Eichler: Mezinárodní politika II.
17. srpen 2009 Pavel P. Kopecký komentářeAnalýza moderní mezinárodní politiky náleží k ožehavým tématům, ježto přirozeně úzce souvisí s legalitou a legitimitou stávajících režimů či jednotlivých aktérů. Kupříkladu průběh napadení Jugoslávie roku 1999, nezákonné odtržení Kosova a Metochije od Bělehradu zůstalo mementem pošlapání všeobecně uznávaných norem (super)velmocemi, jakož i připomínkou válečné zločinnosti vysokých funkcionářů západního světa typu Javiera Solany.
Eichler, Jan (2008): Mezinárodní politika II., Skalica: Stredoeurópska vysoká škola v Skalici, 240 s., ISBN 978-80-969700-8-7
Analýza moderní mezinárodní politiky náleží k ožehavým tématům, ježto přirozeně úzce souvisí s legalitou a legitimitou stávajících režimů či jednotlivých aktérů. Kupříkladu průběh napadení Jugoslávie roku 1999, nezákonné odtržení Kosova a Metochije od Bělehradu zůstalo mementem pošlapání všeobecně uznávaných norem (super)velmocemi, jakož i připomínkou válečné zločinnosti vysokých funkcionářů západního světa typu Javiera Solany. – Bohužel v českém nivó, kde byla za minulého režimu náklonnost vůči komunistickému hnutí nehraná, paralelně poměrně dogmatická, existuje v části politické, akademické a mediální obce svým založením bolševicky nenávistná, byť přísně protikomunistická, dokonce protilevicová tendence, spojená jako siamské dvojče „základními tělesnými funkcemi“ s adorací politiků nebo institucí zvítězivších ve studené válce. Pokračováním této nadobyčej nesebevědomé (kulturní) politiky bezvýhradně obdivující například prezidenta Reagana, případně jemu mentálně nesmírně podobného Bushe juniora, se stal fakt ztížené kritiky bushismu. Zopakovala se tudíž situace perestrojky, kdy kritika předáků Sovětského svazu řadovějšími občany daleko předbíhala „mírný a zdvořilý“ nesouhlas obyvatel ČSSR.
Laciným, doposud populárním otloukánkem v podstatě stejného druhu lidí se stal George W. Bush – Noamem Chomskym dávno odvážně titulovaný Bush II. – až když neúspěšný prezident vstoupil do pomyslné mocenské etapy „chromé kachny“. Tento konjunkturalismus ovšem nepozorujeme u Jana Eichlera (nar. 1952). Známé autority teorie mezinárodních vztahů, a to nejméně v celém československého kontextu. Hlavním odborným zájmem tradičního odpůrce zmíněné militaristické agresivní podoby moci jsou bezpečnostní studia, jimž věnoval řadu knih, studií, popularizačních článků, výstupů v médiích etc. Kromě toho pedagogicky působí na VŠE v Praze, což doplňuje spoluzajištěním činnosti Stredoeurópské vysoké školy v Skalici.
Právě nakladatelská aktivita privátního západoslovenského pracoviště mu poskytla příležitost k dalšímu oborovému výstupu. Dvoudílné, obsahově nadstandardní příručce Mezinárodní politika, jejíž dvě části vyšly s ročním odstupem (2007, 2008). Zatímco první díl obsahuje přehled základních pojmů a metodologických kategorií – ale rovněž rozbor studené války anebo poslední kapitolou nástin globalizace z pohledu sekuritizace – druhý postihuje výhradně soudobé dějiny internacionálních vztahů. Této publikaci, dobou vydání též logicky bližší, uchopující vývoj od roku 1990, se budeme v recenzi věnovat především.
Ač to může na první pohled budit dojem, jako by Mezinárodní politika (II.) nebyla než učebním textem pro v Záhoří (Záhorie) vyučovaný obor mezinárodní vztahy, jenž dostal pojmenování dle mnohaletého periodika Ústavu mezinárodních vztahů při MZV ČR, kde autor badatelsky působí, není tomu tak. Přestože samozřejmě primárně za tím účelem vznikl a je využíván, nese rysy přesahu. Vedle pouhého vršení fakt, standardního při obdobných příležitostech, nalezneme mnohost zajímavých, ba originálních postřehů. Silnou stránkou, přidanou hodnotou, se stal nadhled, co potvrzuje bohaté zkušenosti studijní, výukové, leč hlavně osobní. Neboť přední znalec strávil léta zaměstnáním spojeným s diplomatickou službou Československa.
V práci lze snadno postřehnout sympatické postoje tradičního kritika politiky dělící striktně poměry na „my“ a „oni“, založené na americkém unilateralismu. V druhé části Mezinárodní politiky se setkáme se třemi fundamentálními kapitolami: „Války v 90. letech 20. století“, „Globální terorismus“, „Války po nástupu globálního terorismu“, následně se shrnující statí „Války a terorismus na počátku 21. století“. Obrazové přílohy tezovitě, kombinací ikonografickou a textovou rekapitulují (způsobem poněkud málo šťastným, což objasníme dále) operace „Desert Storm“, „Allied Force“, „Enduring Freedom“ a „Iraqi Freedom“. Do páru kategorií, dle desetiletí, je rozděluje svou povahou odlišná, obecnější informační sestava „Globální terorismus“.
Celou dvojjedinnou publikací se táhne červená nit humanistického, lépe řečeno plastičtějšího postoje k pnutím mezi národními státy, nadnárodními organizacemi (včetně těch subverzivních), nadregionálními firmami apod. Jasně převládá racionální sklon k odmítání výhradně silových řešení. K bazálním kvalitám na vědeckou disciplínu neobvykle slohového materiálu dále náleží skutečné rozbory nadužívaného, proto většinou degenerovaného, zkreslujícího pojmu terorismus a postižení relativně málo známých, nebo nepřehledných místních válek. Například konfliktů na Balkáně do nekonečna se drolícím, na ostrově Cejlon, kde teprve nedávno přemohly vládní síly tamilské separatisty (pročež nejtěžší boj, o duši diskriminovaných, teprve nadchází), ozbrojených zápasů na energeticky bohatém Blízkém východě či v černé Africe zatížené kolonialistickou tradicí, novokolonialistickou přítomností a obrovskými mezikmenovými masakry (Hutové versus Tutsiové ve Rwandě a okolí). Základní údaje doplňované analýzami dotvářejí didakticky vhodné náměty k zamyšlení. Za mnoho desítek uveďme dva, jež veřejně pravidelně neslýcháme: „Jaká je motivace iráckých vzbouřenců?“; „Čím se terorismus odlišuje od gerilových jednotek?“
Samozřejmě, text, což bylo už naznačeno, obsahuje některé nedostatky. Většinou zbytné, nestvořené odborníkovou neznalostí. Zbytečným pokleskem je absence jazykové a tiskové korektury. Některá faktická čísla, například ohledně obětí občanské války v Iráku, jsou autorem brána s až sebeobranným, „konzervativním“ odhadem. Diskutabilním zůstává veliké množství dodatků, jež jsou nepřehlédnutelnou obdobou vyučovacích průsvitek, materiálem neúsporně rozmístěným, navíc s neujednoceným jazykem (náhodně se střídá čeština s angličtinou). Buďme konkrétní. Převedeno do číslování stran tvoří jádro textu, včetně obsahu prostor stránek 3 až 142, zatímco přílohy jsou rozloženy mezi stranami 143. a 237. Autorská klávesnice pravděpodobně stanula ve vleku požadavků nedávno zorganizovaných oborů, neboť náklad 300 kusů odpovídá nejspíše bibliofiliím, pravděpodobněji skriptům, jakých nalezneme v univerzitních prodejnách přehršel. To si páně Eichlerova Mezinárodní politika rozhodně nezaslouží.
Další, mohutnější vydání, zbavené hlavně technických lapsů, prospěje. Nicméně doporučit jej posluchačům, jež teprve hledají – bombardováni propagandou či zjednodušováním sdělovacích prostředků – vlastní postoje k (zahraničnímu) politickému dění, možno s klidným svědomím již teď. Náramnou pomůckou se může stát též mladým, začínajícím pedagogům. Přitom nikolivěk bezpodmínečně univerzitního školství.
Tato recenze původně vyšla ve Slovenské politologické revue.
Jak citovat tento text?
P., Pavel. Eichler: Mezinárodní politika II. [online]. E-polis.cz, 17. srpen 2009. [cit. 2025-02-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/eichler-mezinarodni-politika-ii.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4.17 hvězdiček / Hodnoceno: 24x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!