Evropa a její politické hranice
11. říjen 2009 Bc. Petr Bouška komentářeEvropu jako region nelze vymezit pouze geografickými hranicemi. Hranice vytvořené přírodou jsou jen prostorem, hracím polem, ve kterém si lidé definovali hranice politické. Každý jedinec si na základě svých zkušeností vytváří mentální mapu, tedy unikátní představu o světě determinovanou mnoha faktory, z těch nejdůležitějších je to kulturně-civilizační příslušnost (Romancov 2004: 408). Zatímco oceány, řeky, hory a údolí jsou fyzickými útvary, hranice politické jsou pouze „čárami na mapě“. Ale vnímání a chápání těchto čar vytváří lidské představy o světě, o individuálním já a o „těch druhých“ daleko více než hmatatelné útvary vytvořené přírodou.
Úvod
Evropu jako region nelze vymezit pouze geografickými hranicemi. Hranice vytvořené přírodou jsou jen prostorem, hracím polem, ve kterém si lidé definovali hranice politické.
Každý jedinec si na základě svých zkušeností vytváří mentální mapu, tedy unikátní představu o světě determinovanou mnoha faktory, z těch nejdůležitějších je to kulturně-civilizační příslušnost (Romancov 2004: 408). Zatímco oceány, řeky, hory a údolí jsou fyzickými útvary, hranice politické jsou pouze „čárami na mapě“. Ale vnímání a chápání těchto čar vytváří lidské představy o světě, o individuálním já a o „těch druhých“ daleko více než hmatatelné útvary vytvořené přírodou.
Mezi pojetím a chápáním „já“, „my“ a „oni“ stojí zhusta právě hranice politická. Nechci hledat univerzální evropskou identitu, které by byla založena na myšlence, historii nebo kulturní příbuznosti. Jednak proto, že předpokládám neexistenci takové univerzální myšlenky a také se domnívám, že je v sebepojetí Evropy minimálně stejně důležitá představa o „nás a těch druhý“, kde je předělem právě nějaká politická hranice. Ve své práci se pokusím odpovědět na otázku, jakou roli hrají politické hranice v regionu Evropa, jak mu pomáhají či ztěžují chápat a definovat sebe sama a okolní svět.
Předpokládám totiž, že právě představa [1] o Evropě je v jejím sebepojetí důležitější nebo minimálně stejně důležitá jako identita založená například na filozofickém, náboženském nebo etickém základu. Domnívám se, že právě vnímání politických hranic a toho za nimi usnadňuje Evropě definici sebe sama.
Geografické hranice
Coudenhove-Kalergi (1993: 22) píše, že Evropa nemá pevné geografické hranice s východem, zkrátka proto, že není oddělena jako kontinent od Asie, ale že její ostatní geografické hranice vymezit lze, a to především pomocí moře, které omývá její břehy [2] .
V 21. století v souvislosti s rozvojem námořní dopravy a námořní vojenské síly je, dle mého názoru, stále obtížnější hovořit o hranici geografické. V představách člověka je vodní plocha vnímána jako hranice zkrátka proto, že se po ní nemůže přirozeně volně pohybovat. V kontrastu s tím je fakt, že většina obchodní přepravy je dnes prováděna po moři a vojenské velmoci jsou schopny projektovat efektivně významnou sílu pomocí letadlových lodí. Čínské zboží na cestě do Evropy patrně nezastaví idea, náboženská nebo kulturní; zastaví jej celní povinnost a hranice v některém z evropských přístavů.
Politické hranice a představa o Evropě
Evropa se po celé své dějiny snažila vymezit a najít svoje hranice před vnějším nepřítelem. Právě politickými hranicemi vymezuje Coudenhove-Kalergi (1993: 23-25) hranice Evropy historicky a to do šesti období: Helénistické období a hranice s Peršany, Řím a jeho hranice postupně s islámem, Byzancí a Ruskem, třetí Evropu s vrcholným obdobím Karla Velikého a hranici s maury, Slovany, Avary a Byzantinci, čtvrtou Evropu oddělovala od zbytku světa římsko-katolická víra, pátou Evropu osvícenského absolutismu s vrcholem v Napoleonovi zase hranice s asijskou částí Ruska a šestá měla být panevropská federace s hranicí s Velkou Británií a Ruskem.
Nutno podotknout, že jeho koncept šesté Evropy se téměř vyplnil v procesu evropské integrace. Dnes existující Evropská unie se blíží myšlence Kalergiho Panevropy a hranice politické stále existují jako předěl mezi Evropou a „těmi druhými“.
Čím dále od Evropy, tím více je Evropa ztotožňována s Evropskou unií. Není se čemu divit, EU svou plochou, počtem obyvatel a ekonomickou silou zahrnuje většinu států v geograficky vymezené Evropě (nepočítáme-li Rusko nebo jeho evropskou část). Rozlišovací schopnosti neevropanů jsou, podle mne, příliš nízké na to, aby dokázali rozlišit EU 27 a například Švýcarsko nebo Island. To není výtka proti vzdělávacím systémům v jiných částech světa ani zpochybnění geografických znalostí obyvatel. Podobně Evropané nerozlišují důkladně například jednotlivé státy USA nebo rozdíly mezi národy Číny, Korey a Japonska.
Jednoho dne možná splyne Evropa a EU úplně, protože většina států, která nyní v EU není, vyjádřila dlouhodobou či krátkodobou snahu se do této organizace připojit – asociační dohody existují s Chorvatskem, Makedonií a Tureckem [3] , dále se uvažuje o Albánii, Bosně a Hercegovině, Kosovu, Černé Hoře a Srbsku [4] (srov. Romancov 2005: 284-286). Orientace zahraniční politiky na EU je přítomna také na Ukrajině, v Gruzii a Arménii.
Vztah neutrálních zemí a nejmenších států uvnitř Evropy k EU je nejednoznačný. Tyto státy buď mají mnoho dohod s EU, byť nejsou jejími členy (Švýcarsko, Norsko) nebo jsou tak malé, že otázka členství v EU je pro ně z dlouhodobého politického hlediska nepodstatná (Vatikán, San Marino). Otázkou dále zůstává, jak by se tyto státy stavily k členství v EU v momentě náhlé ekonomické nebo vojenské krize. Domnívám se, že za určitých podmínek by tyto státy vyměnily status neutrality za výhody a stabilitu plynoucí z členství.
Proto, uvažujeme-li dnes o Evropě, není „terminologickým hříchem“ ztotožňovat ji s EU a ve své práci budu používat pojmy Evropská unie a Evropa víceméně jako synonyma.
Rozšíření o tyto státy a o další, které projevily zájem stát se členy, výrazně prodlouží politickou hranici s Ruskem. Právě v otázce vztahu k Rusku existuje pro státy zásadní volba - ke komu se připojit? Politická hranice EU s Ruskem je právě ve vnímání Evropanů signifikantní. Evropa může jen tam, kde není Rusko.
Politické hranice a Schengenská dohoda
Evropská unie má tendenci uzavírat se za tyto politické hranice a chránit se jimi. Příkladem budiž Schengenská dohoda. V době vstupu nových zemí do schengenského prostoru byl značně medializován posun východních hranic a otázka jejich bezpečnosti [5] .
Schengenský prostor je bezprecedentní fenomén, který ruší hranice mezi státy Evropy, nikoliv jen EU, protože členem se stalo také Norsko a Island [6] a míří do něj Švýcarsko [7] .
Právě Schengenská dohoda je příznačný projev vztahu Evropy a její politické hranice. Zatímco směrem ke svému okolí je Evropa rozšiřuje a upevňuje, směrem dovnitř je ruší. Na světě neexistuje a nikdy neexistovala dohoda, která by de facto i de iure rušila politické hranice mezi státy v takovémto rozsahu, v takové obrovské délce. Ve velkých federacích se sice také lze setkat s volnými hraničními režimy, ovšem ty jsou zprostředkovány mezi státy federace, které nevystupují jako nezávislé jednotky v zahraniční politice a nad nimi je zastřešující rámec federativního celku.
Schengenská dohoda je projev velké důvěry mezi evropskými občany navzájem, tato důvěra navíc jako vedlejší produkt může latentně či otevřeně vyvolávat pocit jinakosti až nadřazenosti. Každý, kdo někdy absolvoval odbavení na letišti, kde jsou dvě různé fronty pro občany EU a pro občany mimo země EU přijde k takovému pocitu velmi snadno. I když to určitě nebylo záměrem, tyto drobnosti posilují uvnitř Evropy i mimo ni vědomí o odlišnosti.
Proto se domnívám, že vymezení Evropy zevnitř i zvenčí pomocí politických hranic je pro oba tyto pohledy naprosto zásadní. Ambivalence v chápání této hranice dovnitř a navenek je naprosto unikátní. Nikde jinde se s tímto nelze setkat, žádná mezinárodní organizace nebo žádná podoba integračního procesu na světě nezahrnuje téměř úplné zrušení hranic a vzdání se jejich kontroly (byť se v EU tato kontrola může ad hoc obnovit).
Evropa tímto krokem zcela zrušila koncept teritoriality, vnímání politického prostoru a hranic. Evropa dala do pohybu dvě protichůdné síly – přitažlivou směrem dovnitř a odpudivou směrem ven. Právě Schengenský prostor je výrazem této redefinice politického teritoria (Hassner 1997: 47-49). To je v ostrém rozporu s meziválečnou Evropou, ve které právě hranice a jejich garance sloužily jako záruka mírového uspořádání (Romancov 2005: 285).
Přehodnocení ve vztahu k teritoriu je tedy projevem důvěry mezi evropskými státy. Něco jiného je volný pohyb zboží a kapitálu a úplné zrušení hraničních kontrol. Evropská unie se tímto začíná čím dál tím více podobat státnímu útvaru. Snaží se jasně vymezit své hranice se sousedy, své teritorium, které chce účinně kontrolovat a spravovat. Naopak vnitřní hranice slouží stále více spíše administrativním účelům.
Opevněná Evropa
Evropa je tedy charakteristická tím, že se otevírá dovnitř a naopak uzavírá navenek. Jakoby potřebovala ke své existenci, ke svému spojení a integraci vnějšího nepřítele. S kým Evropa přímo sousedí a jaké má se svým okolím vztahy?
Zvláštní vztah má nyní Evropa ke Spojeným státům americkým. Byť jsou jejím logickým a nejbližším spojencem z hlediska hodnot, které vyznávají, dnes se od sebe tato země a tento region odklání. Předpokládám, že je to dáno jen nepopulární zahraniční politikou prezidenta George Bushe a jeho administrativy, protože v Americe má Evropa nejen logického spojence, ale také faktického garanta bezpečnosti, který již několikrát v minulosti tuto úlohu úspěšně sehrál. I když výrazná politická hranice s USA neexistuje (otázka zůstává v budoucím statutu Grónska a jeho případném postoji k evropské integraci) stejně má Evropa potřebu se vůči USA vymezovat, byť zde existuje spřízněnost hodnotová, kulturní a náboženská. Spojené státy ale nepovažují Evropané, dle mého názoru, za svojí příbuzenskou zemi právě z důvodu neexistence přímých hranic – USA jsou zkrátka daleko. Dále proto, že jejich ekonomická, vojenská a politická síla je tak velká, že sice snese srovnání s EU nebo Evropou jako celkem, nesnese však srovnáním s každým jednotlivým státem Evropy.
Vymezení funguje tedy i proti Atlantickému spojenci, projevem rivality je například Lisabonská strategie - snaha vyrovnat se USA ekonomicky.
Blízký východ je vnímán jako hrozba náboženská, hrozba pro demokracii, sekularizmus a individualismus. Masivní příliv obyvatel z těchto zemí chápe Evropa jako hrozbu, protože muslimové vytváří uzavřené komunity a často u nich nedochází k akulturaci. Vzájemné obavy a frustrace pak vedou k sociálnímu napětí, které se může překlopit do násilností, jak tomu bylo v případě pařížských nepokojů v roce 2005.
Severní Afrika je z pohledu Evropy podobnou hrozbou jako Blízký východ. Nebezpečí kvůli potenciální vlně migrantů navíc posiluje obava z drogového obchodu a tamních nemocí. Z afrického Maghrebu chce proto Evropa svou zahraniční politikou vytvořit jakési nárazníkové pásmo mezi ní a Subsaharskou Afrikou.
Rusko je dlouhodobě vnímáno jako hrozba pro Evropu, z hlediska bezpečnosti energetické a vojenské.
Z makroperspektivního úhlu pohledu vytváří evropská integrace dva geopolitické makroregiony – EU a Rusko, respektive SNS. Proto jsou hranice právě s Ruskem považovány za nejdůležitější (Romancov 2005: 289).
Evropský integrační proces obklopuje Rusko stále více. I když se tomu tak děje proti jeho vůli, domnívám se, že tato hranice je důležitější pro EU než pro Rusko, které se obává spíše NATO jakožto vojenské organizace, než Evropské unie, která dosud nedisponuje významnou společnou vojenskou silou.
Nicméně hranice s Ruskem je nejvíce diskutována a za nejdůležitější části této hranice lze v těchto vztazích do budoucna považovat Turecko a Ukrajinu.
Pokud by integrační proces pokračoval tímto směrem, mohla by se v budoucnu východní hranice EU, respektive Evropy stýkat nejvíce s Ruskou federací. Východní hranice by tak byla jasně vymezena a Evropa by mohla chápat sebe sama právě pomocí této hranice. „My, Evropané a oni, ti ostatní“ – toto pojetí by bylo vyjádřeno právě hranicí s jiným a nebezpečným Ruskem, hranicí s jiným a nebezpečným Blízkým východem, jinou a nebezpečnou Afrikou a hranicí s jinou a nebezpečnou Amerikou. Každé toto nebezpečí má jinou podobu – vojenskou, ekonomickou, sociální. Ale v jádru je v EU vnímáno vše co je okolo jako hrozba, před kterou je třeba se bránit. I když je výhodné vzájemně se všemi obchodovat, bylo by chybou pustit členy těchto regionů do evropského klubu důvěry.
V souladu s logikou tohoto opevňování Evropy existují politiky „dobrých vztahů“ EU. Tyto země nejsou považovány za potenciální členy, nicméně unie s nimi chce obchodovat, podporovat v nich demokracii a celkově navazovat dobré vztahy.
Výstupem této politiky je například akční plán Evropské komise z roku 2004 – „Širší Evropa – sousedství s našimi východními a jižními sousedy“. Tento plán je zaměřen na oblast Středomoří, na evropské a kavkazské postsovětské republiky (Romancov 2005: 286-287).
Závěr
Domnívám se, že politické hranice jsou nástrojem nebo spíše pomůckou, kterou se Evropa odděluje od zbytku světa nejen politicky, ale také slouží k definici sebe sama. Neexistuje jiná regionální integrace, která by fakticky rušila hranice mezi svými členy a zároveň se vymezovala ke svému okolí uzavíráním těchto hranic, byť možná v tomto případě B plyne z A, tedy protože se hranice uvnitř Evropy rozpouštějí, musí se navenek upevňovat.
Chtěl jsem poukázat na to, že v procesu evropské integrace mají vnější hranice také jiný význam, než oddělení dvou států od sebe. Na tuto myšlenku mě přivedla právě Schengenská smlouva, ojedinělý exemplář svého druhu v dějinách teritoriálních dohod.
Dále jsem došel k závěru, že Evropané trvale pojímali sebe sama v závislosti na existenci někoho jiného, někoho, kdo byl nebo je hrozbou. Proto se hranice politické Evropy mění a nelze je přesně stanovit jako ty geografické. Evropa se v hledání identity neshodne, zkrátka proto, že žádná univerzální jednotící identita neexistuje. Jazyková bezesporu není, náboženská také ne, protože v Evropě existuje mnoho podob křesťanství, ze kterého sice vychází eticko-filozofické základy (tj. desatero) všech evropských právních systémů, ale dnes náboženství není tmelem evropských obyvatel. Společná historie, kdy národy Evropy stály jeden proti druhému v krvavých válkách také není zrovna precedentem pro politickou integraci v 20. století.
Evropa na druhou stranu vždy věděla, nebo lépe tušila, kde končí. Kdo jsme ještě „my“ a kdo jsou již „oni“. I když se neshodla přesně na tom, co ji spojuje, dokázala se shodnout na tom, s kým rozhodně spojena není. Projevem této shody je právě Evropská unie, která pravděpodobně jednoho dne bude zahrnovat celou geografickou Evropu mimo Ruska. Právě Rusko je jedním koncem Evropy, protože je již moc odlišné (stejně jako Afrika a Blízký východ), Spojené státy jsou sice podobné, ale jsou geograficky vzdálené a navíc nejsou si s EU podobné tak, jako státy EU navzájem.
Evropa končí tam, kde končí představa Evropanů (dnes můžeme říci obyvatel EU) o jejích hranicích. Za hranicí jsou ti druzí, ať už je to kdokoliv.
Poznámky pod čarou
[1] Vycházím z teze Benedicta Andersona o tzv. společenství představy (Anderson 2003: 239-244).
[2] Dovolím si vynechat z úvah o Evropě takzvané nejvzdálenější regiony Evropské unie – území, která jsou pozůstatky kolonialismu - Francouzská Guyuana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Azorské ostrovy, Madeiry a Kanárské ostrovy (podle Romancov 2005: 284).
[3] Seznam kandidátských zemí Evropské Unie, dostupné na: http://www.finance.cz/evropska-unie/seznamy/kandidatske-zeme/ (ověřeno k 20. 11. 2008).
[4] Key findings of the progress reports on Kosovo, dostupné na: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/07/446&type=HTML (ověřeno k 20. 11. 2008).
[5] Europe's border-free zone expands, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7153490.stm (ověřeno k 21. 11. 2008).
[6] Ibidem.
[7] FAQ - Schengen Visa, dostupné na: http://www.bfm.admin.ch/bfm/en/home/themen/einreise/schengen-visum.0001 .html (ověřeno k 21. 11. 2008).
Použitá literatura:
- Anderson, Benedict: 2003. Pomyslná společenství. In: Hroch, Miroslav (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus. Sociologické nakladatelství: Praha, 239-269.
- Coudenhove-Kalergi, Richard: 1993. Pan-Evropa. Panevropa: Praha.
- Hassner, Pierre: 1997. Obstinate and Obsolete: Non-Territorial Transnational Forces versus the European Territorial State. In: Tunadrev, Ola – Baev, Pavel – Einagel Victoria Ingrid (eds.): Geopolitics in Post-Wall Europe: Security, Territory and Identit. Londýn: SAGE Publications.
- Romancov, Michael: 2004. Politická geografie a geopolitika. In: Cabada, Ladislav – Kubát, Michal (eds.): Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia: Praha, 404-457.
- Romancov, Michael: 2005. Geopolitické aspekty rozšíření EU. In: Dančák, Břetislav – Fiala, Petr – Hloušek, Vít (eds.): Evropeizace: nové téma politologického výzkumu. Nakladatelství Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity: Brno, 284-294.
Internetové zdroje:
- BBC News, dostupné na: http://news.bbc.co.uk.
- Bundesamt für Migration, dostupné na: www.bfm.admin.ch.
- Finance.cz, dostupné na: www.finance.cz.
- Portál Evropské unie, dostupné na: www.europa.eu.
Jak citovat tento text?
Bouška, Petr. Evropa a její politické hranice [online]. E-polis.cz, 11. říjen 2009. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/evropa-a-jeji-politicke-hranice.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 3.75 hvězdiček / Hodnoceno: 8x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!