"Hrozba raketového útoku na Írán reálná je", rozhovor s Michaelem Romancovem

PhDr. Michael Romancov Ph.D. je politický geograf, který v minulosti působil na Katedře politologie a mezinárodních vztahů na Západočeské univerzitě, nyní působící především na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha a Fakultě sociálních věd na Univerzitě Karlově. Rozhovor byl pořízen v Plzni v rámci konání Konference o mezinárodní bezpečnosti a týká se především současného světového dění.

"Hrozba raketového útoku na Írán reálná je", rozhovor s Michaelem Romancovem

Rozhovor byl pořízen v Plzni v rámci konání Konference o mezinárodní bezpečnosti a týká se především současného světového dění.

Jaké dopady mohou podle Vás mít nedávné prezidentské volby v Rusku na směřování zahraniční politiky této země? Vidíte nějaké konkrétní problémy, které by mohly do budoucna vyvstat z možného znovu-ochlazení vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem?

Na zahraničně-politické směřování Ruska to nebude mít v krátkodobém horizontu vůbec žádný dopad, protože se na mocenské struktuře a tím pádem i na prioritách Ruska vůbec nic nemění. Vladimír Putin pouze vymění jeden významný post za druhý. Není tedy důvod předpokládat, že by došlo v oblasti zahraniční politiky k jakékoliv zásadní změně.

Pokud jde o vztahy se Spojenými státy, tak ony sice tyto vztahy jsou momentálně poněkud lepší, než byly v roce 2007, kdy Vladimír Putin pronášel známou mnichovskou řeč, ale na druhou stranu tyto vztahy nejsou ani nikterak dobré.

Příklad lze vidět v otázce plánu USA na vystavení systému protiraketové obrany, jehož jeden komponent měl být i v České republice.Američané se tohoto projektu pro střední Evropu vzdali, ale zatím se nezdá, že by se vzdali projektu jako takového a to je právě fakt, který Rusku i nadále vadí. Projekt se zatím pouze modifikuje, Obamova administrativa se rozhodla, že jeho základní prvky budou plně pod americkou kontrolou, jeho části budou umístěny na moři a na lodích a Rusové s tím mají pořád obrovský problém. Tedy jakmile se přejde od fáze těchto modifikací k fázi realizace, tak můžeme očekávat, že se Rusko začne opět ozývat velice hlasitým způsobem.

Jaké stanovisko zastáváte v otázce preventivního útoku ze strany Izraele na Írán v rekci na rozvoj íránského jaderného programu? S přihlédnutím k tomu, jak dlouho se již o možném útoku hovoří, je podle Vás tato hrozba reálná?

Já se obávám, že tato hrozba bohužel reálná je. A domnívám se, že izraelský útok na Írán nepřinese tomu regionu nic dobrého. Na druhou stranu ale také platí, že kdyby se Írán stal jadernou mocností, tomuto regionu by to také nic dobrého nepřineslo. Podle mne je tohle přesně ta situace, kdy se vybírá ze dvou zel a je jen otázkou, které z nich je to horší. Jaderný Írán je problém nejenom pro Západ nebo Spojené státy, ale také pro všechny monarchie okolo Perského zálivu. Navíc se jedná o oblast, na které je do značné míry energeticky závislý celý svět. Tímto se z toho tedy stává problém globální a já se nedomnívám, že by si kterákoliv velká světová mocnost přála existenci jaderného Íránu. Dnes tady máme situaci, jak bylo včera zveřejněno, že Američané požádali Sergeje Lavrova, aby předal Íránu poslední varování. Podle mne se nejedná o zcela poslední varování, protože to by nešlo touto oficiálně medializovanou cestou. Zdá se ale, že je to již významný signál směrem k Íráncům aby svého počínání zanechali. Pokud Írán i přesto neposlechne, což já zatím bohužel považuji za pravděpodobné, pak může dojít k tomu zmíněnému izraelskému raketovému útoku. Faktem je, že v té současné situaci by měl Izrael pravděpodobně jednu výhodu. Tou je ta skutečnost, že Sýrie se začíná destabilizovat a právě Sýrie byla tím nejbližším Íránským stoupencem, který se nachází bezprostředně na izraelských hranicích. Z toho tedy plyne jediná faktická výhoda. Pokud by ale k tomuto útoku skutečně došlo, bude situace velmi napjatá a velmi špatná.

Spojené státy se snaží Izrael odradit od možnosti přímého vojenského útoku na Írán, zároveň ale Izraelcům již nějakou dobu poskytují vojenský materiál takového typu, který by právě tomuto útoku napomohl. Co podle Vás stojí za těmito kroky a jaké záměry tím USA sledují?

Jedná se především o pokračování intenzivní spolupráce z 50. let mezi Izraelem a USA. Na druhou stranu Američané mají zkušenost z posledních let, která se jim nelíbí a tou je, že Izrael dává Washingtonu stále více najevo, že jejich zájmy jsou pro ně důležitější než zájmy USA. Při srovnání například se situací v 70. nebo 80. letech, Washington již dnes Izraeli zdaleka neposkytuje tolik materiálu, kolik poskytoval dříve. Situace se tedy již přeci jenom změnila. Ale další důvod, proč USA mají snahu podporovat Izrael je ten, že Izrael pro USA bezesporu představuje aktéra, který je dlouhodobě proamericky naladěn. Jedná se také o zemi, která kromě historických vazeb, má v USA silnou podporu v podobě židovské lobby. To je další fenomén, který tyto země spojuje.

Myslíte si, že USA podpoří tento případný útok a pokud ano, jaké to může vyvolat reakce v ostatních zemích, například v Rusku? Co všechno může agresivita směrem k Íránu iniciovat na mezinárodní úrovni?

Rusko je přesvědčené, že se USA chovají agresivně. To například jasně čiší ze všech Putinových projevů. K problematickým zemím jako je Afghánistán, Irák a Libye by pro USA přibyla další země v podobě Íránu. V tomto ohledu se to nedá příliš intenzivním způsobem vystupňovat, protože USA mají již (nejen) z ruského pohledu velmi špatnou pověst. Američanům by samozřejmě vůbec nevadilo, pokud by Izrael zlikvidoval potenciál Íránu vlastnit jaderné zbraně. Předpokládá se ale, že by Izraelci na jiné cíle již neútočili. Tím pádem by Íránu zbyla kapacita na to, aby začal například komplikovat provoz v Hormuzském průlivu a destabilizoval tak Perský záliv. A to je již věc, která by Američany donutila se v tomto konfliktu angažovat. I za předpokladu, že by byli Američané proti jakýmkoliv akcím proti Íránu, se nakonec může stát, že v důsledku izraelské akce, by se nakonec ve válce proti Íránu sami ocitli. A to z toho důvodu, že mají odpovědnost za ochranu plavby v Perském zálivu.

Jak moc by se změnilo postavení Íránu ve světě, konkrétně na Blízkém východě, pokud by Írán dokončil stavbu jaderné zbraně? Jak moc by se podle Vás změnily zájmy a strategie větších mocností v této oblasti?

Vezměme si příklad třeba z Indie. Ta sice disponuje jadernou zbraní, ale stejně to pro její postavení ve světě nic zásadního a signifikantního nepřineslo. To samé se týká Pákistánu. Ano, ten stát má jadernou zbraň, ale pokud nemá plnohodnotným způsobem vybudovány všechny ostatní atributy, které mohou tvořit moc, tak to je věc, která je izolovaná. Írán by si v případě vlastnictví jaderné zbraně pravděpodobně sliboval, že napadnout ho bude daleko komplikovanější, ne-li zhola nemožné, než kdyby zbraň nevlastnil. Není ale důvod, proč by se z důvodu vlastnictví jaderné zbraně měl stát například stálým členem Rady bezpečnosti OSN nebo jiné organizace. Stejně tak to není důvod, proč by mělo být zrušeno ekonomické embargo, které řada zemí vůči Íránu uplatňuje. Podle mého by se Írán díky vlastnictví jaderné zbraně mohl stát sice více obáván v očích těch, kteří se ho bojí již teď, ale rozhodně by se díky tomuto vlastnictví nestal být více milován od těch ostatních.

Domníváte se, že je postup ze strany Spojených národů a Ligy arabských států směrem k Sýrii a režimu Bašára al-Asada adekvátní? Jak daleko podle Vás může zajít situace tohoto vnitrostátního konfliktu? Vidíte zde možnost eskalace problému na mezinárodní úrovni?

Samozřejmě bychom viděli raději, kdyby postoj Ligy arabských států a OSN byl daleko tvrdší. Je zde zapotřebí postupovat velmi citlivým způsobem. Sýrie je něco zcela jiného než Libye. Nejen, že je v ní více lidí, ale ten režim je také daleko pevnější a lépe vnitřně strukturovaný. Baasistická strana má zcela jinou strukturu a větší schopnost ovlivňovat události uvnitř země, než měl Kaddáfí a jeho klan uvnitř Libye. V Sýrii je také více zbraní na straně režimu, sousedé jsou kvalitativně úplně jiní hráči, než v případě sousedů Libye. V případě Vámi zmíněné mezinárodní eskalace, by velký příliv uprchlíků do Turecka a do Jordánska nebo případný útok na Izrael samozřejmě otřásl mezinárodním společenstvím nesrovnatelně intenzivněji než to, co se dělo v Libyi. Dnes jsem při mé cestě do Plzně v rádiu zaslechl informaci, že jen za toto ráno překročilo hranice Turecka přes 1000 uprchlíků. Tam tedy pravděpodobně dojde k tomu, že Turecko začne zanedlouho signalizovat formování velkých sil uprchlíků kolem hranic, což je pro každou zemi vždy problém. Tito lidé museli opustit své domovy, mnozí z nich jsou zranění, všichni jsou vyděšení a to jsou věci, na které mezinárodní společenství bude muset reagovat. Osobně nevidím nic, co by umožňovalo domnívat se, že by byl konflikt v Sýrii ukončen v blízké době. Armáda očividně intenzifikuje násilí. Z té vzdálenosti, ze které já toto dění mohu sledovat a jen prostřednictvím západních sdělovacích prostředků, to vypadá, že na toto intenzivnější chování armády začínají také intenzivněji reagovat ti takzvaní povstalci. Množí se dezerce z armády, což na jednu stranu znamená oslabení toho režimu, na druhou stranu to znamená, že opozice bude moc rekrutovat tyto dezertující vojáky do vlastních řad a síly se možná začnou vyrovnávat. Obávám se, že situace v Sýrii ještě delší dobu zůstane taková, jaká je nyní. Tedy špatná především pro syrské obyvatelstvo, ale relativně schůdná pro její okolí, protože se konflikt nezačne přelévat mimo tuto zem. Alespoň prozatím.

Co za změnu v zahraniční politice by podle Vás přineslo zvolení republikánského kandidáta prezidentem USA v roce 2012? Myslíte si, že s novým prezidentem může přijít nějaká skutečná změna v zahraniční politice USA? Jak Vy sám vnímáte současně rozšířený názor o hegemonii USA v geopolitickém systému?

I v případě zvolení nového republikánského prezidenta by byla situace podobná, jako když byl zvolen Barack Obama. Rétorika, kterou vedl, šla v zásadě proti všemu, co v té době dělal prezident Bush. Ale v samotné praxi, tam je potom obrovské kontinuum. Já předpokládám, že něco podobného by nastalo i v tomto případě. Američané se chtějí oprostit od Iráku, což již víceméně splnili a také od Afghánistánu. A v této snaze bude pokračovat jakýkoliv americký prezident, ať bude dosazen kdokoliv. Rétorika tedy bude opět intenzivní, ale dopady na praxi budou velmi malé. Jednání bude postupné, bude to spíše evoluce než revoluce. USA mají bezkonkurenční geopolitické postavení, protože to je zatím jediná mocnost systému, která má plnohodnotně rozvinuté všechny kapacity, které ji umožňují globální působení. Předpokládejme, že i nadále zde budou aktéři, kteří se budou snažit dotáhnout na její úroveň. To znamená především Indie, Čína, Rusko, možná Brazílie. A jak já doufám, bude to do budoucna snad i Evropská unie.

Pracujete v současné době na nějaké konkrétní odborné publikaci? Jakého tématu se týká?

Právě jsem odevzdal tři větší statě, které budou publikovány v kolektivních monografiích. Ta první se věnuje problematice ropy a globálním aspektům těžby a přepravy. Tato stať by měla vyjít ve sborníku, jehož autorem je doktor Sulejmanov (PhDr. Emil Sulejmanov, Ph.D., pozn. redakce) z Fakulty sociálních věd. V jiném sborníku, ale od stejného autora a editora, zabývajícím se organizovaným zločinem vyjde stať věnovaná problematice pirátství. Poté v rámci Centra ekonomických a sociálních studiích Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy vyjde stať, která se jmenuje Zranitelnosti a propojenosti globální informační dopravně ekonomické infrastruktury.

Otázka na závěr: Je do budoucna pravděpodobný Váš návrat na Katedru politologie a mezinárodních vztahů v Plzni?

Návrat před rok 2007, kdy v Plzni bylo mé hlavní pracoviště a plný úvazek, je krajně nepravděpodobný. Nicméně pravděpodobnost toho, že bych na místní katedře politologie a mezinárodních vztahů přijal nějaké dílčí angažmá, se s každým semestrem razantním způsobem zvyšuje.

PhDr. Michael Romancov Ph.D. je politický geograf, který v minulosti působil na Katedře politologie a mezinárodních vztahů na Západočeské univerzitě, nyní působící především na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha a Fakultě sociálních věd na Univerzitě Karlově.

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Text neprošel jazykovou korekturou

Fotografie pořízena na konferenci

Autor: Marek Malafa

Student oboru Mezinárodní vztahy - britská a americká studia na Západočeské univerzitě v Plzni. Jeho zájmem a zaměřením jsou anglofonní země a vojenská historie.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

„Naše armáda se nemá za co stydět“, rozhovor s generálmajorem Miroslavem Žižkou

Další články z rubriky

Bývalý velvyslanec Petr Drulák o kauze Vrbětice: Jde o umrtvení vztahu, který pro nás měl smysl

Bývalá místopředsedkyně vlády Karolína Peake: Do vysoké politiky jsem vstupovala s jistou mírou naivity. Můj život je teď mnohem klidnější.

Žádný vojenský důchod. Chci být dál užitečný: Rozhovor s generálem Petrem Pavlem

Vložit komentář