Je česká společnost multikulturní?

Kultura je souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Dá se rozdělit na kulturu materiální (výrobní síly, společenské poměry, hospodářství) a kulturu duchovní (filosofický pohled lidí, jejich poznatky i vzdělání). Multikulturní společnost je ta, která je tvořena odlišnými národními, společenskými, etnickými i národními kulturami.

Je česká společnost multikulturní?

Kultura je souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Dá se rozdělit na kulturu materiální (výrobní síly, společenské poměry, hospodářství) a kulturu duchovní (filosofický pohled lidí, jejich poznatky i vzdělání). Multikulturní společnost je ta, která je tvořena odlišnými národními, společenskými, etnickými i národními kulturami. Multikulturní výchova „vyjadřuje snahy vytvářet prostřednictvím vzdělávacích programů způsobilost lidí chápat a respektovat i jiné kultury než svou vlastní.“

Z určitých hledisek je česká společnost bezesporu multikulturní, ale pokud mám uvést domněnku, že je česká společnost zcela multikulturní, musím se ohlédnout do její minulosti. Proto nyní jen ve zkratce uvedu historii multikulturní společnosti na území České republiky.

Obyvatelstvo území České republiky nebylo nikdo etnicky homogenní. Prvopočáteční osídlení bylo především germánské a keltské, tato dvě etnika postupně odešla a přišli Slované. Praha se stala středoevropských centrem vzdělanosti a opovážím se říct, zcela multikulturní společností, v době založení Karlovy univerzity (1348). Do Praha proudili cizinci chtiví vzdělání a evropští vzdělanci. V době Habsburské monarchii (1276-1918) byla Praha také multikulturní, území celé Habsburské říše obývalo mnoho etnik. [1] Vznik Československa byl spjat s fikcí existence československého národa, který měl být nositelem vůle vytvořit stát. na území tohoto státu žilo nepřeberně dalších národů. Nejpočetnější skupinou byli Němci. Kromě nich žili na československém území Židé, Poláci, Romové, Maďaři, Ukrajinci apod.

Takto se československo poprvé setkává s fenoménem moderní politické emigrace. Během trvání první republiky se Československo stává útočištěm a to na sklonku trvání první republiky před první světovou válkou, kdy z Německa a po anšlusu i z Rakouska prchají do Československa ti, kteří se z politických či rasových důvodů stali obětí pronásledování. . Po druhé světové válce bylo německé a maďarské obyvatelstvo žijící na československém území zbaveno státního občanství dekrety prezidenta republiky. Německé obyvatelstvo pak bylo odsunuto. V roce 1968 se Československo stalo dvoučlennou federací, čímž řešilo problematiku vztahu dvou národů. Proces budování české státnosti byl zahájen přijetím ústavy v prosinci 1992. Problematika menšin se stala aktuální při budování nové české státnosti a je aktuální doposud.

Po roce 1989 nastalo uvolnění pohybu osob a na území České republiky začali častěji přicházet cizinci, o kterých čeští občané dosud měli povědomí pouze z televize, doslechu či dovolených. Najednou se kolem Čechů začali více objevovat a zaujímat jejich místa – například majitelé potravin (Vietnamci), směnáren (Arabové), učitelé cizích jazyků (černoši) atd. Domnívám se ale, že ještě do všech oblastí nepronikli, už jen proto, že jsem se nesetkala s někým jiným na úřadě než s Čechy. Sám tento stav byl pro většinu z Čechů problematický, protože sotva se vymanili z komunistického režimu, byli postaveni před novou skutečnost, s kterou se museli nějakým způsobem vypořádat. Velkou roli v tomto procesu začleňování menšin hráli a stále hrají předsudky, což jsou přesvědčení nebo myšlenky o určitých skupinách lidí. Převažujícím východiskem, které si Češi vybrali bylo odmítání a marginalizace problematických kulturních a etnických skupin. Jedním z vysvětlení střetů mezi příslušníky většinové společnosti a menšiny je to, že jsou většinou zapříčiněny nedorozuměními, která vyplývají ze špatné výměny informací a chybným porozuměním si.

Zjednodušující pocit, že všichni cizinci pouze zneužívají celospolečenské solidarity ve prospěch své existence, v českých poměrech stále přetrvává. Málokdo si připouští, že tito cizinci mohou přinést české kultuře i státu přínos, protože tento fakt bývá často přehlušen zprávami o jejich kriminalitě, nepochopitelným náboženstvím atd. „Novinkou“ je v poslední době hrozba teroristického nebezpečí, která se ve finále projeví tak, že většina nerozlišuje mezi náboženskou orientací určitých příslušníků etnických menšin, ale „hází je všechny do jednoho pytle“. [2] Ještě bych se ráda zmínila o romské menšině žijící v České republice. Od konce 15. století se situace kočujících romských skupin začíná zhoršovat. Jsou obviňováni ze špehování ve prospěch Turků a z nepoctivých druhů obživy. Byli např. podezříváni z pražského požáru roku 1541 a Ferdinand I vydal roku 1545 příkaz, aby byli vypovězeni ze země. Vrcholné období represe začalo v posledním desetiletí 17. století, kdy byli postaveni zcela mimo zákon. V průběhu 18 st. Začíná docházet k prvním případům částečného usazování Romů, kteří se živili službami a malovýrobou (převážně kovářstvím).

První československá republika sice uznala ve sčítání lidu roku 1921 Cikány explicitně za národností menšiny, ale pokračovala svým Zákonem o omezení tuláctví a zahálčivého života v represivní tradici výnosu vídeňského ministerstva vnitra z roku 1888. V padesátých letech postupně přešel komunistický stát od násilných a represivních opatření k paternalistické a asimilačně-převýchovné politice. Přetrvávajícímu kočovnictví a potulování měl učinit konec Zákon z roku 1958 o trvalém usídlení kočujících osob, který zároveň ukládal státním orgánům povinnost zabezpečit usazovaným zaměstnání a ubytování. Komunistická ideologie Cikánům ve skutečnosti vzala jejich původní hodnoty a normy, aniž by je nahradila jinými. Romové byli přesidlováni nejen bez ohledu na připravenost českých obyvatel přijmout je, ale také bez ohledu na interetnické vazby mezi jejich rodinami, bez ohledu na jejich zvyky a přání. V romských mediích je vesměs vyjadřován pocit kolektivní diskriminace ze strany většiny a v souvislosti s četnými fyzickými útoky skinů i pocit bezprostředního ohrožení majetku, zdraví a života. Nejen objektivní statistická data, ale také xenofobií reflexy Čechů i pokusy Romů o odchod z této země naznačují, že většina nepovažuje menšinu za součást české společnosti a menšina se zde zase cítí méně doma (pokud se zde vůbec někdy doma cítila).

Domnívám se, že česká společnost zatím multikulturní není. Češi nechtějí, aby jejich zem byla domovem i mnoha jiných cizinců. Na jednu stranu tento postoj chápu, protože historie, kterou si tento národ prošel k výše uvedenému postoji trochu „nabádá“. Jinak si myslím, že by česká společnost jednoho dne multikulturní mohla být, otázkou je za jak dlouho se tak stane. Multikulturní výchova se zaměřuje na dnešní mládež, takže za několik let bude vidět, zda splnila svůj účel či ne.

Poznámky:

[1] http://www.history.czechian.net/index2.html

[2] Barša 112-120

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/440615

Seznam použité literatury:

1. Průcha, Walterová, Mareš. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 1998.
2. Barša, Pavel. Politická teorie multikulturalismu. Brno : nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.
3. Veselý, Zdeněk. Dějiny českého státu v dokumentech. Praha : Epocha, 2003.

Internetové zdroje:

• http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/135650-kulturan
• http://www.history.czechian.net/index2.htmln

Autor: Zuzana Karramova

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Rané mezinárodní systémy

Protektorát Čechy a Morava: Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945

Další články z rubriky

Zeměloďka jako změna společenské smlouvy?

Trestné činy z nenávisti v Slovenskej republike a Českej republike v období 2009 – 2015

Reštrukturalizácia a lokálna konfigurácia fínskej miestnej samosprávy

Vložit komentář