Dveře do NATO Rusku dokořán

18. listopad 2010 Lukáš Rázl komentáře

Není bez zajímavosti, že v ruském myšlení neexistuje pojem „střední Evropa“. Existuje pouze „západní Evropa“, jejíž východní litmus běží v ruských hlavách po někdejší železné oponě. A pak existuje také „Evropa východní“. Ta však končí kdesi na Němenu. Tedy de facto na byvších hranicích imperiálního Ruska a Sovětského svazu.

Dveře do NATO Rusku dokořán

Rusko není Evropa

Protože „co je Rusko, není-li Evropou?“ - to je klíčová otázka jak ruské historie, tak i žhavé ruské přítomnosti. A nejenom přítomnosti ruské, ale i všech nás ostatních, kteří v identifikaci s Evropou žádný problém nemáme. Na rozdíl od nás se však Rus musí sám sebe neustále ptát: Je Rusko Evropa? Nebo je Rusko Asie? Či je „třetím kontinentem“? A většinou si odpoví: „Rusko je jakousi zvláštní zemí mimo geografii. Je zemí vyvolenou jen samo pro sebe.“ A pozor! To není výplod choré mysli. To je na tuto otázku standardní odpověď ruských elit, a to nejméně od 15. století. Je to odpověď, která zásadně konstruuje ruskou identitu. A to tím, že jak Rusko samo sebe vylučuje z logiky geografie, staví se zároveň samo před sebou do světla výjimečnosti. Výlučnosti Ruska.

Mesianistický komplex

aneb My ruskyje – jen s námi Bůh

V duchu přemýšlení o sobě sama jako o čemsi výlučném, vyvoleném, necítí se být Rusové ani Evropany, ani Asijci. Protože se cítí být mnohem důležitějšími. Cítí se být vyvoleni k mnohem významnějšímu poslání než ti, kteří jsou odsouzeni k pouhému pinožení se v reáliích „geografického reliéfu“. A je v celku jedno, zdali ono vyvolení Ruska je v té které době definováno jako Moskva – třetí Řím. A tedy Moskvy jako jediného dědice křesťanské víry a správce pravdy, který nejen že bude spasen v soudný den. Ale svojí pravdou může spasit i všechny ostatní nešťastníky – byť by i za včas úlohu Moskvy „neprohlédli“. Anebo jako Svatá Rus Alexandra I., která cítila v sobě, že jako jediná má právo a povinnost spasit svět před revolučními záchvaty 19. stol. O představách Bolševiků, které byly k těm Alexandrovým jen v opačném znaménku, a tedy o Rusku jako o „vyvolené“ otýpce chrastí, která naopak zapálí požár světové revoluce a spasí tak světový proletariát, netřeba ani mluvit.

Co všechno mají ty představy společného? Osudem Ruska je jinakost od okolního světa proto, aby jej mohlo spasit. Proto Rusko nemůže být se světem co do podstaty stejné. Proto musí být jiné. Jinak by ztratilo svoji „historickou misi“. Misi, která s klasickou představou o pravo-levé orientaci politiky nemá nic společného. Rusové vskutku nejsou žádnými geneticky danými levičáky, jak je vidělo století XX. Ani kovanými konzervativci, jakými byly pro století XIX. Rusko může být klidně tím či oním, podle potřeby a shody historických okolností. V každém případě však vždycky spásou.

To, že při té své světu „bezděčně“ poskytované spáse Rusko (a Rusové) většinou fyzicky dost trpí – inu to je jen takříkajíc v kontextu „mechanismu“ poskytování spásy. Kristovi na kříži také veselo nebylo. A vděčnosti se od lidstva Kristovi také hned nedostalo. Takže to, že svět Rus za její utrpení, ve jménu spasení světa, většinou neplácá po ramenou, to tradicionalistické Rusi netrápí. Z jejich pohledu však jednou i nevděčníci prozřou a dějinný úkol Ruska pochopí. Do té doby však musí Rusko ve svém vyvolení nést svůj kříž za všechny samo. Konec konců právě proto je Rusko tak veliké. Jako celý „malý svět“ – aby kříž za ten velký svět uneslo.

A že se ten ruský svět občas trochu zvětší a nafoukne? Ať již impériem (do roku 1917), světovou socialistickou soustavou (do roku 1989) či prohlášením nějakých jiných, jen „shodou okolností“ suverénních zemí, za oblast „výlučných ekonomických a politických zájmů Ruska“ (dnes), kde kromě Ruska nemá nikdo jiný co pohledávat? To je opět jen v logice věci. Vždyť i Kristovi při jeho cestě s křížem kdosi na chvíli jeho břímě nadlehčil. A konec konců - „čím větší je Rusko, tím větší je oblast spásy, kterou světu Rusko již zajistilo“, že. Takže jen ten, kdo nechápe osudové ruské poslání, může brblat.

Mesianismus jako staro-nová vesta

Vyvolenost Ruska k spasení světa a k „trpění za něj“ - to vše je stará známá písnička. Otázkou je, smýšlí snad o sobě Rusko dnes jinak, než v minulosti? Ne. Obrázek pro ilustraci: Jeho ministr zahraničí Lavrov nedávno zauvažoval nad tím, co bylo podstatou studené války. Podle něj se v ní v podstatě „jednalo o projev konce pětisetletého cyklu panování evropské civilizace světu. O panování, v kterém západ vnucuje (!) světu westernizaci a své západní hodnoty. Čemuž Rusko, „tehdy v kabátku SSSR, „kladlo odpor.(sic!!!) A čemuž ve jménu různosti světových civilizací klade odpor i dnes.(!)“[1] Co z toho vyplývá? Mnohé. Předně: Potvrzení toho, že nejméně část stávající věrchušky Ruska se nadále necítí být součástí západní civilizace. A za druhé a především, že právě v boji za pluralitu civilizací ve světě spatřuje tato část ruských elit svůj aktuálně nový úkol. Své nové, vyšší poslání, které je Rusku na jeho tradiční cestě ke spáse světa podstoupit.

Hle, tu máme nové, ideologické ospravedlnění Putinova volání po multi-polárním světě. Po chiméře multi-polárního světa, kterým není nic jiného, než volání po parcelaci světa. Po vzkříšení zmizelého, chronicky nestabilního, anarchického, mezinárodního systému několika koexistujících velmocí. A na nich (pozor!) odvislých geopolitických periferií! Zóny vlivu se tomu říká.

Ano, toť veliký sen velikého vyvoleného Ruska. Avšak sněný za situace zásadní změny strategické situace Ruska, kterou nemůže vidět jen ten, koho bohové ranili slepotou!

Konec velikosti Ruska

Rusko dosáhlo své velikosti jen díky třem faktorům: Nejednotě Evropy a ekonomicko-politickému úpadku Číny a islámského světa – v době posledních několika staletí. Jen díky této shodě historických okolností bylo Rusko schopno expandovat ze své původní moskevské pravlasti, ne větší než Holandsko, do velikosti největšího státu světa. Vidí-li v tom Rusové zásah Prozřetelnosti, prosím. Nicméně časy se mění. A fest. Ani jeden z těchto tří faktorů už neplatí!

Bez ohledu na konsolidaci Ruska v posledních letech je Rusko, ač stále veliké, v relativním srovnání se všemi svými sousedy (od Baltu až po Tichý oceán) nejslabší. A to nejslabší pravděpodobně za celé historické období od časů, kdy se kozáci Ivana Hrozného vydali dobýt Sibiř. Mimochodem nikoliv z tatarských rukou, jak věří Rusové, ale jak vyplývá z čínských učebnic: z rukou „říše středu“. Pro Rusko je pak v každém případě tato jeho relativní slabost vůči všem jeho sousedům zcela novou dějinnou zkušeností. Zkušeností, která je o to trpčí, že změna trendů, které k těmto relativním změnám vedly, není na obzoru. A tedy že toto všestranné relativní zaostávání Ruska vůči sousedům, nejenom co do ekonomiky či vojenské síly, ale i co do počtu obyvatelstva nebo politické akceschopnosti, bude podél celé jeho téměř nekonečné, euroasijské periférie pokračovat i nadále. A že se dokonce bude i dále prohlubovat.

Časy mocného Ruska jsou stále více ty tam. A ani sbírka zuby nehty držených rezavějících jaderných náloží s tím v měnícím se světě nic nenadělá. A nic moc jiného kromě sovětského strategického arzenálu Rusko už v záloze pro svou „dějinnou výlučnost“ nemá.

Znamená to snad, že se máme radovat? My, kteří nemáme s velikým Ruskem, navíc zaslepeným vždy nějakou tou modifikací jeho spásonosného poslání, zrovna ty nejlepší zkušenosti? Myslím, že nikoliv. Proč?

Rusko, vystaveno rozporu mezi velikostí svého poslání a svými možnostmi, vždy tendovalo k přepínání svých sil. A to až za jakoukoliv, v Evropě byť jen představitelnou, úroveň. Zůstane-li Rusko samo sobě, byť třeba „oplocené zdí“, kterou kolem něj postavíme – a fantasmagoriím o své výlučnosti a světovém poslání, které si „za tou zdí“ bude snít, je velmi pravděpodobné, že se dříve či později v nějaké podobě opět dostaví tradiční přepnutí sil.

Ruský problém je i náš problém

Na nastávající ruskou slabost je možno říci, že to je jen a jen ruský problém. Nicméně, vzhledem k velikosti Ruska a jeho blízkosti k nám je to i problém, který potenciálně ohrožuje i nás. Západ. A je-li známkou moudrého to, že se malérům snaží předcházet, než jen, že hasí požáry, když už jsou na střeše – měl by tedy i Západ pomoci Rusku „vymluvit škrtání zápalkami ve stohu slámy“. A pomoci hledat mu něco, co sami Rusové doposud nenašli.

Co je to? Nic menšího než „místo Ruska ve světě“. Konkrétně pak najít místo pro Rusko v rámci Západu. A výhledově - jednou i v rámci Evropy. Kam Rusko, bez ohledu na svou „sibiřskou kolonii“, geograficky a po pravdě i kulturně, patří. Nebo máte snad pocit, při vší úctě, že Balkán či dokonce Turecko jsou kulturně Evropě bližší než evropské Rusko? S tím bych si dovolil silně nesouhlasit.

Za tím účelem by měl Západ přijít - co do kvality - s mnohem hlubší politikou než s pouhým Obamovým re-startem. Znamenalo by to přijít s politikou dlouhodobého a trpělivého „vtahování Ruska do Evropy“. Znamenalo by to vytvoření takové politiky, která by nedávala možnost Rusku vciťovat se do tradiční mesianistické úlohy. A odcizovat se tak Západu a stavět se v konečném součtu proti nám.

Ba právě naopak! Cílem takové politiky by mělo být obroušení destruktivních, ruských, sebe-konstrukčních mýtů obdobně, jako se to desítkami let trvající evropskou integrací podařilo do značné míry mezi samotnými evropskými národy. A to byl, pane, setsakra oříšek!

Úspěšná politika „vtahování Ruska do Evropy“ by tak nebyla ničím jiným než strategickým řešením win-win. Pro Rusko i pro nás.

A co na to v Moskvě?

Lze namítnout: Měl by o takové „vtahování do Evropy“ zájem sami Rusové? Jak kteří.

Rusové, ba ani jejich elity, nejsou monolitem. Napříč celou ruskou historií se táhne spor. Spor tradicionalistů, kteří sází na svrchu definovanou, ať v té či oné barvě definovanou, mesianistickou úlohu velikého, od Západu odlišného Ruska – a západniků. Tedy těch Rusů, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že všechno toto tradicionalistické haraburdí je jen prapříčinou opakovaně se vracejících vln ruské zhouby. A chce-li Rusko uniknout z dosahu těchto smrtících a vyčerpávajících vln, pak že musí svoji budoucnost hledat na západě. Mezi námi.

Existují nějací západnici mezi dnešní Ruskou elitou? Ano. Ač se to nezdá, Medveděv není Putinův klon. Prezident Medveděv ve svém dokumentu Rusko v XXI. století, který bohužel na Západě prošel bez povšimnutí, ač by se mu mohlo klidně říkat Medveděvova doktrína, přímo říká: „Rusko musí usilovat o perspektivní členství v Evropské unii… A členství v NATO, že je takovému vstupu jen logickým předstupněm.“(sic!!)[2]

Vzhledem k takovým - pro Rusko absolutně převratným - slovům nelze říci nic jiného, než: „Vida, toto je náš muž“. Náš západnik vedoucí boj s ruskými tradicionalisty. A protože bojuje svůj boj vlastně i za nás, měli bychom my, Západ a Evropa, vyjít jeho snaze vyvázat Rusko z euro-asijské pasti vlastního mesianismu vstříc. Třeba tím, že vezmeme ruským tradicionalistům vítr z plachet, když pochováme jejich představu o věčném nepřátelství a odmítání Ruska Západem. A naopak, jim navzdory, vyjdeme Rusku v ústrety s naší strategií „vtahování Ruska do Evropy“.

To, jestli nakonec zvítězí v Kremlu opět tradicionalisté nad Západniky, to nerozhodneme. Ale můžeme se alespoň pokusit podpořit ten výsledek, který je pro nás a upřímně si myslím, že i pro Rusy samé, bezesporu mnohem lepší, než ruská tradicionalistická alternativa.

Rusko - Last Frontier Evropy

Hlášky diplomatů typu: „NATO zde není proti Rusku“, jsou zbytečné. Nevěříme jim dnes ani my – a už vůbec ne Rusko. Míra vzájemné nedůvěry je příliš hluboká. Co dělat? Namísto nich by ze strany Západu mělo zaznít, že „za jistých podmínek, přátelé, jsou dveře NATO i pro Rusko dokořán“. A tedy že vše záleží jen a jen na Rusech samých, kdy tyto podmínky splní. Čím dříve to bude, tím dříve budeme moci Rusko konečně a upřímně přivítat ve velké rodině evropských národů. A i ve všech našich uzavřených klubech (NATO, EU), které jsme si my, Evropané, zřídili.

Pokud se někdo domnívá, že Merkelová a Sarkozy nedávno „besedovali“ s Medveděvem o něčem jiném a že Medveděv jede teď do Lisabonu na summit NATO jen tak, jako turista – velmi se mýlí. Ruský prezident si tam do značné míry jede pro podporu. A především pak pro perspektivu, kterou jinak dnes jeho ruské západnictví příliš nemá odkud brát.

Měl by Západ Rusku takovou perspektivu nabídnout? Příklad o sousedech a toho, zda je lepší být ve vztazích vzájemného přátelství a sounáležitosti, anebo ve vztazích plných nenávisti a úkladů, je více než triviální. O to více je však tento příklad pro naše vztahy s Ruskem pravdivý.

Z hlediska Západu by integrace Ruska do něj mohla znamenat jak zásadní kvalitativní prohloubení naší bezpečnosti, tak i z hlediska Evropy případné skutečné završení celého jejího integračního projektu. Integrace Ruska do Západu - to by bylo dosažení evropské last frontier.

A my v Praze bychom neměli být překvapeni, že v Paříži a Berlíně uvažují právě v těchto dimenzích – a právě tímto směrem.

Dvacet let po rozpadu sovětského impéria nastal čas nejen na překonání jeho definitivního dědictví v podobě železné opony, která nepadla, ale byla pouze posunuta dále na východ. Ale nastal čas ke „konečnému nalezení místa Ruska ve světě“. Což neznamená nic menšího než překonání celého někdejšího rozkolu západního světa. Rozkolu, ke kterému došlo po jeho rozpadu na východní a západní římskou říši před více než 1.500 lety. A tedy o nalezení nové jednoty Západu od Vancouveru až po Vladivostok.

Titulní obrázek převzat z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:NATO_flag.svg

Seznam literatury:

Bordačjov, Timofej. Vozvraščenije vnešněj politiky. Moskva: Rossija v globalnoj politike, No. 4, 2010.
Cygankov, Andrej. Cygankov, Pavel. Sociologia meždunarodnych otnošenij. Moskva: Aspekt Press, 2008.
Cygankov, Andrej. Vnešnaja politika Rossiji. Moskva: Naučnaja kniga, 2008.
Gomar, Toma. Nato i russkij vopros. Moskva: Rossija v globalnoj politike, No. 2, 2010.
Kulagin, Vladimir. Meždunarodnaja bezopasnost. Moskva: Aspekt Press, 2007.
Kupchan, Charles. NATOs final frontier. Foreign Affairs, No. 3, 2010.
Rogozin, Dmitrij. Jestreby mira. Moskva: ANF, 2010.
Rogozin. Dmitrij. NATO točka Ru. Moskva: Eksmo Aloritm, 2009.
Sytin, Aleksandr. Aktualnyje aspekty novoj architektury bezopasnosti na postsovietskom prostranstve. Moskva: Problemy nacinalnoj strategii, No.1, 2009.
Trenin, Dmitrij. Russia reborn. Froeign Affairs, No.6, 2009.

[1] Gomar, Toma. Kak izmenit mentalnost cholodnoj vojny. Moskva: Rossija v globalnoj politike, No 2, 2010.

[2] Kolektiv.Rossija XXI. vieka. Moskva: Bibliotieka Instituta sovremenego rozvitija, 2010.

Jak citovat tento text?

Rázl, Lukáš. Dveře do NATO Rusku dokořán [online]. E-polis.cz, 18. listopad 2010. [cit. 2024-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/dvere-do-nato-rusku-dokoran.html>. ISSN 1801-1438.