Demokracie jako vláda většiny

Výraz demokracie bývá ve společnosti a v běžné politice presentován nejčastěji prostřednictvím dvou dosti nepřesných významů. A to „demokracie jako vláda lidu“ a „demokracie jako vláda většiny.“ Vágní, nejasný význam těchto pojmů vede často k nespokojenosti s reálnou demokracií jako takovou a rozčarováním nad tím, že nevládne onen „lid“ v pravém slova smyslu, ale v podstatě skupina zvolených politiků.

Demokracie jako vláda většiny

Výraz demokracie bývá ve společnosti a v běžné politice presentován nejčastěji prostřednictvím dvou dosti nepřesných významů. A to „demokracie jako vláda lidu“ a „demokracie jako vláda většiny.“ Vágní, nejasný význam těchto pojmů vede často k nespokojenosti s reálnou demokracií jako takovou a rozčarováním nad tím, že nevládne onen „lid“ v pravém slova smyslu, ale v podstatě skupina zvolených politiků. (Na nebezpečí tvrzení, že demokracie je „lidovládou“ upozornil už Karl R. Popper. – viz Novák, 2002) Stejně tak občané ke své neradosti zjišťují, že přímá rozhodnutí nevycházejí od „skutečné“ většiny občanů. Nejasné představy o demokratickém způsobu vládnutí se projevily hlavně v zemích, kde se demokracie jako systém měla teprve začít rozvíjet a výjimkou není pochopitelně postkomunistická střední a východní Evropa, jejíž občané si od demokracie slibovali mnohdy víc než bylo reálné.

Demokracie jako vláda lidu?

U zmatení pojmů stojí mnohdy mnohoznačnost výkladů. Projevuje se to např. při presentaci toho, jak demokracii vymezil Abraham Lincoln - tedy jako „vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“ (Hloušek a Kopeček 2003: 15). Dvojznačnost tkví v tom, že onen výraz „vláda“ bývá pojímán jednak jako přímé působení moci lidu, za což se staví zastánci participační demokracie. Na druhé straně pojem „vlády“ může být presentován jako instituce, která sice patří lidu a pro něj také vládne, ale přesto stojí mimo něj a je na něm částečně nezávislá, což je koncept zastánců zastupitelské formy demokracie. (Pozn. členění demokracie na dva hlavní modely - přímou a zastupitelskou - používají i Hloušek a Kopeček). Vágnost Lincolnovy definice demokracie ukazuje stále nic neříkající zpřesnění této definice, kterou podávají ve své knize „Demokracie“ Hloušek a Kopeček. Lincolnovo pojetí demokracie presentují tito autoři jako „vládu se souhlasem lidu“ za „široké účasti lidu na procesu vládnutí“ a vládu snažící se působit „pro společné blaho všech lidí.“ (Hloušek a Kopeček 2003: 16) Analýzu tohoto výkladu demokracie nabízí Sartori, který ho zpřesňuje a v podstatě vytváří tři modely. Vláda lidu – ta, kde si lid vládne sám (přímá demokracie), nebo tam, kde „lid je pouhým objektem vlády“ (neodpovídá demokracii) nebo tam, kde vláda odvozuje svou legitimitu ze souhlasu lidu (zastupitelská demokracie). (Hloušek a Kopeček 2003: 17)

Obtížné je definovat i samotný pojem lid. Ten nezahrnuje, jak sám Sartori uvádí, „každého.“ To, který člověk bude „z lidu“ vyloučen musí podle něj odpovídat demokratickým principům, „alebo byť konkrétne zdovodnené (…) alebo musí mať procedurálnu povahu.“ (Sartori 1993: 25) Na základě této teze Sartori definuje demokracii jako „vládu omezené většiny,“ což je podle něj skutečně demokratický princip. Je to však pouze jedno z mnoha vymezení, což pouze poukazuje na to, že demokracie je „mnohovýznamový“ – „polyvalentní“ termín. „Žijeme v časech, které je možné příznačně charakterizovat jako věk konfúze v chápání demokracie. (Sartori 1993, 8-9)“ (Hloušek Kopeček 2003: 17)

To nakonec umožňuje vytvořit mnoho modelů vlád, které jsou označovány za demokratické, aniž by byly v souladu s tím, jaký pohled má na demokracii většina občanů západní civilizace. Vzhledem k tomu, že demokracii nelze definovat ani jako vládu všech občanů, lze dát lidem právo volit a přitom jim nepřiznat práva, která jsou běžně za občanská považována. Jestliže se proti takovým formám demokracie bouříme, využíváme přitom lidská práva, která jsou v podstatě pouze mezinárodní úmluvou založenou na liberálním pojetí společnosti. Pokud tedy např. Sartori mluví o demokracii, myslí tím liberální demokracii, protože jak on sám dokládá, demokracie je pouze formou, jejímž základem je nejasný pojem rovnosti.

Za zvláštní se dá považovat úsilí Roberta Dahla, který to, co se všeobecně považuje za liberální demokracii nazývá demokracií reálnou – „polyarchií.“ Jakkoliv bývá za tento pojem, který je prý nadbytečný a zavádějící, kritizován, nelze mu upřít jedno. Snaží se oprostit demokracii od ideologického zabarvení, které jí dává spojení s liberalismem. Ideologie jak známo vytvářejí pouze ideální a tudíž ne plně realizovatelné modely. Liberalismus je v současnosti často napadán (přestože mnozí teoretici tvrdí, že jen proto, že není skutečně pochopen či realizován) a tím je odmítána i demokracie, která se s ním zdá být definitivně spojená. Přestože je tedy Dahlův koncept v podstatě liberální, svou snahou oprostit demokracii od liberalismu může vytvořit představu (pouze představu!) demokracie samotné jako modelu, který ideologický základ nevyžaduje a tudíž je přijatelný i pro odpůrce liberalismu.

Na základě výše zmíněných námitek si dovoluji odvodit, že tedy nevládne každý z lidu, ale každý člen lidu má hypotetickou možnost se na vládě podílet. Tím sám dostává zodpovědnost za svá politická rozhodnutí, protože ta se mohou stát součástmi skutečně platné politické akce. Podobně i reprezentant lidu by měl na základě této logiky mít odpovědnost za svá rozhodnutí, protože se může hypoteticky dočkat toho, že ho nespokojený občan sesadí a nahradí a on se pak ocitne vůči onomu občanovi v opačné pozici. Oba by tak měli jednat, jako by měli šanci se na tu „druhou stranu“ dostat. Díky tomu budou jednat zodpovědněji. (Dodávám však, že toto tvrzení lze zakládat jen na čistě hypotetickém racionálním modelu chování, které používá např. John Rawls ve své „teorii spravedlnosti“ a jeho praktické provedení je proto dosti problematické. Stává se spíše imperativem než realitou.)

Demokracie jako vláda většiny?

Spíše než jako vládu lidu se zdá přesnější definovat demokracii jako „vládu většiny“ – jak uvádí nizozemský politolog Lijphart – „vládu většiny lidu.“ (Hloušek a Kopeček 2003: 21) Požadavek na vládu většiny se lze odvodit z nespokojeností s tím, že „republika,“ která stála u kořenů současné formy demokracie, nebyla zdaleka „věcí veřejnou,“ jak z definice pojmu vyplývá. Veřejnost v Evropě 19.století zdaleka nebyla konstituována většinou společnosti, ale zástupci veřejnosti byli jen ti, kteří se mohli podílet na vládě díky volebnímu právu. Demokracii lze proto považovat za vynález „rovnostářů,“ kteří usilovali o rozšíření volebního práva a tím i práv občanských.

Jestliže Sartori považuje demokracii za „vládu omezené většiny,“ navazuje tím na kritiku vlády absolutní většiny jako pravidla pro demokracii. Podle Sira Arthura Lewise i Roberta Dahla by všichni, kteří jsou podřízení rozhodnutím, o nich měli v rámci demokracie sami rozhodovat. Vzhledem k tomu, že je to nereálné, se demokracie stává vládou většiny, což se zdá neslučitelné s podílem všech občanů na utváření pravidel. Řešení nachází Lijphart i Sartori v tom, že většina sice rozhoduje, ale menšina může na druhou stranu kritizovat. Onen „lid“ tak v podstatě sestává z menšiny a většiny. Vyloučení menšiny z pojmu lid, by znamenalo postavit ji mimo demokracii – mimo zákon. Sartoriho proto vytváří princip „vláda omezené většiny,“ což znamená omezení vlády z hlediska respektování menšin, čímž se zachová princip svobody občanů. Většina je přitom zaměnitelná – v rámci demokracie a jejího procesu se může změnit v menšinu, čímž je zachována možnost každého podílet se dříve či později na rozhodování a tím je podle Sartoriho udržován mechanismus a dynamika demokracie a demokratický proces. Bylo by proto od občanů krátkozraké neuznávat práva menšiny, protože i oni se mohou v menšinovém postavení ocitnout. (Tato poznámka souvisí s onou „hypotetickou možností“ účasti na rozhodování. – viz výše.)

To lze samozřejmě předpokládat pouze za těch okolností, že demokratický proces skutečně funguje a že společnost není segmentovaná natolik, že většiny a menšiny odpovídají hranicím sociálních skupin (např. náboženských, etnických apod.). Politický vývoj musí odrážet i vývoj společenský. Stálá – či chcete-li „věčná“ - vláda jedné určité většiny je nereálná dokud existují lidé s různými požadavky a názory, které se nemusí bát projevit. Kromě toho to již není vláda demokratická – demokracie sama je procesem a ne ukončeným ideálním modelem, čímž se liší od toho, na co aspirují ideologie.

Tyto poznámky k demokracii jako vládě většiny jsou ale dosti nejasné a spíše normativní. Reálná vláda skutečné většiny – alespoň ve smyslu zastupitelské demokracie - by znamenala existenci pouze dvou rozdílných politických koncepcí a plnou aktivní účast všech občanů s politickými právy. Nebo přinejmenším řešení konkrétních případů, kdy existují pouze dvě východiska z jednoho problému. Takové situace ovšem v běžných demokraciích vyvstávají dost zřídka. Patrně nejde stvořit jednu vládu, která by na všechny problémy, které řeší, získala většinový souhlas – většinový mandát. Díky problematičnosti pojmu „vlády většiny,“ tedy „majority rule,“ proto bývá používán druhý význam anglického termínu „rule“ - a to princip. Demokracie tak operuje s „principem většiny,“ který umožňuje ospravedlnit i to, že skutečná většina vlastně nerozhoduje. Demokracii by pak bylo možné na základě tohoto tvrzení definovat jako „vládu na základě pravidla většiny.“

Pravidlo většiny

Pravidlo většiny se vyskytuje ve třech hlavních dimenzích, které popisuje Sartori. V ústavním kontextu má mít přednost právo menšiny, kterou většina nesmí utlačovat. Jinak by se jednalo o „tyranii většiny,“ která demokratickým principům neodpovídá. Druhým je volebně-hlasovací kontext, kde má přednost většina. Pochopitelnou překážkou pro vytvoření skutečné voličské většiny, jež bude zastoupena, je skutečnost, která již byla zmíněna - úroveň volební účasti, existence více jak dvou kandidátů (koncepcí) a neméně i volební systém, který je použit. Obvyklým výsledkem tudíž není „vláda většiny“ ale vláda vzniklá na základě použití „pravidla většiny.“ Jak píše Sartori: „Väčšina tu potom často je len najväčšou menšinou.“ (Sartori 1993: 137) Tedy jakousi „relativní většinou,“ která představuje „většinu danou nejvyšším počtem“ (Sartori 2001: 65)

Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že mnohem „většinovější“ než volby, je referendum, o kterém píše např. Lijphart. V referendu občané odpovídají na uzavřenou otázku – tedy na otázku, na níž lze odpovědět buď ano či ne. Takové referendum by jistě mohlo vyprodukovat skutečně většinový výsledek ovšem jisté by to bylo pouze tehdy, byla-li by účast stoprocentní.

Třetí dimenzí, o které se zmiňuje Sartori, je většina v sociálním kontextu. Tady se víc než kde jinde vyjevuje blízkost k tyranii většiny, protože právě většina rozhoduje, které sociální normy jsou uznávány a stanoví podle toho, co je „normální.“ V sociální sféře je tak jedinou možnou ochranou menšin požadavek určité míry tolerance. Předpoklad, že zlepšíme postavení menšin v sociální sféře prostřednictvím politického rozhodnutí ve formě pozitivní diskriminace nebývá často úspěšné. Spíše naopak - u značné části většinové společnosti to vzbuzuje nespokojenost. Má-li dojít ke změně menšiny na většinu v sociální sféře, aby byla znemožněna tyranie většiny, je třeba, aby k takové změně došlo uvnitř většiny, která má dojem, že tak činí z vlastní vůle. Znamená to vytvořit sociální tlaky, které onu většinu rozloží.

Mill a Tocqueville se obávali sociální tyranie většiny jako duchovní tyranie konformnosti. Většina se podle nich staví proti svobodě a individualitě jednotlivce. Tocqueville tvrdí, že „V demokratických republikách se despotismus stává zbytečným“ „protože většina samotná tvoří těžko překonatelný kruh, který ohraničuje myšlení.“ (Sartori 1993: 136) Tyranem je sama společnost. Vzhledem k tomu, že princip většiny legitimizuje, je v jeho rámci legitimizováno vnucování konformity - tedy idejí a praktik společnosti. V tomto Sartori s Tocquevillem souhlasí. Dodává k tomu ale, že „na Západě“ jsou ony většiny dosti mobilní, nestálé a tudíž není třeba se tyranie většiny obávat. Většiny se přeskupují už v rámci a průběhu řešení problémů. Pokud by se zdálo, že tato reflexe je zbytečná, je třeba dodat že právě tyto sociální většiny a menšiny se posléze stávají často i politickými většinami a menšinami.

Jestliže přijmeme tezi, že demokracie je vládou „relativní“ většiny, měli bychom se snažit zjistit, jak je tento princip aplikován a zda není možné najít vhodnější. Pokus o nezpochybnitelnou obranu většinového pravidla vytvořili politologové Rae a Taylor kteří využili „probabilismu.“ Vycházeli z toho předpokladu, že lidé nevědí, jak se budou rozhodovat ti ostatní, a proto zvolí princip, díky kterému oni sami budou mít větší šanci stát na straně vítězů. Taková idea by byla reálná pouze na základě úplné nevědomosti a přitom i racionalitě lidí, ale vzhledem ke zkušenostem, které lidstvo má samo se sebou se něco takového předpokládat nedá. Sartori ho hájí jako nejlepší procedurální nástroj demokracie ve srovnání např. s pravidlem jednomyslnosti, které s sebou přináší nebezpečí vzniku „patových situací.“ (Sartori 1993: 140) Dahl k tomu podotýká, že pravidlo jednomyslnosti, které poskytuje menšině právo veta, bude mít praktický efekt ve vládě menšiny.

Právě Dahl ve své knize Demokracie a její kritici rozvíjí obsáhlejší kritiku „majority rule.“ Za jeho ospravedlnění považuje „maximalizaci sebeurčení,“ což znamená, že co největší množství lidí bude díky pravidlu většiny žít pod zákony, které si sami vybrali. Dalším ospravedlněním stanovuje maximalizaci prospěšnosti, která vychází z koncepce utilitarismu. Podle ní se prospěch ze zákonů maximalizuje s tím, jak se maximalizuje souhlas občanů se zákony.

Na tomto místě Dahl zmiňuje i hypotetický předpoklad, že ony většiny a menšiny budou permanentní. V tomto směru může být řešením oddělení menšiny od většiny a vytvoření vlastní politické jednotky, která však stále bude vyžadovat pravidlo většiny, protože i ve zdánlivě homogenní skupině budou nepochybně existovat spory okolo některých otázek. Tato situace dokazuje, že pravidlo většiny není ideálním modelem – a to hlavně ve společnostech segmentovaných. Toho využívá Lijphart při svém odmítání většinového rozhodování, které nahrazuje upřednostněním pravidla rozhodování konsensuálního. Ve společnostech, kde není možné změnit stávající většinu na menšinu a menšinu ve většinu, totiž dochází k oné „tyranii většiny.“ Podle slov Lijpharta „majority rule“ způsobuje spíše diktaturu a občanské spory než demokracii. (Lijphart 1984: 23)

Majority rule je problematické i z jiných důvodů. Toto pravidlo je v podstatě neutrální k tématům a občanům, kteří rozhodují. Použijeme-li pravidlo většiny musíme doufat, že ona většina produkuje skutečně kvalitní a správná rozhodnutí. To by však platilo bez problémů patrně pouze za předpokladu, že uznáme, že zájem většiny stojí vždy na prvním místě. Kritici, mezi něž se řadí i Sartori tvrdí, že demokracie se tak stává „vládou kvantity“ s pravidlem „co nejvíc hlasů jakýmkoliv způsobem.“ (Sartori 1993: 142)

Tím se znovu vracíme k problematice přístupu k menšinám. Dahl v tomto kontextu uvádí jiné zdůvodnění přednosti pro pravidlo většiny vycházející ze zjištění Condorceta - že v průzkumu se zvětšujícím se počtem lidí, více lidí odpovědělo na otázku správně a ne špatně. S tím ovšem v politice neobstojíme, protože ji nelze redukovat na vědomostní kvíz. I pro tyto důvody v zemích segmentovaných mají menšiny v otázkách týkajících se jejich zájmů a hodnot právo veta.

Největší námitkou proti pravidlu většiny je skutečnost, která byla již zmíněna – často dochází k tomu, že konečné rozhodnutí není produktem skutečné většiny ale pouze „největší menšiny.“ Silnou pozici má v tomto směru námitka proti systému rozhodování založenému na volebním principu relativní většiny, který je používán v USA či Spojeném Království (viz např. Dahl). Díky využívání jednomandátových volebních obvodů dochází často k tomu, že v konečném součtu může zvítězit strana, která v celostátním měřítku nezískala největší počet hlasů – tedy ani onu největší menšinu. Je otázkou jestli jde jen o daň za jednoduchost voleb a akceschopnost vlády ve spojení se specifickou tradicí nebo to lze ospravedlnit i z hlediska pravidla většiny. Také je sporné, zda si tento systém voleb vůbec označení „relativně většinový“ na základě svých výsledků zaslouží. Ale vzhledem k tomu, že volební systémy získávají své názvy, spíše podle mechanismů, které využívají než podle možných výsledků, nebude v tomto patrně problém. To, co v rámci relativně většinového systému produkuje onu nerovnováhu nakonec není pravidlo většiny ale způsob rozdělení na volební obvody – tedy volební geografie.

Jediné čemu musí pravidlo většiny bezezbytku vyhovět přijmeme-li model zastupitelské demokracie, není tedy ani zastoupení většiny občanů, ani většiny voličů, ale vytváření legislativních většin. Co se týče vlády jako takové ať už v zastupitelské demokracii, kde míníme vládu jako instituci pod dohledem, ale přitom mimo přímý dosah občanů, nebo v přímé demokracii, kde vláda je přímou činností občanů (nyní na chvíli zapomeňme, že je přímá vláda v podstatě nereálnou) zde konečně platí to, že demokracie „je vládou většiny.“ Vláda svá rozhodnutí musí vždy prosadit většinově. V zastupitelské demokracii v nimi musí souhlasit skutečná – tedy nadpoloviční - většina legislativců. Ale i zde je nutné pravidlo většiny podrobit modifikaci v tom, že zdůrazníme že jde o „většinu zúčastněných,“ protože pro přijetí zákona v rámci parlamentu není nutná podpora většiny všech poslanců, ale většiny zúčastněných či těch, kteří se nezdrželi. Zákon se tedy stává produktem většiny zúčastněných aktivních zákonodárců.

Dokladem toho může být postavení menšinové vlády, která bez jasné podpory od nějakého legislativního partnera má problémy s podporou svých zákonů v parlamentu. Ale i ona produkuje většinová rozhodnutí, pokud ji poslanci opoziční pomohou zákon schválit. (Pozn. Z tohoto pohledu pak vyjde mnohem lépe vláda skutečně většinová – jednobarevná, která nemusí hledat partnera a tudíž produkuje skutečná rozhodnutí podle svého programu. Tato vláda zastupuje skutečně to, proč ji voliči dali svůj hlas a tudíž je „jejich“ vládou. V koaličních vládách je v rámci většiny nutné činit kompromisy k vytvoření společného programu a tudíž vláda produkuje rozhodnutí kompromisní, která požadavkům voličů odpovídat nemusí. – v tomto směru vyjde lépe snad i ona menšinová vláda, která vytváří návrhy podle svého skutečného programu, přestože je pro ni těžší hledat podporu.) Demokracie tak v důsledku není vládou většiny jako takové, ale „vládou většiny zúčastněných,“ což nakonec platilo i v přímé demokracii.

Elitismus v demokracii?

Mohlo by se zdát, že výše uvedené je tvrzením o jakési „prioritě“ vlády většiny, která v rámci zastupitelské demokracii je vyjádřena pouze v parlamentu a já se tím uchyluji k podpoře elitismu či alespoň teorie, kterou vytvořil Schumpeter. Nakonec není příliš povzbudivé jestliže je demokracie redukována na vládu většiny zastupitelů, která tvoří ve společnosti pouze malou menšinu.

Schumpeter mluví o demokracii jako o vládě politiků, protože lid skutečně nevládne –jen rozhoduje o tom, kdo bude ve skutečnosti vládnout. Redukuje tak demokracii na soutěž mezi politickými elitami a proto je jeho model nazýván „kompetitivní elitismus.“ V rámci jeho koncepce není demokracie „vládou lidu, ale vládou s akceptací lidu.“ (Hloušek a Kopeček 2003: 186) Schumpeter prosazuje většinový princip volby, aby vláda byla podpořena většinou společnosti. Za škodlivé považuje „rozmělňující“ působení menšinových názorů. (Hloušek a Kopeček 2003: 187) Nebere tak ohled na menšiny a jeho model se proto nehodí přinejmenším do heterogenních společností.

Nicméně platí to, co připomínají Schumpeter, Sartori i Dahl – menšina má v rukou vládu proto, že ve složité společnosti je nutná větší specializace a specializovaná dělba práce, která zasahuje i do oblasti politiky. Vzniká tak skupina profesionálních politiků.

V demokraciích není vládnoucí menšina menšinou neprostupnou, ale reprezentující zájmy společenských skupin, čímž se liší od elit, které se orientují spíše na své zájmy. Právě tato konkurence sil či organizací, mezi nimiž rozhoduje demos (lid), neumožňuje přímý elitismus. Z toho důvodu Sartori definuje vládnoucí skupiny spíše jako „kontrolní skupiny“, které disponují „politickou kontrolní mocí“ nad ostatními členy společenství. (Hloušek a Kopeček 2003: 171) Já se však domnívám, že pro zpřesnění by za kontrolní skupinu měla být spíše označena ona skupina, která se vlády neúčastní přímo – tedy ona většina společnosti. Právě ona by ve formě „občanské společnosti“ měla kontrolovat vládu, ne naopak.

Demokracie spočívá v soupeření politických skupin nad nimiž stojí jako arbitr lid. Tím je zachováno přednostní postavení lidu. Na rozdíl od politických elit by demokratická vláda měla mít zodpovědnost vůči občanům a zpětnou vazbu na ně. Proto víc než v jiných režimech má v demokracii podle Sartoriho význam právě kvalita oné – použijeme-li jeho termín - „kontrolní skupiny.“ Ta musí být podle něj referenční skupinou a zodpovídat se tudíž voličům. (Pojem referenční skupiny se zdá být realističtější.) Sartori tak doplňuje Schumpeterovu teorii konkurence o pravidlo „zpětné vazby“ na občana.

Nízký zájem o účast na rozhodování i omezené možnosti běžných občanů vyžadují, aby se z demokracie jako „vlády většiny“ občanů stala „vláda většiny zúčastněných“ v rámci vysoké politiky. Většina společnosti v podstatě nemá zájem být skutečně politicky aktivní a ani na to nemá čas. Tak vzniká politická „referenční skupina.“ Ta se skládá z oné menšiny stran a lidí, kteří se stávají profesionály. Jako elita mnohým připadá díky své zdánlivé nedostupnosti a nenapadnutelnosti.

Pravidlo většiny a Lijphartova interpretace

Z toho všeho plyne, že demokracie liberální, která se dnes ve společnosti nejvíce prosazuje, nakonec nutně transformuje vládu občanů na vládu jejich zástupců. Sartori k tomu dodává, že je třeba oddělit rozhodování volební od „od rozhodovania jako procesu uvažovania o probléme.“ (Sartori 1993: 140) Voliči totiž většinou rozhodují pouze o těch, kdo budou rozhodovat.

Kromě toho upozorňuje, že politického rozhodování se účastní nejčastěji ti nespokojení – a to jsou spíše menšiny. U nich se projevuje větší „politická intenzita“ – intenzivnější zájem o politiku. Proto společnost vedou, řídí menšiny. Jsou totiž stále aktivní ve snaze stát se většinou a tím i rozhodujícím prvkem. Docházíme tak k paradoxu, kdy i pravidlo většiny může prospět menšinám, pokud se většinová společnost zrovna nestává politicky aktivní. To může vysvětlit úspěchy některých extrémistických politických subjektů v současnosti, které vyvolávají zdání celkové sociální radikalizace (pokud ovšem skutečně není čím dál hlouběji pronikajícím jevem). Jestli lze přijmout předpoklad vlád jako určitých „kontrolních“ menšin či jako prostoru, kde se v již zavedených demokraciích aktivizují hlavně menšiny, zdálo by se možné redukovat politickou demokracii jako celkový model na vládu menšin pod dohledem většiny, která je buď deleguje nebo toleruje.

Tím není popřeno pravidlo většiny, které je základním rozhodovacím pravidlem v rámci demokratického procesu. Jeho nedokonalost, která v podstatě může mít negativní dopady hlavně na menšiny nebo nebezpečí zneužití „největší menšinou“ bývá často kompenzováno využíváním i jiných rozhodovacích pravidel. Dahl uvádí, že použití většinového pravidla ve všech řešených otázkách je z hlediska komparativní analýzy existujících demokracií velmi řídké. (Dahl 1989: 152) Někteří se dokonce domnívají, že „pravidlo menšin“ – tedy rozhodování více menšin, které společně tvoří většinu, zjednodušeně konsensus - neodpovídá pravidlu většiny. Ale i ono většinovým je, přestože ona většina je výsledkem slevování menšin ze vlastních požadavků.

Dahl si dokonce pokládá otázku, jestli lze najít alternativu, která by byla stále konsistentní a jasně nadřazena ostatním „s morálními předpoklady a hodnotami demokracie.“ (Dahl 1989: 153) Ale ani pravidlo jednomyslnosti nebo pravidlo „supermajority“ (kvalifikované většiny) podle něj není řešením, protože situaci pouze komplikují. Domnívá se, že dát možnost veta každé osobě ke každé otázce znamená učinit stát nemožným. Veto pro menšinu minimalizuje sebeidentifikaci občanů v rámci politiky a zákonů. Minoritě je tak dána možnost rozhodování blokovat, což může být vykládáno jako vláda jedné sociální menšiny.

Na tuto problematiku navazuje dnes ožehavé téma v politologických kruzích, které se ho úzce dotýká a tím je Lijphartova typologie demokracií vytvářející dva ideální typy - modely „majoritní“ a „konsensuální“ demokracie. Jak již bylo zmíněno, většinové volby jsou skutečně většinové pouze za ideálního předpokladu stoprocentní účasti apod. Obvykle nevedou k zastoupení většinového názoru. Lijphartova koncepce většinové demokracie – nebo alespoň její název - je silně zavádějící, protože ve skutečnosti i to, co nazývá konsensuálním modelem vyžaduje většiny a podobně i jeho „většinová demokracie“ vyžaduje určitou míru sociálního konsensu. Jak říká politolog Colliard, kterého cituje prof. Miroslav Novák, „ať vezmeme v úvahu jakýkoliv režim, je v něm vždycky většina: co je ve skutečnosti odlišuje, je její struktura a solidnost: termín většinový se z toho důvodu jeví jako málo vysvětlující a rozlišující.“ (Novák 2002: 55)

Nelze však odhlédnout od toho, že konsensuální typ demokracie vyžaduje onoho konsensu mnohem více – a to hlavně v otázce politické. Konsensuální demokracie vzniká tam, kde nedochází ke konsensu sociálnímu a tudíž je nutné najít konsensus politický. A naopak, je-li ve společnosti možná míra určitého konsensu, která rozdělí společnost na nepříliš se svářící – nejlépe dvě – složky, které se mohou ve své velikosti a tím i převládajícím vlivu měnit, pak politický konsensus nemusí převládat.

V otázce pravidla pro demokratický proces se ještě nenašlo pravidlo dokonalé natolik, aby ho bylo možné použít vždy. Dahl, ale i jiní politologové se domnívají, že aplikace určitého pravidla musí být citlivě srovnána s okolnostmi, za kterých má být pravidlo použito. Pro demokratický proces je tak lépe kombinovat různá rozhodovací pravidla. Když dojde v zemi ke konfliktu, je lépe využít konsensuálnější model ve prospěch nezměnitelných menšin. Bezkonfliktní situace přeje spíše majoritnímu modelu, který vykazuje větší akceschopnost. Nic to nemění na tom, že vymezení demokracie jako vlády většiny lidu, který samozřejmě zahrnuje i menšiny, je problematické. Rezignujeme-li však na úsilí o naplnění takové definice, můžeme se dočkat pozvolného přechodu od demokracie k diktatuře.

Literatura:

1. DAHL R.A. Democracy and its critics. Yale University Press 1989
2. HLOUŠEK V., KOPEČEK L. Demokracie. Brno : Masarykova universita, 2003
3. LIJPHART A. Democracies. Yale University Press 1984
4. NOVÁK M. Jakou demokracii pro nové demokracie? Brno : Masarykova universita, 2002
5. SARTORI G. Teória demokracie. Přel. Oravcová, Kovačič, Baker. Bratislava : ARCHA 1993
6. SARTORI G. Srovnávací ústavní inženýrství. Přel. J.Ogrocká. Praha : SLON, 2001

Autor: Mgr. Michaela Šulcová

Autorka je studentkou magisterského programu Politologie na FSV UK.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Feminismus?

Zablokování prezidentské volby jako příznak hlubší krize?

Evropská unie ve světle konceptu otevřené společnosti

Další články z rubriky

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Otázka politických strán ako aktérov prechodu k demokracii

Teória demokracie a koncept verejného záujmu

Vložit komentář