderního politického myšlení na FSS MU. Autor děkuje doc. Ondřeji Císařovi za tematickou inspiraci.

[2] Svoboda není podmínkou, ale důsledkem společenského uspořádání, bez patřičných institucí je zbytečná (Scruton 1993: 21).

[3] Tento kontext je v každé skupině určen tradicemi, obřady, mýty a dalšími sociální konstrukty, jejichž primárním cílem je budování zdravého patriotismu a loajality (Scruton 1993: 44-51).

[4] Tuto definici, převzatou z eseje Plualismus, multikulturalismus a přistěhovalci (2005) sice nelze považovat za propracovaný politicko-filozofický koncept, pro ilustraci kontextu v této práci však slouží dobře.

[5] Zde je naopak potřebnou a nutnou součástí praxe (viz předcházející kapitola).

[6] Historicky uplatněné, odůvodněné a prověřené výjimky přitom nejsou na škodu.

[7] Tato nekompromisnost ve vztahu k řadě idejí (jako je třeba egalitářství, třídní boj atd.) však v kontextu moderních vln ideologií může působit kontraproduktivně, neboť podněcuje etablování takových společenských skupin, které budou svým charakterem protestní a militantní.

Použitá literatura

Baskin, D. (1970): American Pluralism. Theory, Practice, and Ideology, in: The Journal of Politics, Vol. 32, No. 1. (Feb 1970), pp. 71-95. Dostupné on-line z databáze JSTOR [http://www.jstor.org], ověřeno 3. 1. 2008
Fiala, P. - Mareš, M. (2005): Pluralismus a (neo)korporatismus, in: Hloušek, V. - Kopeček, L. (Eds., 2005): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, IIPS
Heywood, A. (2005): Politické ideologie, Praha, Eurolex Bohemia
Kirk, R. (2000): Konzervativní smýšlení, Praha, Občanský institut
Miller, D. et al. (2003): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno, Barrister & Principal
Miskelly, M. – Noce, J. (Eds., 2002): Conservatism, In: Miskelly, M. – Noce, J. (Eds., 2002): Political Theories for Students, Detroit, Gale. Dostupné on-line z databáze Thomson Gale [http://find.galegroup.com], ověřeno 29. 10. 2007
Scruton, R. (1993): Smysl konzervatismu, Praha, Torst
Scruton, R. (1999): Slovník politického myšlení, Brno, Atlantis
Sartori, G. (2005): Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci, Praha, Dokořán
Wilson, F. G. (1960): The Anatomy of Conservatives, in: Ethics, Vol. 70, No. 4. (Jul 1960), pp. 265-281. Dostupné on-line z databáze JSTOR [http://www.jstor.org], ověřeno 3. 1. 2008

Jak citovat tento text?

Dvořák, Petr. Je konzervatismus nepřítelem pluralismu? [online]. E-polis.cz, 24. březen 2009. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/je-konzervatismus-nepritelem-pluralismu.html>. ISSN 1801-1438.