Ignác Romsics: Trianonská mierová zmluva
27. únor 2008 Martin Reinisch komentářeIgnác Romsics je profesorem moderních dějin na Budapešťské universitě Lóranda Eötvöse. K jeho dílům patří syntéza Dějiny Maďarska ve XX. Století a biografie meziválečného premiéra Istvána Bethlena. Kniha Trianonské mierová smluva se věnuje moderním maďarským dějinám, ale je zde ponechán široký prostor českým, respektive československým dějinám. Obě země jsou totiž spojeny dějinami nejen prostřednictvím habsburské monarchie a Trianonské mírové smlouvy, ale jsou také spojeny prostřednictvím Přemyslovců a Lucemburků, jejichž někteří členové zasedli jak na českém, tak i uherském trůně.
Ignác Romsics: Trianonská mierová zmluva. 1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2006, 233 stran, ISBN 80-7149-828-9
Ignác Romsics je profesorem moderních dějin na Budapešťské universitě Lóranda Eötvöse. K jeho dílům patří syntéza Dějiny Maďarska ve XX. Století a biografie meziválečného premiéra Istvána Bethlena. Kniha Trianonské mierová smluva se věnuje moderním maďarským dějinám, ale je zde ponechán široký prostor českým, respektive československým dějinám. Obě země jsou totiž spojeny dějinami nejen prostřednictvím habsburské monarchie a Trianonské mírové smlouvy, ale jsou také spojeny prostřednictvím Přemyslovců a Lucemburků, jejichž někteří členové zasedli jak na českém, tak i uherském trůně.
Samotná kniha je rozdělena do devíti kapitol a je doplněna čtyřiadvaceti mapami znázorňující návrhy na případnou federalizaci habsburské monarchie a mnohé návrhy na hranice mezi Maďarskem a nově se konstitujícími státy na jeho hranicích.
Prví část knihy se Romsics věnuje situaci vzniklé po vytvoření dualistické struktury v Rakouském císařství. V obou částech monarchie se vytvořily odlišné systémy. Předlitavsko si zachovalo tradiční partikularismus, o čemž svědčí i fakt, že každá ze sedmnácti zemí měla svůj sněm. V Uhersku byla situace diametrálně odlišná, neboť země byla od 16. století unitárním státem. Po vzniku dualismu došlo k nárůstu maďarského nacionalismu, což se jmenovitě projevilo ve školství, kde se maďarština stávala postupně jediným jazykem výuky. Jedinou oblastí, kde došlo k částečnému změně bylo maďarsko-chorvatskému vyrovnání. „V rámci chorvatsko – uhorského štátního společenstva – jako formuloval zákon – disponovalo Chorvátsko ‘ pre potreby svojích vnútorných záležitostí vlastnou legislativou a autonomnou vládou’“. [1]
Obdobnému autonomnímu postavení se dostalo v Předlitavsku i Poláky obývané Haliči, kde se polština stala hlavním jazykem, a to i přes fakt, že zde Poláci tvořili jen 58% populace. [2] Oba tyto kroky posílily české aspirace na získání obdobných práv, jaké obdrželi Poláci, či dokonce získat rovnocenný status jako Maďaři. Tyto snahy však narazily na odpor
Němců a Maďarům, a tak došlo k zamítnutí návrhů roku 1871, který by umožnily další změny
ve státoprávním uspořádáni. K určitým změnám pak došlo na konci 19. století a počátku 20. století. V roce 1897 došlo k zrovnoprávnění češtiny s němčinou, v roce 1905 byla rozdělena Morava na volební obvody dle národnostního klíče. O dvě léta později bylo adoptováno všeobecné volební právo pro muže, které přispělo k zrovnoprávnění Čechů s Němci, protože Němci dosahovaly vyššího vzdělání a bohatství, což je v kuriovém volebním systému posilovalo. [3]
Autor se rovněž zabývá vzrůstajícím Maďarským nacionalismem, ten se především projevoval touhami po vytvoření maďarského impéria podél dolního toku Dunaje a na Balkáně. Tato představa se značně podobá konceptu německé Mitteleuropy, ovšem v v maďarských národních barvách. Značná část uherské elity se rovněž zabývala představou o přesídlení hlavního města z Vídně do Budapešti. „Pál Hoitsy nepredpokladal nič menej, než to, že: ‘Uhorsko znovuzíská úplnú štátnu nezávislosť, jeho král bude natrvalo obývať Budapešť a hlavné mesto Rakůska bude navtěvovať oveľa zriedkavějšie, než v súčastnosti prichádza odťal do Budapešti. Budú tu sídliť veľvyslaci zahraničných mocností aj společní ministri. ‘“. [4]
Vzhledem k tomu se Rakousko – Uhersko dostávalo stále více do problémů způsobených vzrůstajícím nacionalismem většiny národů monarchie. To postupem času vyústilo v mnohé návrhy na nové státoprávní uspořádání, které často předpokládaly federativní uspořádání. V této souvislosti stojí za zmínku návrh rakouského meziválečného premiéra a prvního prezidenta rakouské druhé republiky Karla Rennera. Ten přišel se zcela novým typem státního uspořádání. „Na rozdiel od dosiaľ spomínaných plánov, ktoré sa - hoci na odlišních princípoch - vždy usilovali o zosúladenie národnosti a územnosprávnej jednotky, Renner tieto dve hľadiska radikálne oddelil. Navhoval dvojitú riadiacu štruktúru. V kompetencii prvej by boli len jazykovo-kultúrne záležitosti a druhá by zastešovala všetko ostatné “. [5]
Kniha se dále zabývá příčinami vypuknutí války, a pozornost je věnována i samotné válce. V jejímž průběhu utrpělo Rakousko – Uhersko řadu porážek od carského Ruska a nebýt podpory vilémovského Německa hrozila by drtivá porážka.
V posledním roce války došlo ke změně v politice centrální vlády, ta konečně souhlasila s možností federalizace země. V této době bylo již na pokusy o federalizaci příliš pozdě, protože reprezentace mnohých národů deklarovaly ochotu k vytvoření nových států, jak tomu
bylo v případě Čechů, či připojení se k existujícím státům jak tomu bylo v případě uherských Rumunů požadujících připojení k Rumunsku, rovněž tomu bylo u Chorvatů deklarujících ochotu k vytvoření společného státu se Srby.
S koncem války dochází k vytvoření vlády, která deklarovala ochotu podrobit se požadavkům Dohody.
Maďarsku se však stejně jako ostatním poraženým státům nedostává rovného postavení a je vyloučeno z mírových jednání. V rámci jednání dochází k uspokojování zájmů jednotlivých nově se konstitujících států v prostoru již zaniklého Rakouska – Uherska. Jugoslávie, Rumunsko a Československo vstupovali do jednání se značně přehnanými požadavky. [6] Mezi něž je třeba zařadit i požadavky Československa a Jugoslávie na vytvoření Slovanského koridoru, který měl zajistit spojení mezi těmito státy. Československé snahy o vytvoření koridory se pak projevily ve sporu Rakouska s Maďarskem o pohraniční část někdejšího Uherska obývanou převážně Němci, ze které se po jeho přičlenění k Rakousku vytvořil Burgenland. Cílem Československé diplomacie bylo, aby se tato oblast ocitla pod správou Společnosti národů, to by Československu umožnilo bezpečné železniční spojení s Jugoslávii.
Většina nových států dosáhla alespoň částečného uspokojení svých požadavku, k čemuž jim dopomohla především silná podpora Francie, jejímž cílem bylo vytvoření co nejsilnějších států v prostoru střední a jihovýchodní Evropy, které měly zabránit šíření revoluce z Ruska a stát se jakou si bariérou na východě bránící Německu v expanzi. Maďarské námitky si nezískaly mnoho zastánců. Určité podpory se jim dostalo od Spojených států, i když se v jednáních chovaly nestranně, postavily se vůči mnohým požadavků - konkrétně je třeba zmínit rumunské snahy o získání měst Satu Mare (Sátmár), Oradea (Veľký Varadín) a Arad, kolem nichž vedla strategická železnice. Další podpory Maďarsku se dostalo ze strany Itálie, ta se snažila o co největší oslabení Jugoslávie, a tak že podporovala Rumunsko a Maďarko, v nichž viděla budoucí spojence. Italská podpora Maďarsku zesílila po nahrazení Vittoria Oralda Sevariem Nittim na postu italského předsedy vlády. Jediným skutečným zastáncem Maďarům na mírových jednáních byl Lloyd Geore, ten se ale dostal do rozporu s lordem Curzonem, což pak vedlo k nejednotnosti v britských postojích.
Maďarsko nahlíželo na mírové požadavky se značným odporem, to se projevilo i výbojích tzv. Maďarské republiky rad, jejíž snahy o zvrácení situace skončily nezdarem. Tento neúspěch
vyústil ve změnu maďarské politiky, které nahrála do karet nová mezinárodní situace zapříčiněná změnou francouzské vlády a polsko-ruskou válkou. Od příchodu Milleradovy konzervativní vlády si Maďarsko slibovalo změnu v postoji Francie. [7]
V důsledku ohrožení ze strany bolševického Ruska mělo dojít k vytvoření aliance z konzervativních států - Rumunska, Polska a Maďarska. V případě takové situace by došlo k přehodnocení mírových podmínek, načež by byla provedena řada změn hranic, a to zejména na úkor Československa. Situace ve francouzské vládě se však změnila a Maďarsko tak bylo nuceno akceptovat podmínky v nezměněné formě. K podepsání Trianonské mírové smlouvy došlo 4. června 1920. Maďarsko se však s touto smlouvou nikdy nesmířilo a vydalo se na cestu revizionismu. Tomu pomohl 30. leden 1933, neboť první oficiální návštěvu u Hitlera, vykonal Guyla Gömbös. Tématem jednání byla nepochybně případná revize maďarských hranic. Přestože k revizi nakonec došlo, neměla dlouhého trvání. Po podepsání mírové smlouvy došlo roku 1947 jen ke drobné změnám hranic, ty však byly na úkor Maďarska, které muselo ČSR odstoupit tři obce nedaleko Bratislavy.
Romsicsova kniha je jednou z mála knih, která se zabývá moderními dějinami Maďarska a současně je dostupná českému čtenáři. K drobným výtkám lze zařadit absenci rejstříku, jehož absence značně znesnadňuje hledání. Autor si zachovává v průběhu knihy velmi objektivní postoj, ten se však částečně mění v poslední kapitole věnující se samotnou mírové smlouvě. Z té je cítit, že sám Romsics vnímá Trianon jako křivdu. To však na kvalitě knihy příliš neprojevuje. V porovnání s některými českými autory, kteří značně idealizují některé postavy českých dějin se toto částečné skreslení jeví jako bezvýznamné.
Poznámky:
[1] Ignác Romsics: Trianonská mierová zmluva1. Bratislava: Kalligram, 2006 s. 13
[2] viz tamtéž s. 15
[3] viz tamtéž s.18
[4] viz tamtéž s. 28
[5] viz tamtéž s. 23
[6] viz tamtéž s. 108
[7] viz tamtéžs. 182 – 186
Jak citovat tento text?
Reinisch, Martin. Ignác Romsics: Trianonská mierová zmluva [online]. E-polis.cz, 27. únor 2008. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/ignac-romsics-trianonska-mierova-zmluva.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 2.67 hvězdiček / Hodnoceno: 9x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!