Hitlerův mýtus a sociální podstata zla
12. květen 2012 Andrea Vyhnalíková komentářePo druhé světové válce vyvstala otázka, jak zabránit opakování zásadních politických chyb meziválečného období. Nově vybudovaný politický systém obsahuje řadu brzd a protivah, které mají zabránit opakování politické krize z třicátých let minulého století. Současný vzestup extrémně pravicové strany však vyvolává obavu, že diktatura není minulostí a může být kdykoliv ve větší či menší míře obnovena.
1 Úvod
Po druhé světové válce vyvstala otázka, jak zabránit opakování zásadních politických chyb meziválečného období. Nově vybudovaný politický systém obsahuje řadu brzd a protivah, které mají zabránit opakování politické krize z třicátých let minulého století. Současný vzestup extrémně pravicové strany však vyvolává obavu, že diktatura není minulostí a může být kdykoliv ve větší či menší míře obnovena. Gesine Schwannová hovoří dokonce o problému ničivé moci dvojí morálky, který se přenáší z generace na generaci.[1] Otázka mechanismů bránících kumulaci moci v rukou jednoho člověka byla vyřešena více než uspokojivě, avšak psychologické mechanismy, které vedly až k vzestupu Nacionálně socialistické strany a usurpaci moci Adolfem Hitlerem zůstávají stále nevysvětleny nejspíše proto, že výše uvedené skutečnosti a v období druhé světové války páchané zločiny proti lidskosti byly chápány jako odbočení lidstva na cestě k modernitě. Řada příkladů států Afriky a Latinské Ameriky tuto mylnou domněnku vyvrací. Jak mohlo dojít ke vzestupu extrémně pravicového radikála, který měl jen nemnoho obdivovatelů z řad nejradikálnějšího křídla Nacionálně socialistické strany? Jak je možné, že Hitlerův mýtus přetrval v určité podobě až do současnosti? Na tyto otázky se pokouší odpovědět britský historik Ian Kershaw ve stejnojmenné práci.
2 Tři éry Hitlerova mýtu
Kershaw člení období existence Hitlerova mýtu do tří časově vymezených etap, o nichž budu podrobněji hovořit v následující části tohoto rozboru:
a) vytváření mýtu – do roku 1933,
b) upevnění mýtu – 1933-1936,
c) rozpad mýtu – od 1943
Abychom pochopili, proč Hitlerův mýtus přetrval i dlouho po svém rozpadu, musíme stručně pohovořit také o ekonomických, sociálních a politických aspektech vzniku nacistické diktatury. Vznik Výmarské republiky byl doprovázen rozsáhlou ekonomickou krizí – nově vzniklá republika se musela potýkat s dědictvím německého císařství v podobě válečných reparací a ztráty průmyslových území a v důsledku těchto problémů i s problémy sociálními, jako byla nezaměstnanost a propad středních vrstev do chudoby. Významnou roli sehrála i politická krize z počátku existence republiky, jež ovlivnila pozdější politický vývoj Německa, a působení antidemokratických extrémně pravicových uskupení.[2] Přejděme nyní k hlavnímu tématu této eseje, a to Hitlerově mýtu a míře jeho vlivu v poválečném období.
2.1 Počátky Hitlerova mýtu
Jak uvádí Kershaw v první části knihy, princip vůdcovství nebyl v německém politickém myšlení ničím novým. Kořeny principu vůdcovství sahají do počátku německého národního obrození k politickým představám a mytické vizi germánského vedení (Kershaw:2009:22). Tento princip byl součástí politického myšlení nacionalistické extrémní pravice dávno před vzestupem Adolfa Hitlera a lze jej považovat za jednu s ústředních myšlenek protidemokratického hnutí (Kershaw:2009:21). Termín vůdce původně nahrazoval oslovení předseda strany a poprvé byl použit roku 1921 ve stranických novinách Volkischer Beobachter – Adolf Hitler byl takto oslovován ve spojení se svými proslovy o své nepostradatelnosti pro NSDAP a své ambice. Oficiálním titulem se oslovení náš vůdce stalo po pochodu na Řím a schůzi v mnichovské pivnici v roce 1922. Počátek dvacátých let dvacátého století je poznamenán obrazem Hitlera jako schopného demagoga a naháněče nových členů a sympatizantů, kterého však uvnitř strany berou vážně pouze přívrženci nejextrémnějšího křídla. Vnímání Hitlera jako pouhého nástroje získávání podpory se změnil v období jeho věznění v Landsbergu. Role mučedníka mu vynesla obdiv i dosud umírněných stranických kolegů demoralizovaných po nezdařeném puči roku 1920. Dosavadní zastánce pseudosocialistického křídla uvnitř NSDAP Joseph Goebbls se stal skalním přívržencem Hitlerových extrémně pravicových myšlenek. Právě Goebbls významně napomohl vytváření Hitlerova mýtu prostřednictvím chvalozpěvů a projevů ve stranickém tisku i na veřejných vystoupeních. Ke sjednocení roztříštěné strany přispělo kromě osoby vůdce také zavedení jednotného pozdravu roku 1926.[3]
Roku 1929 se stala NSDAP druhou nejsilnější stranou v Říšském sněmu a roku 1933 se mýtus nového vůdce, který vyvede Německo ze sociální, politické i ekonomické krize rozšířil na téměř všechny vrstvy obyvatelstva, a to i přes skutečnost, že katolické kruhy a organizované dělnictvo zůstávaly vůči masivní propagandě relativně imunní.[4] Systém masové propagandy a nátlaku by nemohl být nikdy účinný, kdyby chyběla třetí podmínka, a to zdánlivé úspěchy ekonomické a sociální politiky. Kershaw uvádí příklad Gunzburského mostu z roku 1933, kdy byla jeho dostavba zahájena. Kershaw k této události uvádí pozoruhodnou větu: „ To, že se most začal stavět již před Hitlerovým nástupem k moci v roce 1932, nebylo zmíněno. To, že Gunzburg nedostane svůj přístav, ačkoliv se o tom v roce 1933 mluvilo, neměli obyvatelé města vědět. Důležité bylo, že se věci obracejí k lepšímu.“ Tato věta přesně vystihuje to, na čem byl Hitlerův mýtus vystaven. Podstatnější než skutečné zlepšení ekonomické situace nebo skutečná realizace příslibu stavby mostu bylo vytváření dokonalé imaginace, jejímž cílem bylo především vytvářet představu, že vůdce pozitivně ovlivňuje a řídí všechny stránky života jak ve veřejné, tak i v soukromé sféře. Téhož roku se začínají projevovat první viditelné známky, že kult osobnosti zasáhl celou společnost. K Hitlerově domu mířily stovky poutníků. Byl zaveden povinně nacistický pozdrav a zakázány nenacistické politické strany. Bouřlivý potlesk vyvolal Hitlerův projev z 1. 11. 1933, v němž hovořil o tom, že požadoval čtyři roky, aby Německo zbavil bídy a nezaměstnanosti, a rovněž projev říšského ministra zemědělství Darrého vyvolal bouřlivý potlesk. Dalším znamením rozšíření Hitlerova kultu byly výsledky plebiscitu o souhlasu s politikou vlády. Přestože plebiscit nenabízel možnost vyjádřit názor v tajném a svobodném hlasování, souhlasilo s politikou říšské vlády 90 % účastníků, a v následných volbách do Říšského sněmu získala NSDAP 87,8 % (Kershaw:2009:70). Tyto výsledky byly ještě potvrzeny výsledkem plebiscitu v koncentračním táboře Dachau, který nebyl považován za baštu stoupenců NSDAP, který činil 99,5 % kladných hlasů pro říšskou politiku (Kershaw:2009:70). Ti, kteří se vyslovili proti říšské politice anebo vůbec nehlasovali, byli v menšině. Zavedení jednotného pozdravu a zdání zlepšení ekonomické situace odstřihlo všechny, kdo s Hitlerovou politikou nesouhlasili anebo o ní pochybovali.
K posílení Hitlerova obrazu jako obnovitele pořádku a blahobytu přispěla Rohmova aféra z června 1934 v historri známá pod názvem Noc dlouhých nožů. To, co bylo ve skutečnosti politickou čistkou, bylo prezentováno jako spravedlivé potrestání spiknutí proti obnovenému pořádku a stabilitě.[5] Svou roli také sehrály obavy z nových nepokojů. Tímto činem byla likvidována zákonnost, avšak byl obecně vnímán jako záchrana před katastrofou. Slovník, který Hitler použil v projevu, hovořil o spiklencích jako o vředu, který je nutno vypálit, a obracel pozornost k negativním vlastnostem SA, především homosexualitě. Terminologie použitá v projevu měla navodit obraz něčeho negativního a patologického stejně jako tomu bylo u terminologie použité v protižidovských projevech.[6]
Shrneme-li shora uvedené skutečnosti, můžeme pozorovat několik hlavních rysů vývoje Hitlerova mýtu:
- již před vlastním vznikem Hitlerova mýtu existovaly nenápadné signály jeho vytvoření, například způsob oslovení a vytváření obrazu mučedníka trpícího za vyšší ideály,
- Hitlerův mýtus nevznikl spontánně přirozenou autoritou, ale byl vytvořen uměle jeho příznivci,
- Hitlerův mýtus vznikl a začal se rozvíjet ve chvíli, kdy Hitler sám uvěřil, že pouze on je předurčen vyvést Německo z krize a obnovit pořádek,
- k vytvoření mýtu byl využit systém polopravd a upravování skutečností, který působil na mentalitu především dělníků a středních vrstev,
- spojování těch, kdo Hitlerovu mýtu nepodlehli anebo byli jeho odpůrci s negativními vlastnostmi a jevy a využívání slov označujících patologické jevy a stavy při hovoru o nich.
2.2 Rozpad Hitlerova mýtu
Jak jsem již uvedla v předchozí kapitole, koncem třicátých let dvacátého století byl Hitlerův mýtus téměř kompletní, avšak scházela jedna velmi důležitá součást mýtu, a to obraz geniálního vojevůdce. Již ve druhé polovině třicátých let byl Hitler ukazován na filmovém plátně na vojenských přehlídkách a cvičeních. Počáteční vojenské úspěchy daly vzniknout obrazu geniálního stratéga a vojevůdce, avšak tento mýtus šlo udržet jen do chvíle než se omezení dotkla i samotných Němců.[7] Postupně se vytvářela mlčící většina, která sice nevyslovovala otevřený odpor k Hitlerově politice anebo pouze zaobaleně, avšak v jejím středu se již formoval otevřený odpor. Na veřejnost prosakovaly zprávy o masovém vraždění Židů, válečných zajatců a o likvidaci zdravotně a mentálně postižených v ústavech. Přelomem v postupném rozpadu Hitlerova mýtu se stala bitva u Stalingradu. Obraz Hitlera jako geniálního vojevůdce se zakládal na jistotě brzkého vítězného ukončení války, tyto naděje však byly zmařeny. Většina obyvatel považovala za nemyslitelné, že by Vůdce mohl prohrát bitvu a že by německé velení nebylo na podobnou situaci, jaká nastala u Stalingradu, připravena, a to jak vojensky, tak logisticky.[8] Tyto shora zmíněné události spolu s vnitřními problémy, které nastaly, přestože Hitler ve svém projevu proneseném po stalingradské porážce slíbil nesmiřitelný boj korupci a zanedbání povinností, byly začátkem konce Hitlerova mýtu.
Zatímco Hitlerův mýtus slábl u těch skupin obyvatelstva, které byly schopny v celé šíři pochopit rozsah uměle vytvořené virtuální reality a její dopady, u některých skupin zůstal tento mýtus velmi silný. Do této kategorie se řadí fanatičtí nacisté, u nichž se stále projevovala loajalita vůči Hitlerovi, mlčící většina, a mládež, která neměla žádnou historickou a sociální zkušenost a byla proto snadno ovlivnitelná. Přestože tyto skupiny byly pilíři Hitlerovy moci, Hitlerův mýtus postupně ztrácel na síle. S Hitlerovou smrtí 30. dubna 1945 došlo i k rozpadu mýtu, po němž následoval šok v podobě pohlédnutí do tváře hrůzné realitě koncentračních táborů a válečných zločinů. I přes odhalení skutečného obrazu koncentračních táborů a hrůz válečných zločinů v plném rozsahu a postupné denacifikaci a demokratizaci Německa koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let dvacátého století přetrval Hitlerův mýtus v různé intenzitě ve všech společenských vrstvách.[9] Vyvstává tedy nutně otázka, proč tomu tak bylo. Právě na tuto otázku se pokouší odpovědět již výše zmíněná Gesine Schwannová v knize Zamlčovaná vina.
Skutečnost, že pachatelé válečných zločinů jednali pod vlivem zmanipulované mysli, je nezbavuje odpovědnosti za to, co se odehrálo během druhé světové války. Propaganda, úřední definice nepřítele, postupné vymazávání individuálního svědomí a jeho nahrazení svědomím byrokratické organizace a struktury proměnily mnoho lidí v diváky v římském Koloseu rozhodující o životě a smrti tisíců až milionů novodobých gladiátorů. Přestože se jak ti, kteří se přímo podíleli na válečných zločinech, tak ti, kteří k nim pouze přihlíželi a tím je legitimizovali, mohli hájit a argumentovat rozkazem nadřízených, nezbavuje je to plné odpovědnosti za shora zmíněné skutky.[10] Po rozpadu Hitlerova mýtu a skončení druhé světové války tedy vyvstala otázka, jak se přímí podílníci na nacistickém režimu i by-standers postaví k vlastní zodpovědnosti za činy spáchané během druhé světové války. Dle Schwannové se mnoho aktivních činitelů i pasivních podílníků na nacistickém režimu pokusilo vyrovnat se s hrůznou minulostí tím, že ji vytěsnili ze své paměti. V mnoha rodinách, v nichž vyrůstala poválečná generace, bylo téma nacistických zločinů tabu. Mnozí Němci si odmítali přiznat vlastní díl zodpovědnosti za to, co během druhé světové války činili, poválečná generace tedy vyrůstala v podmínkách dvojí morálky, kdy byla na jedné straně respektována demokratická pravidla a na straně druhé byly zamlčovány, a dokonce ospravedlňovány činy páchané za druhé světové války. Právě tato výše popsaná skutečnost byla dle Schwannové příčinou přežití Hitlerova mýtu u poválečné generace.
2.3 Hlavní znaky Hitlerova mýtu
Ze shora uvedených skutečností můžeme vymezit několik hlavních znaků Hitlerova mýtu:
- aby mohl být mýtus vytvořen musely být splněny následující podmínky: existence historického mýtu o silném vůdci sjednocujícím národ, mimořádná událost, charismatická a zároveň snadno manipulovatelná osoba a přístup k moderním komunikačním prostředkům,
- latentní fáze mýtu, kdy potenciálního vůdce podporuje pouze úzká skupina z řad nejextrémnější pravice a zlomový okamžik, kdy začínají k němu obracet svou pozornost i ostatní členové,
- hlavním tvůrcem mýtu není vůdce sám, ale lidé, kteří mají zájem na tom, aby byl mýtus vytvářen a šířen (další členové strany snažící se dostat se na špičku ve stranické hierarchii),
- mýtus vzniká ve chvíli, kdy potenciální vůdce uvěří propagandě, která je o něm šířena,
- podpora mas směřovaná vůdci je postavena na uměle vytvářené víře ve zlepšení ekonomické, sociální a politické situace a na vytváření společného nepřítele,
- mýtus se rozpadá ve chvíli, kdy na osoby, které mu uvěřily, dopadají jeho negativní důsledky,
- mýtus může v mentalitě lidí přežít i dlouho po svém zániku.
Můžeme tedy říci, že Hitlerův mýtus odvozoval svou legitimitu od uměle vyvolané potřeby mas odevzdat své osudy do rukou silného vůdce, který dokáže vyřešit ty ekonomické, sociální a politické problémy, které jsou v krizové situaci neřešitelné, a vytvářel zdání normality. Právě tento výše zmíněný faktor sehrál důležitou úlohu v poválečném přetrvání Hitlerova mýtu v mentalitě poválečné generace.
3 Hitlerův mýtus, jeho přežití a otázka viny
Dalším výrazným rysem Hitlerova mýtu, který si zaslouží zvláštní pozornost, je otázka zodpovědnosti za takové činy, jako je masové vyvražďování Židů či otrocká práce nuceně nasazených a odvlečených obyvatel nacisty okupovaných území v podzemních továrnách. Jak silný byl pocit (ne)viny osob, které se podílely na výše zmíněných skutcích i na chodu celého systému, ukazuje film Norimberský proces, v němž je hlavní hrdina, starý americký soudce, vystaven jednak tlaku demokratických a mírových sil na tvrdé potrestání válečných zločinců jednak tlakům z Hitlerova mýtu se zcela nevzpamatovaných příslušníků bývalých nacistických elit a zastánců strategie využití funkčních lidských i vědeckých zdrojů poraženého nepřítele. Jinými slovy řečeno výše zmíněný soudce byl vlivem těchto tlaků sám vystaven pochybnostem o správnosti vedení soudního procesu s funkcionáři nacistické justice i o jejich vině. Sociolog Zygmunt Bauman vysvětluje popírání viny silou vězňova dilematu, jehož mechanismus si vysvěltíme v následujícím odstavci, otázkou však zůstává, proč si někteří političtí a justiční činitelé i by-standers přiznali odpovědnost a vinu a jiní nikoli a proč síla Hitlerova mýtu nepominula ani desetiletí po jeho rozpadu. Právě na tyto shora uvedené otázky se pokusím odpovědět v této kapitole.
Abychom pochopili, proč byl pocit neviny a nezodpovídání za činy páchané v období nacismu, jejich zjevné a přímé schvalování či mlčení k nim tak silný, musíme si vysvětlit mechanismy fungování vztahů v nacistické hierarchii. Podíváme-li se na vztahové vazby uvnitř této hierarchie, můžeme říci, že tyto vazby byly založeny na principu a mechanismu vězňova dilematu.[11] Pro všechny bylo určitým způsobem výhodnější spolupracovat a vyhnout se tak tlakům a sociální a občanské exkluzi, přičemž této exkluzi mohl být vystaven kdokoliv, kdo byl již předem označen za viníka, kdo projevil s některým rozhodnutím či jednáním zjevný nesouhlas, provinil se proti řádu a pravidlům hierarchie či se dokonce postavil vůči ní do opozice.Otázka, jenž nutně vyvstává z výše uvedených skutečností, nezní, do jaké míry je daný národ vinen za utrpení, které způsobil skupině označené za nepřítele, ale zda a nakolik přijal každý jedinec důsledky odpovědnosti za své rozhodování, jednání a konání v minulosti.
Karl Jaspers rozlišuje dva typy viny – výčitky zvenčí, které jsou vyslovovány s vůlí uvalit trest a volat k zodpovědnosti, a výčitky vnitřní – individuální odpovědnost, přičemž uplatňování prvně jmenované zodpovědnosti má smysl pouze jestliže se jedná o politický zločin a politickou vinu (Jaspers. Karl. Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. 1.vyd. Academia. Praha. 2006, s. 13). Prvně jmenovanou odpovědnost však můžeme uplatňovat pouze do určité míry. Jednotlivci mohou být za zločiny páchané během konfliktu potrestáni, avšak je nesmyslné kolektivně morálně odsoudit celý národ, morální odpovědnost je tedy individuální záležitostí každého jedince (Jaspers. Karl. Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. 1.vyd. Academia. Praha. 2006, s. 13). Karl Jaspers postřehl u Němců, že ty, kteří se přímo či nepřímo podíleli na zločinech nebo k nim byli lhostejní, lze rozdělit do několika skupin. První skupinou jsou lidé, kteří morální odpovědnost vůbec nepociťují, jakými byli například samotný Hitler a jeho komplicové, do druhé skupiny se řadí ti, kteří žili život v masce, tedy navenek byli loajální, ale vnitřně nesouhlasili, což s sebou nutně neslo morální vinu,třetí skupinou jsou pak lidé, kteří žili v zajetí falešného svědomí, jinými slovy řečeno věřili, že pro svoji vlast i pro druhé činí to nejlepší a po procitnutí se ocitli v nejistotě a pochybnostech, na co se mohou ještě spolehnout, když je zklamalo svědomí (Jaspers. Karl. Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. 1.vyd. Academia. Praha. 2006, s. 38). Tady nutně vyvstává otázka, v čem spočívaly a spočívají kořeny zla? Bible říká následující: Buď poddán vrchnosti, která má nad tebou moc, avšak obsah tohoto rčení byl v Německu třicátých let dvacátého století zdegenerován na slepou poslušnost (Jaspers. Karl. Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. 1.vyd. Academia. Praha. 2006, s. 38). Jinými slovy řečeno žádný z přímých podílníků na zločinech proti lidskosti, ani těch, kteří se jich účastnili nepřímo jako pozorovatelé či spolupachatelé, nevykazovali žádné známky psychické poruchy či deviace, ani sociopatie. Výše uvedené skutečnosti navozují řadu otázek, z nichž nejpodstatnější je otázka následující: Jestliže nebyly zločiny páchané ve jménu Hitlerova mýtu nebylo výsledkem deviantního jednání, je možné, že se něco podobného může odehrát v jakékoliv zemi a v jakékoliv době? Dříve než odpovíme na tuto otázku, musíme si ozřejmit sociálně psychologické mechanismy, které utvářejí sociální produkci zla.
Již sama výše nastíněná otázka zpochybňuje již od dob osvícenství tradovanou domněnku, že být členem civilizované společnosti je samo o sobě zárukou, že nikdo nebude ostrakizován či dokonce určen k fyzické likvidaci pro pouhou skutečnost, že spadá do skupiny, jež byla označena za původce zla. Milgramova hypotéza, že se krutosti vůči druhému mohou dopouštět i jinak spořádání občané poslušní zákonů a mocenských autorit, tento pocit jistoty a bezpečí vyvrací.[12] Jinými slovy řečeno krutost vůči druhému koreluje jen velmi málo s osobními vlastnostmi jednotlivce, ale nacházíme mnoho korelací mezi krutostí a vztahem autority a podřízenosti (Bauman. Zygmunt. Modernita a holocaust.1.vyd. SLON. Praha. 2003 (Zygmunt Bauman 1989. překlad Jana Ogrocká), s. 213). Významnou úlohu hraje rovněž sociální vzdálenost pachatele a oběti, tedy míra degradace osobnosti druhého i jeho osoby na pouhý objekt. Jinými slovy řečeno čím ochotnější je jedinec podléhat příkazům autority a čím anonymější a vzdálenější potenciální oběť je a čím více zapadá do obecné definice, tím menší jsou výčitky svědomí potenciálních pachatelů. Vyznavači Hitlerova mýtu, kteří se dopouštěli krutostí na svých spoluobčanech, sousedech i na cizincích, by za běžných politických a sociálních podmínek prošli bez problémů psychologickýmí i běžnými psychiatrickými testy, jakými procházejí vojáci či policisté, přesto se z nich stali pachatelé či alespoň spolupachatelé a spoluviníci nejzávažnějších zločinů proti lidskosti (Bauman. Zygmunt. Modernita a holocaust. 1.vyd. SLON. Praha. 2003 (Zygmunt Bauman 1989. překlad Jana Ogrocká), s. 213). Z výše uvedené věty nutně vyplývají dvě pro současnost závažné otázky: Jak se z běžného poctivého občana může stát pachatel brutálních činů? Proč shora jmenovaní občané odsuzují krádeže a vraždy spáchané individuem, ale za to, co Zygmunt Bauman nazývá kategorizačními vraždami odmítají přijmout svůj díl zodpovědnosti nebo v případě, že byli pachateli či přímými podílníky na nich, odmítají převzít plnou zodpovědnost?[13]
Odpověď na první z výše nastolených otázek spočívá ve třech podmínkách, při jejichž splnění existuje silná tendence odhodit morální zábrany vůči zvěrstvům, a to a) schválení autoritou b) rutinizace jednání c) dehumanizace oběti (Bauman. Zygmunt. Modernita a holocaust. 1.vyd. SLON. Praha. 2003 (Zygmunt Bauman 1989. překlad Jana Ogrocká), s. 55). První dvě podmínky jsou těsně spjaty s byrokratickou organizací. Každy jedinec si během svého vývoje utváři žebříček individuálních hodnot a norem, které se stávají známkami jeho identity.V rámci byrokratické organizace může dojít k odložení těchto individuálních hodnot a norem a k jejich nahrazení etikou organizace. Místo svědomí nastupuje loajalita a místo osobní cti a důstojnosti disciplína (Bauman. Zygmunt. Modernita a holocaust. 1.vyd. SLON. Praha. 2003 (Zygmunt Bauman 1989. překlad Jana Ogrocká), s. 55). Hovoříme-li o prvních dvou podmínkách, nemůžeme se stručně nezmínit o podmínce – dehumanizaci potenciální oběti. Obecně platí, že čím fyzicky i psychologicky vzdálenější je oběť od pachatele a čím racionálnější je organizace jednání, tím snazší je působit utrpení (Bauman. Zygmunt. Modernita a holocaust. 1.vyd. SLON. Praha. 2003 (Zygmunt Bauman. 1989. překlad Jana Ogrocká), s. 217).Převedeme-li tuto výše uvedenou větu do srozumitelnější řeči, můžeme z ní vyvodit následující poznatek: Nejen fyzická, ale i psychologická oddělenost oběti od pachatele, tedy její vyloučení ze soudržnosti pachatelů je nutnou podmínkou k tomu, aby druzí jmenovaní necítili výčitky svědomí, ani morální zábrany (Bauman. Zygmunt. Modernita a holocaust. 1.vyd. SLON. Praha. 2003 (Zygmunt Bauman. 1989. překlad Jana Ogrocká), s. 217). Fyzická blízkost a průběžná spolupráce pachatelů naopak posiluje tendence k solidaritě a skupinovému cítění vznikajících na základě společného přesně rozfázovaného jednání.
Anatomii přeměny běžného občana v pachatele zločinů proti míru a lidskosti můžeme tedy shrnout do následujících bodů:
- lidé, kteří za běžných sociálních a politických podmínek odsuzují mučení, krádeže a vraždy, se snadno mohou stát pachateli těchto činů, přikáže-li je autorita a jsou-li individuální morální hodnoty a normy nahrazeny kolektivními pravidly byrokratické organizace,
- čím větší je psychologická a fyzická vzdálenost oběti, tím menší jsou morální zábrany pachatele,
- soustavná spolupráce a fyzická blízkost posilují u pachatelů pocit soudržnosti a solidarity,
- morální zábrany a pocit zodpovědnosti jsou vymazány ve chvíli, kdy jsou zločiny proti lidskosti schváleny autoritou, jednání je rutinizováno a oběti dehumanizovány,
- jsou-li pachatelé v důsledku fyzické a psychologické vzdálenosti oběti ušetřeny pohledu na výsledky své činnosti, ztrácí se pocit morální zodpovědnosti.
V předchozích řádcích jsme hovořili o sociálních a politicko-psychologických mechanismech utvářejících ztrátu individuálních morálních hodnot norem a zábran, v následující kapitole pohovořím o čistě psychologické stránce utváření ztráty morálních hodnot a norem všeobecně.
3.1 Psychologické aspekty otázky odpovědnosti za zločiny v období holocaustu
Na první pohled slušní občané jsou schopni dopouštět se v soukromém životě řady skutků, které by nespáchali na žádném jiném člověku. Lidé, kteří milují své manželky, manžele, děti a příbuzné, jsou schopni páchat velmi kruté zločiny na ženách, dětech a mužích, kteří také milují své blízké. V předchozí kapitole jsem již vysvětlila politické a sociálně-psychologické mechanismy vedoucí ke vzniku zla, nymí si vysvětlíme, jaké čistě psychologické mechanismy vedou ke vzniku takových činů, jako je mučení či kategorizační vraždy. Tyto shora jmenované formy zla nabývají v podmínkách moderní společnosti stále nenápadnějších obrysů (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 27) .[14] Jak říká ve své knize nazvané Modernita a holocaust Zygmunt Bauman, lidé se naučili odvracet tvář od ošklivosti. Právě aréna mlčení je živnou půdou pro vznik a rozvoj zla (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 27). Aréna mlčení vytváří prostředí nevědomosti, neznalosti a dezorientace, které je matoucí jak pro oběti samotné, tak pro přihlížející.Pravda se ztrácí, není možné ji rozpoznat, proto také pachatelé zla dostávají souhlas nejen od přihlížejících, ale dokonce i od obětí samotných, a tím i potvrzení legitimity jednání (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 27).[15] Jinými slovy řečeno pachatel je chráněn jednak mlčením přihlížejících, jednak mlčením obětí a nevědomostí a neznalostí obou skupin.
V dětství lidský jedinec obvykle trpí nejistotou ohledně přijetí, lásky a materiálního zajištění, v dospělosti se tento strach postupně vytrácí, avšak zažije-li jedinec traumatizující událost, ocitá se opět v situaci dítěte, které se obává toho, že nebude materiálně zajištěno, přijímáno a milováno, nemá ale již jistotu, že budou tyto výše zmíněné potřeby naplněny (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000),. s. 29) Krizová situace podrobuje jedince těžkým zkouškám pevnosti jejich individuálních morálních hodnot a norem, v nichž se projevují všechny dosud pečlivě skryté antipatie a povahové rysy. Jedinec se cítí bezpečně pouze v prostředí svého domova, své rodiny či své vlasti, svět venku je nepřátelský a zlý. Tyto výše zmíněné nejistoty vedou jedince k ústupu z buberovské diády JÁ-TY, tedy se izoluje od druhého (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29).[16] V důsledku zrušení vztahu JÁ k TY se jedinec uchyluje k patologickému narcisismu a připisuje toto své osamění na vrub oběti (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29). Odcizení JÁ a TY vede nejen k posílení destruktivní obrany, ale také k návratu k raným vývojovým formám, jimž je cizí odpovědnost za minulost (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29).[17] V praxi to znamená, že jedinec anebo skupina jedinců žijí stále v přítomnosti – není minulost, na niž by se dalo vzpomínat a vyvodit z ní poučení, ani budoucnost. Chybí také vlastní individualita, vlastní já s vlastní stupnicí morálních hodnot, a tedy i smysl pro odpovědnost za vlastní činy. Jinými slovy řečeno reflexe minulosti je nahrazena jejím soustavným přepisováním (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29). Následkem přepisování minulosti vytvoří mravní zkaženost jedince takové prostředí, v němž činy nejsou skutečností, nejsou skutečné anebo je vlastně nepácáhá on (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29).
Zlé skutky páchané jedinci nebo skupinou jedinců jsou zastírány nejen v předchozím odstavci popsanými procesy, ale také chováním oběti samotné. Zlo je před obětí odhalováno, ale zároveň také zastíráno. Jedinec, jenž páchá zlo, jedná zcela otevřeně, avšak dokáže tyto skutky zapírat, anebo oběť vysílá do celého světa svědectví o zločinech, které jsou na ní páchány, pachatel však zničí důkazy o zločinu (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29).[18] Minulost je přímo před očima oběti vymazávána, přítomnost zatemňována (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29). Celý tento výše popsaný proces vymazávání minulosti a zatemňování přítomnosti může fungovat a tedy i udržovat v chodu celou mašinerii páchání zla pouze tehdy, jestliže pachatel přesvědčí oběť, přihlížející i celou kulturu o tom, že vlastně žádné zlé skutky nebyly a nejsou páchány (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29). Mezi pachateli, oběťmi a přihlížejícími se tak vytváří zvláštní systém spolupráce postavený na dezinformacích, polopravdách a manipulaci (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29). Tento výše popsaný systém, není-li ničím a nikým narušen, narušuje mravní integritu jak pachatele, tak obětí, tedy ke zrazování vlastního já, vlastních morálních hodnot, druhého a v konečném důsledku i k anihilaci (potlačení a zneviditelnění) vlastního já (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29).[19] Krutost vůči obětem a pasivní strpění této krutosti pomáhá pachatelům i obětem vnímat vlastní já, které bylo v podmínkách abnormality systematické produkce zla anihilováno (Grandová. Sue.Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000), s. 29).[20] Je to právě tento shora popsaný vztah mezi pachatelem a oběťmi, který pomáhá oběma skupinám uvědomovat si vlastní fyzickou přítomnost a smazat pocity morální odpovědnosti za spáchané zločiny.
3.2 Sociální podstata zla jako fenomén moderní doby
Primo Levi popsal ve svém románu Je-li toto člověk propracované mechanismy vytváření prostředí, v němž morální hodnoty, důvěra, lidskost a solidarita nemá místa, přes to však mezi pachateli, oběťmi a přihlížejícími a uvnitř těchto skupin panuje zvláštní forma spolupráce.[21] Tuto zvláštní formu morální a citové indiferentnosti a relativizace morálních norem a mezilidských vztahů předznamenal již Friedrich Nietzsche, když napsal následující: „Morálka je dnes v Evropě morálkou stádního zvířete, to je však pouze jeden druh lidské morálky, vedle něhož jsou anebo by měly být možné mnohé jiné, především vyšší druhy morálky, avšak proti takové možnosti se současná morálka brání a prohlašuje, že já jsem morálka sama a nic jiného morálkou není (Nietzsche. Friedrich. Mimo dobro a zlo.1.vyd.Aurora.Praha.2003, s.). Tento postoj přejímají dokonce i politické a společenské instituce.[22] Podíváme-li se na význam Nietzscheho slov, můžeme říci, že přesně odpovídá pojetí morálky v minulém století a v současnosti, kdy se morální a etickou normou stává podrobení se pravidlům byrokratické organizace či obecně uznávaným normám, třebaže jsou tyto normy a tato pravidla v rozporu s individuálními morálními hodnotami.
Již zmíněný italský spisovatel Primo Levi ve své knize Potopení a zachránění hovoří o přeměně individuální viny v sebeklam.[23] Tato shora zmíněná přeměna byla umožněna právě spuštěním psychologických a sociálně-psychologických mechanismů, které vznikly v podmínkách dehumanizace celé společnosti, tedy v podmínkách ekonomické, sociální a politické krize. Vycházíme-li z toho, co jsem uvedla v předchozích odstavcích o psychologických mechanismech produkce zla, vymazávání minulosti a zatemňování přítomnosti, můžeme konstatovat, že tyto mechanismy se mohly v podmínkách ekonomicky, sociálně a politicky rozvráceného Německa projevit v tak masovém měřítku právě proto, že již existovaly podmínky pro jejich vznik, tedy ekonomická a sociální nejistota a nestabilní politická situace. Právě v podmínkách výše zmíněných nejistot vzniklo odcizení jedince od vnějšího světa a od druhého jedince jako obrana před vnějším světem. Tato výše zmíněná obrana před vnějšími nejistotami vedla k podlehnutí Hitlerově mýtu, a tím i k vymazání individuality a individuálních morálních hodnot a jejich nahrazení tím, čemu Milgram dává název etika poslušnosti.[24] Shrneme-li výše uvedené skutečnosti, můžeme říci, že samotná podstata přijetí či nepřijetí odpovědnosti a viny spočívá právě ve shora popsaných psychologických a sociálně-psychologických mechanismech.
4 Závěr
Jak jsme mohli vidět v předchozích kapitolách, v případě Hitlerova mýtu se nejedná čistě o historizující tematiku, přestože se v některých etapách jeho vzniku a vývoje se historie prolíná s hlavním tématem Kershawovy práce, kterým je vytváření obrazu třetí říše a obrazu diktátora samotného. Kershaw se tedy ve shora zmíněné práci pokouší objasnit vznik a dynamiku vývoje propagandou uměle vytvářené reality. Vývoj Hitlerova mýtu rozděluje do tří etap, přičemž první etapu můžeme charakterizovat náznaky vytvoření mýtu, jako je například zavedení jednotného oslovení leadra strany a jednotného pozdravu. Druhou etapu vývoje Hitlerova mýtu můžeme charakterizovat jako vytváření virtuální reality. Občanům se prostřednictvím v tisku, rozhlase a při veřejných projevech dostávalo polopravd či záměrně mylných informací, příkladem může být již zmíněný případ dostavby mostu. Hlavním tvůrcem Hitlerova mýtu nebyl Hitler sám, ale jeho přívrženci sledující své osobní cíle a ambice. Podílníkem na vytváření shora zmíněného mýtu se stal Hitler teprve tehdy, když uvěřil nepravdám a polopravdám, které o něm byly šířeny v médiích. Můžeme tedy říci, že prostřednictvím v médiích šířené propagandy spojené se zastrašováním odpůrců režimu byla vytvořena virtuální realita, jež oddělovala občany od kruté reality válečných zločinů a koncentračních táborů a zachovávala zdání, že se věci obracejí k lepšímu. K pozvolnému rozpadu Hitlerova mýtu došlo teprve v okamžiku, kdy negativní důsledky válečného konfliktu dopadly i na německé obyvatelstvo, avšak i v poválečných letech v různé míře převládal v mentalitě obyvatelstva. Dle některých autorů zabývajících se touto tematikou byl tento jev způsoben ničivými vlivy dvojí morálky, tedy tabuizace válečných zločinů a snaha přizpůsobit se nově vznikajícímu demokratickému řádu. Kershawova práce není pouze spisem analyzujícím vývoj Hitlerova mýtu, ale i varováním pro současnost i budoucnost. Byl-li nacismus součástí modernity, nikoli jen odbočením na cestě k ní, pak je možné pomocí podobných praktik, jaké popisuje Kershaw v Hitlerově mýtu ovládnout celou společnost.
Hovoříme-li o Hitlerově mýtu, nemůžeme se nezmínit o otázce odpovědnosti za skutky páchané během druhé světové války, a to především o jejich psychologických a sociálně-psychologických aspektech. V dětství je jedinec chráněn před nástrahami a nejistotami vnějšího světa prostřednictvím rodičovské lásky, avšak v dospělosti tato ochrana chybí, takže v případě, že se jedinec ocitne v nejistotě, dochází k umělému vytváření obranných mechanismů před vnějším světem, a to izolací od něj. Tato výše zmíněná izolace vede k anihilaci vlastního já, a tím i obrácení násilí proti vnějšímu nepříteli. Jedinec, jehož já je anihilováno, prožívá vztah s druhým pouze skrze násilí vůči němu, přičemž toto násilí je pachatelem pomocí vymazávání minulosti a zatemňování přítomnosti zakrýváno před ním samotným, před obětí i před přihlížejícími. Následkem zastírání zlých skutků před oběma výše jmenovanými skupinami je vymazání veškeré odpovědnosti za tyto skutky, a to jak před pachatelem samotným, tak před obětí. V podmínkách ekonomické, sociální a politické nestability se projevují nejen výše zmíněné psychologické a sociálně-psychologické mechanismy produkce zla, ale také morální imperativ současnosti i minulého století, jenž jedince nutí podrobit se nastaveným pravidlům byrokratické organizace či normám sociálních trendů. Právě ve výše zmíněném podléhání se skrývá riziko produkce zla.
S Hitlerovým mýtem je spojena také otázka politické i individuální odpovědnosti za činy, které byly v tomto období spáchány. Jak ve své knize Otázka viny říká Karl Jaspers, za tyto výše zmíněné činy, ať jsou jakkoliv hrůzné, lze postavit před soud pouze jednotlivce, nikoliv národ či stát, avšak otázkou zůstává, zda jednotlivci, kteří se na těchto činech podíleli, vyvodili individuální odpovědnost. Gesine Schwannová hovoří o ničivé moci dvojí morálky, tedy o tom, že přímí i nepřímí podílníci na činech spáchaných v období druhé světové války dosud nepřijali svůj díl zodpovědnosti. Zmizí-li zbytky individuálních morálních hodnot a norem a jsou-li nahrazeny etikou byrokratické organizace, spouští se snáze mechanismy přeměny individuální viny v sebeklam. Jedinec nepociťuje žádnou odpovědnost, ani vinu za spáchané skutky, protože se domnívá, že tyto skutky učinil pro dobro vlasti či ostatních jednotlivců a této domněnce věří. Podmínky pro celý tento výše zmíněný proces vznikají právě v obdobích nejistoty, kdy jedinec ztrácí vše nebo téměř vše, co mu poskytovalo pocit bezpečí. Reakcí na ztrátu jistot a bezpečí se stává postupné odcizení se nepřátelskému vnějšímu světu a hledání nepřátel. Právě tyto psychologické a sociálně-psychologické procesy umožnily nejen vznik Hitlerova mýtu a jeho přetrvání i po druhé světové válce, ale odhalily také závažnost důsledků pro moderní dobu typického podcenění budování a existence individuálních morálních hodnot a norem a přecenění obecných morálních a etických pravidel a norem uznávaných civilizovanou společností.
Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová
Text neprošel jazykovou korekturou.
Titulní obrázek převzat z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_183-S33882,_Adolf_Hitler_retouched.jpg
5 Literatura
Bauman. Zygmunt. Modernita a holocaust. 1.vyd. SLON. Praha. 2003 (překlad Jana Ogrocká. 2000),
Buber. Martin. Já a ty. 1.vyd. Votobia. Olomouc. 1995
Grandová. Sue. Ozvěny zla. 1.vyd. Triton. Praha. 2006 (The Analytic Press Inc. Hillsdale, New Jersey. USA. 2000)
Jaspers. Karl. Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. 1.vyd. Academia. Praha. 2006 (R. Piper and Co. Verlag Munchen. 1965, překlad Jiří Navrátil 1969)
Kershaw. Ian. Hitlerův mýtus. 1.vyd. Levné knihy. Praha. 2009 (překlad Alena Zábojníková. 2009)
Levi. Primo. Potopení a zachránění. 1. vyd. Mladá fronta. Praha. 1993
Schwann. Gesine. Zamlčovaná vina. Ničivá moc dvojí morálky. 1.vyd. Prostor. Praha. 2004
[1] Gesine Schwannová ve svém díle hovoří o skutečnosti, že se meziválečná a válečná generace nedokázala postavit čelem k činům, které za druhé světové války buď přímo páchala nebo se jich účastnila jako by-standers. Je možné, že na současném vzestupu extrémní pravice a neonacismu v Německu se podílí nejen síla Hitlerova mýtu, ale i skutečnost, že se Německo zcela nevyrovnalo s minulostí.
[2] Tvrdé potlačení demonstrací vedených extrémní levicí vedlo k roztržce mezi sociální demokracií a tímto politickým uskupením, která zapříčinila neschopnost spolupráce v období krize demokracie. Ve Výmarské republice působila i řada konzervativních antidemokratických sil, například sdružení veteránů první světové války Stahlshelm.
[3] Jednotný pozdrav ve formě Heil Hitler používala NSDAP již od roku 1923, ve druhé polovině 20. let 20. století se stal tento pozdrav jedním z významných jednotících prvků strany, jež se z marginální měnila na stranu masovou.
[4] Jak katolické kruhy, tak organizované dělnictvo odolávaly tlaku a síle Hitlerova mýtu až do.
[5] Většina občanů nevěděla nic o vnitrostranickém soupeření mezi SA a Hitlerem, navíc činy SA po likvidaci odpůrců režimu útočily na v myšlení střední třídy zakořeněný smysl pro pořádek a morálku.
[6] Hitler použil v projevu k červnovým událostem stejnou terminologii, jakou používal proti Židům.
[7] Německá armáda potřebovala stále více potravin, zbraní, oblečení i nových vojáků. Omezení vyplývající z této potřeby, jako byl například přídělový systém spolu se sílící represí, vyvolávaly odpor obyvatelstva.
[8] Výzva zimní pomoci vyvolala u obyvatelstva spíše než solidaritu rozčarování.
[9] Ještě v padesátých letech dvacátého století udávala mládež v odpovědi na anketní otázku , že za Hitlera byla práce atd.
[10] Nacistická byrokratická struktura byla uzpůsobena tak, aby každý, kdo v ní působil, znal pouze svého přímého nadřízeného a poskytoval tak příležitost zbavit se osobní odpovědnosti za spáchané skutky.
[11] Mechanismus vztahů uvnitř nacistické mašinerie byl založen právě na skutečnosti, že výhodnější bylo spolupracovat než o všechno přijít.
[12] Milgramův pokus přinesl pro moderní dobu velmi znepokojivé zjištění, že lidé, kteří nevykazují žádné známky psychické nemoci či deviace, jsou schopni páchat činy, kterých by se nedopustili, nepřikázala-li by je autorita , jednání nebylo rutinizováno a oběti dehumanizovány.
[13] Kategorizačními vraždami nazývá Bauman systematickou likvidaci těch sociálních skupin, které byly označeny již předem označeny jako viníci, aniž by spáchali jakýkoliv zločin.
[14] Dle Grandové mohou být tyto krutosti úmyslné i neúmyslné, avšak prostupují všemi oblastmi života.
[15] Pachatel nevnímá oběť jako lidskou bytost, ale jako abstraktní majetek, jenž je mu vydán na milost a nemilost. K tomuto pohledu přispívá i sama oběť tím, že si pachatele idealizuje a věří, že nepostaví-li se na odpor, situaci nezhorší a přežije. Je to právě tato síť vztahů, která zakládá souhlas s jednáním pachatele jak ze strany přihlížejících, tak ze strany pachatele i oběti samotné
[16] Dle Grandové se jedinec již setkal s pocitem nejistoty, v dospělosti je však tento pocit silnější.
[17] Jedinec se neustále pohybuje v přítomnosti a minulost vymazává prostřednictvím popírání či překrucování faktů.
[18] Pachatel je schopen přihlížející i samotnou oběť zmást natolik, že navenek to vypadá, že se vlastně žádný zločin neodehrál anebo onen zločin vlastně nebyl zločinem, ale aktem spravedlnosti.
[19] V podmínkách krutosti a abnormality se vytrácejí individuální morální hodnoty a normy a nastupují pravidla přežití. Pravé já jedince je potlačeno a nastupje falešné já, které se podřizuje všeobecnému úzu.
[20] Pachatel vnímá svou existenci pouze skrze násilí vůči oběti, analogicky oběť vnímá svou existenci prostřednictvím zla, které je na ní pácháno.
[21] Levi uvádí, že se v podmínkách krutosti a iracionality vytváří sociální hierarchie přesně kopírující současnou podobu sociálních tříd a vrstev. Některé oběti spolupracovaly s pachateli a staly se jakousi střední vrstvou, jež byla prodlouženou rukou pachatelů či někým, kdo rozhodoval o osudech ostatních obětí z titulu určitého postavení a funkce.
[22] Podřízení se všeobecně uznávanému úzu je v současnosti vyžadováno téměř ve všech oblastech veřejného i života i soukromé sféry. Přikazuje-li autorita například ostrakizaci jedné sociální skupiny, pak je velká pravděpodobnost, že občané tuto začnou ostrakizovat.
[23] Podstatou sebeklamu, o němž Levi hovoří, je právě popírání individuální odpovědnosti za vlastní činy. Pachatel sám sebe přesvědčuje o tom, že byl v právu, až tomuto tvrzení uvěří.
[24] Milgramův pokus s vybranými jednotlivci dokázal, že jedinec je schopen realizovat i příkazy odporující společenským i jeho individuálním morálním hodnotám a normám.
Jak citovat tento text?
Vyhnalíková, Andrea. Hitlerův mýtus a sociální podstata zla [online]. E-polis.cz, 12. květen 2012. [cit. 2025-02-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/hitleruv-mytus-a-socialni-podstata-zla.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4.2 hvězdiček / Hodnoceno: 5x
Vložit komentář
Milan Rokytka
sobota, 2. únor 201313:31
Recenze je zde: http://www.tydenikobcanskepravo.cz/2013/02/o-hitlerove-mytu-socialni-podstate-zla.html
Napsal: Milan Rokytka [Odpovědět]