Co po volbách: vítězové a (především) poražení

26. říjen 2008 Vít Procházka komentáře

Druhé kolo senátních voleb 2008 potvrdilo trend, jenž určil výsledky kola prvního a voleb do krajských zastupitelstev. „Oranžová“ je v kursu a sociální demokraté dominují volebním kláním, která v minulosti byla hájemstvím pravicových, středových a tzv. nezávislých subjektů. Příčin tohoto obratu je vícero. Nespokojenost s reformním programem kabinetu Mirka Topolánka je pouze jednou z nich a zdaleka ne tou, která se podepsala na volebních výsledcích nejcitelněji

Co po volbách: vítězové a (především) poražení

ČSSD dokázala zmobilizovat své potenciální voliče, což se jí předtím dařilo výlučně ve sněmovních volbách. Postřehla, že osloví zásadní množství voličů, pokud akcentuje celostátní témata, byť v senátních volbách (neřku-li ve volbách do krajů) vystupuje do popředí znalost obvodu (resp. regionu). Vlivem toho voliči sociálních demokratů přehlédli obsazení kandidátních listin a za podstatné přijali jen to, co jim předneslo stranické ústředí. Proto ČSSD uspěla v krajích, kde lídry jejích kandidátek byli Jaroslav Palas nebo Milada Emmerová, kteří v minulosti selhali při výkonu vládních funkcí (Palas je bývalý ministr zemědělství a stojí za prodejem Setuzy lidem kolem Františka Mrázka a Tomáše Pitra, Emmerová byla ministryně zdravotnictví do října 2005, kdy protesty soukromých praktických lékařů přiměly tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka k jejímu odvolání.).

Svou mediálně zdařile započatou kampaň přesto mohla ČSSD zakončit opětovnou porážkou. Násilná smrt Václava Kočky ml. v pražském Monarchu rozkryla spojení mezi Jiřím Paroubkem a některými představiteli organizovaného zločinu. Političtí rivalové (zejména ODS) této kompromitující epizody využili po málu a přenechali komentáře k Paroubkovým kontaktům na podsvětí médiím. Ta zveřejnila nejednu skandální souvislost, avšak pro umenšení náskoku ČSSD před vládními stranami to bylo nedostačující. Voliči ČSSD buď celou záležitost přijali jako nafouklou předvolební bublinu, nebo přistoupili k volbám s názorem, v němž jsou všechny strany propojené s mafií, a tudíž by ve výsledku nemohli svůj hlas věnovat nikomu.

Paradoxně letošní volby přispějí k oddálení izolace světa politiky od pochybných podnikatelských skupin, které si svými politickými známostmi zajišťují výhodnou pozici při porcování veřejných financí. Paroubkovo vedení ČSSD může dospět k utvrzení domněnky, že je na každém (politiky nevyjímaje), jaké si zbuduje soukromé zázemí (tj. s kým se stýká a kým se obklopuje).

Poraženým voleb číslo jedna je Mirek Topolánek, jehož setrvání ve funkci předsedy ODS na prosincovém sjezdu strany zažije vážný otřes a byl by zázrak, kdyby na postu šéfa hegemona české pravice zůstal až do řádného ukončení funkčního období své vlády v roce 2010. Události z posledních týdnů a měsíců, které pro Topolánka nešťastně završil volební propad, zahrnují pro členy ODS dost argumentů pro výměnu stranických špiček, z níž ovšem triumfálně vyjde Pavel Bém, který je dnes prvním místopředsedou občanských demokratů (a tedy o jeho příslušnosti k elitám strany nemůže být pochyb, což představuje další paradox zapříčiněný výsledky těchto voleb).

Poraženými číslo dva jsou lidovci. Nedosáhli na jediný senátorský mandát a ztráty zaznamenali rovněž v krajích. Nedaří se jim navázat na dlouhou tradici, kterou se lidová strana v českých zemích pyšní a od odchodu Josefa Luxe marně hledají kompetentního a široce akceptovaného vůdce s vizí. Pokud nenaleznou směr a vedení, se kterým osloví stabilní skupinu voličů na hranici deseti procent, postupně zanikne strana, která v polistopadovém vývoji svým zastoupením v pravicových i levicových vládách zajišťovala kontinuitu moci a přispívala tím ke stabilitě politického prostředí. Její absence při vytváření koalic by znamenala účast komunistů na exekutivě, obnovení opoziční smlouvy nebo vznik velké koalice ČSSD a ODS.

Poraženými číslo tři jsou zelení. Vnitrostranický rozkol (zosobněný střetem Bursík versus Kuchtová na sjezdu strany v Teplicích) odvál zeleným kredibilitu a odčerpal jim energii, která (společně s kredibilitou) v kampani Strany zelených chyběla. Výsledek hovoří za vše. Žádný mandát v krajích a žádný nový v senátu. Osud druhých unionistů je v případě zelených zpečetěn.

Poraženými číslo čtyři jsou komunisté. KSČM pronikne do několika krajských rad, což přispěje k prolomení antikomunistické bariéry, která KSČM bránila v reálném podílu na moci. Pokud se však čeští komunisté na moci začnou podílet přímo a nezprostředkovaně, naváží na sebe notnou část veřejné odpovědnosti, na níž od sametové revoluce nebyli zvyklí a které se (prakticky plánovaně) vyhýbali. Strana antisystémově vymezená ztratí logicky své přívržence, jakmile jí nenáviděný a kritizovaný systém napomáhá rozvíjet. Které jiné (krajně orientované) hnutí by KSČM mohlo nahradit, je nejisté. Základní otázka zní, na jakém kraji politického spektra by se nacházelo.

Výhledově se pátým (a posledním poraženým) může stát Jiří Paroubek. Jestliže krajské rady ovládané ČSSD při plnění základní regionální agendy selžou, nesplní nejviditelnější sliby, které sociální demokracie dala svým voličům a svazek ČSSD-KSČM se upevní, bude návrat Paroubka (a vůbec ČSSD) do vládních lavic značně obtížný. Potom by Jiřímu Paroubkovi byly konečně vlastní stranou vyčteny jeho „nebezpečné známosti“ s podsvětím a neodvratný pád by jej určitě neminul.

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. Co po volbách: vítězové a (především) poražení [online]. E-polis.cz, 26. říjen 2008. [cit. 2024-09-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/co-po-volbach-vitezove-a-predevsim-porazeni.html>. ISSN 1801-1438.