Franco, neboli o úspěchu průměrného člověka

 13. únor 2009  Jan Kouřil   komentáře

V loňském roce vyšla v Levných knihách rozsáhlá publikace francouzské autorky Andrée Bachoudové zachycující „život a dílo“ jednoho z nejdéle vládnoucích diktátorů 20. století. Řeč je o Franciscu Francovi (1892-1975), hlavě španělského státu v letech 1939-1975. Bachoudová vykreslila muže, jenž se dostal na vrchol moci díky své průměrnosti a celoživotní věrnosti čtyřem hodnotám. Byl to katolík, vlastenec, monarchista a nedal dopustit na rodinné vztahy.

Franco,  neboli o úspěchu průměrného člověkaFranco, neboli o úspěchu průměrného člověka

Bachoudová, A.: Franco. Praha, KMa 2008. 627 stran. 139 Kč.

V loňském roce vyšla v Levných knihách rozsáhlá publikace francouzské autorky Andrée Bachoudové zachycující „život a dílo“ jednoho z nejdéle vládnoucích diktátorů 20. století. Řeč je o Franciscu Francovi (1892-1975), hlavě španělského státu v letech 1939-1975.

Bachoudová vykreslila muže, jenž se dostal na vrchol moci díky své průměrnosti a celoživotní věrnosti čtyřem hodnotám. Byl to katolík, vlastenec, monarchista a nedal dopustit na rodinné vztahy. Nejdůležitější ze všeho byla pro něj rodina: přesvědčil o tom několikrát, když dokázal odpustit bratrům Nicolasovi a Ramónovi, i když se ne vždy chovali podle jeho představ (Ramón byl dlouhou dobu dokonce republikán). Tyto čtyři hodnoty si vypěstoval postupně v dětství a mládí. Matka ho naučila katolictví a otec, který se o rodinu v podstatě nezajímal, mu ukázal, jak chod rodiny vypadat nemá. Protože se narodil do typické důstojnické rodiny, byla mu jaksi automaticky dána i loajalita k monarchii. Vlastenectví bylo výrazem jeho odporu ke ztrátě kolonií po roce 1898.

Již od narození měl předurčenou dráhu námořního důstojníka, ale vzhledem k snižování stavů v námořnictvu musel odejít studovat do Toleda, kde se připravovali důstojníci pozemního vojska. Při studiích nijak nevynikal a byl spíše podprůměrným studentem. Co se nenaučil při studiu, to dohnal pílí. Nedlouho po škole odešel bojovat proti povstalcům do Maroka. Dostal za úkol zřídit oddíly prestižní Cizinecké legie, což se mu podařilo, a tak se již ve svých 32 letech mohl těšit z hodnosti generála. V té době byl už také ženatý s Carmen Polo. Po misi v Maroku mu byla svěřena funkce ředitele Vojenské akademie v Zaragoze. Tu vykonával až do roku 1931, kdy byla vyhlášena II. republika. Za vlády pravicového kabinetu „se proslavil“ brutálním potlačením protivládních demonstrací. Pro své veřejně známé antirepublikánské postoje byl levicovou vládou Lidové fronty odvelen v roce 1936 na Kanárské ostrovy. Tam jej zastihl převrat pravicových sil, který sice nevedl, ale byl jeho nejvýznamnější postavou. Osud mu přál, takže během občanské války, která po převratu vypukla, přišel o své hlavní konkurenty v boji o moc. Brzy byl jmenován generalissimem nacionalistického tábora a stal se i jeho jediným politickým vůdcem (Caudillo). V roce 1937 ustavil systém jediné povolené politické strany – FET y de las JONS (Falanga). Ta mu pomohla vytvářet zdání fašisticky orientovaného státu, když potřeboval vojenskou pomoc od Hitlera a Mussoliniho. Občanská válka skončila v roce 1939, a Franco se tak mohl naplno ujmout vedení státu. Obratně se mu vedlo zejména v zahraniční politice, kdy dokázal využívat zájmy mocností ve svůj prospěch. Vyhnul se II. světové válce a po ní se Španělsko přidalo na stranu Spojených států. Opíral se o Vatikán a katolickou církev. Od autarkie přešel k ekonomickému liberalismu a vyvedl Španělsko z bídy. Na druhou stranu nemilosrdně potíral všechny své odpůrce: republikány, komunisty, baskické a katalánské autonomisty. Po celou dobu bylo jeho nejvyšším zájmem jmenovat svého nástupce z bourbonské dynastie, který by zachoval jeho režim. Myslel si, že takového následníka našel v Juanu Carlosovi I. Francisco Franco zemřel v roce 1975 ve věku 83 let.

Autorka ve své knize nepopisuje pouze Frankovu vojenskou a politickou kariéru. Zmiňuje se i o jeho zálibách v rybaření a lovu; o jeho lásce k matce, sourozencům, manželce a jediné dceři; o Parkinsonově chorobě, která jej trápila na sklonku životu. Dozvíte se, jak se choval k papežům, jaký názor měl na osobnosti jakými byli Hitler, Mussolini, Petain, de Gaulle, Roosvelt nebo Truman. Bachoudová nezapomíná zdůraznit, že byl španělský diktátor ve své životní filosofii neměnný: miloval vlast; Boha; příkladem dokonalého politického zřízení pro něj byla absolutní monarchie Katolických králů Isabely a Ferdinanda; vyzdvihoval vojenskou disciplínu; nenáviděl zednáře, komunisty a demokracii.

Frankův životopis není napsán bez historického kontextu, což je jeho nesporným kladem. Autorka vždy věcně a přesně analyzuje dobu, v níž se zrovna Franco ocitl. Popisuje korupci restaurované monarchie, nesvobodu de Riverovy diktatury i napětí II. republiky. Analýzy těchto režimů nám lépe umožní pochopit Frankovy postoje a reakce. Ačkoliv Bachoudová není politoložka a s termíny autoritativní či totalitní režim nakládá volně a často nesprávně, v obecné rovině dobře charakterizuje frankistický režim. Nešlo o fašismus, ale o diktaturu tradiční pravice. Důraz byl kladen na katolické náboženství, roli armády, mobilizační sílu Falangy a monarchistické požadavky. Podle mého názoru však trochu podléhá frankistické propagandě, když píše, jak moc byl Franco a jeho režim oblíben. Ani v Československu před rokem 1989 nebyly viditelné masové projevy proti komunistickému režimu a naopak lidé chodili manifestovat na 1. máje. To ovšem neznamená, že většina lidí komunismus podporovala.

Autorka při psaní své publikace využívala především španělsky psané zdroje historiografické provenience. Zdroj pro ni také představovaly paměti osob z Francova okolí, ať už šlo o rodinné příslušníky nebo dlouholeté spolupracovníky. Každopádně se zdá, že knihy těchto lidí dokáže kriticky zhodnotit, a tak jsou jistě pozitivem celé biografie. Naopak ne zrovna nejlépe působí překlad samotného díla. Český překladatel si totiž občas nevěděl rady se španělskými jmény nebo názvy měst. V češtině rozšířené názvy jako La Coruňa či Pamplona nechává ve francouzském originále, což může čtenáře zmást.

Celkově je však kniha velmi zajímavá, kvalitní a čtivá. Jelikož rozšiřuje obzory v několika směrech, je vhodná i jako úvod do španělských dějin 20. století. Může tak být přínosem pro zájemce z řad historiků, politologů, hispanistů a dalších.

Jak citovat tento text?

Kouřil, Jan. Franco, neboli o úspěchu průměrného člověka [online]. E-polis.cz, 13. únor 2009. [cit. 2025-02-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/franco-neboli-o-uspechu-prumerneho-cloveka.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!