Společenskovědní časopis

Dům a vesnice: Méně známá tvář Berberů v Tunisku

10. duben 2013 Zuzana Ledbová komentáře

Probíhající Festival arabské kultury navštívil i afrikanista Jakub Kydlíček. Ve své přednášce o berberských komunitách v severní Africe, především pak v Tunisku, poukázal na problematiku vymezení pojmu Berbeři, shrnul události nedávné historie dopadající na berberské komunity v Tunisku a nakonec se věnoval jejich životu ve vesnicích na jihu země. Svou přednášku obohatil o fotografie z vlastního terénního výzkumu.

Dům a vesnice: Méně známá tvář Berberů v Tunisku

Na otázku „Co jsou Berbeři?“ podle Jakuba Kydlíčka není jednoznačná odpověď. Jedná se totiž o řadu kmenů žijících na území celé severní až severozápadní Afriky, mezi něž patří i Tuaregové. Berberské komunity čítají dohromady okolo 50 milionu lidí a nejvíce bychom jich našli v Maroku, Alžírsku, Tunisku nebo v Mali. Název Berbeři pochází pravděpodobně ze slova „al-Barbar“, kterým Arabové pronikající od 7. století do Afriky označovali původní obyvatele obývající sever kontinentu. Toto označení bylo pak v 19. století převzato evropskými kolonizátory. Berberské kmeny samy sebe ale nazývají „Imázighen“ neboli „svobodní muži“. Tzv. berberština také není homogenním jazykem, ale spíše skupinou jazyků podobně jako např. jazyky slovanské.

V samotném Tunisku je situace týkající se Berberů ještě méně přehledná. Berberské komunity zde nejsou zmapovány tak jako v okolních státech, a proto dochází ke sporům o jejich počet i identitu. Jedna ze studií uvádí, že na území Tuniska sídlí mezi 10-60 tisíci Berberů.

V uplynulém století došlo v životě berberských kmenů v Tunisku k několika podstatným změnám. Během francouzské správy v první polovině 20. století se kočovní Berbeři začali ve velké míře usazovat. Francouzi se sice nezajímali o berberskou identitu, ale k příslušníkům tohoto etnika se chovali zdvořile. Po vyhlášení nezávislé Tuniské republiky v roce 1957 se prezidentem stal Habíb Burgiba, který začal provádět rozsáhlé reformy. Snažil se například legalizovat potraty a na čas dokonce zakázal ramadán, který podle něj ochromoval ekonomiku. V rámci svých modernizačních snah mluvil o nové identitě Tuniska, do které mu ovšem nezapadaly berberské enklávy ve vnitrozemí, odlišné od městského arabského osídlení při pobřeží. Burgiba proto vystěhoval množství Berberů z vesnic v horách a poskytl jim sociální bydlení ve městech. Nucené stěhování obyvatel zapříčinilo, že obydlených berberských vesnic bychom dnes našli pouze několik, a to především na jihu Tuniska. Druhý tuniský prezident Ben Alí pak pokračoval v protiberberských krocích, mj. zakázal na některých místech mluvit berbersky. Zatímco v sousedním Maroku a Alžírsku se berberské části obyvatelstva již v té době dařilo prosazovat vlastní jazyk a písmo, v Tunisku začal obdobný proces až díky Arabskému jaru. V rámci této protestní vlny začaly v roce 2011 v zemi vznikat hnutí za berberskou kulturu a jazyk. Jelikož ale v Tunisku žije Berberů méně než ve zmiňovaných sousedních státech, očekává se v tomto směru ještě dlouhý proces.

Berberské vesnice se vyznačovaly několika zvlášnostmi. Mezi ty nejzajímavější patří organizace domů dle tribální příslušnosti a především existence podzemních jeskyň a tunelů. Ty byly vzájemně oddělené, neboť jak pan Kydlíček upozornil, Berbeři žijí v duchu hesla: „Co je moje, není tvoje.“ Pozvání na návštěvu do berberských domovů byste tedy, na rozdíl od arabských, raději očekávat neměli.

Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová

Odpovědná korektora: Zuzana Ledbová

Autor fotografie: Martin Rudiš

Jak citovat tento text?

Ledbová, Zuzana. Dům a vesnice: Méně známá tvář Berberů v Tunisku [online]. E-polis.cz, 10. duben 2013. [cit. 2024-09-12]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/dum-a-vesnice-mene-znama-tvar-berberu-v-tunisku.html>. ISSN 1801-1438.