Jak Tomio Okamura rámuje problematiku menšin

 28. únor 2013  Bc. Jaroslav Bican   komentáře

V období posledního roku a půl můžeme v politickém prostředí České republiky sledovat různé jednotlivce a uskupení, jež usilují o svezení se na jisté protestní vlně, kterou u nás v důsledku nespokojenosti a frustrace z politického a ekonomického dění můžeme pozorovat. Kromě Andreje Babiše a jeho hnutí ANO 2011 a pozitivní evoluce Karla Janečka je to také Tomio Okamura. Ve svém článku se zaměřím na to, jak se tento podnikatel vztahuje k tématům, kterými jsou problematika Romů, migrantů a cizinců žijících na území ČR, gayů a leseb a žen.

Jak Tomio Okamura rámuje problematiku menšinJak Tomio Okamura rámuje problematiku menšin

V období posledního roku a půl můžeme v politickém prostředí České republiky sledovat různé jednotlivce a uskupení, jež usilují o svezení se na jisté protestní vlně, kterou u nás v důsledku nespokojenosti a frustrace z politického a ekonomického dění můžeme pozorovat. Kromě Andreje Babiše a jeho hnutí ANO 2011 a pozitivní evoluce Karla Janečka je to také Tomio Okamura. Ve svém článku se zaměřím na to, jak se tento podnikatel vztahuje k tématům, kterými jsou problematika Romů, migrantů a cizinců žijících na území ČR, gayů a leseb a žen. Ve své analýze budu vycházet z jeho blogů na serveru iDNES. Soustředím se především na to, jakým způsobem Tomio Okamura zmíněná témata rámuje. V první řadě se budu zabývat zkoumáním hypotézy, jež se zakládá na tom, že Tomio Okamura při rámování těchto témat kombinuje dvě dělicí linie, pomocí kterých konstruuje vztah příslušníků daných segmentů společnosti a jejího zbytku. Jedná se o linii mezi jednotlivými výše uvedenými skupinami a zbytkem společnosti a hranicí mezi částí společnosti, která je slušná, pracovitá a nedomáhá se nějakých nezasloužených výhod, a částí právě opačnou. Kombinace těchto dvou linií pak Tomiu Okamurovi umožňuje zmíněná témata využívat, získávat na nich politické body a zároveň tvrdit, že není žádný homofob, rasista či xenofob, protože proti jednotlivým skupinám nemá žádných námitek.

Romové

První skupinou, které bych se chtěl ve svém článku věnovat, jsou Romové. Tomio Okamura narovinu uvádí, že velká část Romů je pro společnost obrovskou přítěží. Upozorňuje na to, že ve věznicích, kojeneckých ústavech či dětských domovech je Romů mnohokrát víc, než by odpovídalo jejich zastoupení ve společnosti. Počet Romů u nás podle něho roste, ale úměrně tomu se nezvyšuje jejich podíl na tvorbě společného bohatství.[1] Klíčovým tématem ve vztahu Romů a většinové společnosti je u Tomia Okamury práce. Zdůrazňuje, že včerejší i dnešní svět v civilizovaných zemích byl a bude světem práce a právě zde musí Romové začít vynikat a získat si uznání. Okamura říká, že „dobrý cikánský zedník“ mu bude vždy milejší a veřejnosti prospěšnější, než „bílý zloděj s vysokou“.[2]

Přestože se Tomio Okamura vymezuje vůči tomu, že by měl a priori nějaké výhrady vůči Romům, často o sobě tvrdí, že není žádný rasista, neznamená to, že by pracovitý a slušný Rom na tom byl u Tomia Okamury stejně jako někdo, kdo je pracovitý, slušný a zároveň bílý. Na první pohled se to sice může zdát být v rozporu s tím, že Tomio Okamura tvrdí, že je mu milejší „cikánský zedník“ než „bílý zloděj s vysokou“. Jde o to, že Okamura konstruuje určitý kolektivní obraz romské menšiny, pracuje s Romy jako skupinou obyvatel a následně dokonce vytváří kolektivní odpovědnost romské menšiny. Tím, jak romskou menšinu pojímá, jednoznačně potvrzuje všechny negativní charakteristiky, které jsou jí připisovány. Když například píše o určitých nešvarech poškozujících stát, mimochodem se v této souvislosti zmíní i o Romech: „My ohrnujeme nos nad Cikány, ale i kdyby kradli tisíckrát víc, nezpůsobí státu takové škody jako dodnes bezúhonní "slušní" Češi. I kdyby přepadali tisíckrát víc, nezničí tolik životů a osudů jako česká justice a její byrokracie včetně exekutorů, mnohých policistů a státních zástupců.“[3] Tomio Okamura tím sice chce dát najevo, že je tady nějaká skupina obyvatel, která krade mnohem více než Romové, o kterých se to traduje, ale to nic nemění na tom, že v jeho sdělení je obsaženo i to, že Cikáni zkrátka kradou. Tím jen utvrzuje negativní obraz této skupiny obyvatel, ale způsobem, který je obtížně napadnutelný, protože přece říká, že je tady někdo, kdo krade o dost více. Zároveň také zdůrazňuje, že negativní obraz o své menšině se musí snažit změnit sami Romové, resp. Cikáni, a to i ti slušní a pracovití: „Nikoli Čechové, Moravané, ale sami Cikáni musí začít bojovat o své uznání jako národa, který může být společnosti prospěšný a který bude úctyhodný.“[4] Stejně tak to, že se nezvyšuje podíl Romů na společném bohatství, je podle Okamury problém i slušných a pracujících Romů.[5]

Tomio Okamura svůj postoj obhajuje poukazem na to, že se jedná o lék proti nenávisti vůči Romům, přesněji řečeno, situace bude vyřešena, když si Romové sami řeknou o práci, o vzdělání, začnou pracovat a stanou se přínosem pro celou společnost.[6] V této souvislosti znovu opakuje, že slušná část Romů se musí zapojit a pomoct nám s těmi neslušnými.[7] Okamura sice říká, že o Romy, kteří jsou občany ČR, se musíme postarat, nemůžeme je nedobrovolně vystěhovat někam do zahraničí.[8] Naše pomoc ale spočívá v tom, že jim umožníme se přizpůsobit, což je ostatně také to, o co se podle svých vlastních slov snaží i on sám. Toto přizpůsobení pak podle něho pomůže celé majoritní české společnosti ve spokojenějším životě a většina Čechů a Moraváků  přestane  Romy považovat za problém, což je právě to, čeho by Okamura rád dosáhl. [9]

Když to shrneme, můžeme říci, že Tomio Okamura pomocí dvou dělicích linií konstruuje celkem tři skupiny obyvatel: romskou menšinu jako takovou, slušné a pracující Romy a ty zbývající, ale i ti slušní a pracující jsou stále Romové – a i po nich toho chce Tomio Okamura více než po slušných a pracujících bílých. Zkrátka z toho, že je člověk Romem v pojetí Tomia Okamury něco plyne. Není to lhostejné. Rom se podle Okamury nemůže jednoduše vzdát odpovědnosti, kterou má za skupinu obyvatel, jejímž členem je. Ve svém návodu, ve kterém se snaží Romům poradit, jak by se měli chovat, Okamura píše: Milí Romáci, chcete, aby vás Češi měli rádi? Chovejte se jednoduše tak, aby vaši sousedé byli šťastní, že vás vedle sebe mají. Pomáhejte jim. Večer nehlučte a udržujte své okolí čisté. Přestaňte krást, přepadat… Zdaleka se vyhněte hernám a hledejte práci. Práce je vždycky. Když ne tam, kde bydlíte, zkuste jako Češi, Moraváci nebo Ukrajinci stavbu, továrnu s ubytovnou v Praze nebo jiném velkém městě…[10] Tomio Okamura tím vším potvrzuje méněcennost postavení romské menšiny. Obrací se zde na Romy jako takové – nejenom na některé Romy. Jsou to Romové obecně, kdo se musí snažit. Aby byli bráni rovnocenně, musí toho vykonat mnohem více než většina běžných lidí, protože jinak je jejich sousedé nebudou mít rádi, soužití romské menšiny a zbytku společnosti se bude zhoršovat a nenávist k Romům stoupat.

Cizinci a přistěhovalci

Další skupinou, kterou se Tomio Okamura ve svých textech zabývá, jsou přistěhovalci – neboli cizinci, jak je označuje. Základním kritériem pro posouzení toho, zda u nás migrantům dovolit pobyt je pro něj opět to, jestli z nich má naše společnost nějaký užitek. Když je dostatek práce, není podle něho problém přivítat každého, kdo je slušný a chce pracovat. Pokud ale práce není ani pro „našince“, pak má cizinec smůlu a musí se vrátit domů a přijet, až práce zase bude. Něco jiného je, pokud chce u nás cizinec podnikat. Důležité ale je, aby tady odváděl tak velké daně, aby z toho bylo poznat, že jeho pobyt zde má smysl nejenom pro něj, ale i pro tuhle zemi.[11]

Stejně jako při problematizování romské otázky Okamura zdůrazňuje, že není žádný rasista, tak i v případě, když píše o cizincích, se brání nařčení z xenofobie. Podle něho není nic xenofobního na tom, když stát bude v první řadě za veřejné peníze zaměstnávat nejprve své občany a vyhne se tak současnému stavu, kdy dává mnoho miliard firmám zaměstnávajícím cizince a pak musí stejně velké peníze vyplácet znovu svým občanům odkázaným na sociální dávky.[12] Tomio Okamura svůj přístup naopak podobně jako v případě Romů obhajuje tím, že se jedná o prevenci před xenofobií. Ta podle něho přijde až ve chvíli, kdy na pracovním úřadu převáží cizinci. Pak se podle Okamury opravdu nebudeme mít rádi a bude pozdě na „intelektuální hry ve stylu multikulti“.[13]

Vztah cizinců a občanů České republiky Tomio Okamura stejně jako v předchozím případě konstruuje pomocí dvou dělicích linií. Jedna se zakládá na tom, kdo je cizinec a kdo občan ČR. Druhá vyplývá z toho, kdo tu poctivě pracuje či podniká a odvádí daně. Kombinace dvou dělicích linií opět slouží jako nástroj, který problematizuje to, zda se Okamura dopouští xenofobie. Tím, že hranici převádí na rovinu práce a na odvod daní, tak zakrývá fakt, že současně klade velký důraz na rozlišení mezi cizincem a Čechem. To, že tato linie nezaniká, je dobře vidět z toho, co píše o trvalém pobytu či státním občanství: „Povíte mi, proč by ho měl kdokoli dostat jen proto, že tu má pár let živnost nebo montuje ve Škodovce? Státní občanství, to přeci není jen tak lecjaký cár papíru na rozdávání. To je přeci domovské právo. Je to závazek státu starat se o ty, kdo ho budovali a budují. To, že máte občanství, to není zásluha vaše – to je odkaz našich rodičů, prarodičů. To oni vybudovali tuhle zemi, dali jí příslušnou míru prosperity či neprosperity a tu odkázali vám, jako vy ji obohacenou či ochuzenou předáte svým potomkům.[14] Je to právě důraz na práci a budování státu, které je u Tomia Okamury v jádru jeho pojetí státního občanství. Z toho, jakou váhu mu přičítá a jak zároveň tvrdí, že občanství je odkazem našich rodičů a prarodičů, ale plyne, že dělící linie mezi cizincem a občanem ČR je natolik hluboká, že i poctivě pracující a daně odvádějící cizinec je v první řadě cizincem a teprve jeho děti na tom možná budou lépe: „Jistě, kdo z cizinců chce pracovat a chce platit poctivě daně, ať přijede. Ať pracuje celý život, dá něco do počinku svým dětem.“[15]

Gayové a lesby

Vedle výše zmíněných skupin se Tomio Okamura ve svých textech zabývá i gayi a lesbami, resp. homosexuály a lesbičkami, jak jim říká. Stejně jako u ostatních menšin i zde Tomio Okamura vykresluje linii, která danou komunitu dělí na dvě části a zároveň mu umožňuje zdůraznit, že linie mezi gayi, lesbami a zbytkem společnosti pro něj není významná. Tento přístup krásně vystihuje věta: „Mám-li vybrat hetero blbce nebo super gaye, volím gaye.[16] U gayů jde Tomio Okamura natolik daleko, že označuje konkrétní zástupce, kteří jsou podle něho pýchou a kteří ostudou této minority.[17] Ztělesněním dobrého gaye se tak stává režisér Fero Fenič, kdežto toho špatného představuje politik Jiří Pospíšil.[18] Tomio Okamura tím sice chce doložit to, že lidi neposuzuje podle jejich sexuální orientace, ale podle jiných kritérií. Celé se to však děje na pozadí toho, že mluví o gayích.

Podobně jako u ostatních menšin je i u gayů a leseb pro Okamuru důležité téma společenského přínosu. V tomto případě se ale celá věc promítá do samotné identity dané skupiny. Gayové a lesby totiž podle Okamury nemohou založit plnohodnotnou rodinu - „tedy rodinu s dětmi a s tátou a mámou“. A jak Okamura zdůrazňuje, přestože gay či lesbický pár děti nezplodí, důchod bude potřebovat taky. A kdo by namítl, že přece i dvě lesby mohou vychovávat děti, tomu Okamura odpoví: „Dvě holky s dítětem mohou být fajn rodina, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou rukou, ale netvrďte mi proboha, že vám druhá nebude chybět.“ Stát podle Okamury musí bez ohledu na sexuální rovnoprávnost rodinu propagovat. Zdůvodňuje to tím, že bez dětí se neobejdeme, protože někdo musí vydělávat na důchody. Navíc rodině s dětmi a jejich budoucnosti Tomio Okamura přikládá dalekosáhlý význam. Je to motiv k tomu, aby lidé položili za svou zemi život a aby se starali o věci veřejné. Zdůrazňuje, že to je také silný podnět k tomu pracovat lépe a bojovat proti zlu.[19] Z této perspektivy jsou pak gayové a lesby někým, jejichž společenský přínos je mnohem menší než těch, kteří děti mají. Resp. tento fakt je již zabudovaný v jejich identitě a z kontextu toho, jaký důraz klade Tomio Okamura na práci a užitečnost a jak velký význam rodině s dětmi přikládá, se tak jedná o nemalý hendikep.

Tomio Okamura gaye a lesby zároveň upozorňuje, že práva, povinnosti a stejně tak i nárok na ohledy máme všichni stejné. Okamura vyzývá: „Nechtějme víc, než dostávají ostatní. To, že je někdo minorita sexuální či jiná, mě nezajímá a odmítám na to brát ohled.[20] Současně s tím ale Okamura homosexuály spolu s jinými skupinami varuje, aby nechtěli žádnou speciální ochranu či výhody, protože jakákoli výhoda se totiž nakonec obrátí proti nim: „Parazitující Romy či bílé přece nemáme neradi pro jejich pleť, ale protože nás krom jiného štvou jejich nezasloužené výhody oproti pracující a veřejně prospěšné většině a jejich parazitní styl života.[21] Opět tak zdůrazňuje, že dělící linie pro něho není mezi gayi, lesbami a zbytkem společnosti, ale mezi těmi, kdo jsou pro svoji společnost užiteční, nedělají jí ostudu a nepožadují nějaké výhody na jedné straně a těmi ostatními na straně druhé. Tomio Okamura však pracuje i s prvně jmenovanou linií. To, co v souvislosti s gayi a lesbami, jako skupinou obyvatel, vyzdvihuje, je, že nemohou založit plnohodnotnou rodinu a stejně tak je jako menšinu, přestože se tváří, že se jedná o univerzální doporučení, varuje před tím, aby se domáhali nějaké speciální výhody nebo ochrany, protože tím společnost mohou poštvat proti sobě.

Ženy

Další skupinou, u které bych se rád zastavil, jsou ženy. Tomio Okumura u nich uplatňuje podobný postup. Vymezuje se proti kvótám určujícím minimální podíl žen ve správních orgánech firem obchodovaných na burze. Úspěšné ženy mu nevadí. Například Miroslavy Němcové, poslankyně Zdeňky Horníkové či Hany Hegerové a Věry Čáslavské si velmi váží. Hned ale dodává, že takových žen je velmi málo. A jako příklad toho, jak to vypadá, když se do vedení dosadí hloupý a neschopný člověk, dává bývalou ministryni Parkanovou.[22] Tomio Okamura se tak opět vymezuje vůči hranici mezi členy dané sociální skupiny a nečleny – v tomto konkrétním případě proti pozitivní diskriminaci žen oproti mužům. Rozlišovat chce podle jiného kritéria – podle schopností.  Explicitně říká: „Myslím, že je důležité, aby společnost vedli ti schopní, nehledě na to, jakou jsou sociální skupinou.“[23] Zároveň velmi vyzdvihuje Miroslavu Němcovou jako někoho, kdo pozitivní diskriminaci žen veřejně odmítá. Tomio Okamura to vysvětluje tím, že je sebevědomá a chce být úspěšná proto, že její práce je kvalitní, nikoli proto, že je příslušníkem nějaké skupiny.[24]

I v tomto případě je zajímavé si všimnout toho, že přestože to Tomio Okamura popírá, s dělicí linií mezi ženami a muži pracuje. Za pozornost stojí to, jaké vlastnosti ženám přičítá. Okamura vychází z toho, že lidská inteligence se výrazně liší, a to jak mezi rasami, tak mezi muži a ženami. Ženy podle něho mají ve většině průměrné IQ, z čehož plyne, že je mezi nimi méně geniálních či naopak totálně hloupých než mezi muži. Okamura k tomu dodává: „To je prostě statistika, která se pak odráží i ve společnosti - větší procento nadprůměrně schopných mužů se holt odráží v reálném životě.[25]

Tomio Okamura tedy říká, že společnost mají vést ti schopní. Z toho, co píše, následně plyne, že pokud dnes ve vrcholných funkcích najdeme málo žen, tak to jen odráží to, že schopných žen je zkrátka méně, což Okamura vysvětluje poukazem na to, že geniální ženy se ve společnosti vyskytují méně často než muži. Tomio Okamura tedy na jedné straně říká, že jsou pro něho důležité schopnosti a ne to, z jaké sociální skupiny člověk pochází, ale zároveň skupinu žen konstruuje tak, že je v ní schopných lidí méně. Svoji tezi dokládá například takto: „Norsko už kvóty na ženy ve vedení firem zavedlo a teorie, že muži jsou kreativnější a dynamičtější než ženy se ihned potvrdila - hodnota firem, které posílily ženské vedení, klesla o 18 procent.[26] Je zřejmé, že i v případě žen Tomio Okamura pracuje s dvojicí linií, jež kombinuje. Ženy tak sice dělí na ty úspěšné a neúspěšné, ale stále je důležité to, že se jedná o ženy. Dělicí linie mezi nimi a muži je, přestože ji zdánlivě překrývá druhá linie, velmi významná, protože z ní plyne, že žena zkrátka patří do té části společnosti, jejíž členové mají menší předpoklady stanout ve vedoucí funkci.

Závěr

To, jak Tomio Okamura přistupuje k problematice Romů, přistěhovalců, gayů a leseb a žen, je založeno na dvou dělicích liniích. Tomiem Okamurou preferovaná a mnohem více zdůrazňovaná linie vede napříč všemi skupinami, kdy zdánlivě bez ohledu na ně rozlišuje obyvatele ČR podle toho, zda pracují, mají společenský přínos, jsou slušní, užiteční, popř. schopní a úspěšní. Druhou dělicí linii vine mezi danou skupinou a zbytkem společnosti. Přestože se snaží neustále připomínat, že pro něho není podstatné, zda někdo je či není Rom nebo žena, z toho, jak dané skupiny konstruuje a jakým způsobem o nich píše, se ukazuje, že pro něho příslušnost k jednotlivým skupinám není vůbec bezvýznamná. Dokonce bychom mohli říci, že první linie se do určité míry odvíjí od druhé, což je vidět napříč jednotlivými skupinami. Např. úspěšná žena Miroslava Němcová je na tom zcela jinak než úspěšný Rom, který je podle Tomia Okamury odpovědný i za tu část komunity, která se slušně nechová. Zároveň i sebevíce úspěšná Miroslava Němcová patří do skupiny obyvatel, kde je méně geniálních jedinců a kde je tudíž podle Okamury oprávněně nižší pravděpodobnost dostat se na nějaké vedoucí místo. Podobné je to i u zbylých dvou skupin. Úspěšný gay má neporovnatelně lepší pozici, než zde podnikající přistěhovalec. Pokud řádně platí daně, Tomio Okamura ho od nás sice nevyhání, ale není to ani tak, že by mu automaticky přiznal občanství. Navíc jeho pozice je stále podmíněná tím, že zde podniká a jeho živnosti se daří, což nemusí platit věčně. Naproti tomu i nezaměstnaný gay zde má, jak Okamura píše, „domovské právo“, což je výsada, kterou přistěhovalcům nepřipouští vůbec snadno. Všichni gayové a lesby jsou však na druhé straně znevýhodněni tím, že patří do té části společnosti, která podle Okamury nemůže založit plnohodnotnou rodinu a vzhledem k tomu, jak velký význam jí přikládá a jak je pro něho obecně důležitý společenský přínos, jedná se o něco, co tuto skupinu činí do jisté míry méněcennou.

Navíc je třeba zdůraznit, že v pohledu na příslušníky jednotlivých skupin hraje nemalou roli to, zda se podle Okamury domáhají nějaké speciální ochrany či výhod. Každé takové nároky u Tomia Okamury de facto znamenají, že se daný člověk pasuje do pozice někoho parazitujícího na zbytku společnosti. Pozoruhodné je na tom to, že přestože dělení na ty, kteří respektují to, že práva a povinnosti máme všichni stejná a těmi, kdo se domáhají něčeho navíc, vyvěrá z faktu, že postavení jednotlivých skupin je rovné, a proto by bylo nesprávné, kdyby si měli pro sebe nárokovat něco speciálního. Z toho, co Tomio Okamura píše, je však zjevné, že postavení skupin rovné není – slušný Rom se musí dostatečně snažit i za toho neslušného, pravděpodobnost geniality u ženy je menší než u muže, přistěhovalec musí odvádět daně, jinak musí pryč a státního občanství se dočkají až jeho děti či vnuci a gayové a lesby podlamují národní identitu, protože nemají děti, které jsou velkým motivem k tomu, aby lidé položili za svou zemi život. Okamura sice říká, že ho nezajímá, když je někdo minorita sexuální či jiná, ale ve skutečnosti právě z toho jeho úvahy vycházejí. Tomio Okamura tak svým přístupem nesměřuje k tomu, chovat se ke všem skupinám rovně, ale zachovat v současné době panující nerovnosti.

Zároveň tím, jak Tomio Okamura jednotlivé skupiny pojímá, využívá rezervovaného, v některých případech dokonce negativního postoje, který k nim společnost má. Zároveň to dělá natolik sofistikovaně, že dopředu odmítá obvinění z rasismu, xenofobie či homofobie. On proti žádné z těchto skupin nic nemá, jen se mu nelíbí, když si někdo na základě své příslušnosti k nějaké menšině vymáhá speciální nároky či se dovolává pozitivní diskriminace. Tomio Okamura tak nejenom důmyslně stigmatizuje jednotlivé skupiny, ale zároveň je také vnitřně štěpí, kdy od sebe odlišuje jejich dobré a špatné příslušníky. Jmenuje konkrétní osoby, které jsou například pýchou či ostudou mezi homosexuály. Rozlišuje cti hodné Romy. Nemá nic proti migrantům, ale jen pokud tu pracují a odvádějí daně, jinak ať se vrátí, odkud přišli. Nebezpečí toho, jak Tomio Okamura problematiku jednotlivých „menšin“ rámuje, spočívá v tom, že podobným způsobem je možné napadnout kohokoli – každou myslitelnou skupinu. Na jedné straně mohu vyzdvihovat pracovitost, užitečnost a společenský přínos a na druhé konstruovat určitou skupinu, u které sice budu stále dokola omílat, že na příslušnosti k ní mi nezáleží, ale zároveň jí přičtu jisté charakteristiky, které jeho člena znevýhodní – většinou právě z pohledu důrazu na pracovitost a společenský přínos. Ve skutečnosti se tak u Tomia Okamury děje to, že obě zmiňované dělicí linie spolu úzce souvisí, a dokonce se navzájem posilují. Linie práce se sice tváří neutrálně a univerzálně, ale dané skupiny jsou konstruované tak, aby většina jejich příslušníků patřila do té části společnosti, kterou tato linie označuje za tu méně užitečnou, popř. je celá skupina z pohledu linie práce méněcenná.

Seznam použitých internetových zdrojů

Okamura, Tomio: Buďme politicky nekorektní! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 14. února 2011. Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html [cit. 2. ledna 2013]. 

Okamura, Tomio: Jak na lumpy? Adresná odpovědnost a přímá demokracie! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 4. dubna 2012. Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/254231/Jak-na-lumpy-Adresna-odpovednost-a-prima-demokracie.html [cit. 2. ledna 2013]. 

Okamura, Tomio: Jednoduché recepty na rasismus existují. Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 19. září 2011. Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/210534/Jednoduche-recepty-na-rasismus-existuji.html [cit. 4. ledna 2013]. 

Okamura, Tomio: Jsme občané a Češi, naučme se s tím žít . Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 15. červen 2011. Dostupné z:
http://okamura.blog.idnes.cz/c/196532/Jsme-obcane-a-Cesi-naucme-se-s-tim-zit.html [cit. 4. ledna 2013]. 

Okamura, Tomio: Kup živnosťák, dostaneš občanství. Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 18. května 2011. Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/192080/Kup-zivnostak-dostanes-obcanstvi.html [cit. 4. ledna 2013].

Okamura, Tomio: Ženy vpřed! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 3. srpen 2011. Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/203443/Zeny-vpred.html [cit. 5. ledna 2013].


[1] Okamura, Tomio: Buďme politicky nekorektní! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 14. února 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html [cit. 2. ledna 2013]. 

[2] Tamtéž.

[3] Okamura, Tomio: Jak na lumpy? Adresná odpovědnost a přímá demokracie! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 4. dubna 2012.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/254231/Jak-na-lumpy-Adresna-odpovednost-a-prima-demokracie.html [cit. 2. ledna 2013]. 

[4] Okamura, Tomio: Buďme politicky nekorektní! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 14. února 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html [cit. 2. ledna 2013]. 

[5] Tamtéž.

[6] Okamura, Tomio: Jednoduché recepty na rasismus existují. Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 19. září 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/210534/Jednoduche-recepty-na-rasismus-existuji.html [cit. 4. ledna 2013]. 

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] Tamtéž.

[11] Okamura, Tomio: Kup živnosťák, dostaneš občanství. Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 18. května 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/192080/Kup-zivnostak-dostanes-obcanstvi.html [cit. 4. ledna 2013].

[12] Okamura, Tomio: Jednoduché recepty na rasismus existují. Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 19. září 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/210534/Jednoduche-recepty-na-rasismus-existuji.html [cit. 4. ledna 2013]. 

[13] Okamura, Tomio: Kup živnosťák, dostaneš občanství. Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 18. května 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/192080/Kup-zivnostak-dostanes-obcanstvi.html [cit. 4. ledna 2013].

[14] Tamtéž.

[15] Okamura, Tomio: Kup živnosťák, dostaneš občanství. Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 18. května 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/192080/Kup-zivnostak-dostanes-obcanstvi.html [cit. 4. ledna 2013].

[16] Okamura, Tomio: Buďme politicky nekorektní! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 14. února 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html [cit. 4. ledna 2013]. 

[17] Tamtéž.

[18] Okamura, Tomio: Jsme občané a Češi, naučme se s tím žít . Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 15. červen 2011.

Dostupné z: http://okamura.blog.idnes.cz/c/196532/Jsme-obcane-a-Cesi-naucme-se-s-tim-zit.html [cit. 4. ledna 2013].

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž.

[22] Okamura, Tomio: Ženy vpřed! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 3. srpen 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html [cit. 5. ledna 2013]. 

[23] Tamtéž.

[24] Okamura, Tomio: Buďme politicky nekorektní! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 14. února 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html [cit. 5. ledna 2013]. 

[25] Okamura, Tomio: Ženy vpřed! Blog Tomia Okamury, iDNES [on-line]. 3. srpen 2011.

Dostupné z http://okamura.blog.idnes.cz/c/203443/Zeny-vpred.html [cit. 5. ledna 2013]. 

[26] Tamtéž.

Jak citovat tento text?

Bican, Jaroslav. Jak Tomio Okamura rámuje problematiku menšin [online]. E-polis.cz, 28. únor 2013. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/jak-tomio-okamura-ramuje-problematiku-mensin.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.67 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

genius100

pátek, 1. březen 2013
18:02

a gdo je a co za konstrukce podsouvá autor panu Okamurovi, na rozdíl od autora pan Okamura jasně svou existencí,svým životem i postoji dokládá,že neplácá do větru,ví o čem mluví a hlavně jako podnikatel začal od 0 a vypracoval se bez jakýchkoliv státních či jiných dotací,grantů,mezinárodních unijních a jiných zdrojů - na rozdíl od většiny cikánů,kteří se mylně domnívají spolu s rádobyobhájci cikánských práv jako jsou kocábové,uhlové,ryšaví a jim podobní úchylové/ že je povinností národa Čechů podporovat a živit zadarmo parazity/cikány,socky,feťáky a smažky atd/, naštěstí valná většina českého národa má mozek na správném místě a dlouhocobě si nenechá od kocábů a spol dělat na hlavu....
autor by se měl nechat vyšetřit u dr.Chocholouška....


Napsal: genius100 [Odpovědět]

anti-genius100?

pátek, 15. březen 2013
13:09

"genius 100" by si nejprve měl něco zjistit o samotném panu Okamurovi. Neustálé opakování, jak se vypracoval jeho nadšení fanoušci neustále podsouvají všem ostatním, stejně jako jeho nelogické spojení myšlenek a praxí z rozdílných zemí, z čehož by Sartorimu, Lijphartovi a dalším jiným hrůzou stály vlasy na hlavě. Avšak jenom to, co se dělo v období, kdy se "vypracovával," tušíte? Kritizovat autora je věc jedna, ale držet se faktů druhá. Pan Bican se vyjádřil, narozdíl od vás, poněkud fundovaněji, čímž neříkám, že článek Bc. Bicana je skvělý, nicméně se alespoň vyvaroval spojení "gdo" a podobným výrazům... Hezký den.


Napsal: anti-genius100? [Odpovědět]

Mark156516

pátek, 1. srpen 2014
10:52

:-) článek o ničem .. česká společnost si už Rómy dávno zarámovala, to je realita. Pokud se chtějí začlenit musí tato dogmata rozbít vlastní pracovitostí, hygienou, poctivostí, prostě ze sebe mají udělat lepší lidi, jinak je společnost bude vnímat dál jako svoloč. Proboha co na tom není k pochopení?! Schovejte si slovíčkaření do diskusního kroužku toto jsou fakta a stejně tak i možnost řešení. Tento článek by se dal shrnout do věty \"Co ty Gadžo, po mě chceš abych se choval slušně, rasisto!!\" ... co na to chcete říct? snad jen ... \"Tohle nemá smysl, nedokážou ze změnit, budou se pořád jen vymlouvat\"


Napsal: Mark156516 [Odpovědět]