Erich Fromm (4) - Otázka dobra a zla v člověku

12. květen 2006 David Novotný komentáře

Tato otázka je stejně zajímavá jako otázka přirozenosti a má s ní i mnohé společné. I v tak dokonale umělé společnosti jako je ta naše, si člověk stále zachovává svůj lovecko – sběračské dědictví minulosti. V člověku zůstává pud sebezáchovy (i když i ten se dá přemoci) a mnohé další instinkty, které už dnes nemá šanci nějak přílišně používat.

Erich Fromm (4) - Otázka dobra a zla v člověku

Fromm - otázka dobra a zla v člověku

Člověk je predátor, o tom svědčí postavení očí, které je v živočišné říši typické pro dravce. Jak se tedy s jistou dávkou agrese (která ovšem není pro chování zcela určující, rozhodně to není nějaký dominantní aspekt, který by se nedal běžně zvládat), která k člověku patří vyrovnal Fromm? Fromm rozlišuje mezi agresí racionální, kdy člověk reaguje na ohrožení, která slouží k odstranění nebezpečí, ale poté, co je nebezpečí odstraněno mizí. Tato agrese není touhou po destrukci, ale naopak je to vyjádření touhy po životě. Druhá forma je charakterová vlastnost, trvalá schopnost nenávidět, která doutná uvnitř člověka, který je spíše sám o sobě nepřátelský než aby reagoval nenávistí na popud zvenčí. Iracionální nenávist může propuknout na základě stejně realistického ohrožení života jako nenávist reaktivní; často však jde o samovolnou nenávist, která využije každé příležitosti, aby se mohla projevit jako nenávist reaktivní. Nenávistnému člověku se zdá, že pociťuje úlevu, najde-li příležitost svoji doutnající nenávist vyjádřit. V jeho tváři je téměř možno pozorovat jeho radost nad ukojením nenávisti (Fromm 1968, 169).

I zdálo by se, že zde máme dvě protikladné a přirozené vlastnosti člověka. To je ovšem jenom zdání. Při hlubším prozkoumání objevíme něco jiného.

Jsou tedy síly dobra a zla stejně mocné? Jsou obě součásti původního vybavení člověka, nebo jaký jiný poměr by mezi nimi mohl existovat?

Podle Freuda je destruktivnost vrozena všem lidským bytostem; liší se jen v objektu destruktivnosti – buď se týká jiných, nebo jich samých. Z toho by vyplývalo, že destruktivnost vůči sobě samému je v protikladu k destruktivnosti vůči jiným.Tomu odporuje skutečnost, že lidé se liší mírou své totální destruktivnosti bez ohledu na to, zda je namířena proti jim samým nebo proti jiným. U těch, kteří nejsou sami vůči sobě nepřátelští, nenalézáme destruktivnost ani vůči jiným. Vidíme tedy, že nepřátelství vůči sobě samému a jiným je v souvislosti. Dále pak, že tyto síly v člověku, které ničí život, se objevují v obráceném poměru vůči těm, které život podporují; oč silnější jsou prvé z nich, o to slabší jsou druhé a naopak.Tato skutečnost poskytuje klíč k porozumění destruktivní energii života; zdálo by se že stupeň destruktivnosti je úměrný stupni, do něhož se člověku znemožňuje rozvíjet své schopnosti. Nemluvím zde o nahodilém zmaření toho či onoho přání, ale blokádě spontánního vyjadřování citových, fyzických a intelektuálních schopností. Jestliže je tendence života růst a žít omezena, pak takto zablokovaná energie prochází procesem změn a přetváří se v destruktivní energii života. Destruktivnost je výsledkem neprožitého života. Jednotlivé a sociální podmínky, které vedou k omezování energie podporující život, vytvářejí destruktivnost; ta se pak stává pramenem, z něhož vyplývají různé projevy zla (Fromm 1967, 170).

Dle Fromma je tedy vznik zla v člověku způsoben jakýmsi zmrzačením. Právě ono zmrzačení je příčinou, že v člověku vznikne nepřirozená míra a forma agrese. Pokud se toto mrzačení stává celospolečensky rozšířeným a často i propagovaným, není se třeba divit tomu, že někteří lidé považují agresi za „přirozenou“ a kladnou vlastnost. Tím ovšem svou deformaci nevyléčí, ale spíše naopak.

Předpokládáme-li správně, že destruktivnost je sekundární potencialitou člověka, která se aktualizuje jen tehdy, nepodaří-li se mu uskutečnit jeho „prvotní“ potencialitu, pak jsme však vyvrátili jen jednu z námitek proti humanistické etice. Ukázali jsme, že člověk není nutně zlý, ale že se stává zlým tehdy, chybějí-li potřebné podmínky pro růst a vývoj. Zlo nemá žádnou vlastní existenci, je jen ukázkou neexistence dobra, výsledkem neúspěchu při realizaci života.

Je třeba se vypořádat ještě s další námitkou proti humanistické etice; říká, že ve správných podmínkách pro vývoj dobra nesmějí chybět odměny a tresty, protože v člověku neexistuje žádný podnět k rozvíjení jeho sil. Pokusím se na dalších stránkách ukázat, že normální člověk má v sobě tendenci rozvíjet se, růst a být produktivní a že paralýza této tendence je sama o sobě znakem duševní choroby. Duševní zdraví právě tak jako fyzické není cílem, k němuž musí být člověk tlačen zvenčí, ale spíše cílem, k němuž je člověk hnán silou uvnitř sebe sama; potlačit tuto tendenci se podaří jen mocným silám jeho prostředí (Fromm 1967, 171-172).

Podle Fromma není třeba autoritativního vedení k tomu, aby vyrost morálně a duševně zdravý člověk. Vzhledem k tomu, že nemám klinickou praxi, ani psychologické vzdělání, netroufám si hodnotit tyto úvahy po odborné stránce. Nemohu se však ubránit pocitu, že zde se Fromm dopustil nějakého idealizování nebo intelektualismu. Jeho tvrzení se dá přirovnat k názoru, že ten kdo nebyl nikdy nemocný je zdravý, ale protože každý byl aspoň jednou nemocný, není zdravý nikdo. Připadá mi, že vlastnosti, které popisuje jako ideální mají spíše výjimeční, než průměrní jedinci. Na druhou stranu deformace a mentální mrzačení, kterého se člověk účastní již od útlého dětství se opravdu mohou podepsat na společnosti tak, že většina jedinců je duševně nezdravá. A ti co tuto deformaci překonají se asi často řídí heslem Baltazara Graciana – je lepší bláznit s druhými, než zůstat moudrý sám.

Fromm se snažil celý svůj život, aby se psychologie stala nástrojem rozvoje člověka, ne jenom jeho vědeckým popisem. Cítil se humanistou a to jej ovlivnilo ve všech jeho dílech. V nich se snaží ukázat, že smysl bytí je v lidskosti a schopnosti tuto vlastnost neustále rozvíjet. Dnes je jeho poselství o to důležitější, o co je silnější tlak na člověka, aby se stal pouhým strojem na vydělávání peněz. Nechci lacině odsuzovat podnikatele nebo manažery. I jejich práce je hodnotná a vydělávání peněz není žádný zločin a bohatí lidé nemusí být špatní, ani omezení nebo nadutí. Když vidím miliardáře Horáčka, nemám s něho vůbec špatný pocit, kdyby takových lidí bylo víc jistě by bohatí nebudili jenom odpor a závist, ale byly by zároveň i pozitivním vzorem. Přesto existují lidé, kteří nemají dost a chtějí mít víc a víc a jejich nenasytnost je pro ostatní břemenem, z kterého nic nemají. Je to právě nenasytnost lidí, která propaguje liberalismus. Je mezi nimi spousta jedinců, kteří to myslí dobře, vidí v liberalismu směr pozitivní a díky své naivitě a nevědomosti i „přirozený“, který vede k blahu všech (což níže vyvrátím) a propadli tomuto směru z dobré víry v lepší zítřky. Ovšem lépe by bylo pro všechny vydat se spíše cestou humanismu Fromma, než se šálit s přeplněným břichem o svém štěstí, protože cesta seberozvoje přes břicho nevede.

Jestliže tedy humanistická etika spočívá na poznání lidské bytosti, pak by se byla moderní psychologie a zvláště psychoanalýza musela stát jedním z nejsilnějších impulsů pro rozvoj humanistické etiky. Zatímco však psychoanalýza mohutně obohatila naše vědění o člověku, nerozšířila naše poznatky o tom, jak by měl člověk žít a jak by měl jednat. Její hlavní funkce spočívala v „rozbití nimbu“ a v důkazu, že hodnotící soudy a etické normy jsou racionalizovaným výrazem iracionálních – a často neuvědomělých – přání a obav a že si proto nemohou činit nárok na objektivní platnost. Zatímco rozbití nimbu bylo samo o sobě nesmírně cenné, stávalo se stále neplodnějším, když se mu nedařilo dostat se za hranice pouhé kritiky. Pokusem proměnit psychologii v jednu z přírodních věd se psychoanalýza dopustila chyby tím, že odtrhla psychologii od problému filozofie a etiky. Přehlédla, že lidskou osobnost nelze pochopit, pokud nenahlížíme na člověka v jeho celistvosti, která zahrnuje jeho potřebu nalézt odpověď na otázku po smyslu jeho bytí a nalézt normy, podle nichž by měl žít. Freudův „homo psychologicus“ je právě tak neskutečná konstrukce jako „homo economicus“ klasické ekonomie. Je nemožné rozumět člověku se všemi jeho emocionálními a dušeními poruchami, jestliže nechápeme povahu hodnot a morálních konfliktů. Pokrok psychologie nelze hledat v oddělení domnělé „přírodní“ sféry od domnělé „duchovní“ a také ne v koncentraci pozornosti na přírodní oblast, ale v návratu k velké tradici humanistické etiky, která pozorovala člověka v celé jeho fyzicko-duševní celistvosti

a zastávala názor, že posláním člověka je být sám sebou a že podmínkou k dosažení tohoto cíle je, aby člověk mohl být sám pro sebe (Fromm 1967, 10).

Použitá literatura:

FROMM, E.: Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967.
FROMM, E.: Umění milovat. Praha: Český klub, 1999.
FUNK, R.: Erich Fromm. Praha: Lidové noviny, 1994.
CHOMSKY, N.: Tajnosti. lži a demokracie. Olomouc: Votobia, 1999.
JUNG, C.G.: Obraz člověka a obraz Boha. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001.
KELLER, J.: Až na dno blahobytu. Praha: EarthSave CZ, 2005.
KELLER, J.: Politika s ručením omezeným. Praha: Nové směry, 2001.
LUCOVÁ, M.: Pojednání o bohatství národů. Ekonom, 2001.
MACHOVEC. M.: Filozofie tváří v tvář zániku. Brno: "Zvláštní vydání…", 1998.
RÁDL. E.: Dějiny filozofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998.
RÁDL. E.: Dějiny filozofie II. Novověk. Praha: Votobia, 1999.

Jak citovat tento text?

Novotný, David. Erich Fromm (4) - Otázka dobra a zla v člověku [online]. E-polis.cz, 12. květen 2006. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/erich-fromm-4-otazka-dobra-a-zla-v-cloveku.html>. ISSN 1801-1438.