Idea volného trhu v 21. století: postoje k TTIP z hlediska přístupů v politické ekonomii

Debata nad novou úmluvou o volném obchodu mezi EU a USA je zatím posledním fází bohaté historie argumentů pro i proti ideji volného trhu. Jakkoli v Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) nejde o obchod, údajná důležitost úmluvy je ospravedlňována ekonomicky. Pavel Rybář ve svém textu pokládá stanoviska k TTIP do základních koncepcí politické ekonomie a vysvětluje, jak se v dohodách o volném obchodu transformuje dosavadní pojetí vztahu mezi trhem a státem.

Zdroj: commons.wikimedia.org

V červenci 2013 zahájily vyjednávací týmy Evropské komise a Spojených států sérii rozhovorů nad novou úmluvou o volném obchodu nazvanou „Transatlantické obchodní a investiční partnerství“, zkráceně také TTIP. Podle oficiálních webových stránek Evropské komise Unie usiluje vyjednat globální úmluvu o volném obchodu a přispět tak k oživení evropských ekonomik.[i] Tábor kritiků tvořený odbory, nevládními organizacemi, nezávislými experty a některými europoslanci upozorňuje na to, že obchod není hlavní motivací amerických a evropských vyjednávačů. K možným dopadům TTIP zejména na evropské státy, stejně jako k utajovaným vyjednáváním již byla publikována řada článků a analýz.

Cílem tohoto textu je nastínit teoretický rámec pro analýzu TTIP jako předmětu politického sporu, který je determinován různými hledisky politické ekonomie, tj. těch přístupů, které odpovídají na dilema vztahu mezi dvěma základními entitami: státem a trhem. Tento text pracuje se třemi základními vysvětleními: zatímco první dvě – strukturálně-materialistické a institucionální vysvětlení – jsou hlediska akcentující (obvykle předdefinované) zájmy aktérů, třetí hledisko – ideologický přístup – má po ontologické stránce blízko k sociálnímu konstruktivismu a všímá si hlavně významů, které aktéři připisují svému jednání.

Zrod tržní společnosti: tři paradigmata

(a) Strukturálně-materialistické paradigma

Jednu z prvních odpovědí na dilema trh versus stát nabízí již kritika merkantilismu z pera zakladatele moderního ekonomického myšlení Adama Smitha. Podle Smitha si lidé již dříve uvědomovali, že merkantilismus jako ekonomická doktrína má dvě zásadní nevýhody. Zaprvé: logika obchodu neumožňuje, aby všechny země zboží pouze vyvážely a samy nic nedovážely. Obchod by se zhroutil. Zadruhé: z merkantilismu vždy profitovali vládci, ale nikoli spotřebitelé. Zatímco většina občanů byla nespravedlivě trestána vysokými dovozními cly, někteří výrobci přesto profitovali z ochrany před zahraniční konkurencí a za vysoké ceny prodávali zboží nízké kvality.

V Bohatství národů (1776) Smith pojímá trh jako formu dělby práce, jejímž ideálním modelem jsou státy, které se specializují na zboží, které mohou vyrábět nejlépe a nejlevněji. Trhy vznikají přirozeně, rodí se z přirozeného lidského „sklonu vyměňovat, obchodovat a směňovat jednu věc za jinou“. Naopak zasahování státu do ekonomiky je chybné, protože zbavuje trh jeho seberegulační funkce, která napravuje jeho krátkodobá selhání. Podle Smitha pozvolný růst produktivity vybízí k prohlubování dělby práce a větší produktivitě.[ii]

S ohledem na tezi o „přirozeném lidském sklonu“ může podle Smitha ekonomie fungovat podobně jako například fyzika, což znamená, že ekonomické instituce jako trh nebo státní průmysl jsou ve svém fungování determinované zákony, které rozhodují o tom, jaká ekonomická uspořádání jsou efektivní. Neefektivní struktury vzniklé za nešťastných okolností nebo lidským experimentováním jsou odsouzeny k zániku. O těch, které přežijí, pak lze prohlásit, že vyhovují ekonomickým zákonům. Jelikož jsou tyto zákony neměnné, lze počítat s tím, že se rozdíly mezi institucemi v různých zemích budou neustále zmenšovat.[iii]

Terčem kritiky se později (zejména u Polanyiho) stává především Smithovo přesvědčení o „zdravém rozumu“ (common sense). Za mylný je označován předpoklad, že mezi ekonomickými institucemi různých států bude docházet ke sbližování. Pokud by měl Smith pravdu, národohospodářské strategie v různých státech by se navzájem musely čím dál více podobat. Skutečnost je ovšem zcela opačná: panují mezi nimi znatelné rozdíly.

(b) Institucionální paradigma

Smith chápe roli státu jako nepostradatelnou vzhledem v poskytnutí základních pravidel hry, ale jeho vysvětlení ekonomického uspořádání selhává ve dvou aspektech. Nevysvětluje, proč se v historii objevuje škála nejrůznějších organizačních forem ekonomického jednání, a nezabývá se otázkou, jakým způsobem je na trhu vynucováno dodržování smluvních závazků. Tržně-institucionální paradigma proto zaměřuje analytickou pozornost na širší rámec institucionálních předpokladů tržní interakce. Douglass North používá k vysvětlení ekonomického uspořádání moderních západních společností teorii transakčních nákladů v kombinaci s neoklasickou teorií státu. V podmínkách nedostatku a v konkurenčním prostředí je přirozené, že méně efektivní formy ekonomického uspořádání jsou nahrazeny formami efektivnějšími. Zároveň musí mít každá forma ekonomického uspořádání stanovená opatření specifikující podmínky a pravidla směny.[iv]

Problém transakčních nákladů, tj. nákladů plynoucích z převodu vlastnických práv, North vymezuje jako problém vztahu tří stran. Převod vlastnických práv probíhá mezi dvěma individuálními vlastníky s absolutními vlastnickými právy. Dohoda o směně a převodu práv s sebou nese náklady spojené s vyjednáním a vymáháním platnosti smluv. Za těchto podmínek je rolí státu snižovat transakční náklady vytvářením právních a donucovacích institucí. Jakmile tyto instituce existují, náklady spojené s vyjednáváním a donucením jsou podstatně redukovány, jelikož směna může probíhat podle jasně daných pravidel.[v]

Čím větší je specializace a dělba práce, tím více aktérů se účastní výrobního procesu, a tím vyšší jsou celkové náklady na zachování výkonného konkurenčního trhu.[vi] Jelikož státní fiskální potřeby a užití donucovací moci negativně ovlivňují důvěru mezi tržními aktéry a způsobují růst nejistoty, musí z iniciativy státu dojít k zásadní proměně. Pro Northa je stát nezbytnou (sebe)donucující „instancí“, která výběrem daní zvyšuje náklady na cenotvorbu, čímž je současně přinucena zavést pravidla pro co nejefektivnější fungování daného ekonomického uspořádání.[vii] Bez role státu by o volbě formy ekonomického uspořádání rozhodovalo relativní množství zdrojů, kterých je zapotřebí pro primitivní ekonomiky s nízkou úrovní specializace, dělby práce a produktivity výrobních technologií. Naopak s účastí státu se prosazuje takový model, v němž jsou produkce a obchod podporovány jak ochranou vlastnických práv, tak minimalizací transakčních nákladů.

(c) Ideologické paradigma

Klasikem třetího přístupu je ekonom a sociolog Karl Polanyi. Pro Polanyiho je rozvoj tržní společnosti na začátku 19. století poháněn ideologií liberalismu, která svoji pravou tvář našla v programu založeném na zdomácnění (naturalization) trhu a na tržním diskursu chápaném jako zdravý rozum (common sense). To umožnilo prvním průmyslníkům zbavit ekonomiku jejich merkantilistických a korporativistických omezení a ignorovat transformační náklady dopadající na staré i nové subalterní skupiny obyvatel.[viii] Trh nevzniká pouze jako důsledek dělby práce, ale je také plodem intelektuální revoluce, která chápe samoregulační podstatu trhu jako projev „neúprosných zákonů Přírody“ a osvobození trhu jako „neodvratnou nutnost“.[ix]

Trhy jsou podle Polanyiho vždy zakotvené (embedded) a mýtus o jejich nezakotvenosti je rozšířený pouze mezi evropskými zákonodárci a bankéři, kteří mají sklon mezinárodní finanční systém navzdory jeho selháním opakovaně hájit. Národní státy se proto upínají k reakci (countermovement), která na sebe bere formu protekcionismu a v extrémních případech dokonce autoritářských diktatur. Je ironií dějin, že mýtus o neukotvených trzích se ve 30. letech střetl s realitou národního protekcionismu, což vedlo až ke zhroucení mezinárodního ekonomického systému.[x]

Popsaný intelektuální obrat se opírá o pojem „hnutí“ (movement), který má u Polanyiho dalekosáhlejší význam než klasické sociální hnutí: označuje posuny v kulturních a ideologických paradigmatech, které zapříčinily například pohyb k ideologii tržního liberalismu v Anglii 19. století. „Protihnutí“ je široká kulturní a ideologická reakce na tyto posuny v paradigmatech. Hnutí a protihnutí mají obě jak etatistický, tak nestátní aspekt. Jakkoli stát podporuje učení Ricarda, Malthuse, Hayeka nebo Friedmana, musí současně reagovat na nestabilitu v důsledku liberalizace trhů, jak bylo možné pozorovat v odpovědi politicko-ekonomických elit na finanční krizi roku 2008. Nejenže je stát hlavní hybnou silou přechodu k tržní společnosti, ale je také aktivním iniciátorem protihnutí. Například elity, které vytvořily brettonwoodský systém po druhé světové válce, věřily ve fungování mezinárodního obchodu v duchu tržního liberalismu, ale současně si byly vědomy obecnějších sociálních cílů a uvnitř mezinárodního obchodního a měnového systému vybudovaly záchranné sítě.[xi]

TTIP a jeho názorové spektrum

Shrňme si nyní, jaké postoje k úmluvě TTIP mohou z uvedených východisek krystalizovat. Pro Smitha jsou mezinárodní obchodní vztahy hrou s nenulovým (pozitivním) součtem: všichni vydělají, nikdo neprodělá, tržní procesy bez zásahů státu přinesou v určitém časovém horizontu užitek všem, třebaže distribuce zisků může být nerovná. Tržní liberalismus předpokládá rovnováhu mezi národním zájmem a kosmopolitním ekonomickým zájmem. Vzhledem k souběhu národních a kosmopolitních zájmů v prostředí volného trhu by stát neměl zasahovat do mezistátních ekonomických transakcí. Díky volné směně zboží, odstranění překážek investičním tokům a mezinárodní dělbě práce může každý z dlouhodobého hlediska profitovat z důsledků efektivnějšího využívání vzácných zdrojů. Liberálové se domnívají, že národní zájem je nejlépe obhospodařován velkorysým a kooperativním přístupem k hospodářským vztahům s ostatními státy. Sledováním sebe-zájmu ve svobodném a konkurenčním prostředí lze dosáhnout největšího dobra pro co největší počet aktérů v globální ekonomice.[xii] Dohody o volném obchodu (jako TTIP) takový užitek přináší, a to především díky odstraňování tarifních překážek. Liberálům je tudíž vlastní malá důvěra v účinnost institucí, tedy přesvědčení, že vytvoření jednotného euroamerického trhu má být snazší, než ve skutečnosti je.

Odhad postoje institucionalistů k TTIP je složitější a lze jej promýšlet dvěma směry. „Měkčí“ přístup by stál na předpokladu, podle kterého lze z existence trhu profitovat tehdy, pokud vlády vytvoří kompatibilní instituce. Zastánci tohoto přístupu věří tomu, že instituce budou fungovat přesně tak, jak zamýšleli jejich navrhovatelé. V případě TTIP se tedy očekává, že spíše protržní Evropská komise a zcela protržní americký Kongres mají ničím neomezenou vůli k realizaci jednotného transatlantického trhu. Naopak „tvrdší“ varianta institucionalismu odmítá představu, že trhy fungují v souladu se zamýšlenými důsledky. Jediným dopadem zavedení institucí ve skutečnosti je, že trhy podle nich mohou fungovat různými způsoby. I navzdory institucionálním zárukám nejsou trhy z podstaty spravedlivé, kompetitivní nebo seberegulující. Institucionalisté proto mohou mít sklon k opatrnosti: je pravděpodobné, že TTIP vytvoří instituce, které nastaví podmínky výhodné především pro velký globální byznys.

Přirozeně ne každá mezinárodní instituce musí ve vztahu k trhu fungovat jako podpůrný element. Ačkoli Evropská unie nerealizuje žádnou sociální politiku, není ani zmocněncem globálního neoliberalismu. Pokouší se nicméně ovlivňovat trh prostřednictvím regulací, které mají přispět k naplňování legitimních sociálních cílů. Evropská unie například zřídila instituci Evropského soudního dvora, který v případech týkajících se volného pohybu pracovní síly opakovaně rozhodl v duchu Polanyiho volání po dekomodifikaci práce („práce je pouze jiným pojmenováním lidské činnosti, která patří k životu jako takovému“).[xiii]

Ideologické paradigma formuluje postoj k TTIP zhruba takto: bude třeba buďto vložit do TTIP záruky založené na sociálních principech, anebo úmluvu odmítnout. Dosavadní analýzy, které přijetí TTIP doporučují, většinou implicitně stojí na absolutní přednosti růstových očekávání před sociálně-ekologickými cíly. Pod praporem volného obchodu státy po celém světě snižují tarifní bariéry a uvrhují producenty do džungle globalizovaného trhu, často s negativními krátkodobými i dlouhodobými důsledky na domácí poměry. Jednoznačným trendem doby je vidět rezignaci státu na svoji úlohu v hospodářském procesu jako zvyšování efektivity tohoto procesu. Zatím posledním stádiem rozmachu globálního trhu je zakládání zón volného obchodu, v nichž je státu vnucena role „dopravního policisty“ dohlížejícího na dodržování předpisů, které pro sebe napsaly nejmocnější korporace.[xiv]

* * *

Pokud máme zastánce a odpůrce úmluvy TTIP rozčlenit z hlediska popsaných paradigmat, musíme postoj k volnému trhu brát v potaz jako jednu z determinant postoje k TTIP. Pouze strukturálně-materialistické východisko chápe trh jako přirozenou danost, která motivuje lidi k racionálnímu jednání, třebaže k této racionalitě je možné dospět různými cestami. Institucionální východisko považuje trh za lidský výtvor, resp. za něco, co má oporu v institucích vytvořených člověkem za účelem budování co nejefektivnějšího ekonomického uspořádání. A zastánci ideologického východiska, kteří s institucionalisty sdílí přesvědčení o umělosti trhu, pokládají trh za zcela nekompatibilní s lidskou přirozeností. Ve prospěch transatlantického partnerství se obvykle argumentuje právě v pojmech ekonomické racionality, kde se protínají očekávání rychlejšího ekonomického růstu s perspektivou naplňování dalších makroekonomických cílů (zvyšování investiční poptávky, snižování nezaměstnanosti). Nezdolnost této racionality vysvětlují Polanyi a jeho následovníci tím, že s příchodem ekonomického liberalismu se zrodil i nový způsob myšlení, v němž je idea trhu a jeho samoregulace centrem celého společenského systému. Dnes se ukazuje, že argumenty pro TTIP modifikují původní koncepci ekonomického liberalismu tím, že volný obchod prezentují jako cestu k hospodářskému růstu, a to i navzdory tomu, že za posledních více než čtyřicet let se tempo růstu v Evropě výrazně zpomalilo a je nepravděpodobné, že by v blízké budoucnosti mohla nějaká obchodní úmluva tento trend zvrátit.

Poznámky:

[i] http://ec.europa.eu/trade/policy/in-focus/ttip/about-ttip/

[ii] Herrmann, Ulrike. Free Trade. Project of the Powerful. Brussels, Rosa Luxembourg Stiftung 2014, s. 7-8.

[iii] Dobbin, Frank. „Why the Economy Reflects the Polity. Early Rail Policy in Britain, France, and the United States”, in: Mark Granovetter, Richard Swedberg, eds, The Sociology of Economic Life, Boulder, CO, Westview Press 2006, s. 401.

[iv] North, Douglass. „Structure and Change in Economic History“, in: Naazneen Barma, Steven Vogel, eds, The Political Economy Reader, New York, Taylor & Francis 2008, s. 175.

[v] Tamtéž, s. 177.

[vi] Tamtéž, s. 180.

[vii] Tamtéž, s. 181.

[viii] Caporaso, James; Tarrow, Sydney. „Polanyi in Brussels. Supranational Institutions and the Transnational Embedding of Markets“, International Organization 63, 2009, s. 596.

[ix] Polanyi, Karl. The Great Transformation, Boston, Beacon Press 1968, s. 126.

[x] Caporaso, James; Tarrow, Sydney, „Polanyi in Brussels“, s. 596.

[xi] Tamtéž, s. 597.

[xii] Gilpin, Robert. „The Nature of Political Economy“, in: Robert J. Art, Robert Jervis, eds, International Politics. Enduring Concepts and Contemporary Issues, New York, Pearson/Longman 2005, s. 285.

[xiii] Polanyi, Karl. The Great Transformation, s. 72.

[xiv] Gill, Graeme. The Nature and Development of the Modern State, New York, Palgrave Macmillan 2003, s. 229.

Autor: Pavel Rybář

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Národy v sekulárním čase: Hobsbawm a Benedict Anderson ke zrodu, vývoji a budoucnosti nacionalismu

Další články z rubriky

Full-time vs. part-time: Jak to funguje?

Rok 2019 a kryptoměny – Spadnou na úplné dno?

ČNB napravuje, nač sama zadělala

Vložit komentář