Čtyřkoalice 1998

14. duben 2005 Miloslav Linhart komentáře

Čtyřkoalice 1998

Vznik čtyřkoalice
Svatováclavská dohoda
Novela ústavy
Volby 2000
Dohoda stran čtyřkoalice
Konec čtyřkoalice
Historie stran čtyřkoalice
Závěr
Literatura

Vznik čtyřkoalice

Čtyřkoalice se začala formovat v březnu 1998, kdy se začaly poprvé objevovat úvahy o vytvoření koalice v sestavě ODA, US, DEU, KDU-ČSL. 1. září 1998 byla uzavřena dohoda o volební koalici pro senátní i komunální volby. Vznikla tak nová politická síla, která měla ambice porazit tandem ODS-ČSSD. V lednu 1999 začaly diskuse o prvním rozpočtu socialistické vlády. Představitelé KDU-ČSL si vyjednali podporu rozpočtu s poslanci KSČM za zády partnerských stran. 15. ledna byla společná tisková konference lidovců se sociálními demokraty, kde se oba předsedové stran ( Kasal, Zeman) ujišťovali, že budou společně připravovat státní rozpočet na příští rok. Unie svobody na svém republikovém výboru se vyslovila pro pokračování spolupráce, ale chtěla si v nějaké formě smlouvy určit přesná pravidla takovéto spolupráce. Proti této smlouvě vystoupil předseda Kasal, (který ve funkci předsedy nahradil na podzim 1998 nemocného Josefa Luxe) s tím, že si „nedovede představit, že by nějaký poslanec demokratické strany byl nucen hlasovat podle písemných dohod.“[1]

V červnu se s úmrtím poslance Václava Bendy uvolil v senátu klíčový mandát, který by v případě zisku pro strany koalice je ustanovoval většinou v Senátu a tím i možnost omezit opoziční smlouvu. Opoziční smlouva by tak fungovala jednostranně, především ve prospěch ČSSD. Předsedové obou stran začínají mezi sebou intenzivně spolupracovat. Poprvé mezi sebou hovoří o společném lídrovi pro sněmovní volby. Lidovci dále navrhovali Unii svobody, aby spojením ODA a DEU umožnila vznik dvojbloku. „Unie svobody by se tak mohla stát základem pro integraci menších pravicových stran. Proevropsky orientovaný dvojblok by pak byl jasnou a pevnou politickou silou, která by byla alternativou oběma velkým stranám.“, naznačil budoucnost čtyřkoalice Jan Kasal[2]. Lidovci nechtěli nadále udržovat při životě spojení všech čtyř stran a jasně to vzkázali představitelům ODA a DEU. ODA podala návrh, aby ze čtyřkoalice nevznikl dvojblok, jako jediná strana pod názvem „Unie pro Evropu“ a společně spolu šli do sněmovních voleb. Tuto možnost opět odmítl předseda lidovců, který nechtěl, aby se z KDU-ČSL stala jiná strana, která by měla jiný název a možná i nový program. Přesto však 28. září se na den sv. Václava podepsala tzv. dohoda svatováclavská.

Svatováclavská dohoda

Tato dohoda nastolila mezi subjekty čtyřkoalice společná pravidla a cíle.

Veškerá vymezení byla velmi volná, ale společný postup v nadcházejících sněmovních a senátních volbách tak nastolen byl. Tzv. politická rada, jež byla společným orgánem měla rozhodovat podle společných pravidel.

Celou další spolupráci shrnul předseda lidovců: „Budeme diskutovat o vážných věcech tak dlouho, až dojdeme ke konsensu.“[3]

První velkou zkoušku jednoty nově vytvořené čtyřkoalice byla iniciativa ODS, která vyzvala k vytvoření tzv. duhové vládní koalice. V této koalici by byly zastoupeny jak ODS a ČSSD, ale i KDU-ČSL a US. Předseda lidovců (Kasal) i unionistů (Ruml) připustil, že by bylo možné začít jednání na toto téma, ale s podmínkou okamžitého vypovědění opoziční smlouvy. S tím zase nesouhlasily ODS a ČSSD. Čtyřkoalici pomohly i události, které byly ve znamení desátého výročí revoluce. Studentští vůdcové z listopadu 1989 založili iniciativu „Děkujeme, odejděte“. Hlavním cílem této kritiky byla opoziční smlouva a politika, která z tohoto spojenectví vznikla. Prvním takovým sdružením, který také kritizoval tehdejší politiku byl „Impuls´99“. Obě tyto sdružení byli proti opoziční smlouvě a viděli ve čtyřkoalici přirozeného a politického spojence. Čtyřkoalice nabídla těmto iniciativám spolupráci s možností získání senátorského nebo poslaneckého mandátu. Začala se tak pozvolna naplňovat původní idea Josefa Luxe o široké protestní koalici.

Novela ústavy

Koncem ledna 2000 byla Poslaneckou sněmovnou schválena novela ústavy přesně podle dohod, které mezi sebou měly ODS a ČSSD. Pokračoval také proces integrace stran čtyřkoalice. Začátkem května 2000 schválil republikový výbor unie mezi stranami čtyřkoalice (pod vedením Karla Kühnla) společnou volbu kandidátů do připravovaných krajských a senátních voleb. Společný program čtyřkoalice měl být představen do září 2000, tedy dva měsíce před volbami. Na konci května prošel sněmovnou také návrh nového volebního zákona. V červnu nová pravidla pro volby schválil i Senát. V září se podepsala nová „svatováclavská smlouva“, kde se stanovily termíny a naplánování společných kroků. Do konce roku 2000 měli být známi kandidáti čtyřkoalice na premiéra. Ten měl být představen do konce ledna roku následujícího. Poté měl následovat vznik stínové vlády, která měla do června vypracovat program pro společný postup ve volbách 2002[4].

Volby 2000

Za největší překvapení v těchto volbách byla ztráta mandátu Libuše Benešové (ODS), kterou vystřídala Helena Rögnerová – kandidátka čtyřkoalice. Barvy čtyřkoalice v nově složeném Senátu hájily: Jan Hadrava, kandidující na Sokolovsku, nestraník Edvard Outrata, který zvítězil v Praze 12, Zdeněk Bárta za Litoměřicko a Soňa Paukrtová za volební obvod Jablonec nad Nisou. Na Náchodsku se z vítězství těší Petr Fejfar, ve Svitavách Jiří Brýdl a v Třebíči Pavel Janata. Zájmy Brna – města bude v Senátu hájit Milan Šimonovský, Šumperska Adolf Jílek a Opavska Josef Jařab[5].

Ze sedmnácti úspěšných kandidátů měla čtyřkoalice v horní komoře parlamentu 39 senátorů a byla nejsilnější politickou silou. ODS vyhrála v osmi obvodech a měla 22 senátorů, ČSSD přišla o osm křesel a uspěla jen jednou a měla 15 senátorů. Z komunistických kandidátů neuspěl v druhém kole nikdo z osmi kandidátů. ODS a ČSSD se tak musely rozloučit s vidinou, že by si mohly prosadit ústavní změny podle svých představ.

Dohoda stran čtyřkoalice

Dne 28. 1. 2001 byl Cyril Svoboda zvolen do čela čtyřkoalice. Ještě před jeho volbou se muselo sejít grémium KDU-ČSL, které nebylo schopno akceptovat rozhodnutí svých partnerů ve čtyřkoalici, kteří navrhli Svobodu poté, co Kühnl vypadl. Ten, kdo velice znesnadňoval pozici novému lídrovi Svobodovi byl Jan Kasal. Byly to dva odlišné pohledy uvnitř jedné strany. Kasal zastával tradicionalistický proud, kdežto Svoboda modernistický. Velké problémy byly také sestavování stínové vlády. Složení mělo být známo do konce března. Svoboda přicházel každý den s novým seznamem, který byl unionisty upraven a lidovci zamítnut. Politická realita a rozložení sil v KDU-ČSL nebylo ochotné slevit ze svých požadavků a vyjít svému předsedovi vstříc. Demise Svobody byla vyústěním problémů, kdy nejužší kartel lidovců si nepřál Cyrila Svobodu ve vedení uvnitř strany. Když Svoboda později odstoupil, prosadila US na místo lídra svého předsedu Karla Kühnla. Na následném republikovém shromáždění v červnu 2001 byla novou předsedkyní US zvolena někdejší poslankyně, advokátka Hana Marvanová (která se stala první ženou v čele české parlamentní strany). V lednu 2003 byl předsedou strany zvolen Petr Mareš (Vodička, Cabada, 2003, 228).

V říjnu 2001 se podepsala integrační smlouva mezi US a DEU.

Na konci roku 2001 se obě politické strany sloučily pod současný název Unie svobody-Demokratická unie (US-DEU). Problémová a zadlužená ODA se tak stala nejslabším článkem čtyřkoalice. I když od června 2001 stál v čele ODA Michael Žantovský, ani jemu se nepodařilo zastavit propad této strany. 6. prosince 2001 pronikla zpráva o tom, že ODA brala peníze od jistého podnikatele, který měl co dočinění s tunelem na Kreditní banku v Plzni. V tento den celostátní výbor lidovecké strany vydal své stanovisko, že pokud ODA nevyřeší do 15. 1. 2002 svůj dluh vůči České pojišťovně (CP), pak vedení strany lidové vyvolá jednání s US-DEU o sestavení kandidátek pouze na základě dohody těchto dvou stran. Přesto se podařilo Žantovskému dohodu s CP uzavřít a partnerům ve čtyřkoalici předložit řešení dluhu svojí strany[6].

Konec čtyřkoalice

To, že ODA dokázala najít způsob, jak splácet svůj dluh, musel velmi zaskočit lidovce. Ti již z jakýchkoli důvodů nechtěli s ODA spolupracovat a chtěli vyškrtnout jejich zástupce z kandidátních listin a tímto krokem donutit představitele ODA k opuštění čtyřkoalice. Na následních jednání dokázala Hana Marvanová donutit k ústupkům lidovecké zástupce a přijali kompromis v podobě úpravy splátkového kalendáře a změny nadace, kam měla ODA dlužnou částku splácet. Než se podařilo Cyrilu Svobodovi svolat celostátní konferenci strany, vyšly na povrch další závazky ODA.

Na základě těchto zjištění prohlásil předseda lidovců, že ODA nesplnila svoje slovo a proto je pouze na nich a US jak budou vypadat volební kandidátky pro sněmovní volby. Druhý den oznamují představitelé ODA, že považují čtyřkoalici za rozpuštěnou[7]. Poté rezignuje na funkci lídra čtyřkoalice i Karel Kühnl. Podle něho vzniká nová situace, když chtějí jít do voleb pouze lidovci a unionisté. „Projekt čtyřkoalice v současné podobě skončil, nyní se musí vytvořit nový systém spolupráce dvou stran – KDU-ČSL a US-DEU. Nyní bych jako lídr reprezentoval něco jiného, než pro co mám mandát[8].“ Podobný názor měla i Hana Marvanová (US). Poslední, kdo chtěl ještě situaci zachránit byl Cyril Svoboda. Ale i on musel nakonec uznat, že čtyřkoalice již vlastně neexistuje.

V nastalém vakuu, ještě před uzavřením dohody mezi Unií svobody a KDU-ČSL o společném postupu do voleb pod názvem „Koalice“, pomohli lidovečtí poslanci hlasující jako jeden muž několika klíčovým návrhům ČSSD k úspěchu ve sněmovně[9].

Historie stran čtyřkoalice

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) patří mezi nejstarší české politické strany. Její kořeny sahají až do 19. století. V prvních parlamentních volbách v roce 1990 uzavřela ČSL koalici, kde byla také Křesťanskodemokratická strana (KDS), Svobodná dělnická strana a další uskupení. Koalice nesla název Křesťanská a demokratická unie (KDU) (Politický systém České republiky, 223). V 1992 dochází ke sloučení ČSL s KDU, která byla ještě v té době hnutím. Oficiální název je od této chvíle KDU-ČSL. V KDS to vyvolalo protest a začala se orientovat na spolupráci s ODS. Část delegátů odmítla změnu názvu a v čele s Bartončíkem založili Křesťanskosociální unii. Po volbách 1992 vstoupila do české středopravicové vlády Václava Klause. Po volbách 1996 byla ve středopravicové koalici s ODA. Do roku 1998 měla zastoupení ve všech vládách. Triumfovala také ve všech senátních volbách. V 1997 vystoupila z Klausovy vlády a potom vyslala své ministry do poloúřednické vlády bankéře Tošovského. Ve volbách v 2002 kandidovala společně s US-DEU na kandidátce Koalice. Vysocí představitelé garantují, že se Koalice do voleb v 2006 nerozpadne.

UNIE svobody – Demokratická unie (US-DEU) je nejmladší parlamentní stranou v ČR (Vodička, Cabada, 2003, 227). Vznikla v lednu 1998 v Litomyšli po zformování v prosinci 1997 pod vedením Ivana Pilipa a Jana Rumla. Po volbách 1998 odmítla nabídku ČSSD, aby (spolu s KDU-ČSL) vstoupila do vlády. V roce 2001 se sloučila s DEU. Ve volbách v 2002 skončily pro US-DEU nezdarem – získala pouze osm poslaneckých mandátů.

Demokratická unie (DEU) byla založena v 1994. Do roku 1996 stála v jejím čele mluvčí Charty 77 Alena Hromádková, od roku 1996 pak Ratibor Majzlík (Vodička, Cabada, 2003, 229). Zúčastnila se voleb v 1996 i v 1998, ale skončila pod prahem volitelnost do sněmovny (1,5%). Ve volbách do Senátu uspěl jediný kandidát za DEU, který se stal členem senátního klubu KDU-ČSL.

Občanská demokratická aliance (ODA) vznikla v prosinci 1989 jako jedna z prvních polistopadových politických stran (Vodička, Cabada, 2003, 230). Kořeny této strany můžeme najít v prostředí Charty 77 ale hlavně v Hnutí za občanskou svobodu (HOS), kolem Pavla Bratinky a pozdějších zakladatelů ODA. Mezi lety 1989 – 1991 existovala v rámci OF. V roce 1992 se stal předsedou Jan Kalvoda, který vystřídal na pozici Pavla Bratinku. Ve volbách v 1992 byla úspěšná jen na české politické scéně, neboť do obou komor FS skončila pod hranicí pětiprocentní klausule. V 1996 obsadila 13 křesel a získala 6,4% hlasů. Uvnitř strany byl boj mezi zastánci pragmatického křídla (Vladimír Dlouhý) a konzervativním křídlem.

V březnu 1997 se stal předsedou Michael Žantovský. Nejradikálnější představitelé konzervativního křídla založili tzv. Pravou frakci (z této skupiny potom vznikla Strana konzervativní smlouvy). Po odstoupení Žantovského byl zvolen Jiří Skalický jako nový předseda. V 1998 odstoupil také on z důvodu rozpadu strany a jejímu nejasnému financování. V březnu téhož roku ho nahradil Daniel Kroupa. Před volbami v 1998 strana vyzvala své voliče, aby podporovali ODS nebo US. Od června 2001 stojí v čele ODA opět Michael Žantovský (Vodička, Cabada, 2003, 230).

Závěr

Na krachu čtyřkoaličního projektu se podílelo několik okolností. V první řadě to byla postupná rezignace na původní ideu širokého protestního hnutí v podobě, se kterou čtyřkoalici zakládal Josef Lux. Po jeho odchodu z čela KDU-ČSL a především po jeho smrti ztratila tato myšlenka svého architekta a dělníci jako Jan Kasal byli jen stěží schopni pochopit, jak důležité je překročit vlastní stín a opustit úzký stranický zájem. Byli to vždy lidovci, kteří si ve čtyřkoalici prosadili svou a nejen na úkor Unie svobody, ale postupně i na úkor úspěchu celé čtyřkoalice. Jejich jednání ve stylu „malá domů“ znemožnilo, aby lidé chápali čtyřkoalici jako výražnou změnu politické kultury, což bylo původně hlavním kapitálem této myšlenky. Podobně ovšem i Unie svobody, která po nástupu Karla Kühnla do svého čela převzala ve čtyřkoalici iniciativu a původní formu volné koalici spolupráce tlačila k čím dál tím větší koordinovanosti, nedobře odhadla poměry, které panovaly a panují v KDU-ČSL. Společné koaliční orgány – především politická rada – obstojně fungovaly v případě, kdy v nich byli zastoupení lidé, jejichž autorita byla v lidové straně neoddiskutovatelná. Ve chvíli, kdy se členy politické rady čtyřkoalice stali po jihlavském sjezdu KDU Cyril Svoboda, Milan Šimonovský a Zuzana Roithová, v podstatě statisté v rozhodování své strany, nebylo možné považovat jejich hlasování za stanovisko KDU. U Cyrila Svobody navíc chyběla odvaha a předsednická autorita, se kterou by obhájil svůj postup coby předseda lidové strany. Předseda lidovců přijal během několika měsíců po svém zvolení roli mluvčího vrcholných orgánů svojí stany, přičemž si tento deficit nahrazoval veřejnými prohlášeními o neschopnosti Karla Kühnla a svých ambicích stát se příštím premiérem. V neposlední řadě se na krachu čtyřkolalice podílel i fakt, že s blížícími se volbami začaly výrazné osobnosti obou hlavních stan uskupení taktizovat a vyjednávat o příští možné vládní konstelaci, přičemž se postupně zapomínalo na potřebu pracovat před volbami maximálně na obrazu jednoty čtyřkoalice a jejího „jiného stylu“. Jak v Unii svobody, tak v KDU-ČSL získali navrch lidé, kteří chápali jako cíl nastávajících voleb opět „být u toho“, podílet se na vládě.

Na základě těchto úvah byli poté schopni obětovat i leccos ze společné čtyřkoaliční myšlenky, v poslední fázi dokonce i jednoho svého dosavadního koaličního partnera[10].

Literatura

Politický systém České republiky, Karel Vodička, Ladislav Cabada, Portál, s.r.o., Praha 2003

Elektronické a internetové zdroje:

http://www.blisty.cz/art/10222.html (elektronická verze článku Taková byla čtyřkoalice, Petr Dimun, Revue Proglas, 2/2002
http://design.radio.cz/print/cz/6136
http://tisk.tiscali.cz//volb/volb_center_020201.419522.html

Poznámky

[1] www.blisty.cz/art/10222.html, 2

[2] www.blisty.cz/art/10222.html, 2

[3] www.blisty.cz/art/10222.html, 2

[4] www.blisty.cz/art/10222.html, 3

[5] http://design.radio.cz/print/cz/6136

[6] www.blisty.cz/art/10222.html, 5

[7] www.tamtéž

[8] http://tisk.tiscali.cz

[9] www.blisty.cz/art/10222.html, 5

[10] www.blisty.cz/art/10222.html, 5

Jak citovat tento text?

Linhart, Miloslav. Čtyřkoalice 1998 [online]. E-polis.cz, 14. duben 2005. [cit. 2025-01-15]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/ctyrkoalice-1998.html>. ISSN 1801-1438.