Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Ostatní obory » Nezařazené odborné články

Jacques Chirac - politický profil

2. květen 2011 Aneta Doljaková komentáře

Jacques René Chirac se narodil 29. listopadu 1932 v Paříži jako jediný syn Marie-Louise a Francoise Chirakových. Jeho rodina pocházela z bohatého venkovského departementu Corrèze, tradiční bašty třetirepublikového radikalizmu. Jedná se o ideologický směr, který ve Francii dominoval od konce 19. století do Druhé světové války. Jeho hlavními tezemi jsou prodemokratické tendence, antiklerikalismus a podpora svobodného podnikání.

Jacques Chirac - politický profil

Raná politická kariéra

Jacques René Chirac se narodil 29. listopadu 1932 v Paříži jako jediný syn Marie-Louise a Françoise Chiracových. Jeho rodina pocházela z bohatého venkovského departementu Corrèze, tradiční bašty třetirepublikového radikalizmu. Jedná se o ideologický směr, který ve Francii dominoval od konce 19. století do druhé světové války. Jeho hlavními tezemi jsou prodemokratické tendence, antiklerikalismus a podpora svobodného podnikání. Není tedy ničím překvapivým, že si tento směr udržel své stoupence mezi drobnými podnikateli, soukromými rolníky a vinaři i několik desetiletí po pádu Třetí Francouzské republiky[1].

Jacques Chirac byl částečně ovlivněn svými kořeny, nicméně především v raném mládí byl ve svých politických názorech značně nestálý a často se dostával do konfliktů se svým konzervativním otcem. Jedním z takovýchto excesů bylo například koketování s myšlenkami komunismu a prodej levicového plátku L’Humanité v pařížských ulicích. Na druhou stranu byl ale velmi okouzlen osobností generála de Gaulla a jeho snahou o politickou revizi systému IV. republiky. Pod vlivem de Gaullova odkazu se také rozhodl vstoupit do armády a rok působil jako mladší důstojník ve válce v Alžírsku. Po návratu složil v roce 1959 závěrečné zkoušky na pařížském Institutu politických studií, známém také jako Science-Po[2], a připravoval se na kariéru ve státní správě.[3]

V této oblasti zaznamenal Jacques Chirac strmý kariérní růst. Již v roce 1962, v pouhých jednatřiceti letech, se stal osobním asistentem nově zvoleného ministerského předsedy Georgese Pompidou, což předznamenalo jeho budoucí význam nejen pro Pompidoua, ale i pro celé gaullistické hnutí. Za svoji dynamiku a energii, s níž se snažil dosáhnout svých vytyčených cílů, si od francouzského tisku vysloužil přezdívku „Buldozer“.[4]

Do vlády Jacques Chirac prvně vstupuje v roce 1967, kdy získává post náměstka ministra sociálních věcí. Tato pozice mu umožnila naplno projevit svoji politickou obratnost a to především při vyjednávání s odborovými svazy o ukončení Generální stávky v květnu 1968. Na úspěch při jednání s odbory navázal v roce 1972, když se mu už jako ministru pro zemědělství a rozvoj venkova podařilo dosáhnout konsensu s ve Francii tradičně velmi silnou farmářskou unií. Díky pozitivním ohlasům na jeho politické kroky se stal nejen celostátně uznávanou osobností, ale budoval si i silné pozice uvnitř gaullistického hnutí. [5]

Po smrti prezidenta Pompidoua v roce 1974 podporoval ve volební kampani středo-pravicového zástupce gaullistického hnutí Valéra Giscarda d’Estainga, který si pak po svém zvolení vybral Chiraca za premiéra. Toto vítězství však mělo pro Chiraca hořkosladkou příchuť. Přestože oba lídři pocházeli z jednoho politického bloku, měli na mnoho věcí odlišný názor. Chirac především kritizoval prezidentův nezájem o zhoršující se ekonomickou situaci a rostoucí nezaměstnanost. Dále velmi těžce nesl Giscardovy zásahy do složení vládního kabinetu. Po mnohých neshodách se proto Chirac rozhodl v srpnu 1976 z funkce ministerského předsedy odstoupit. Byl tak prvním předsedou vlády V. republiky, který raději veřejně složil demisi než aby byl prezidentem odvolán[6].

Založení RPR a odklon od de Gaullova učení

Chiracova rezignace na premiérský post také vedla k rozkolu uvnitř gaullistického hnutí. Skupina politiků kolem Jacquesa Chiraca z pravicového bloku odštěpila a založila vlastní stranu Rassemblement pour la République (RPR), v jejímž čele Chirac stál až do svého zvolení prezidentem v roce 1995. Nově vzniklá politická strana sebe sama označovala za neogaullistickou stranu. Nicméně v mnohých ohledech se od Gaullova učení odchýlila.

Jedním z takových příkladů je Chiracův přístup k budování sjednocené Evropy. Jacques Chirac se na rozdíl od svého předchůdce Charlese de Gaulla, jenž zaujímal striktně mezivládní přístup a vyzdvihoval výjimečné postavení Francie v rámci starého kontinentu, přiklonil spíše k myšlenkám federalismu a byl jedním z hlavních zastánců prohlubování evropské integrace ve své době. Jeho osobní angažovanost v otázkách Evropského společenství také zřejmě napomohla přijetí Maastrichtské smlouvy v celostátním referendu. Revidovanou verzi smlouvy poté už jako prezident Francouzské republiky v březnu 1996 podepsal[7].

V otázkách vojenské bezpečnosti sice proti de Gaullově přesvědčení začlenil Francii zpět do struktur Severoatlantické aliance, z níž zemi mimochodem vyvedl právě generál de Gaulle, nicméně do velkých vojenských akcí se nezapojil. Naopak spolu s německým kancléřem Gerhardem Schrödrem byl jedním z největších kritiků americké invaze do Iráku v roce 2003. Chirac požadoval, aby rozhodnutí o vojenském zásahu na území jiného státu podléhalo pouze rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, v níž má Francie statut stálého člena a mohla by tak tento návrh případně vetovat[8].

Další odklon od de Gaullových myšlenek lze pozorovat v ekonomické politice. Generál de Gaulle byl zastáncem jakési třetí cesty, která ležela na pomezí kapitalismu a socialismu, zatímco Chirac prosazoval mnohem liberálnější hospodářské postupy. Jeho snaha ochraňovat soukromé podnikání zřejmě souvisí s jeho původem a politickým směřováním „domovského“ departmentu Corrèze, kde bylo tradičně velmi silné zastoupení drobných živnostníků, nezávislých farmářů a rolníků.[9]

Rozpory mezi degaullovskou tradicí a Chiracovou realitou lze najít už v samotné existenci RPR. Generál de Gaulle měl kolem sebe auru národního hrdiny. Nikdy nezaložil, a ani nepotřeboval zakládat, žádnou koherentní politickou stranu, která by byla nositelkou jeho politických názorů. V souvislosti s de Gaullem hovoříme pouze o širším politickém hnutí, jehož členy byli především příslušníci národní elity, zatímco Chiracem založená RPR má všechny parametry moderní všeobecné, tzv. catch-all strany, včetně pevné stranické struktury a disciplíny.[10]

Z de Gaullova odkazu se do Chiracových dob zachovaly pouze zlomky jeho tezí, jako například tradičně opoziční postoj k USA, nostalgie ke slavné minulosti, obavy z amerikanizace či poangličtění Francie a jakási přezíravost k nefrankofonnímu zbytku světa. Jako příklad takovéhoto jednání lze uvést jaderné testy francouzské armády pořádané v Tichomoří a to i přes protesty mezinárodního společenství[11].

Chirac starostou Paříže a korupční skandály

Již jako předseda nově založené strany RPR se Jacques Chirac v roce 1977 úspěšně ucházel o post pařížského starosty. V čele hlavního města se pak udržel dlouhých 18 let. Zasloužil se mimo jiné o vybudování Disneylandu v Paříži, který se stal jedním z nejoblíbenějších turistických cílů v Evropě vůbec. Avšak v dalších krocích na pařížské radnici už tak úspěšný nebyl. Objevilo se podezření, že na pařížské radnici docházelo ke zneužívání veřejných financí a ke korupci. Chirac byl mimo jiné podezřelý z toho, že zaměstnával pracovníky radnice ve své předvolební kampani a mzdy jim pak vyplácel ze státních fondů, dále údajně docházelo k systematickému vytváření pracovních míst na magistrátu speciálně určených pro členy RPR. Když se ale některé případy dostaly v roce 1999 k francouzskému ústavnímu soudu, byl už Jacques Chirac prezidentem a jako prezident nemohl být souzen za činy předcházející jeho zvolení. Celá záležitost tak byla zametena pod koberec[12].

Dále byl Chirac v roce 2003 podezřelý z úmyslného očernění stranického rivala Nicolase Sarkozyho v korupční kauze Clearstream týkající se prodeje válečných lodí na Tchaj-wan, který měl údajně vést k podvodům se státními prostředky. Celá kauza se ale nakonec ukázala jako vykonstruovaná, dokumenty, jež měly Sarkozyho vinu dokázat byly falešně podstrčené Chiracovým premiérem Villepinem a Sarkozy byl zbaven všech obvinění[13].

Prezidentské volby

O funkci prezidenta se Jacques Chirac ucházel prvně již v roce 1981. Tehdy ale získal pouhých 18% hlasů a do druhého kola vůbec nepostoupil. V něm se utkal jeho rival z gaullistického hnutí Giscard d'Estaing se socialistou Françoisem Mitterrandem. Mitterrand v předvolební kampani prohlásil, že zvolení Jacquesa Chiraca by bylo pro Francii minimálně nebezpečné. Nicméně po rozkolu uvnitř levice v roce 1986 se podařilo gaullistickému hnutí za podpory krajní pravice (Národní fronta) získat ústavní většinu v národním shromáždění a Mitterrandovi tak nezbylo nic jiného než právě Chiraca pověřit sestavením vlády. Dochází tak k situaci, která je v politologickém názvosloví známá jako kohabitace. Tedy stav, kdy je prezident a premiér z různých, zpravidla opozičních, politických stran. Prezident nemá většinovou podporu parlamentu, což vede k tomu, že jsou političtí lídři z ideově odlišných politických proudů nuceni spolupracovat. Období této kohabitace trvalo pouhé dva roky. V té době se Francie opět potýkala s hospodářskou krizí a vysokou mírou nezaměstnanosti, Chiracovi se ale tentokrát nedařilo situaci uklidnit. Zavedl sice reformu daňového systému, jíž chtěl snížit vyšší zdanění bohatých občanů a zavést reprivatizaci státem vykoupených podniků. Jeho plány se mu však nepodařilo uskutečnit a francouzská ekonomika i nadále stagnovala[14].

Za velký úspěch této části Chiracovy kariéry ale lze považovat ratifikaci Jednotného evropského aktu, k níž došlo 1. července 1987 a to i za podpory opozičních socialistů. Došlo tak k potvrzení jedné z hlavních linií francouzské zahraniční politiky a díky úspěšné kooperaci pravicové vlády a levicového prezidenta také k završení několikaletých snah o zapojení Francie do evropských mocenských struktur[15].

V roce 1988 se konaly další prezidentské volby, v nichž Jacques Chirac opět kandidoval. Tentokráte se mu podařilo s 20 % hlasů postoupit do druhého kola, v němž se o post hlavy státu utkal se tehdejším prezidentem Françoisem Mitterrandem, ale i tentokrát odcházel ze souboje poražen. Uspěl až v roce 1995, kdy ve druhém kole těsně předstihl levicového kandidáta Lionela Jospina (52:48).[16]

Lionel Jospin byl zvolen francouzským premiérem a nastává tak opět období kohabitace, tentokráte mezi levicovým premiérem a pravicovým prezidentem. V tomto období spolupráce mezi Jospinem a Chiracem víceméně fungovala bez větších problémů a k výraznějším střetům mezi oběma lídry docházelo jen zřídkakdy.

Oba politici se spolu utkali o prezidentský post opět v roce 2002. Tehdy ale Jospin odcházel poražený už v prvním kole, v němž jej předstihl jak Chirac, což se víceméně očekávalo, tak kandidát extrémní pravice Jean-Marie Le Penn. Socialisté tak po 33 letech přicházejí o možnost bojovat o funkci hlavy státu.[17]

Ve druhém kole prezidentské volby Jacques Chirac zvítězil s rekordním počtem více než 80% hlasů, a nastoupil tak na své druhé funkční období v čele země. Francie nadále pokračovala v politickém kurzu nastaveném během Chiracova prvního funkčního období. Země nadále podporovala rozšiřování Evropské unie na východ a stala se jedním z hlavních propagátorů přijetí nových členských zemí do Společenství. Na druhou stranu ale byla Francie postižena dlouhodobou ekonomickou krizí, veřejnost stále častěji volala po zásadních reformách, k jejichž zavedení ale neměl stárnoucí prezident dostatek sil. Celá situace pak vyvrcholila nepřijetím euroústavy v celostátním referendu v roce 2005, což lze chápat spíše jako vyjádření nesouhlasu francouzského lidu s vládní politikou Jacquesa Chiraca než jako odmítnutí základních principů Ústavy Evropské unie[18].

Po skončení pětiletého období v čele republiky se Jacques Chirac rozhodl v dalších volbách o post hlavy státu neucházet a podpořil pravicového kandidáta Nicolase Sarkozyho. V krátkém projevu, kterým zakončil svoje působení v čele země, vyjádřil Jacques Chirac svoji víru ve francouzský lid a jeho šťastnou budoucnost. Navázal tak opět na gaullistickou linii, která provázela celou jeho politickou kariéru. Po odchodu z vrcholné politiky se rozhodl věnovat globálním problémům a světové ekonomice[19].

Závěr

Jacques Chirac bezesporu patří k předním evropským politikům poslední čtvrtiny 20. století. Zasloužil se o zapojení Francie do Evropské unie, v jeho dobách byla země jedním z hlavních motorů rozšiřující se integrace Společenství, a do vojenských struktur Severoatlantické aliance. Ve vnitřní politice se snažil více či méně úspěšně o zlepšení hospodářské situace země a snížení sociálních rozdílů uvnitř francouzské společnosti.

Svoji politickou kariéru zahájil již v průběhu šedesátých let. V celkem krátké době se vypracoval z premiérova osobního asistenta přes ministra pro zemědělství a rozvoj venkova až po post ministerského předsedy. V čele vlády stál celkem dvakrát a to v letech 1974-1976 a 1986-1988. V roce 1995 byl poprvé zvolen prezidentem Francouzské republiky a tuto pozici si i přes mnohé skandály udržel až do roku 2005.

Politický profil Jacquesa Chiraca není snadné jednoznačně definovat. Především v mládí se jeho názory různily od socialistických myšlenek až po obdiv k de Gaullovi a jeho pravicovému hnutí. Tuto určitou nestabilitu ve svém jednání si Chirac zachoval po celou svoji profesní kariéru. Přestože se celý život pohyboval na pravé straně politického spektra, dával v politickém jednání často přednost politické výhodnosti jednotlivých názorů, než aby se striktně držel nějaké ideologie. Právě pragmatismus kombinující v sobě určité prvky gaullistického učení, jako tradiční odkaz na historický význam Francie a její úlohu v čele soudobých evropských dějin, a moderní politická témata, například problematiku zaměstnanosti a ekonomický liberalismus, lze považovat za stěžejní body Chiracovy politiky.

Seznam literatury:

Allport, A.: 2007. Jacques Chirac. New York: Infobase Publishing.
Duby, G.: 2003. Dějiny Francie od počátků po současnost. Praha: Nakladatelství Karolinum.
Wilsford, D.: 1995. Political leaders of contemporary Western Europe: a biographical dictionary. Westport: Greenwood Publishing Group.

Zdroje

Idnes.cz ,http://zpravy.idnes.cz/francie-a-nemecko-odmitly-valku-d32 - /zahranicni.asp?c=A030122_223314_zahranicni_pol, 20.10.2010.
Idnes.cz ,http://zpravy.idnes.cz/francie-amerika-sazi-moc-na-silu-dng-/zpr_archiv.asp?c=A021122_164032_zpr_summit_inc, 20.10.2010.
Idnes.cz, http://zpravy.idnes.cz/chirac-hrobnik-de-gaullova-odkazu-jde-do-duchodu-f57-/zahranicni.asp?c=A070416_161457_zahranicni_ad, 24.10.2010.
Idnes.cz, http://zpravy.idnes.cz/chiraka-prohani-soudy-za-starou-korupci-na-radnici-fwt-/zahranicni.asp?c=A070719_121837_zahranicni_tha, 24.10.2010.
Idnes.cz ,http://zpravy.idnes.cz/o-prezidentstvi-se-utka-chirac-s-le-penem-fpd-/zahranicni.asp?c=A020421_094758_zahranicni_itu, 22.10.2010.
Idnes.cz, http://zpravy.idnes.cz/jacques-chirac-uz-nebude-kandidovat-na-prezidenta-f7h-/zahranicni.asp?c=A070311_201415_zahranicni_mia, 18.10.2010.
Idnes.cz, http://zpravy.idnes.cz/chirac-predal-sarkozymu-vladu-nad-francii-fgj-/zahranicni.asp?c=A070516_095928_zahranicni_ad, 22.10.2010.

Odpovědný redaktor: Bc. Martin Fedina

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

[1] Wilsfor, D. 1995: Political leaders of contemporary Western Europe: a biographical dictionary, s. 63-64.

[2] jeden z nejvýznamnějších ústavů pro studium společenských věd ve Francii, lze srovnat s americkými univerzitami Ivy League.

[3] Allport, A. 2007: Jacques Chirac, s. 35.

[4] Allport, A. 2007: Jacques Chirac, s. 35.

[5] Wilsfor, D. 1995: Political leaders of contemporary Western Europe: a biographical dictionary, s. 65.

[6] Wilsfor, D. 1995: Political leaders of contemporary Western Europe: a biographical dictionary, s. 66.

[7] Duby, G. 2003: Dějiny Francie od počátků po současnost, s. 834.

[8] http://zpravy.idnes.cz/francie-a-nemecko-odmitly-valku-d32-/zahranicni.asp?c=A030122_223314_zahranicni_pol ; http://zpravy.idnes.cz/francie-amerika-sazi-moc-na-silu-dng-/zpr_archiv.asp?c=A021122_164032_zpr_summit_inc

[9] http://zpravy.idnes.cz/chirac-hrobnik-de-gaullova-odkazu-jde-do-duchodu-f57-/zahranicni.asp?c=A070416_161457_zahranicni_ad

[10] http://zpravy.idnes.cz/chirac-hrobnik-de-gaullova-odkazu-jde-do-duchodu-f57-/zahranicni.asp?c=A070416_161457_zahranicni_ad

[11] http://zpravy.idnes.cz/chirac-hrobnik-de-gaullova-odkazu-jde-do-duchodu-f57-/zahranicni.asp?c=A070416_161457_zahranicni_ad

[12] Allport, A. 2007: Jacques Chirac, s. 37.

[13] http://zpravy.idnes.cz/chiraka-prohani-soudy-za-starou-korupci-na-radnici-fwt-/zahranicni.asp?c=A070719_121837_zahranicni_tha

[14] Allport, A. 2007: Jacques Chirac, s. 38.

[15] Duby, G. 2003: Dějiny Francie od počátků po současnost, s. 833.

[16] Allport, A. 2007: Jacques Chirac, s. 39.

[17] http://zpravy.idnes.cz/o-prezidentstvi-se-utka-chirac-s-le-penem-fpd-/zahranicni.asp?c=A020421_094758_zahranicni_itu

[18] http://zpravy.idnes.cz/jacques-chirac-uz-nebude-kandidovat-na-prezidenta-f7h-/zahranicni.asp?c=A070311_201415_zahranicni_mia

[19] http://zpravy.idnes.cz/chirac-predal-sarkozymu-vladu-nad-francii-fgj-/zahranicni.asp?c=A070516_095928_zahranicni_ad

Jak citovat tento text?

Doljaková, Aneta. Jacques Chirac - politický profil [online]. E-polis.cz, 2. květen 2011. [cit. 2023-03-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/jacques-chirac-politicky-profil.html>. ISSN 1801-1438.