Donald Trump, nepřátelský přítel

 13. červenec 2018  Pavel P. Kopecký  komentáře

Stalo se, co se stát muselo. Alespoň dle dlouhodobých signálů, co vysílal „tweetově“ řízený Bílý dům. USA oduznaly mnohostrannou dohodu o íránském jádru z roku 2015. Krok je to zjevně nezodpovědný i nerozvážný, ale jednu „přidanou hodnotu“ má – Donald Trump plní svůj další předvolební slib. Domácí voličstvo především! Znovu vyniká starý paradox, že v politice supervelmoci, která de facto sousedí s celým světem, je zahraniční politika přívažkem politiky domácí.

zdroj: pixabay.comzdroj: pixabay.com

Stávající americký prezident si jde tvrdě za svým, “po kovbojsku“. Nabourává zaběhané stereotypy mezinárodních vazeb a zneklidňuje tím kdekoho. Naposledy íránské poslance, kteří diplomatický počin právem pochopili jakožto nepřátelský akt, načež dali průchod místním „dobrým komunikačním zvykům“. Za křiku „Smrt Americe“ spálili papírovou US-vlajku a vzývali obnovení perského jaderného programu nebo zvýšení výdajů na národní obranu.

Nedlouho tomu, co se skupina amerických senátorů kasala, že svého prvního občana navrhne na Nobelovu cenu míru. Za Koreu, kde se hnuly studenoválečnické ledy. Po vzájemných „krkolomných“ výhrůžkách zde totiž novosvětský vůdce přistoupil na nabídku smíru s KLDR, a jelikož se do jednání jihokorejskému kolegovi zas tak moc nepletl, věc prozatím vyznívá pozitivně. Kde se však ochota k denuklearizaci poloostrova zastaví, když americký první občan mezitím zvládl taková salta mortale? Naplánoval summit s Kim Čong-unem, aby jej vzápětí impulzivně odvolal, načež prohlásil, že „odvolává, co odvolal a slibuje, co slíbil“. Vrcholná schůzka v Singapuru se nakonec slavně uskutečnila, ale paralelně prakticky tutéž věc Trump podtrhl v jiném přecitlivělém regionu...

Buďme však velkorysí, dopřejme multimiliardáři uznání. Klidně i tu nejvyšší veřejnou poctu, pojmenovanou po objeviteli třaskaviny. Kdyby mu dejme tomu vyšla, vřadila by jej mezi osoby úctyhodné, ale i kontroverzní. Stanul by po boku palestinského teroristy Jásira Arafata, případně sovětského akademika Sacharova, jenž v rámci jízlivosti dějin bránil lidská práva, ale i konstruoval vodíkovou pumu. Nemluvě o Trumpově levicovém předchůdci v čele Spojených států. Předchůdci natolik formovanému zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, až vedle vedení „zděděných“ válek rozdmýchal konflikt v Sýrii nebo pučem na Ukrajině prudce zhoršil poměr k Moskvě.

Trump chce zanechat výraznější stopu než Obama. Překonat ho. Jeho největší zahraničněpolitický triumf, určité usmíření s Íránem, zrovna anuloval, čímž přilil olej do ohně stávající mezinárodní (ne)bezpečnosti. Podrazil tím kdekoho, včetně nejbližších spojenců. Protože co je (nebo byla) tato jaderná dohoda než druhem mírové úmluvy mezi Íránem a hráči, kteří režim ajatolláhů „nemusejí“? Společný komplexní akční plán (JCPO), k jehož signatářům patří rovněž Francie, Británie, Německo, Rusko a ČLR, měl bezesporně plno vad a s americkým vůdcem možno souhlasit, že Washington už podepsal výhodnější smlouvy. Úmluva však byla posvěcena rokováním v OSN a podchycovala odklad jaderného vyzbrojení Teheránu. Výměnou za uvolnění sankčního stisku na hrdle perské ekonomiky.

Na druhou stranu ovšem skýtala výhled na uvolnění zbrojního embarga vůči šíitské regionální mocnosti, jakož i pootvírala dveře pozdějším dodávkám balistických raket ze spřízněné Ruské federace. To se přirozeně hrubě nezdálo Státu Izrael (případně sunitské Saudské Arábii a spol.), kteréhož vztahy s Íránem jsou stabilně přepjaté. Ba se příležitostně zdá, jestli se znepřátelení političtí vůdcové z důvodů udržení své legitimity vzájemně nepotřebují.

Každopádně Trumpovy Spojené státy americké jdou kabinetu Benjamina Netanjahua na ruku. Zejména ve věci transferu amerického velvyslanectví, a ani tady se jejich zájmy nijak nerozcházejí. O to víc, že nástroji hromadného ničení opatřený Izrael – oslavující ovšem mírový projekt v Koreji – začíná být neklidný, jelikož se hybridní konflikt s Íránci stále patrněji mění v přímé střety ve ztrápené Sýrii.

Samozřejmě se na sebe nevrhnou bezprostředně. Bez skrupulí bojovat s osmdesátimilionovým Íránem se (naštěstí) neodvážil ani hloupý dobrodruh G. W. Bush. Ačkoli tím vyhrožoval. Jestli se ovšem touhle atmosférou nepřiostří bezpečnostní rysy Blízkého a Středního východu, je jiná. Pravděpodobnost blízká jistotě.

Trumpovo parole „America First“, kde on tkví na prvním místě, přivolává (obchodní) války s kdekým. Konkrétní obtíže v  obchodní výměně přivodil též spřátelené Evropské unii. Anulováním nukleární dohody, za níž nejsilnější členové EU pevně stojí, jí neušetřil trablů ani v ohledu čistě bezpečnostním. Vždyť lehce myslitelná varianta překročení mezí stávajících blízkovýchodních konfliktů může přiblížit krveprolévání k hranicím Unie.

Bruselský Donald Tusk na konto Donalda Trumpa prohlásil, že s přáteli, jako je on, netřeba nepřátel. Obyvatelé Islámské republiky zacházejí v hodnocení přirozeně podstatně dál, neboť se cítí Bílým domem oklamáni a ohroženi. Politika „biče bez cukru“ zhorší vážnost umírněných, pragmatických protagonistů nacionalistického režimu a naopak posílí místní nábožensko-politické radikály. Pozdější rokování stále sebevědomějšího Teheránu s rozkolísaným Západem budou tudíž teprve obtížná. Nejsou mimo kritici, kteří s úšklebkem varují, že se Trump střelil do nohy. Nebo rovnou do tlačítka…

 

Text je obdobou článku zveřejněného dvouměsíčníkem Listy 6/2018

 

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Donald Trump, nepřátelský přítel [online]. E-polis.cz, 13. červenec 2018. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/donald-trump-nepratelsky-pritel.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.67 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář