Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Politologie » Komparace

Indonésie

5. únor 2009 Bc. Marie Škochová komentáře

Indonésie

HISTORIE

Od 5.stol.n.l. se na území dnešní Indonésie vystřídalo několik monarchií (Jávská knížectví, středojávské království, východojávská říše, knížectví na Sumatře, Acehský sultanát ad.). Na počátku 17. století se sultánovi Agungovi podařilo podrobit celý ostrov Jáva, který byl centrem tehdejšího indonéského souostroví. Agungova Mataramská říše s podporou Spojené Východoindické společnosti (Vereinigte Ostindische Kompanie, VOC) vytlačila z Jávy islámský kult do periferních oblastí Indonésie a nahradila jej hinduisticko-buddhistickým kultem. VOC využila strategické polohy ostrova mezi Čínou a Indií, aby rozvinula obchod s kořením. Po dlouhodobých sporech došlo v polovině 18. století k rozdělení Mataramské říše na čtyři další knížectví. Nizozemská VOC vkládala do Indonésie vysoké finanční náklady, především do vojenské oblasti, méně však do zákonných opatření týkajících se finančního zabezpečení majetku. Proto došlo v roce 1799 k bankrotu a v reakci na to Nizozemsko znárodnilo Indonésii. Taková změna vedla okamžitě ke sporům mezi místními správními orgány a Nizozemci. Nizozemská koloniální správa přešla v roce 1830 na nepřímý model vlády, znovu byla obnovena tradiční práva. Nizozemci vykonávali nad Indonésií nepřímý dohled prostřednictvím místních lokálních správců, kteří jim byli podřízeni (Ufen 2001: 9-10).

Na počátku 20. století se v Indonésii začaly utvářet skupiny požadující nezávislost. Vznikly nejen politické (Národní strana a Komunisté), ale i nepolitické organizace (Sarekat Islam-hnutí pro islámské sjednocení). Tato hnutí nebyla příliš úspěšná a země si na nezávislost musela ještě několik let počkat. V letech 1942-1945 byla Indonésie okupována Japonci (Suseno 1989: 36-37). Okupace měla velký dopad na indonéské obyvatele. Zpočátku Indonésané považovali Japonce za osvoboditele, ale změnili názor, jakmile začali Japonci prosazovat násilný režim. Statisíce Indonésanů byly nuceně přesunuty, aby pracovali na různých stavebních projektech v jižní Asii. Indonéské hospodářství v době války upadalo, země čelila hladomorům a poklesu produkce v téměř všech odvětvích. Přes veškerý japonský vliv se národní hnutí udržela. Poté co se národní vůdci (včetně Sukarna) navrátili z exilu, stanuli v čele nově vytvořených politických organizací. Zmobilizovali lid a v září 1944 vyhlásili nezávislost na Japonsku (Ufen 2001: 13-14). 17. Srpna 1945, dva dny po porážce Japonska ve druhé světové válce, vyhlásili Sukarno a Mohammed Hatta Indonéskou republiku. Dalšího dne byla vypracována ústava. Ústava zahrnuje v preambuli pět principů Pancasily [1] a zmiňuje se i o povinnosti muslimů dodržovat islámské právo Šaría, které bylo z ústavy vyškrtnuto. Zřeknutí se tohoto světonázoru prakticky znamená rezignaci na islámský stát, což „představuje v zemi, jejíž čtyři pětiny obyvatel vyznávají nějakou formu islámu, mimořádně zásadní rozhodnutí“ (Suseno 1989: 38-39). Takový krok ovšem neznamená, že by se měla Indonésie stát čistě sekulárním státem – jen náboženství je soukromou záležitostí každého občana. Na druhou stranu, náboženské cítění je v indonéské společnosti tak významné, že je přednostně hájeno jako národní hodnota. Co se menšin týká, Pancasila „nečiní rozdíl mezi většinou a menšinou“ (Suseno 1989: 39).

Po vyhlášení indonéské nezávislosti se Nizozemské království nechtělo vzdát své zámořské kolonie a indonéskou nezávislost neuznalo. Namísto toho se Nizozemci pokusili opětovně nastolit pořádek a usadit se v Jakartě (nově přejmenované na Batávii). Vypukla guerillová válka, v indonéské historii nazývaná „revoluce“, a trvala do roku 1949 (Federspiel 2001: 196). Během revoluce měla Indonésie vlastní systém vládnutí. Byl jmenován parlament složený ze zástupců politických, etnických a regionálních skupin. Volby byly naplánovány na dobu úplné nezávislosti. Vláda nebyla ideologicky vyhraněná, spolupracovaly strany všech politických proudů. Ve vládě dominovaly Indonéská národní strana (PNI) a strana Masyumi, zastupující nacionalisty a muslimy (Federspiel 2001: 198). Tuto vládu nelze považovat za standardní, fungovala spíše jako dočasná vláda, než skončí válka s Nizozemci.

Indonésko-nizozemská válka byla ukončena za účasti OSN. V listopadu 1949 byl schválen vznik Spojených států Indonésie. Rok poté 17. 8. 1950 se ze Spojených států Indonésie stala Indonéská republika. Vedení státu převzali představitelé nacionalistického hnutí, které vzniklo během války za nezávislost (Ufen 2001: 15). Prezidentem republiky byl již po schválení indonéské ústavy (srpen 1945) zvolen Sukarno, viceprezidentem se stal Hatta. Oba zosobňovali národní sjednocení, Hatta ale již roku 1957 rezignoval (Suseno 1989: 39). První volby se uskutečnily v roce 1955. Po volbách se však jednotlivé politické strany uzavřely, nebyly ochotny spolupracovat, což vedlo v letech 1956-58 k rozpadu parlamentní demokracie v Indonésii. Posléze vznikla tři mocenská centra – regionalisté, požadující větší nezávislost okrajových provincií, skupina za zlepšení postavení armády a skupina prosazující centralismus v čele se Sukarnem a Hattou. Politické strany tak ztratily výlučné mocenské postavení [2] na úkor armády. Roku 1959 si Sukarno upravil ústavu z roku 1945, aby dala prezidentu větší pravomoci. Byla rozšířena moc armády, což posléze vedlo k vojenskému převratu na přelomu let 1965/1966 (Ufen 2001: 16-18). Od října 1965 do března 1966 došlo v Indonésii k obrovským masakrům, odhaduje se mezi 100 000 až 2 miliony obětí a zraněných (Wesel, Wimhöfer 2001: 82). Další oběti na životech si vyžádala invaze a následná okupace Východního Timoru [3] v letech 1975-1980. Východní Timor se osamostatnil po referendu konaném 30.8. 1999.

Vojenským převratem se dostal k moci generál Suharto (u moci od 11.3.1966 do r. 1998). Suhartův režim bývá označován jako režim „Nového pořádku“, autoritářský režim, během něhož došlo k mnoha občanským nepokojů a zvěrstvům nevídaného rozsahu. Řada konfliktů měla etnický nebo náboženský charakter. Během Suhartovy vlády zaznamenala země nebývalý ekonomický růst (Hefner 2000: vii-viii), otevřela své hospodářství zahraničnímu kapitálu, liberalizaci obchodování s devizy a podpořila privatizaci. Jako člen organizace OPEC měla Indonésie zisk z dvojího zvýšení cen ropy v 70. letech. Indonésie vstoupila roku 1967 do společenství ASEAN společně s Thajskem, Malajsií, Singapurem a Filipínami (Suseno 1989: 50). Od 80. let začala postupně slábnout moc armády, a s růstem vzdělanosti docházelo k postupné islamizaci ve všech oblastech společnosti, lidé začali navazovat kontakty se zahraničními nevládními organizacemi. S tím byl spojen i růst nespokojenosti s režimem. Demonstrovali studenti i ortodoxní muslimové. Silná opozice a asijská krize v polovině roku 1997 vedla k pádu Suhartova represivního režimu. V květnu 1998 po krvavých nepokojích, při nichž přišlo více než tisíc lidí o život, Suharto odstoupil a jeho nástupcem se stal Habibie. Habibie provedl řadu reforem a v rámci politického systému se etablovalo několik nových (zejména islamistických) politických stran (Ufen 2001: 19-20). První svobodné volby se uskutečnily v červnu 1999. V parlamentu zasedli jak zástupci islamistů, tak sekularisté. V říjnu 1999 zvolil lidový kongres nového prezidenta Abdurrahmana Wahida. Wahid měl snahu změnit pořádek, ale indonéská vláda, armáda a různí konzervativní náboženští vůdci bránili rychlé a hluboké demokratizaci, zejména reformy státní správy, soudnictví a armády. Wahid se pokusil zbavit moc armády a tajné služby. Došlo i ke krvavým střetům mezi křesťany a muslimy na Molukách. Wahid sice zavedl některé demokratické změny, nicméně cesta Indonésie k standardní demokracii západního typu je teprve v počátcích (Ufen 2001: 23-24).

První přímé volby prezidenta se uskutečnily v roce 2004 a zvolen byl Susilo Bambang Yudhoyono. Od Yudhoyona se zprvu očekávaly velké demokratické změny, které měly být rychle zavedeny a měly rychle fungovat, což není možné uskutečnit během několika let u státu, který se potýká s četnými vnitropolitickými problémy. Demokratizace Indonésie pokračuje, i když pomalým tempem. [4]

ANALÝZA

PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

Indonésie se rozkládá na přibližně 13 700 ostrovech a pokrývá 1, 9 milionu km2. Souostroví se souhrnně nazývají Sundy. Největšími ostrovy jsou Kalimantan, Sumatra, Jáva, Sulawesi a západní část ostrova Nová Guinea. Indonésie se nachází v tektonicky aktivní oblasti a je ohrožena zemětřesením [5] , sopečnými výbuchy a tsunami. V důsledku toho je ohrožena povodněmi a lidé jsou nuceni často opouštět své domovy kvůli přírodním živlům (Pape 1996: 178).

Indonésie má značné zásoby nerostných surovin, především ropy a zemního plynu. Země je součástí ropného kartelu OPEC. Na konci května roku 2008 prohlásil ministr energetiky, že Indonésie z organizace zemí vyvážejících ropu vystoupí. Indonésie je výhradní vývozce ropy v jihovýchodní Asii, ale poslední dobou docházelo k poklesu produkce ropy, zejména v oblasti severní Sumatry. Dalším problémem byla rostoucí cena ropy, která v důsledku ovlivnila zvyšování inflace. [6] Dnes je ovšem situace odlišná a je možné, že Indonésie změní stanovisko, zejména pokud se státu podaří najít nová naleziště.

Indonésie má kromě ropy a zemního plynu i naleziště mědi, cínu, niklu a zlata. [7] Indonésie se potýká s problémem, že mnoho zahraničních firem zde nechce investovat vzhledem k četné korupci a slabé zákonné kontrole. [8]

EKONOMICKÉ FAKTORY

V Indonésii došlo k velkému ekonomickému růstu především v 70. a 80. letech. Na zlepšení ekonomické situace se podílel zejména vývoz ropy a zemního plynu, který představoval 80 % celkového vývozu země (cit. dle Rosser [9] ). Potenciál nerostného bohatství byl v té době tak velký, že mohl být vývoz ještě vyšší. Roční ekonomický růst se v 70. letech pohyboval mezi 6 až 10 %. V 80. letech se růst zpomalil. Vzhledem k rychlému rozvoji ekonomiky byla Indonésie zařazena mezi východoasijské ekonomické „tygry“.

Podle Andrewa Rossera měl velký ekonomický rozvoj Indonésie dvě základní příčiny: za prvé k němu došlo díky politickému vítězství kontrarevolucionářů v boji proti komunistům a radikálně populistickým hnutím v poloviny 60. let a zadruhé k rozvoji přispěly i nové možnosti pro ekonomiku, které byly umožněné především strategickou geopolitickou polohou během studené války a blízkostí Japonska a ekonomických „tygrů“ ve východní Asii. Indonéská ekonomická politika byla přeorientována z radikálního ekonomického nacionalismu 50. let a počátku 60. let směrem ke kapitalistickým principům. Vzhledem k tomu, že se Suhartův režim distancoval od komunismu, byl silný tlak ze zahraničí, aby se země ekonomicky přetransformovala na kapitalismus.

V Indonésii investovala již od 50. let řada zahraničních firem. [10] Některé ze zahraničních podniků byly zestátněny. Zlepšení situace pro zahraniční kapitál nastalo po převratu generála Suharta na přelomu let 1965/66 a zavedením režimu „Nového pořádku“ (Ufen 2001: 32). Firmám byly poskytnuty lepší podmínky k investicím. Většina investorů pocházela ze Spojených států amerických, z Velké Británie, Nizozemska a Číny.

V roce 1998 došlo k výraznému obratu v ekonomice: hrubý domácí produkt se snížil na 13, 2%; HDP na hlavu pokleslo z 1079 na 613 USD. Nejvýraznější propad nastal ve stavebním průmyslu (Ufen 2001: 33).

Míra inflace měla narůstající tendenci. Zatímco v březnu 2007 činila 6, 52%, v lednu 2008 to již bylo 7, 36%. [11] Celková míra inflace za období leden až říjen 2008 činila 10, 96%. [12] Míra růstu HDP za rok 2007 činila 6, 3 %, HDP na hlavu-3 600 USD [13] , míra HDP 432, 9 miliard USD. [14]

STÁTNÍ ZŘÍZENÍ

Indonésie je republika. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Prezident je volen přímo občany. [15] V roce 2004 byl zvolen současný prezident Susilo Bambang Yudhoyono. Byly do něj vkládány veliké naděje celého obyvatelstva, ale o tři roky později začala dávat veřejnost najevo, že očekávané demokratické změny nejdou tak rychle, jak by si představovali. Prezident se pokusil prosadit různé reformy (protikorupční, finanční, vojenskou), ale byl i kritizován za to, že nesplnil slibované volební sliby.

Hlavní politickou stranou je zde Golkar, která obsadila 127 křesel z 550členné Dolní sněmovny. Další významná strana se nazývá Indonéská demokratická strana boje (PDI-P). Podpora indonéské armády (TNI) je na ústupu, celkově zasahuje stále méně do politických záležitostí, nicméně nelze očekávat, že nebudou mít v budoucnu vyšší politickou moc (mohou se postavit např. vůči některým reformám). [16]

V Indonésii mají dominantní pozici armáda, legitimizovaná vítěznou válkou za nezávislost jako garant národní jednoty a stability. Někteří volají po změně, aby nebyla armáda tolik politizovaná, ale spíše profesionální (Pape 1996: 178). Indonésie se potýká s četnou korupcí a špatným hospodařením se státními prostředky. [17]

SEPARATISTICKÁ ÚZEMÍ, KONFLIKTNÍ ÚZEMÍ

Východní Timor

V Indonésii je několik separatistických resp. konfliktních území. Prvním z nich je Východní Timor. Ostrov Timor byl od 16. století portugalskou kolonií. Později si začali ostrov nárokovat Nizozemci. V roce 1777 Nizozemci a Portugalci uzavřeli dohodu o rozdělení ostrova na dvě části podle 1250 východní délky. Východní část připadla Portugalcům a západní Nizozemcům. O dvě století později, když už byla Indonésie nezávislá, se Indonésané rozhodli obsadit i východní část ostrova. Okupace Východního Timoru začala v prosinci roku 1975 bez ohledu na místní zvyklosti. Oblast byla spravována jednoduchou vojensko-ekonomickou samosprávou; do země se nedostávalo mnoho investic a zůstávala ekonomicky zaostalá. Indonésie aplikovala na Východním Timoru velice represivní režim (Zbořil 2008: 11-13). Okamžitě po záboru území propukly rozsáhlé masakry, během nichž zemřelo v odhadu mezi 100 000 až 2 miliony osob. Nejpravděpodobnější odhad činí půl milionu obětí. Vojenský režim vládl Indonésii až do konce roku 1999, kdy se území dostalo pod kontrolu Spojených národů (Wessel, Wimhöfer 2001: 82). Z vůle OSN vznikl dne 20.5. 2002 na Indonésii zcela nezávislý stát Demokratická republika Východní Timor. Nezávislost však pro Indonésii neznamenala mír; republika pod stálým dohledem OSN. Dlouhodobá okupace země a násilné bojůvky měly za následek zničení až 80% infrastruktury země a obrovskou chudobu. V roce 2006 došlo k pokusu vojenský převrat a situace je zde stále neklidná. Od února 2008 má udržovat pořádek kolem tisíce Australanů a 1600 policistů mise OSN (Zbořil 2008: 14).

Aceh

Dalším separatistickým územím je Aceh. Aceh se nachází na severním okraji ostrova Sumatra. Do konce 19. století byl Aceh nezávislým územím; odolal vojenským vpádům ze strany Nizozemska, ale nakonec byl poražen a podroben nizozemské koloniální správě (od roku 1911). Po vyhlášení nezávislosti Indonésie se stal Aceh součástí Indonésie. V polovině 70. let se začaly utvářet hnutí požadující nezávislost. V roce 1976 se poprvé zformovalo a vyslovilo tento požadavek Hnutí za osvobození Acehu - GAM (Gerakan Aceh Merdeka). Boje za nezávislost pokračovaly i v 80. a 90. letech. Indonéským bezpečnostním složkám se nedařilo dostat situaci pod kontrolu, i když na konci 70. let k tomu neměli daleko. Nejsilnější odpor nastal na přelomu let 1998/1999, kdy došlo k pádu Suhartova autoritativního režimu. Masové protestní hnutí požadovalo vyhlášení referenda o nezávislosti provincie. K referendu nedošlo a násilnosti pokračovaly. Problematický region se dostal do povědomí celého světa po ničivých přílivových vlnách tsunami ze dne 26.12. 2004. a pokračovalo se v dalším vyjednávání o míru. V srpnu 2005 bylo podepsáno memorandum, které mj. požaduje odzbrojení GAM, snížení počtu vojáků v indonéské armádě, amnestie, reintegraci do společnosti pro bývalé vojáky a právo na „vlastní správu“ v Acehu (resp. udělení zvláštních pravomocí regionu). Indonésie má v Acehu vlastní zájmy, proto odmítá uznat jeho nezávislost. V oblasti Acehu jsou velké zásoby zemního plynu. Většina příjmů z přírodního bohatství plyne indonéské vládě, v těžařském průmyslu je zaměstnáno malé množství místních občanů. [18] V současné době je situace v Acehu neklidná, dále probíhají guerillové boje, mír stále není nastolen, i když dochází k jistému zlepšení, které možná zajistí parlamentní volby v dubnu tohoto roku. [19]

Další konfliktní oblast představuje Západní Irian (Západní Papua), kterou obsadila Indonésie v roce 1963 s podporou Hnutí nezúčastněných států (Zbořil 2008: 12). V roce 1969 byl Západní Irian formálně inkorporován jako indonéská provincie. Separatistické tendence jsou patrné i na souostroví Moluky. [20]

MILITARIZACE

Jak již bylo uvedeno, v Indonésii v minulosti i v současné době proběhla řada náboženských a etnických incidentů. Kromě samotného separatismu hraje v poslední době velkou roli terorismus. Nejvýznamnější událostí poslední doby se staly teroristické útoky na ostrově Bali v roce 2002. Došlo k třem sebevražedným útokům – dvě bomby explodovaly v zábavních centrech a třetí poblíže generálního konzulátu USA nedaleko balijského hlavního města. 202 osob, většinou cizinců, při útoku zemřelo. Útoky provedli členové indonéské extremistické islamistické organizace, která je napojená na al-Káidu (Olša 25-26: 2008). Hlavní organizátoři útoků Ali Gufron, Imam Samudera a Amrozi byli zatčeni, odsouzeni a na počátku listopadu 2008 popraveni. [21] Následující útok na Bali provedli místní extremisté 1. 10. 2005 s výsledkem přibližně 26 obětí. K dalším útokům došlo v hotelu Merriott a na australské ambasádě v Jakartě v letech 2003 a 2004. Důvodem těchto útoků bylo úsilí o implementaci islámského práva Šaría namísto současného sekulárního práva.

Teroristé, kteří zorganizovali útoky na Bali, z tohoto ostrova nepocházeli. Byli to Indonésané, jejichž cílem bylo ochromit indonéské a balijské národní hospodářství. Ostrov Bali je totiž oblíbenou destinací především Australanů a příjmy z cestovního ruchu jsou z této destinace velké. A současně většina obyvatel vyznává hinduismus (oproti Indonésii, kde převládá islám). Jednalo se o útok proti vlastní zemi, primárním cílem útočníků byla idea vytvoření islámského státu (Olša 2008: 26).

Terorismus v Indonésii, podle Olši, bývalého českého velvyslance v Indonésii, není až na výjimky orientovaný na ostatní náboženství. Typ terorismu demonstrovaný na Bali byl řízený ze zahraničí; nemá masovou podporu v celé Indonésii. Zvláštní hrozbu představují některé pesantreny, islámská učiliště, z nichž část spatřuje vzor v pákistánských či afghánských městech, kde je mládež vychovávána k totálnímu fundamentalismu a fanatismu, a patrně i k následným teroristickým aktivitám. Indonésie při hledání viníků teroristických útoků spolupracuje s dalšími zeměmi a zaznamenala řadu úspěchů (Olša 2008: 28).

OBYVATELSTVO (NÁBOŽENSTVÍ, GRAMOTNOST, PRÁVNÍ STÁT)

Indonésie, stát s nejvyšším počtem vyznavačů islámu na světě, není typickým „islámským státem“. Náboženství bylo odděleno od státu a současně zde koexistuje řada dalších náboženství. V Indonésii je následující náboženské složení: Muslimové (88 %), Protestanti (5%), Katolíci (3%), Hinduisté (2%) a Buddhisté (1%). [22]

Indonéská společnost se nábožensky štěpí na sekulární obyvatele a islamisty. Od toho se odvíjela a odvíjí řada konfliktů. Další konflikty se v minulosti zakládaly na sporu mezi civilisty a vojáky, a také komunisty a antikomunisty (50. léta). Od zavedení režimu Nového pořádku měla být oficiálně omezena činnost extremistických islamistických skupin. V oblasti vnitřní politiky byla zavedena tzv. normalizace (normalizace „života v kampusu“, zostřená kontrola na univerzitách zavedená v roce 1978), oslabení politických stran, zejména islamistických, depolitizace všech organizací, prosazení Pancasily jako jediného povoleného ideologického směru - náboženství se tímto mělo stát soukromou záležitostí (Ufen 2001: 30).

S odstoupením Suharta se vytvořila řada islamistických skupin, mj. i Fronta pro osvobození islámu (Front Pembela Islam, FPI), fundamentalistická militantní skupina s cca deseti tisíci členy, strůjkyně atentátů proti vyznavačům jiných náboženství nebo bezvěrcům. FPI například v roce 2000 organizovala demonstraci proti viceprezidentu Megawatimu, který byl „prokřesťanský“. V současné době se indonéská společnost štěpí na sekulární část (pancasilské sekularisty) a na islamisty. Většina Indonésanů, tedy i z řad islamistů, si nepřeje vytvoření islamistického státu. Důležitější snahou je udržení vlivu ve stávajících konfliktních oblastech (v Acehu, Západní Papue a na Molukách) (Ufen 2001: 31).

V Indonésii žije přibližně 237 512 300 obyvatel (červen 2008). [23] Co se týká vzdělání, tak první stupeň základní školy navštěvovalo v letech 2000-2006 94 % mužů a 95 % žen. Na druhém stupni to už bylo ve stejném období o něco méně – 64 % mužů a 63 % žen. Míra gramotnosti se u mládeže v letech 15-24 let činila 99 % u obou pohlaví. [24]

Právní stát

V Indonésii to je relativně problematické s aplikováním vlády zákona. Indonésie nefunguje jako právní stát, právo není dostatečně aplikováno a dodržováno. Například vyšetřování Suharta a Habibieho za trestné činy, kterých se za své vlády dopustili na obyvatelích. Indonéský prezident Wahid předložil návrh, aby se soud tímto případem zabýval. Suharto a Habibie měli být postaveni před soud za podněcování k násilí proti dalším náboženstvím, ale po oznámení rozsudku jim byla udělena milost. Byly vyšetřovány i masakry na Východním Timoru, ale trest vězení pro bývalé velitele Wahid kategoricky odmítl (Ufen 2001: 24-25). Další pokus indonéské vlády provést soudní řízení s bývalým politikem Suhartem za korupci a zvěrstva, nevyšel, neboť byl Suharto ve špatném zdravotním stavu. Také nebyla vyřešena vražda aktivisty za lidská práva Munira Saida Thaliba a další případy.

Zdravotnictví

Očekávaná délka života indonéských obyvatel se pohybuje kolem 70 let. Muži se dožívají maximálního věku přibližně 68 let, ženy 73 let. Růst populace za rok 2008 je odhadován na 1, 175%. Úmrtnost novorozenců je poměrně vysoká, podle odhadu za rok 2008 je to až 31, 04 dítěte na 1000 narozených. [25] Počet dětí na jednu ženu činí průměrně 2, 34 dítěte. V Indonésii je velké pravděpodobnost nákazy infekčními nemocemi. [26]

Podle údajů UNICEF mělo v roce 2004 v Indonésii celkově 77 % obyvatel přístup k nezávadné pitné vodě. 84 % obyvatel žijících ve městech a 69 % obyvatel žijících na venkově. Podíl osob, které dostatečně využívaly zdravotní péči, bylo celkově 55 % obyvatel, 73 % ze všech městských obyvatel, 40 % venkovských obyvatel.

UNICEF zveřejnila odhad, že v roce 2005 žilo v Indonésii 170 tisíc lidí nakažených HIV/AIDS (všechny věkové kategorie), přičemž nejnižší odhad se pohyboval kolem 100 tisíc a nejvyšší cca. 290 tisíc. [27]

ZAHRANIČNÍ VZTAHY

Indonésie udržuje zahraniční vztahy mj. prostřednictvím členství v mezinárodních organizacích. Indonésie je členem organizací ASEAN, OPEC a OSN.

Indonésie udržuje vztahy s islámskými zeměmi. Kupříkladu na konci ledna roku 2007 se setkali indonéský a bývalý pákistánský prezident, Susilo Bambang Yudhoyono a Parviz Musharaf. Oba prezidenti se sešli v Jakartě, aby diskutovali o problematických otázkách současného světa. Shodli se na tom, že „muslimské národy se musí sjednotit, aby vyřešili otázku na Středním východě“ (Irák, území Palestiny, Libanon, Afghánistán). [28] Oba prezidenti souhlasili s vytvořením mírových iniciativ; diskutovali i o další ekonomické spolupráci a kooperaci v rámci organizace ASEAN (Association of South East Asian Nations, Organizace států jihovýchodní Asie).

PERSPEKTIVY BUDOUCÍHO VÝVOJE

Podle hodnocení Failed states index je Indonésie „warning state“ (varovný stát). Řadí se v žebříčku mezi státy, které jsou označovány jako „alert“ (státy ve výstraze) a „moderate“ (průměrné státy). Indonésie není ve skupině států, které jsou na tom nejhůře, jsou zde patrné určité naplňované funkce státu, nicméně v určitých oblastech je nutné zlepšení.

Podle tabulky srovnání let 2005 a 2006 si Indonésie přilepšila v oblastech ekonomiky; zemi se úspěšně podařilo snížit vysokou míru porodnosti, ale k velkému zhoršení došlo v oblasti lidských práv, zvýšil se počet uprchlíků, nadále jsou patrné velké rozdíly mezi městy a venkovem (celkově se ekonomická situace státu pomalu zlepšuje, ale jen v některých regionech).

Aby se Indonésie mohla úspěšně rozvíjet, musí být do budoucna schopna úspěšně čelit rostoucí populaci, nestálé ekonomice, konfliktům náboženského nebo etnického charakteru, separatistickým tendencím a různě rozvinutým regionům. Indonéská vláda musí mít snahu prosazovat demokratické reformy, zejména v oblasti lidských práv a občanských služeb. Některé kroky směrem k demokracii byly již učiněny, ale je třeba pokračovat. Indonésie jako regionální mocnost musí upevňovat svoje postavení v rámci ASEANu a pokračovat iniciaci integračního procesu v rámci této organizace. [29]

[1] Principy Pancasily jsou následující: víra v jednoho nejvyššího boha, humanitářství, nacionalismus vyjádřený v jednotě Indonésie, konzultativní demokracie a sociální spravedlnost ( http://countrystudies.us/indonesia/86.htm 31.10.08). Pancasila je také výrazem národního konsenzu, na kterém se shodli představitelé významných skupin v indonéské společnosti. Již od založení státu tak byla snaha vyhnout se jakékoli formě diskriminace ať už náboženské nebo světonázorové (Suseno 1989: 39).

[2] Výjimkou byla komunistická strana PKI, která si udržovala velký vliv. Nastolením Sukarnova režimu byl však komunismus a ideologie marxismu-leninismu výslovně zakázány (Suseno 2001: 47).

[3] Východní Timor byl původně portugalskou kolonií. V roce 1974 však vypukla občanská válka mezi zastánci samostatnosti a přívrženci připojení k Indonésii. Nato Indonésie provedla invazi na ostrov a připojila jej ke svému území. Za účasti OSN, Portugalska a Indonésie se rozhodlo o konečném statutu území uspořádáním referenda ( http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=610 , 2.11.08).

[4] https://proquest.zcu.cz:8443/pqdweb/?index=6&did=1434435611&SrchMode=1&sid=2&Fmt=6&VInst=

PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1224713040&clientId

=45083, D.Kingsbury, 30.11.08

[5] K poslednímu zemětřesení (v době sepsání této práce) došlo 17.11.2008 poblíž ostrova Sulawesi. Dva lidé zemřeli a tisíce dalších musely opustit své domovy. ( http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/7732440.stm, 1.12.08)

[6] http://news.bbc.co.uk/2/hi/business/7423008.stm, 1.12.08

[7] http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID ={ 866B22D7-D96B-4FFA-AB94-DE5CEF159DAC}, 1.12.08

[8] http://news.bbc.co.uk/2/hi/business/7423008.stm, 1.12.08

[9] https://proquest.zcu.cz:8443/pqdweb/?index=12&did=1280630171&SrchMode=1&sid=2&Fmt=6&VInst=

PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1224713462&clientId

=45083, D.Kingsbury, 1.12.08

[10] https://proquest.zcu.cz:8443/pqdweb/?index=12&did=1280630171&SrchMode=1&sid=2&Fmt=6&VInst=

PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1224713462&clientId

=45083, D.Kingsbury, 19.11.08

[11] http://www.bi.go.id/web/en/Moneter/Inflasi/, 1.12.08

[12] http://www.bps.go.id/sector/cpi/table1.shtml, 1.12.08

[13] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/id.html, 1.12.08

[14] http://www.opec.org/aboutus/member%20countries/indonesia.htm, 1.12.08

[15] http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID ={ 866B22D7-D96B-4FFA-AB94-DE5CEF159DAC}#2.1., 19.11.08.

[16] https://proquest.zcu.cz:8443/pqdweb/?index=6&did=1434435611&SrchMode=1&sid=2&Fmt=6&VInst=

PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1224713040&clientId

=45083, D.Kingsbury, 8.12.08

[17] http://www.humansecuritygateway.info/documents/BERGHOF_Indonesia-Aceh_OptionsForConflictTransformation.pdf, , 19.11.08

[18] http://www.humansecuritygateway.info/documents/BERGHOF_Indonesia-Aceh_OptionsForConflictTransformation.pdf, 29.11.2008

[19] http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/7695547.stm, 1.12.08

[20] http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/country_profiles/1260546.stm, 1.12.08

[21] http://zpravy.idnes.cz/v-indonesii-popravili-tri-pachatele-atentatu-na-bali-f9s-/zahranicni.asp?c=A081108_200037_zahranicni_klu, ČTK, 1.12.08

[22] http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID ={ 866B22D7-D96B-4FFA-AB94-DE5CEF159DAC}#TOP, 20.11.2008.

[23] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/id.html, 8.12.2008

[24] http://www.unicef.org/infobycountry/indonesia_statistics.html#0, 29.11.08

[25] http://www.svetdnes.cz/stat/indonesie.html , 8.12.08

[26] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/id.html, 8.12.08

[27] Viz.pozn.č. 17

[28] http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/6318019.stm, 1.12.08

[29] http://www.fundforpeace.org/web/index.php?option=com_content&task=view&id=176&Itemid=288 , 2.1.09

POUŽITÉ ZDROJE

Literatura

Federspiel, Howard M. (2001): Islam and ideology in the emerging Indonesian state: the Persatuan Islam (Persis) 1923-1957.
Hefner, Robert W. (2000): Civil Islam. Muslims and Democratization in Indonesia, Princeton University Press, Princeton and Oxford.
Olša, Jaroslav (2008): Černá ruka lidské zloby. K výročí největšího teroristického útoku v Indonésii, In: Mezinárodní politika, 03/2008, ročník XXXII., s. 25-28.
Suseno, Franz von Magnis (1989): Neue Schwingen für Garuda. Indonesien zwischen Tradition und Moderne, Kindt Verlag, München
Tomsa, Dirk (2001): Kompendium der Deutsch-Indonesischen Beziehungen, Herausgegeben vom Deutsch Übersee-Institut, Übersee-Dokumentation, Hamburg.
Wessel, Ingrid; Wimhöfer, Georgia (eds.)(2001): Violence in Indonesia, Abera Verlag Markus Voss, Hamburg.
Zbořil, Zdeněk (2008): Východní Timor-nejmladší stát z vůle OSN, In: Mezinárodní politika, 4/2008, ročník XXXII., s. 11-14.

Internetové stránky

http://www.businessinfo.cz/

http://www.idnes.cz

http://www.mzv.cz

http://www.bbc.co.uk

http://www.unicef.org

http://www.humansecuritygateway.info

http://proquest.zcu.cz

http://www.osn.cz

http://countrystudies.us

http://www.fundforpeace.org

http://depkes.go.id

Jak citovat tento text?

Škochová, Marie. Indonésie [online]. E-polis.cz, 5. únor 2009. [cit. 2024-12-10]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/indonesie.html>. ISSN 1801-1438.