Donald Trump, prezidentské volby a zahraniční politika USA

18. listopad 2016 Pavel P. Kopecký komentáře

Spojené státy americké čekají změny. A to změny, co souvisejí s výměnou v křesle pána Oválné pracovny. Formálně nejvlivnější osobou v čele posud nejvýznamnějšího státu planety se za necelých sedmdesát dní stane Donald Trump. Jeho úspěch byl pro mnohé překvapením, protože když multimiliardář léta napřed avizoval, že výhledově hodlá kandidovat do čela země, nikdo to prakticky nebral vážně.

Zdroj: commons.wikimedia.org

V primárkách Republikánské strany jej dlouho podceňovali coby naprostého exota, který na sebe strhává pozornost pro pozornost samu. To mu také nejspíš usnadnilo počáteční nástup, etablování ve federální kampani proti demokratce Hillary Clintonové. I tak ho leckteří komentátoři téměř až do konce klání odmítali interpretovat jinak, než jako excentrický produkt personální krize Republikánů. Tím ostatně koneckonců je. Zesměšňovaný exhibicionista Trump, někdejší člen a štědrý sponzor obou hlavních amerických partají, se ovšem ukázal být dokonalým zhmotnění symbolu dominantní pravicové strany. Slona, který se nezastaví než před cílem.

Při svém tažení sice chvílemi připomínal slona v porcelánu, svou anti-establishmentovou rétorikou si (do jisté míry programově) znepřátelil podstatnou část mocensko-mediálního establishmentu, jenže to mu skutečně nakonec z pohledu řady občanů přispělo ke cti. Extrémně bohatému bílému muži, jehož na prvním místě volili chudí bílí muži, patří nyní – po míšenci Obamovi – Bílý dům. Vlastně až o takové překvapení nešlo. V euroamerickém okruhu posledních let, přinejmenším od hospodářské krize minulého desetiletí, jež znovu začala v USA, roste krize důvěry v (mocenské) autority. Zavedené elity či sdělovací prostředky pak vývoji obvykle neumějí čelit jinak než konvenčně. Například hojnými výzvami k boji s „populisty“: co to zvláště v době tzv. amerikanizovaných volebních kampaní konkrétně znamená?.

Za vzděláním nepolíbeného populistu Trumpa označila i manželka exprezidenta Clintona, Hillary. Teoreticky levicová politička, ale současně – kterak lze snadno dohledat – úzce napojená na Wall Street, zpochybňované peněžní fondy a dle řady autorů též na nejnovější kolo balkánských válek. K němu se každopádně nepřímo přihlásila aktivním zapojením Medeleine Albrightové (původně Marie Korbelové) do svého volebního štábu.

Velmi zajímavé jsou potom v dané souvislosti ostře protiruské výroky, jež bývalá Obamova ministryně zahraničí pronesla koncem roku 2014. Důrazně tehdy varovala před Ruskem nastolenými integračními procesy v postsovětském prostoru. Dokonce výslovně užila paralely k SSSR. Poměrně záhy vypuknuvší občanská válka na Ukrajině, do níž se i Západ nepochybně vměšoval, si tudíž zaslouží obecnější analytickou pozornost. Umožňuje totiž mimo jiné úvahu, zda se zatlačování Moskvy neopakuje; jen s novou ideologickou nálepkou. Vždyť rovněž nadobyčej vulgární konfrontace uchazečů o prezidentství zhusta mávala ruským strašákem. Vábničkou staronového monstra geopolitiky – kremelským expanzionismem.

Na snahu pokračovat dosavadním způsobem proti postkomunistickému, pragmaticky nacionalistickému putinismu, či v obojakém zápasu s politickým islamismem, reagoval kriticky křikloun Trump. Opatrně třeba připustil akceptaci, stejně de facto nezpochybnitelného, ruského záboru Krymu a Atlantický pakt prohlásil za přežilý. A poněvadž se jeho nástup do čela mimořádně zadlužené supervelmoci ve světovém pořádku nepochybně promítne, polekal tak kdekoho. Mimo jiné českou veřejnoprávní žurnalistiku, zatíženou začasté iracionální rusofóbií, sinofóbií a dalšími konstantami, o něž se zvláštní shodou okolností opíralo myšlení Václava Havla.

Leč chtěl bych dotčené ideology uklidnit, skutečná Trumpova mocenská linie leží dosud spíše ve hvězdách. Tradiční politikou vskutku nepoznamenaný vítěz se musí učit spolupracovat i se zájmovými skupinami, co mu nejsou dvakrát po chuti. Neobejde se samozřejmě ani bez podpory establishmentu a usedlých byrokratických struktur. Svoje si vyžádá nenasytná armáda, disponující zahraničními základnami v nejméně sedmdesáti čtyřech státech. Nemluvě o diktátu samotné nepředvídatelné nutnosti...

Změny nastanou maximálně ve větší realističnosti nástrojů, ne tak co se týče dlouhodobých záměrů americké zahraniční a bezpečnostní politiky. Najmě plánu udržet unilateralismus. Nelze prostě očekávat „Velkého kormidelníka“, jenž zavelí čelem vzad. Na to je koráb USA příliš mohutný a komplikovaný. Přesto možno s určitou dávkou logiky prognózovat uvolnění napětí ve východní Evropě. Pravděpodobným se ostatně zdá pokračování amerického odklonu od starého kontinentu obecně. Pročež je mimo jiné velkou otázkou, zda bude pokračovat z mnoha úhlů kritizovaný ambiciózní projekt TTIP.

Plnou pozornost Washingtonu si naopak stoprocentně podrží východ Blízký a Střední. Co však hlavně. Jestřábí zraky Spojených států se budou čím dál tím víc stáčet ke sféře jihovýchodní Asie a „Říše středu“. Ať se to komu líbí, nebo ne, sem se pozvolna přesouvá hospodářsko-politické těžiště planety.

Literatura a časopisy:

Dvořáková, V.: Spojené státy americké. Společnost a politika, Praha: Nakladatelství Libri, 2002.

Eichler, J.; Tichý, L.: USA a Ruská federace. Komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2013.

Kolektiv autorů: USA po volbách 2016, Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2016.

Krejčí, O.: Zahraniční politika USA, Praha: Professional publishing, 2009.

Žák, V.: Co se stalo se Spojenými státy, Listy 1/2015.

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Donald Trump, prezidentské volby a zahraniční politika USA [online]. E-polis.cz, 18. listopad 2016. [cit. 2025-01-15]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/donald-trump-prezidentske-volby-a-zahranicni-politika-usa.html>. ISSN 1801-1438.