Generál a CIA

31. leden 2011 Pavel P. Kopecký komentáře

Během teplých letních prázdnin loňského roku se vyjevilo několik zvláštních úkazů, politických déjà vu, odkazujících na už zdánlivě dávno překonané poměry. Ve Francii byl totiž nepodmíněně odsouzen mnohaletý krvavý diktátor Panamy Manuel Noriega. Vydal ho tam jeho bývalý spojenec a podpůrce Spojené státy poté, co si v Novém světě odseděl asi polovinu trestu za obchodování drogami.

Generál a CIA

Během teplých letních prázdnin loňského roku se vyjevilo několik zvláštních úkazů, politických déjà vu, odkazujících na už zdánlivě dávno překonané poměry. Vedle primitivního antikomunismu příznačně špatně zakrývajícího profesní nekompetentnost veřejně činných osob, vzešla ozvěna zašlé epochy také z ciziny, ze země galského kohouta. Ve Francii byl totiž nepodmíněně odsouzen mnohaletý krvavý diktátor Panamy Manuel Noriega. Vydal ho tam jeho bývalý spojenec a podpůrce Spojené státy poté, co si v Novém světě odseděl asi polovinu trestu za obchodování drogami.

Na středoamerického politika si spatra vzpomene asi nemnoho Čechů, Moravanů a Slezanů, leč za minulého režimu náležel mezi hojně připomínané iberoamerické postavy. Zmiňované kvůli prapodivné legitimitě vlastní autority, leč rovněž kvůli silné antiwashingtonské rétorice. Dnešní evropský rozsudek odnětí svobody odkazuje na zapomínané „kouzlo“ bipolarity, při níž mnohdy nijak nezáleželo na mravním profilu a jiných kvalitách místních loutek supervelmoci, nýbrž na ochotě bezohledně razit zájmy svého chlebodárce. Tudíž na něčem zcela jiném, než co právě stávající ministr obrany a exchartista Vondra nepřímo nazýval službou ve prospěch cizí mocnosti, čímž poněkud kádroval občanské hnutí proti dnes zapomenutému americkému radaru.

Stát jako zázemí pro průplav

Panamská republika vznikla hodně zajímavou cestou. Kromě několika separatistických povstání během 19. století šlo o ničím nevynikající severní provincii Kolumbie. Příležitost k osamostatnění přišla ruku v ruce s komplikovanou stavbou strategického průplavu. Projekt, při němž selhali francouzští investoři, pochopitelně zaujal sílící mocnost světadílu, USA, jejichž politiku „na zadním dvorku“ určovala tzv. Monroeova doktrína z roku 1823. S podporou Bílého domu je o osmdesát let později prohlášen samostatný stát o rozloze mírně přesahující 77 000 km2, protektorát Spojených států. Pozici hegemona, jenž zdárně dokončuje klíčové vodní dílo, si Washington udržoval vojenskou přítomností, přesněji obsazením země v letech 1908, 1912 a 1918. Smlouva o užívání průplavu byla dle očekávání stanovena nerovně, což nezřídka vyvolávalo antiamerické nálady; sílící v šesté, „revoluční“, dekádě dvacátého století.

Pokus pučisty Omara Torrijose Herrery (1929–1981), uchvátivšího moc roku 1968, o změnu, jakousi „dekolonizaci“ vlasti, se nesl v duchu teze „Nechci vejít do dějin, chci vstoupit do zóny průplavu.“ Tento voják s vizí reálné nezávislosti patřil k nejvýznamnějším politikům Panamy, nicméně jeho velikou chybou byl personální výběr, najmě přízeň Manueli Noriegovi. Ten po náhlém skonu svého představeného[1], zahájil vládu skutečně neospravedlnitelného samovládce. Kdo však byl tento diktátor Noriega?

Motýl Manuel a koková pole

Manuel Antonio Noriega patřil k ukázkovým mocichtivcům své doby a regionu. Světlo světa spatřil ve třicátých letech minulého věku (uvádí se rok 1938, ale i jiná data), a to v okrajové chudinské čtvrti stejnojmenné metropole státu Panama. Byl opuštěným synem prostitutky, takže když jej „gringos“ – připomeňme, že díky jejich podpoře se Kolumbie smířila se separatismem inkriminovaného regionu – shledávali „parchantem, ale naším“, vskutku nestáli daleko od pravdy.

Od neštovic v sirotčinci zjizvená „Ananasová tvář“ patřila, jak se ukázalo, nadanému, avšak chudému studentu, jemuž zasvítilo štěstí v podobě mecenášství vlivné dámy zařídivší mu posluchačství na peruánské vojenské akademii, kde přičichl k praktikám severoamerických výzvědných služeb. Brzy se stal placeným agentem. Přes patrné zločinecké sklony (ještě v Limě jej američtí diplomaté zachránili před trestem za znásilnění a poranění prodejné ženy) stoupala jeho hvězda výš a výš, neboť odborníci Ústřední zpravodajské služby v něm rozpoznali talent k prosazování studenoválečnické geopolitiky USA. Prodělal speciální školení (absolvoval zlopověstnou „School of Americas“), zajímal se o psychologickou válku a v polovině sedmdesátých let, dobře placen, šéfuje panamské rezidentuře CIA. Obdivuje se také organizaci izraelských braných sil, k čemuž mu dopomáhá někdejší agent Mossadu Michael Harari. Někdy v této době navíc získává další z „čestných“ přídomků: „plukovník k pronajmutí“.

Když už mu nikdo a nic nestojí v cestě k budování takřka absolutní pravomoci, do podoby vynikajícího pracovního nástroje předělává ozbrojené síly otčiny. Výstupem razantní proměny je zřízení Panamských obranných sil (PDF), představujících souhrn vojska, policie, celních, imigračních a obdobných institucí.

Chová se zcela bezohledně, teatrálně, jenže také nevypočitatelně. Slouží titánovi kontinentu, nicméně zbraně poskytuje také jeho (a do jisté míry tedy i svým) nepřátelům. Příkladem je byznys se Sandinisty v Nikaragui a Contras tamtéž. Dobře vychází rovněž s Kubánci, pročež Fidel Castro ukládá své peníze v panamském peněžním ústavu. S potěšením tak činí mnozí další, včetně narkobaronů z medellínského kartelu, neboť vědí, že neexistuje lepší „pračka peněz“. Svou přízeň „drogovému diktátorovi“ projevuje leckdo. Mexiko mu uděluje řád Aztéckého orla, Paříž jej dekoruje Čestnou legií, Noriega vlastní ohromné majetky ve Francii, Španělsku, Státě Izrael či na japonských ostrovech. Nadbíhá mu sovětská rozvědka a málokomu záleží na zostřeném pronásledování „vnitřního nepřítele“ nebo falšování voleb ve prospěch jím vybraného uchazeče o hlavu státu. – V nadsázce se dá tehdejší situace shrnout slovy, že běželo o nenormální poměry, v nichž přinejmenším svou mocí opilý narkotický diktátor Manuel přelétal z květu na květ, kterak se mu zlíbilo.

Konec růžového snění

Pozice protěžovaného nebo alespoň trpěného muže slynoucího krvelačností, jenž ve vlasti dosazoval a vyhazoval prezidenty jak figurky na šachovnici, slábne v závěru osmdesátých let. Sílí opozice a Bílému domu už ke konci studené války není zkorumpovaný voják dvakrát příjemný. Dostává se de facto do situace podobné třeba systému apartheidu v Jihoafrické republice. Přestože kdysi jím hojně prostředkovaný produkt z koky „zasáhl americkou kulturu jako atomová bomba“[2], dostává nabídku fešáckého odchodu, klidného dožití na vybraném místě. Nedokáže však odejít. Mocným „americkým imperialistům“ prudce odmítá. Volá po latinoamerické bariéře proti největší vojenskopolitické mašinérii světa.

Logicky si láme vaz. Postupně se dostává do izolace provázené nejrůznějšími výhrůžkami a zastavením plateb za užívání Panamského průplavu nebo zrušením kontraktu na odběr místního cukru. V USA se stává „veřejným nepřítelem č. 1“. Konečnou odpovědí na Noriegovu neústupnost je pokračování diplomacie jinými prostředky čili přímá invaze z prosince 1989, akce Správná věc. Zahynulo při ní odhadem několik tisíc osob. Rozkaz k útoku dává George Bush senior, druhdy ředitel americké civilní rozvědky. Poražený nenáviděný generál se ukrývá v prostorách nunciatury, odkud po delikátních rokováních (padla i varování před Mussoliniho osudem) vychází s Písmem svatým v rukou, aby byl odsouzen na čtyřicet let. Končí se tak jedna z kapitol moderních dějin, které se nicméně příležitostnými cestami vracejí v ozvěnách.

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Obrázek převzat: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Manuel_Noriega_mug_shot.jpg

Literatura:

Axelrod, A. – Philips, Ch.: 600 nejvýznamnějších diktátorů a tyranů v dějinách, Praha 2000.
Bankowicz, M.: Demokraté a diktátoři, Praha 2002.
Němec, M.: Mafie a zločinecké gangy, Praha 2003.
Oxfordský slovník světových dějin, Praha 2005.

Jiné zdroje:

Britské listy
ČRo

Text vychází z článku, jenž zveřejnil dvouměsíčník Listy 5/2010

[1] Polský politický vědec Bankowicz k události dodává: „Torrijosova smrt znamenala odchod jediného člověka, kterého se… mohl obávat.“

[2] Citace pochází z dynamického hollywoodského snímku „Kokain“, pozn. autora.

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Generál a CIA [online]. E-polis.cz, 31. leden 2011. [cit. 2021-01-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/general-a-cia.html>. ISSN 1801-1438.