Hegelova teorie mravního státu

28. říjen 2005 Bc. Kristýna Hořánková komentáře

Hegelova díla patří v rámci filosofické literatury k nejobtížněji vyložitelným. Často tak dochází, ať v řadách Hegelových příznivců či jeho kritiků, ke zcela odlišným závěrečným interpretacím základního významu. Cílem této práce je přiblížit, shrnout a zároveň reflektovat hlavní body Hegelovy teorie mravního státu z úrovně pohledu a závěrů Jiřího Chotaše, přičemž za základ vezměme článek uveřejněný ve Filosofickém časopise.

Hegelova teorie mravního státu

Cílem této práce je přiblížit, shrnout a zároveň reflektovat hlavní body Hegelovy teorie mravního státu z úrovně pohledu a závěrů Jiřího Chotaše, přičemž za základ vezměme článek uveřejněný ve Filosofickém časopise. Součástí článku je část věnovaná zpochybnění vlivné kritiky Hegelovy politické teorie, jakou zformuloval Karl Raimund Popper ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé. Článek nazvaný Hegelova teorie mravního státu svoji pozornost směřuje k tématu Hegelovy teorie státu - moderního státu, který je blížeji specifikovatelný svým základním požadavkem mravnosti. S přiblížením této teorie se můžeme seznámit v Hegelově díle Die Verfassung Deutschlands (1799-1802), ve kterém se dotýká roviny spíše obecnější – vymezení státnosti, pojmu a úlohy státu, a zejména v pozdějších Základech filosofie práva (1821), kde je problematika státnosti provázána s ideou mravní.

Syntéza tradic

Nejvhodnějším se zdá začít od počátku, tedy vymezením zdrojů, které bychom mohli nazvat „základním stavebním kamenem“ dalších Hegelových úvah. Co tvoří součást pojmu moderního státu? Můžeme popsat současné politické společenství vlastním specifickým rysem? Jaké myšlenky či koncepce lze považovat za směrodatné pro rozvoj Hegelovy teorie státu?

Za výchozí zdroj teorie autor v článku označuje originální syntézu dvou výrazných evropských filosofických tradic[1] – antické koncepce demokracie a novověkých teorií J.-J. Rousseaua či J. Locka. Ovšemže se neupíná k těmto zdrojům jako k celku, ale pouze k jejich dílčím částem. Aristotelova myšlenka přirozeného určení člověka pro život v obci,[2] kterou si pro svůj záměr propůjčuje z antické politické filosofie, je doplňována stěžejní tezí novověké teorie společenské smlouvy J.-J. Rousseaua, že základem státu je vůle občanů,[3] a právě tak můžeme nalézt i prvky anglosaského liberalismu J. Locka v požadavku úlohy státu jako ochranitele politických a hospodářských svobod občanů.

Spojením těchto různorodě vybraných, ale zároveň vzájemně se doplňujících koncepcí, dosáhl Hegel jedinečné možnosti popsat specifičnost státu v moderní době. Určit tak základní kladené a očekávané požadavky. Moderní stát podle G. W. F. Hegela je (nebo spíše má být) státem mravním.

Mravnost státu je zjednodušeně řečeno výsledkem dvou vzájemně se doplňujících požadavků:[4] (a) každý jednotlivec má považovat stát za ztělesnění objektivní stránky sebe sama, cítit možnost uspokojení vlastních potřeb a zároveň (b) člověk jakožto „Aristotelská“ bytost politická má být státem povzbuzován k zájmu o tento svazek, který by se stal nejen pouhou ideou, ale skutečnou každodenně prožívanou realitou, který by překonal izolaci partikulárních zájmů občanů.

Kritik Karl Raimund Popper

Díky renomé, které se Popperovi ve filosofických kruzích podařilo získat, byla jeho kritika Hegelovy politické filosofie po dlouhou dobu považována za hlavní východisko pro vytváření běžných představ o Hegelově díle. Dodnes jsou tyto kritické tendence ve svém vlivu patrné.

Autor článku zde Poppera uvádí jako jeden příklad z mnohých, kteří se dopouštěli omylů při výkladu Hegelových myšlenek. Vděčíc svému přetrvávajícímu vlivu, se zdá být vhodné uvést a pojmenovat některé z těchto omylů pro případ jejich vyvarování se. Tvrdou Popperovu kritiku můžeme převážně najít ve známé práci Otevřená společnost a její nepřátelé. Z pozic uváděných v tomto textu se snaží zařadit Hegela mezi propagátory moderního totalitarismu a v těchto souvislostech jej považuje za mezičlánek či pojítko mezi Platónovým antidemokratickým postojem a současným fašismem.[5] Označuje jej (ve vlastní Popprově terminologii) za „nepřítele otevřené společnosti“, tedy za odpůrce práva jednotlivce na svobodné rozhodování uvnitř společnosti. K těmto tvrzením dokládá často mylně vykládané teze. Popper jej obviňuje přinejmenším z oživování idejí prvních nepřátel otevřené společnosti – Hérakleita, Platóna a Aristotela. Vytýká mu domnělý požadavek absolutní podřízenosti jedince vůči autoritě státu ve své existenci, mravních i právních nárocích.[6] Nelibost vyjadřuje vůči Hegelově radikálnímu kolektivismu a zbožštění státu, za které lze skutečně několik myšlenek takto označit, ale souběžně je nepopiratelným faktem zdůrazňování nedotknutelnosti svobody jedince.

Jiří Chotaš zároveň upozorňuje na zajímavý fakt, kdy sám Popper nechce obrovský Hegelův vliv na myšlení 20. století popírat, ale jeho hlavním záměrem je učinit z Hegelovy filosofie filosofii nepřípustnou, zdiskreditovanou, takovou, na kterou se nevyplácí navazovat. To ovšem, jak také dále autor poznamenává, neopravňuje k zaujaté interpretaci a povrchním analýzám vynášených na světlo jako faktické soudy.[7]

Proti Popprově nepříznivému výkladu se v poválečném Německu zvedla vlna odporu a o výstižnější interpretaci se zasloužil zvláště J. Ritter.

Hlavní myšlenky teorie státu

Koncepce teorie mravního státu je čerpána ze dvou pro toto téma stěžejních prací - Die Verfassung Deutschlands (1799-1802) a Základy filosofie práva (1821). Ve zdrojovém článku však následuje upozornění na nutnost značného zredukování výkladu v případě druhého díla z důvodu omezeného prostoru.

I. Německá ústava

Úvodní myšlenka spisu Německá ústava je strohá a krátká, přesto se stává základem textu. Formulace: „Německo už není státem,“ vyjadřuje kritický postoj, který Hegel zaujímá vůči tehdejším politickým poměrům – Německo v té době pro něj nesplňuje požadavky moderního státu. Jako hlavní problémy uvádí roztříštěnost, nejednotnost země a nezájem o tento svazek tkvící v izolaci jednotlivých zájmů občanů. Bez silné centrální politické moci nevidí možnost na úspěch, zároveň si stále uvědomuje nesnadnost dosažení cíle. Snaha o zformulování příčin a možností nápravy poměrů v Německu Hegela nepřímo nutí, a také skutečně zavádí, k tomu, aby se dotkl otázky i z obecnějšího hlediska. Tato teoretická rovina tak Hegelovi poskytuje hlavní měřítko pro hodnocení roviny praktické, tedy reálné německé situace. Teoretická úvaha nad pojmem a úlohou státu v moderní době tvoří v tomto díle myšlenkově ucelený a samostatný oddíl.

Státnost

Jiří Chotaš upozorňuje na tři významné prvky zahrnuté v definici vymezující Hegelovu ideu státu.[8] Těmito body jsou: (a) stát je společenstvím lidí sdružujících se za určitým cílem, (b) tímto cílem se rozumí společná obrana veškerosti jejich vlastnictví, (c) k realizaci tohoto cíle musí „existovat skutečná vůle a nesmí zůstat u prázdných slov“[9], kritériem státnosti není tedy moc, kterou lid disponuje, ale jeho společná vůle k obraně. V myšlence účelného sdružování lidí cítíme patrnou návaznost na názory Johna Locka, který za ochotou lidí spojit se a podrobit se vládě vidí očekávání chování státu jako ochranitele jejich vlastnictví. Locke toto vlastnictví ve výsledku primárně pojímá jako vlastnictví soukromé. Hegel svojí formulací „obrana veškerosti vlastnictví“ vnáší jiný rozměr, zahrnuje i rovinu kolektivní, tj. „obranu způsobu života, mravních hodnot a statků.“[10] Nenechme se pomýlit označením lidé pro subjekty tvořící stát. Lid tvořený lidmi vyznávajících se ke společné identitě, již není určující podmínkou občanství. Moderní stát toto omezení překonává „Rousseauovskou“ podmínkou „abstraktní a minimální“[11] – člověk se stává státním příslušníkem, občanem jen díky čistému faktu svého lidství.

Hegel zmiňuje i další prvek. Potřeba decentralizace státní moci a posílení nižších složek státní správy má za výsledek přiblížení státu občanům. Získá si tak jejich přízeň a zájem o pozitivnější svazek a jeho udržení.

Okolnosti vážící se k pojmu státu rozděluje do dvou sfér – nutnosti[12] a libovůle.[13] Jejich vzájemné ohraničení a správné rozdělení umožní omezení státní moci na její skutečný účel, kterým je zachovávání moci, díky čemuž je otevřena cesta k rozvoji volní aktivity občanů, přičemž obě složky – stát a jeho občané – mají k sobě navzájem vztah posvátný.

Koncepce zahrnuté ve spisu Německá ústava - definice státu, vymezení sfér nutnosti a libovůle - spoluvytvářejí rámec pro formulaci teorie mravního státu. Celkově tato teorie stojí na čtyřech „pilířích“ postupně načrtávaných v obou spisech. Vymezují ji tyto teze:[14] (a) stát je politicky uspořádanou společností, zahrnující vládnoucí elitu i poddané občany projevující značnou dávku patriotismu a zájmu o správu věcí veřejných, (b) moderní stát musí zároveň ztělesňovat instituci státní moci a zabezpečovat výkon věcí nezbytných k existenci takového společenství (c) nemá být státem sešněrovaným, ale má umožnit občanům vlastní aktivitu a konečně (d) vzájemný vztah státu a občanů je posvátný, je vyžadována úcta občanů k státu a jeho institucím a naopak svoboda jednotlivce je nedotknutelná.

II. Základy filosofie práva

Oproti spisu Německá ústava, kde Hegel své teze ilustruje na existujícím příkladu státu – Německa, v případě práce Základy filosofie práva tomu tak není. Neodvolává se zde na reálné skutečnosti, ale na všeobecnou ideu státu, jejíž určité momenty můžeme nalézt u kteréhokoli státu, ať už jsme vůči němu jakkoli kritičtí.[15] S touto prací se otázka státnosti rozšiřuje o nový pojem, nastupuje zde Hegelova mravní idea.

Při dalším postupu budeme vycházet z citace Hegela: „Stát je skutečnost mravní ideje – mravní duch, jakožto zjevná, sobě samé jasná, substanciální vůle, která se myslí a ví, a to, co ví a pokud to ví, vykonává.“[16] Jiří Chotaš tuto větu identifikuje jako definici státu a její vysvětlení či rozvinutí.[17] Stát se stává zprostředkovatelem skutečné existence mravní ideje, ta bez něho zůstává pouhým metafyzickým pojmem. Přítomnost této ideji jsme mohli zaznamenat již v antické obci, ale v moderním státě by měla existovat „bytostná jednota mezi mravem státu a sebevědomím jednotlivce.“[18] Jedinec by měl stát považovat za účel a produkt své činnosti, za ztělesnění vlastní objektivní stránky, nalézat ve státě svoji substanciální svobodu. Tento pojem lze navázat na pojem občanské svobody J.-J. Rousseaua.[19] Můžeme ji vymezit jako ohraničenou obecnou vůlí, jako povinnosti či způsob jednání nám ukládaný rodinou nebo státem. Zároveň bývá někdy odlišována od svobody formální (J.-J. Rousseau – přirozená svoboda), která se vyznačuje osobní libovůlí v jednání. Pokud se jedinec přímo ztotožňuje s jednáním vyžadovaným společností, pak jsou tyto dva pojmy shodné ve svém obsahu. Mravní idea moderního státu tak k etickému jednání zavazuje nejen samotný stát – společenství, ale také jeho občany. Jedině tímto vzájemným propojením a oboustranným uplatňováním mravu se idea může stát skutečnou.[20]

Stát v moderní době je zároveň definovaný s pomocí pojmu mravního ducha, kterého Hegel blíže specifikuje jako substanciální vůli. Ta je pojímána jako entita existující z vůle sebe samé. Na tomto místě je nutné vnést další Hegelovo pojetí státu jakožto jednoty rodiny a občanské společnosti.[21] Tyto složky můžeme chápat jako mravní kořeny státu vykazující s ním určité podobné rysy. Společenství rodiny se shoduje se státem zejména v projevovaném společném zájmu o obecno, v tomto případě omezeném pochopitelně pouze na dobro rodiny, zároveň ve své přirozené mravnosti a vědomí nutného omezení se ve vztahu k druhému. Zájem o správu společných věcí a sebeorganizaci spojuje se státem občanskou společnost. Při aplikování myšlenky substanciální vůle na stát, jej začínáme vnímat jako rozumový řád, který jednotlivci uznávají a chtějí. V rámci rodiny tento řád existuje přirozeně a neuvědomován, zatímco ve sféře státu je výtvorem rozumového úsilí občanů.[22]

Sjednocení lidí ve společenství státu má být cílem samo o sobě, účelem jednání a pravou povinností a určením lidí. Účel státu nespočívá v podporování jednotlivých zájmů individuí, ale v uskutečňování substanciální vůle. Vztahem státu a lidí se rozumí vzájemný vztah práva státu na uznání a uskutečňování jeho existenční ideji a povinnosti jednotlivce se na tomto uskutečňování podílet. Pouze zde je prostor pro omezení jinak neodepřitelných svobod jednotlivce. Nechce-li se podílet dobrovolně, vstoupit do společenství a setrvat v něm, může toho stát docílit pomocí násilí.

Literatura:

CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 275-292
ARISTOTELÉS. Politika. Přel. A. Kříž. Praha: Nakladatelství Petr Rezek. 1998 (kniha I.)

[1] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 275

[2] Pol. I, 1, 1253a; Aristotelés sám vymezuje obec jako určitý druh společnosti nebo společenství lidí, seskupujících se za účelem směřování k nějakému dobru jakožto cíli – neboť všichni lidé všechno konají pro to, co se jim zdá dobrem (Pol. I, 1, 1252a1-2). Přirozené určení člověka pro život v obci jakožto přirozené chování nachází svůj počátek v prvotním sdružování jedinců vedoucím až ke konečnému stavu – životu v politickém společenství – obci.

[3] ROUSSEAU, J.-J., O Společenské smlouvě

[4] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 275

[5] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 276

[6] Tamtéž, s.277

[7] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 277-278

[8] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 280

[9] Tamtéž, s. 280

[10] Tamtéž, s. 281

[11] Tamtéž, s. 281

[12] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 282; do sféry nutnosti řadí to, že „určité množství lidí se zformuje ve stát, vytvoří společnou obranu a státní moc,“ posláním státní moci je soustřeďovat a udržovat moc za účelem zajištění vnější či vnitřní bezpečnosti státu.

[13] Tamtéž, s. 282; sféra libovůle zahrnuje dlouhý výčet skutečností, pro pojem státu lhostejných – zda je držitelem moci jeden či více lidí, zda se tito lidé do funkce narodili nebo byli zvoleni, zda mají všichni občané stejná práva, poměr zástupců jednotlivých stavů nebo občanů podílejících se na zákonodárství, druh státní správy, atd.

[14] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 283

[15] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 289

[16] Tamtéž, s. 284 (Hegel, G. W. F., Základy filosofie práva. Přel. V. Špalek. Praha, Academia 1992, s. 274 - § 257)

[17] Tamtéž, s. 284

[18] Tamtéž, s. 284

[19] Tamtéž, s. 285

[20] Tamtéž, s. 285

[21] CHOTAŠ, J., Hegelova teorie mravního státu, Filosofický časopis, 2003, 51 (2), s. 285 – 287; pod občanskou společností Hegel rozumí – hospodářský systém, občanské právo, obecnou správu a organizace, které reprezentují ve společnosti různé zájmy (policie a korporace).

[22] „... substanciální vůle zjevná, sobě samé jasná.“

Jak citovat tento text?

Hořánková, Kristýna. Hegelova teorie mravního státu [online]. E-polis.cz, 28. říjen 2005. [cit. 2024-04-16]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/hegelova-teorie-mravniho-statu.html>. ISSN 1801-1438.