E-Diplomacie jako nástroj veřejné diplomacie

19. srpen 2014 Martin Kohút komentáře

Veřejná diplomacie používá pro šíření informací mnoho komunikačních kanálů z nichž některé prošly v posledních letech bouřlivým rozvojem. V této eseji se budeme věnovat určitým rysům fenoménu e-diplomacie a rovněž se zaměříme na jeho výhody a úskalí.

Zdroj: diydiplomacy.files.wordpress.com

E-Diplomacie jako nástroj

Po vypuknutí protestů před americkou ambasádou v Káhiře zapříčiněné anti-islámským videem následovala zpráva americké ambasády říkající: „Odsuzujeme činy těch, kteří porušují právo na svobodu projevu, aby ublížili lidem jiného náboženského vyznání“ (Elyan 2012)[1]. Tato zpráva byla vypuštěna ve dvou formách. První bylo tři odstavce dlouhé tiskové prohlášení poslané e-mailem různým vládním úředníkům a novinářům. Druhým byl tweet o 123 znacích.

Jako první o sobě dal vědět tweet, kterého se v té době chytnul také prezidentský kandidát Mitt Romney a později označil kampaň ambasády jako skandální až ostudnou. Bílý dům se od této zprávy distancoval se slovy, že kampaň nebyla iniciována Washingtonem a nereflektuje postoje vlády Spojených států. Během několika hodin ambasáda tweet smazala a senior public officer on duty byl odvolán zpět do Washingtonu (Wichowski 2013).

Incident v Káhiře nebyl prvním, kdy diplomatický tweet rozpoutal vlnu nevole. Někdy i na první pohled neškodná zpráva na sociálních sítích může vést k diplomatickému sváru. Například v únoru 2012 kanadský diplomat v Číně David Mulroney poslal obrázek na čínské sociální síti Weibo, kde byla fotka jeho auta. Číňané byli šokováni, když viděli, v jakém autě kanadský velvyslanec jezdí, jím byla stará Toyota Camry. Obrázek rozpoutal nejen na sociální síti všudypřítomnou debatu o používání luxusních vozidel čínskými nižšími státními úředníky a mnoho dalších jejich byrokratických excesů (Wichowski 2013).

Způsoby užívání sociálních médií se různí od každé země, ministerstva až po jednotlivce. Společná je však pečlivost a zamýšlený cíl, jenž by měl být vyjádřen tweetem nebo jinou formou. Autoři jsou si totiž vědomi toho, že vše co (online) vyřknou, může být použito jako stanovisko státu, který zastupují a pokud by se neuvážené prohlášení setkalo s širokou veřejností, okamžitě se stává virální (Wichowski 2013). Pro úspěšnou e-diplomacii je potřeba aktivně plánovat krátkodobá opatření s ohledem na dlouhodobé cíle, rychle reagovat na změny a využívat možnosti moderních komunikačních prostředků. Ministerstvo zahraničí a ministerstvo obrany Spojených států amerických proto zaměstnává například týmy lidí, kteří jsou zapojováni do on-line diskuzí a uvádějí na pravou míru nejasnosti uváděné diskutujícími (Cull 2011: 4).

V oboru, kde nevhodná, nejasná nebo nedbale řečená informace může podkopat nespočet hodin vyjednávání, se šíření zpráv po sociálních sítích může bez debaty jevit jako riskantní. Navzdory tomu, stovky diplomatů po celém světě dnes vlastní účty na sociálních sítích. Prvenství se zde ujímají Spojené státy, které své diplomaty přímo povzbuzují k aktivní účasti na tvorbě obsahu jejich velvyslanectví či odborů na sociálních sítích, konkrétně v případě USA tedy převážně na Twitteru. Ministerstvo zahraničních věcí pod vedením Hillary Clinton vidělo angažovanost na sociálních sítích jako klíčovou součást diplomacie jednadvacátého století. Co se týče činnosti malých a středních států, jejich cílem je být vidět, prosadit se a získat respekt ostatních států. Velké státy mají tuto pozici víceméně jistou a usilují tedy o vysvětlování a obhajování vlastních rozhodnutí či přetváření své pověsti v mezinárodním společenství (Peterková 2008: 35).

Nejběžnější formou diplomatické komunikace na sociálních sítích je rutinní šíření zkrácených verzí oficiálních prohlášení často s full-textovým odkazem na zdroj. Tyto zprávy jsou většinou velice strohé, ale poskytují užitečný vhled do každodenních diplomatických aktivit a seznamují běžného uživatele s politickými prohlášeními, na která běžně uživatel nenarazí (Cull 2011: 4).

Zajímavým způsobem využil svůj účet na Twitteru Joseph Torsella, velvyslanec USA v OSN při rozpočtovém výboru Valného shromáždění, který se snažil protlačit místo v rozpočtu pro zavedení on-line vysílání ze zasedání OSN při rozhodování o rozpočtu. Streamování (vysílání) je bráno jako zlatý standard, když se mluví o transparentnosti, jelikož to v přímém přenosu činí politiky zodpovědné za své výroky v očích veřejnosti. Zároveň tím je také vytvářen archiv minulých jednání a výroky se mohou zpětně ověřovat. Streaming je v USA zavedený již několik let a Organizace spojených národů jej již rovněž začala používat, avšak se svým rozpočtem 5 miliard dolarů si dala na čas. Dva týdny poté, co se Tosella připojil na Twitter (v říjnu 2010), tweetnul odkaz na otevřený dopis, ve kterém poslal Odboru poskytování veřejných informací (DPI) žádost, aby rozpočtové schůze byly vysílány on-line. Dopis neměl žádnou odezvu. Přesto pouze šest dní po odeslání tweetu DPI začal vysílat rozpočtové schůze on-line (Wichowski 2013).

Výhody a úskalí e-diplomacie

Jednou z možností, jak komunikovat se širokou veřejností i na úrovni jednotlivců, je sociální síť Twitter. Její kvalitou je dozajista omezená délka zprávy, která v reálném čase přichází k cílovému čtenáři. Twitter je často kritizován za svou stručnost, avšak to je přesně to, co vytváří toto médium jedinečné, a tedy vynucování si maximální jasnosti a přímočarosti. Forma zprávy vyžaduje přesnou formulaci a sdělení, tím je poté zaručeno udržení pozornosti příjemce. Sociální síť Facebook také patří na seznam používaných nástrojů veřejné diplomacie. Původně síť propojující studenty se rozrostla do globální platformy, která umožňuje každému jedinci nebo skupině vytvoření osobního profilu, připojení se k oblíbeným skupinám apod. Základním přínosem je smazání vzdálenosti mezi subjekty. Ministerstvo zahraničí osloví pomocí sociální sítě kohokoli na světě, kdo jeví zájem informaci přijmout. Zároveň může diverzifikovat sdělení podle cílového publika, a pokud osloví publikum vhodně, snadno získá zájemce, kteří si danou facebookovou stránku přidají do oblíbených a odebírají informace dobrovolně (Dale 2009).

V prostředí s neomezeným počtem subjektů veřejné diplomacie ale dochází k přehlcení informacemi. Jsou tedy kladeny daleko větší nároky na obě strany komunikačního řetězce. Zpráva musí být ideálně dlouhá, dodržet správnou formu a zachycovat vhodné sdělení. V opačném případě nevzbuzuje dostatečný zájem u příjemce a je bezcenná. Veřejná diplomacie zároveň také musí zohlednit fakt, že pouze 37% populace má přístup k internetu. (Cull 2011: 6).

Závěr

Za dobu své existence e-diplomacie prozatím ušla krátkou cestu, nicméně už teď víme, že v sobě skrývá velký potenciál sociálních sítí, technologií dřímajících v chytrých telefonech a dalších hi-tech inovacích. Své místo si však bude muset vydobýt vůči porovnávání s klasickou diplomacií. V následujících letech budeme moci sledovat, tak jako u každého nového odvětví, postupnou profesionalizaci a využívání sociálních sítí a digitálních médií státními institucemi a zájmovými skupinami. V budoucnu bude pro toto odvětví nejdůležitější překonat nerovnost v přístupu k internetu a novým technologiím, zejména v rozvojových zemích. Určitý posun můžeme vidět už nyní, kdy státy Střední Ameriky, Střední Asie, ale i Afriky přeskakují vývoj evropských států, které šly od pevných telekomunikačních sítí k internetu, a jdou rovnou k tomuto médiu. Internet se tedy má šanci dostat i tam, kde by pro optické kabely nebo pevné telefonní linky, nebyly finanční ani jiné podmínky (Soukeník 2013).

Technologie jednadvacátého století tedy učinila z lidí aktivní účastníky veřejného diskurzu. Mezi tím, co diplomaté a intelektuální elita stále dominují veřejnému dialogu, s každým dnem se rodí více nových účastníků debaty, jež roste s každým tweetem, komentářem, blogem a uploadem, který pošlou. Je to jakýsi pomyslný návrat lidstva k vesnickému prostředí a ústně předávaným informacím. Díky rychlosti a frekvenci připojení k internetu se tyto komunikační procesy odehrávají v národově odlišných kyber vesnicích, které neznají geografické hranice (Cull 2010: 4; Wichowski 2013).

Obecně si můžeme dovolit říci, že sociální média jsou pro stát a jeho zástupce dobrá. Diplomatická komunikace činí stát zajímavějším a vede jeho zástupce do přímé interakce s širší veřejností. Zdráhavost v používání těchto nástrojů a nátlak na diplomata do pozice, kdy si není jistý v používání nástrojů sociálních sítí, je znakem neporozumění veřejné diplomacii, protože ať z dobrého, či jiného důvodu, většina veřejnosti očekává, že danou osobu ve službách státu najde i na sociálních sítích.

Odpovědná korektorka: Bc. Martina Koudová

Titulní obrázek převzat z: http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Social_media#mediaviewer/File:Social_Media_Marketing.jpg

Seznam použitých zdrojů:

CULL, Nicholas J., (2011) WikiLeaks, public diplomacy 2.0 and the state of digital public diplomacy. Place Branding and Public Diplomacy. Macmillan Publishers 7 (1), s. 1-8.
DALE, Helle C. (2009). Public Diplomacy 2.0: Where the U.S. Government Meets “New Media”. The Heritage Foundation. 8. 10. 2009 ( http://www.heritage.org/research/reports/2009/12/public-diplomacy-2-0-where-the-us-government-meets-new-media, 8. 5. 2014).
ELYAN, Tamim (2012). Egyptians angry at film scale U.S. embassy walls. Reuters. 11. 9. 2012 ( http://www.reuters.com/article/2012/09/11/us-egypt-usa-protest-idUSBRE88A11N20120911, 1. 5. 2014).
PAVLÍČEK, Antonín (2010). Nová média a sociální sítě (Praha: Oeconomica).
PETERKOVÁ, Jana (2008). Veřejná diplomacie (Plzeň: Aleš Čeněk).
WICHOWSKI, Alexis (2013). Social diplomaci. Foreign affairs. 5. 4. 2013 ( http://www.foreignaffairs.com/articles/139134/alexis-wichowski/social-diplomacy, 1. 5. 2014).

[1] „We firmly reject the actions by those who abuse the universal right of free speech to hurt the religious beliefs of others.“

Jak citovat tento text?

Kohút, Martin. E-Diplomacie jako nástroj veřejné diplomacie [online]. E-polis.cz, 19. srpen 2014. [cit. 2023-09-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/e-diplomacie-jako-nastroj-verejne-diplomacie.html>. ISSN 1801-1438.