Hledání kvality aneb jak se neutopit v průměrnosti

27. březen 2012 Petr Vrchota komentáře

Hledání kvality aneb jak se neutopit v průměrnosti

Nad Týdnem neklidu se rozhostilo ticho. Jedna zpráva však v posledních dnech nad těmi ostatními vznešeně ční. Ministr Dobeš končí! Neexistuje samozřejmě přímá souvislost mezi onou studentskou bouří, v novodobé české historii nevídanou, a odporoučením se dle hradního vyjádření „nejlepšího ministra školství za posledních dvacet let“. Nato jsme byli svědky vícera ministrových přehmatů, ať už se jednalo o obtíže s čerpáním dotací z fondů EU, předražené státní maturity, rozkmotření s akademickými obcemi, kontroverzní prodloužení akreditace plzeňských práv i přes stanovisko Akreditační komise či o „otcovskou“ výpomoc se seminární prácí pro jednu z ministerských úřednic. Josef Dobeš se prostě utopil ve svých argumentech a na Malé straně tak naposledy zalapal po dechu. Nepotápíme se s naším kapitánem ale i my všichni, jež jsme součástí bláznivého kolotoče jménem škola? Všechny události týkající se českého školství zatemňují samotný fundament vzdělávání – tj. razíme si vůbec správnou cestu při vzdělávání budoucích generací?

Jak si jako Češi stojíme v mezinárodním srovnání, to mohla potvrdit lednová Zpráva OECD nazvaná Reviews of Evaluation and Assessment in Education, Czech Republic, která na pozitivním soudu věru mnoho nepřidá. V oné zprávě se například píše, že u standardizovaných testů nejsou dostatečně brána v úvahu možná rizika a omezení, nebo že mrtvolně vázne komunikace mezi školou a rodiči, kteří často nemají správné informace o výsledcích svých dětí. Kriticky zpráva nahlíží na podceňování práce ředitele ve stávajících dosti sporadických hodnoceních a na prakticky úplnou absenci monitorování a posouzení výsledků žáků a studentů po určité období. Naráží také na bolavou patu českého školství, tedy že „není zřejmé, zdá má hodnocení práce učitelů sloužit primárně ke zlepšování jejich práce nebo jako nástroj kontroly a oceňování“.[1]

Učitelé se dostávají pod systematický tlak vedení školy, města či jiné samosprávné jednotky s cílem stoprocentně obsáhnout vyřčené požadavky, z jejichž nesplnění mohou být až sankcionováni. To z pedagogů vytváří zajatce. Mají striktně vykolíkované hřiště, což je vede k tomu, že splní jen to, co musí, a pochopitelně nepůjdou nad rámec svého času a vnitřní energie. Samozřejmě, neplatí to paušálně. Vždy se najdou tací, kteří proplouvají v řečišti svých povinností a mistrně se jim vyhýbají. Přesto jsme svědky neblahého trendu, jelikož se pak svádí souboj mezi těmi, co něco dělají (a dělat chtějí), a těmi, kteří si spokojeně předou v zákoutí své letargie.

Biflování: spása nebo hřích?

V podstatě už od základní školy se nám říká, že se musíme učit nazpaměť. Malá a velká násobilka, vyjmenovaná slova, Mendělejevovy chemické prvky, hlavní města států – na tento stručný výčet si teď vzpomínám. Memorování nevyhnutelně patří do učebního procesu. Nelze si kupříkladu představit, že bychom se obešli bez nosného pilíře každého cizího jazyka, tedy „šprtání“ slovíček. Jak se však postupně prodíráme vzdělávací hierarchií, nové a nové informace se na naše mozky řítí ze všech myslitelných směrů. Stává se, že přemírou informací ztrácíme schopnost rozlišit, co si máme uchovat v paměti a co raději vypustit. Není lepší vědět, co stálo na pozadí útoku na Pearl Harbor a k jakým následkům to vedlo, než vyrukovat s chladným datem 7. prosince 1941? Potřebujeme přehlednost, tedy lapidárně řečeno odpíchnout se od něčeho, co nám pomůže na naší cestě k vědění.

Není však načase právě toto myšlení přehodnotit a využít skryté vlohy v každém z nás? Tou vlohou je umění selekce. V dnešním informačně-technologickém věku je tak snadné „vygooglovat“ nebo jinak elektronicky zpracovat předložená fakta. Jako veskrze obtížnější se jeví jejich interpretace a polemika.

Filosof a někdejší politik Daniel Kroupa tvrdí: „takové obory, jako je filosofie a ostatní humanitní obory, učí myslet, učí kreativitě a právě tomu, že vzdělání se nedá redukovat na biflování.“[2] Neplatí to jenom pro humanisty. Zástupci přírodovědných a technických oborů se v tom také hravě najdou, neboť i oni musejí předvést něco ze své odbornostní výbavy, musejí umět obhájit svůj postoj, musejí umět unést kritiku a přistupovat na kompromisy. Jen to může být nápovědou jak obstát.

Jak se tváří academia?

Zastavme se na chvíli u toho, co trápí terciární vzdělávání. Vývoj porevolučních let velí k tomu, abychom navyšovaly stavy vysokoškoláků, jež dle odstoupivšího ministra stále nedosahují průměru zemí Evropské unie. Socialistické zřízení skutečně umožňovalo vystudovat vysokou školu pouze mizivému procentu populačního ročníku, a to často ještě ideologicky uvědomělým občanům a na oborech Bolševikovi neodporujících. Dnes jsme se ovšem dostali do fáze, kdy masovost předčila kvalitu. Od čerstvého absolventa střední školy již automaticky vyloudíte odpověď, že další stanicí bude ta či ona vysoká škola. Nelichotivá situace na trhu práce navíc povzbuzuje myšlenku na co nejdelší studium.

Vlastně se nic špatného neděje, zprvu napadne čtenáře. S kvantifikací vysokoškoláků ale neroste kýžená odbornost, je tomu spíše naopak. Všichni se průměrujeme, přizpůsobujeme davu a ústředním mottem zůstává „hlavně prolézt“. Jak mazaně se povedlo vytěsnit význam slova vysoká škola.

Je tedy opravdu nutné, aby drtivá většina populace se honosila vysokoškolským titulem a uměle tak budila dojem kultivovanějšího národa? Vždyť takto srážíme práci středoškoláků a učňů, kteří profesně rovněž mají své nezastupitelné místo ve společnosti. A pociťujeme to velmi silně, když nám pomalu nemá kdo vysmýčit komín, spravit potrubí či zavést v domě elektrickou rozvodnu. Tyto Pokustony uvrháváme do nástrah studia, ve kterých si často neumějí poradit a dříve či později je dobrovolně opouštějí. Notabene dehonestujeme úsilí vysokoškoláků pídících se po větším rozhledu s posléze variabilnější schopností uplatnit se. Vinou vzájemného osočování se pak oba tábory ocitají na úřadech práce, jedni pro nedostatečnou kvalifikaci, druzí sice s (pře)kvalifikací, ale pro neuplatnitelnost v nedýchatelném konkurenčním klimatu.

Tomu jednoznačně nahrává současný systém financování veřejných vysokých škol. Stát přispívá normativem – tedy částkou na jednoho přijatého studenta – a úplně se tak vytrácí kvalitativní oceňování. Zde je však třeba postupovat velmi obezřetně, jelikož s uvolněním pevných pout se nabízí prostor pro spekulace, pro nejrůznější zájmové skupiny, jež náležitě zužitkují nahozenou udičku. Nebude to jednoduché, ale za pokus to stojí.

Vláda možná už začala větřit příznaky začarovaného kruhu. Konečně. Minulý čtvrtek se premiér Petr Nečas vyslovil, že nechce, aby se z vysokých škol staly „fabriky na diplomy“. Navrhované reformy mají postihnout „notorické užívače“ přesluhující tři roky bakalářského a dva roky magisterského studia. Nově by si za rok navíc měli platit. Bakalářům se má znesnadnit přístupnost na navazující studium a v případě paralelního absolvování více škol bude neplacená pouze jedna. Změnit se má i ohlašované finanční zastřešení škol, kdy do evaluačního řízení se zahrnou získané kredity.

Nutno zde připomenout, jak složitý úkol si vláda předsevzala. V mnoha případech bude značně nelehké posoudit, jestli student úmyslně zneužívá momentální štědrosti anebo načerpává zkušenosti na výzkumném pobytu v zahraničí či obchází brigády, protože prostě není zbytí, protože bez praxe se po graduování leckdy stěží uplatní. Ani kredity nejsou nejprůhlednějším řešením, jelikož k jejich dosažení je nutno vyvinout rozdílnou snahu podle toho, na které univerzitě, fakultě, oboru a koneckonců i předmětu se zrovna nacházíte. Jsou však řešením s relativně malými ztrátami. Šéfredaktor České školy, Jan Wagner upozorňuje na skutečnost, že „chybějí tvrdá data“, která by kroky Nečasova kabinetu empiricky podložila.[3] V tom tedy máme znatelný deficit.

Závěr

Co spojuje všechny tyto tři faktory dohromady? Právě výše zmíněná selekce a úcta ke školám jako líhním pro budoucí význačné vědce, lékaře, techniky, právníky apod.

Příkladně to v Respektu vyjádřil Marek Vácha. „Snad nechci moc, když si přeji, aby škola sdělovala žákům a studentům, co se na planetě děje. Přál bych si, aby školství naplňovalo studenty úžasem z toho, jak svět funguje, aby na všech stupních poukazovalo na to, co ještě nevíme, abychom byli vyzýváni k pozorování, experimentování a přemýšlení.“[4] Já si přeji totéž a ještě navrch, aby naše vzdělávací ústavy neprodukovaly jen stroje neschopné vlastního úsudku a papouškující mediálně libozvučná klišé. Přeji si ale zároveň, aby pomocnou ruku, kterou pedagogové nabízejí, studenti zúročovali a nebrali to pouze jako nutné zlo.

Převládá pocit, že testováním se propracujeme k úspěchu. Spuštěním státních maturit, doufejme, nalezneme přímku, která důsledně oddělí gymnázia a střední odborné školy od učilišť. Podobně, rozřazením žáků v 5. a 9. třídách základních škol se má docílit vyšší kvality. Avšak pomineme-li koruny rozkutálené neznámo kam, vynořuje se tu něco mnohem principiálnějšího. Nesměřujeme oním testováním k ustrnutí samotného vzdělávacího procesu? Zdokonalujeme se v klikání, zaškrtávání, výběru ze čtyř až pěti možností, zatímco zanedbáváme ostatní učební látku. Na Západě tento postup zašel až tak daleko, že se od něj nejedny školy začaly odvracet.

Není podstatné, jestli uspokojíme tužby OECD, ale zdali se v kompetitivním prostředí starého kontinentu dokážeme mrštně orientovat. Doporučení zvenčí nám k tomu mají dopomoci. Máme tudíž i nadále vydržovat desítky škol (ať už veřejného či soukromého charakteru), stovky přebytečných oborů, které často duplikují obory již existující, a statisíce studentů, kteří si navzájem požírají pracovní místa? Takový systém je trvale neudržitelný. Nebo jinak. Lze jej synteticky udržovat, ale vždy na úkor kvality výuky. Proč nepodpořit ty instituce, které do společenského diskursu vnášejí nové poznatky, kritickou tóninu a tvůrčí způsob myšlení. Špičkové ústavy máme. Jasně to dokládá udělení prestižní mezinárodní akreditace EPAS dvěma magisterským oborům na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE.[5]

Přemýšlení bolí, jak by řekl klasik. Pakliže ta muka překonáme, můžeme se ohlédnout a zvolat: „Ano, zvládli jsme to!“ K tomu bude třeba projít trnitou stezkou, na jejímž konci lze stanout pouze spojením sil politiků, učitelů a v neposlední řadě rodičů a jejich ratolestí. Uf, VIVAT ACADEMIA!

Autor je šéfredaktorem e-Polis

Odpovědná redaktorka: Jana Rybářová

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://technet.idnes.cz/mate-na-vysokou-skolu-tak-si-to-vyzkousejte-fzw-/sw_internet.aspx?c=A070516_221959_sw_internet_dvr

[1] EDUin: (2012). OECD: Nedostatky a doporučení pro české školství. EDUin 30. 1. 2012, dostupné na http://www.eduin.cz/titulka/oecd-nedostatky-a-doporuceni-pro-ceske-skolstvi/, 23. 3. 2012.

[2] Bartoň, David: (2012). Reforma výuky a čím dál kvalitnější biflování. Přítomnost 1. 2. 2012, dostupné na http://www.pritomnost.cz/rozhovory/daniel-kroupa-01-rozhovor-univerzity.html, 23. 3. 2012.

[3] Vácha, Marek: 2012. Žádná věda. Underworld. Respekt 11/ 2012, s. 40.

[4] Wagner, Jan: (2012). Studio ČT24 22. 3. 2012, dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/porady/10101491767-studio-ct24/212411058280322/, 22. 3. 2012.

[5] Hadrabová, Kateřina: (2012). Dva magisterské studijní obory VŠE obdržely mezinárodní akreditaci EPAS. Economix 5. 3. 2012, dostupné na http://www.economix.cz/clanek/dva-magisterske-studijni-obory-vse-obdrzely-mezinarodni-akreditaci-epas/912, 23. 3. 2012.

Jak citovat tento text?

Vrchota, Petr. Hledání kvality aneb jak se neutopit v průměrnosti [online]. E-polis.cz, 27. březen 2012. [cit. 2021-01-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/hledani-kvality-aneb-jak-se-neutopit-v-prumernosti.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Petr Vrchota

Šéfredaktor e-Polis. Navštěvoval všeobecné gymnázium v Třeboni. V současné době dokončuje bakalářské studium oboru Mezinárodní vztahy - Britská a americká studia na Západočeské univerzitě v Plzni. Absolvoval certifikovaný program Robinson-Martin Security Scholars Program na Prague Security Studies Institute. Do jeho hledáčku spadají především témata politiky a společnosti ve Spojených státech amerických a Latinské Americe. Zabývá se rovněž otázkami mezinárodní bezpečnosti a lidských práv. Mezi jeho záliby patří cestování, cyklistika, tenis, jazyky, hudba všech žánrů, občasné muzicírování na hudební nástroje a kvalitní knihy s dávkou napětí i faktu. V redakci e-Polis působí od října 2010.

[Nahoru ↑]