Čína versus Taiwan
22. leden 2005 Bc. Kristýna Hořánková komentářePochopitelná současná koncen-trace na „boj proti terorismu“ v důsledku znamená, že svět věnuje méně pozornosti ostatním nedořešeným problémům v oblasti mezinárodních vztahů. Za jeden z nejvíce nebezpečných můžeme označit slepou uličku v řešení vztahů mezi Taiwanem a pevninskou Čínou.
Obsah
- Úvod
- Ustavení Čínské republiky na Taiwanu a historie konfliktu
- - Kuomintangský režim na Taiwanu - ustavení republiky
- - Od uznávaného postavení k mezinárodní izolac
- - Reformační 80. léta <
- - Proměna v 90. letech
- ROC a mezinárodní postavení
- - Oživení diplomatického úsilí od 80. let
- Politický status Taiwanu; otázka suverenity; pozice ROC; pozice PRC
- Návrhy, odpovědi a strategie
- Perspektiva budoucnosti
- Taiwanské veřejné mínění - postoj k problému sjednocení a vlastní identity
- Závěr
- Literatura
Úvod
Pochopitelná současná koncentrace na „boj proti terorismu“ v důsledku znamená, že svět věnuje méně pozornosti ostatním nedořešeným problémům v oblasti mezinárodních vztahů. Za jeden z nejvíce nebezpečných můžeme označit slepou uličku v řešení vztahů mezi Taiwanem a pevninskou Čínou.
Náznaky sbližování mezi Čínskou republikou a Čínskou lidovou republikou se pozvolna objevovaly od období normalizace čínsko-amerických vztahů – tedy přibližně od roku 1970. Početné studie zkoumaly možnosti mírového znovusjednocení, ale většina těchto prací se zaměřila primárně na motivy, cíle a akce pevninské Číny. V této práci bude pozornost věnována také záměrům Čínské republiky (ROC [1] )
PRC [2] prosazuje tezi o existenci jediné Číny, ale se dvěma režimy, vláda v ROC se pokouší zdůrazňovat nepříslušnost Taiwanu k Číně a tak i přes neustálé pokusy Pekingu izolovat Čínskou republiku na Taiwanu od mezinárodního společenství pokračuje Čínská republika ve své pragmatické zahraniční politice, jejímž cílem je zajistit si uznání ze strany ostatních států světa; je také aktivním členem mnoha mezinárodních hospodářských organizací a usiluje o posílení své účasti i v jiných mezinárodních seskupeních. Právě tento primární prohlubující se názorový rozpor v hodnocení vzájemných vazeb mezi oběma zeměmi, zdá se nenávratně oddaluje možnost opětovného sjednocení. Na kolik tato možnost odpovídá zájmům PRC a ROC, a která z iniciativ má větší šance na úspěch v rámci dnešního mezinárodního systému? Jak je Taiwan postihován zásadním problémem čínského znovusjednocení?
Samotná práce bude tématicky rozdělena do několika okruhů, přičemž za základní oporu stavby textu vezměme výběr metod z okruhu kvalitativních – nejvhodnější pro zvolené téma se zdá být tradiční historicko-kritická analýza. Zároveň budeme pomocí zvolených okruhů témat sledovat hlavní osu problému, která byla naznačena výše.
První část analyticky shrnuje obecněji pojatý historický úvod. Do těchto kapitol spadá vlastní ustanovení Čínské republiky na Taiwanu a postupný vývoj jak země, tak vyostřujícího se konfliktu s mateřskou pevninskou Čínou.
Souvislost zastávaných stanovisek obou zemí a jejich úspěšnosti na mezinárodním poli nás vede k otázce, jak si obě země stojí ve vztazích s mezinárodními organizacemi a ostatními státy světa. Pozornost bude mimo jiné věnována neutichajícím snahám Taiwanu o opětovné začlenění do OSN a na druhé straně Čínskému lobbování za blokování tohoto vstupu.
Větší prostor je věnován návrhům řešení vzešlých buď ze strany PRC či ROC a jejich vzájemným negováním. A to konkrétním Pekingským návrhům (např. návrh „jedné země, dvou systémů“); vývoji vlastní vyjednávací situace od roku 1979. Jakými směry je vedena čínská strategie vůči Taiwanu a opačně, čím apelují ve prospěch svých návrhů.
Na závěr na základě vybrané literatury zmapujeme několik návrhů na řešení situace a vizí do budoucna. Podíváme se jaké názory na sjednocení a pocity vlastní identity zastává taiwanská společnost podle průzkumů veřejného mínění. Tento oddíl bychom mohli dle metodologické charakteristiky zařadit spíše mezi metody kvantitativní – díky využití poznatků získaných ze statistických údajů a tabulkových přehledů s procentuálními výsledky.
Ustavení Čínské republiky na Taiwanu a historie konfliktu
Ostrov Taiwan (historická Formosa) byl od roku 1895 (čínsko-japonská válka 1894-1895) prosperující japonskou kolonií. Po skončení druhé světové války se poražené Japonsko z Taiwanu stáhlo a ostrov byl navrácen Číně.
Kuomintangský režim na Taiwanu – ustavení republiky
V závěrečné fázi 3. čínské občanské války (1946-1949) utrpěl vládní kuomintangský režim porážku od komunistických povstalců a stáhl se na Taiwan. [3] Po příchodu kuomintangských sil v čele s Chiang Kaishekem tak obyvatelstvo Taiwanu tvořily dvě znesvářené skupiny [4], první z nich byla elita spjatá s KMT čítající zhruba 2 miliony osob, druhou čínské etnikum narozené na Taiwanu. Většina čínských starousedlíků tím byla postavena do politicky podřízené role. Obsazení Taiwanu KMT bylo v podstatě vojenským politickým převratem, jenž nastolil režim vlády jedné strany. Cílem ekonomiky po roce 1945 se primárně stalo zajištění invaze do komunisty ovládané pevninské Číny a dobytí své vlasti zpět. V zemi byla zavedena tuhá cenzura, zneužívání antikomunistické rétoriky se stalo běžným způsobem manipulace režimu. Na druhou stranu lze kuomintangskému režimu přiznat i řadu pozitiv oproti PRC. Nedošlo zde k úplnému zestátnění soukromého majetku ani k masovým čistkám v řadách státní byrokracie, obyvatelé nebyli vystaveni sociálním experimentům, nebyla upírána práva na svobodu náboženského vyznání.
Taiwanská vláda od této doby zastává názor, že je jedinou legitimní vládou celé Číny. Vláda ČLR (PRC) na kontinentě odmítala naopak vznik separátní vlády a režimu na Taiwanu, zdůrazňujíc, že pouze PRC reprezentuje Čínu. Požadovala, aby místo v Radě bezpečnosti OSN a jiných mezinárodních organizacích, které zaujímal Taiwan, bylo předáno jí.
Od uznávaného postavení k mezinárodní izolaci
V kontextu 50. let a studené války byl Taiwan důležitým americkým spojencem ve východní a jihovýchodní Asii. V tomto období PRC několikrát vyostřila situaci v úžině oddělující ji od ostrova (1955, 1958). Americká flotila na základě dohody o vzájemné obraně z 2.12. 1954 chránila Taiwan před možnou invazí vojsk lidové Číny na ostrov.
V období od 1949 do 1970 byla vláda ROC všeobecně uznávaným svrchovaným představitelem celé Číny. Tento stav se změnil až počátkem 70. let v souvislosti s přehodnocením politiky Spojených států vůči Pekingu. USA se rozhodly normalizovat své vztahy s nejlidnatější zemí světa a získat strategického spojence proti SSSR a východnímu bloku. Režim se musel myšlenky návratu na pevninskou Čínu vzdát. V říjnu 1971 Valné shromáždění a Rada bezpečnosti OSN vyloučily ROC z OSN. Její místo zaujala PRC. Režim na Taiwanu se ocitl v mezinárodní izolaci. Ve vztazích USA s ROC byl postupně oslabován bezpečnostní prvek ve prospěch ekonomických a obchodních styků (Taiwan Relations Act [5], 1979). Americko-Taiwanská dohoda o vzájemné bezpečnosti byla zrušena v roce 1978 v souvislosti s uznáním PRC Spojenými státy.
Reformační 80. léta
Pokud chtěl režim KMT na Taiwanu přežít, musel se pokusit o změnu strategie – během 80. let tak došlo k přijímání reforem a demontáži vojenské diktatury. Režim se tak díky jeho ochotě k reformám podařilo stabilizovat.
V souvislosti s reformami v PRC a uvolněním poměrů na Taiwanu byly navázány obchodní styky obou států, i když převážně prostřednictvím třetích zemí. Poněkud se uvolnily i možnosti cestování. Otázka však zatím zůstává nevyřešena a PRC hrozí vojenským zásahem, pokud by Taiwan vyhlásil nezávislost. Oproti tomu na Taiwanu narůstá význam regionálního nacionalismu, který se stává výraznou populistickou politickou silou.
Proměna v 90. letech
Uvolňování ROC-PRC vztahů postupovalo během 80. a počátku 90. let. Vztahy se opět zhoršily od poloviny 90. let. PRC selhala při pokusu aplikovat na taiwanský problém model Speciálně administrativního regionu – „jedna země, dva systémy“, jak se podařilo v případě Hongkongu.
Změnu znamenalo také posilování postavení rodilých Taiwanců oproti elitě KMT – nejen početně, ale i politicky a ekonomicky. Generační proměna tak emotivně i politicky neustále odpoutává Taiwan od vazeb na pevninskou Čínu a ochoty akceptovat princip „jedné Číny“ [6]. V 90. letech tak došlo na Taiwanu k posunu v nahlížení budoucnosti vztahů s Čínou – jako sdílení historických vazeb avšak se zachováním „nezávislosti“ a svrchovanosti. [7]
V dubnu 1995 president Lee neveřejně odmítl osmi bodový plán presidenta PRC, což rychle zhoršilo vzájemné vztahy. Čína zaujala nátlakovou pozici (umístění a odpálení raket blízko ostrova – 1995, 1996; rozsáhlá vojenská cvičení).
Další zhoršení vztahů měla na svědomí volba taiwanského nacionalisty Chen Shui-bana jako taiwanského prezidenta v březnu 2000, během inaugurace Chen veřejně prohlásil nezájem na vyhlášení nezávislosti; Čína zpochybnila upřímnost tvrzení. Na konci roku 2003 Chen Shui-ban rozvířil nacionalistickou debatu kolem presidentských voleb v březnu 2004, ve kterých jasně porazil představitele KMT Lien Chana. Spojené státy odpověděly na vystupňované napětí zopakováním podpory pro politiku „jedné Číny“ a nesouhlasu s jakoukoli jednostrannou změnou statutu quo v Taiwanské úžině, zatímco ale nadále pokračují s vojenskou podporou Taiwanu.
ROC a mezinárodní postavení
Zajímavou otázkou zůstává jak se k problematice staví mezinárodní společenství –uplatňují-li represe nebo naopak mezinárodní organizace umožňují členství? Postavení Čínské republiky ve světě není jednoznačné, jen málo zemí oficiálně vyjádřilo Taiwanu podporu.
Po vypuknutí Korejské války v 50.letech se Taiwan stal pro USA strategickým územím číslo jedna – tímto získal Taiwan například vojenskou ochranu Spojených států (Smlouva o vzájemné obraně z 2.12. 1954). Válka v Koreji tak na dalších 20 let rozhodla o zastoupení Čínské republiky (jako jediného zástupce Číny) v OSN a dalších mezinárodních organizacích, a zároveň o zahraničně politické izolaci PRC.
V roce 1945 se ROC jako reprezentant celé Číny stala zakládajícím členem OSN. Po přesídlení vlády na Taiwan a vzniku PRC na pevnině se mezi vládami nastartoval diplomatický konkurenční boj. Tento „závod“ vyvrcholil v roce 1971 [8], kdy PRC podporovaná řadou států byla přijata Valným shromážděním OSN do této organizace a zástupce ROC musel přenechat své místo zástupci PRC.
Počínaje opuštěním místa v OSN začala většina ostatních států postupně přecházet od podpory Taipeie k podpoře Pekingu, což se mimo jiné projevilo i ve vyloučení ROC z řady mezinárodních organizací.
V důsledku změny orientace americké politiky, USA v roce 1979 jako poslední velmoc (v roce 1972 stejně reagovalo Japonsko) přerušily diplomatické styky s Taiwanem a vypověděly Smlouvu o vzájemné obraně z roku 1954. Nadále však pokračovaly ve spolupráci hospodářské (Taiwan Relations Act). PRC na proměnu mezinárodní situace reagovala formální změnou proklamace vztahu k Taiwanu – nahradila termín „osvobození“ Taiwanu jeho „mírovým znovupřipojením“.
Oživení diplomatického úsilí od 80. let
S počátkem demokratizace politického života na Taiwanu (od 80. let) vzrostlo úsilí o účast země na mezinárodním dění. Oživené snahy diplomacie zahrnovaly rozšíření oficiálních diplomatických styků, kampaň za obnovení členství v mezinárodních organizací - zejména touha po obnovení členství v OSN.
V dnešní době je Čínská republika aktivním členem mnoha mezinárodních hospodářských organizací, jako například fóra APEC a nadále usiluje o posílení své účasti i v jiných mezinárodních seskupeních.
Dne 31. ledna 1995 byla Taiwanská republika formálně uznána jako pozorovatel při Světové obchodní organizaci (WTO) a 18. září 2001 pracovní skupina WTO úspěšně uzavřela jednání o členských podmínkách pro Taiwan. ROC se stala plnoprávným členem (pod jménem „Separate Customs Territory of Taiwan, Penghu, Kinmen, and Matsu“) organizace po schválení na 4. ministerské konferenci WTO v listopadu roku 2001 a dokončení ratifikačních procedur v roce 2002. Čína se členem WTO stala oficiálně 11. prosince 2001. V přistoupení Taiwanu i Číny lze vidět počátek nové éry bilaterálních vztahů – pro obě strany totiž znamená možnost spolupracovat více propracovaně a systematicky.
Kromě hospodářských organizací usiluje Čínská republika o členství v takových organizacích, jako je Světová zdravotnická organizace (WHO).
V září roku 2003 Taiwan již po jedenácté neuspěl s žádostí o opětovné přijetí do řad OSN. Zástupci Pákistánu a Egypta dokonce navrhli, aby se tato otázka v budoucnu již neprojednávala, jelikož byla vznesena 11krát a pokaždé se setkala se stejným výsledkem. Taiwanská vláda si nedělá žádné iluze, ale přesto se snahy začlenění do OSN nevzdává, dokud OSN taiwanskou reprezentaci nevyřeší. Čína v minulosti uspěla u OSN s tvrzením existence pouze jedné Číny s Taiwanem jako její neoddělitelnou součástí. Podle taiwanských představitelů není však zcela jednoznačné, zda je Taiwan součástí Čínské lidové republiky a zda Čínská lidová republika má právo reprezentovat taiwanský lid v mezinárodním orgánu. Zdůrazňují například, že cizinec, chce-li navštívit Taiwan, nežádá o vízum čínskou ambasádu ani konzulát.
Členství bylo podporováno dvaceti sedmi diplomatickými spojenci, patnáct [9] jich již 5. srpna předložilo společný návrh požadující, aby Generální shromáždění OSN, které bude zasedat v září 2003, přijalo na své jednání doplňující bod s názvem „Požadujeme reprezentaci Čínské republiky na Taiwanu ve Spojených národech“.
Memorandum připojené k návrhu připomíná, že Čínská republika na Taiwanu, mírumilovný stát, a její demokraticky zvolená vláda mohou být jedinými legitimními zástupci reprezentujícími zájmy a přání taiwanského lidu v OSN. Dále zmiňuje, že rezoluce 2758 (XXVI) přijatá na 26. zasedání Generálního výboru OSN, kde se taiwanská otázka projednávala, reprezentaci Taiwanu v OSN neřeší a navíc byla zneužita jako ospravedlnění vyloučení Taiwanu z organizace. V memorandu se také tvrdí, že Taiwan, demokraticky a mírumilovně zaměřený stát, se zavazuje k plnění povinností stanovených Chartou OSN, jelikož sdílí stejné ideály propagující světový mír, lidská práva a rozvoj společnosti. Vzhledem ke svým úspěchům v rozvoji svého hospodářství a společnosti je plnění těchto povinností schopen dostát. Členství Taiwanu v OSN by přineslo obecný prospěch celému lidstvu. Vyloučení Taiwanu z organizace na druhou stranu představuje diskriminaci jeho občanů.
Proto vyzýváme představitele Čínské lidové republiky, aby přijali a respektovali skutečnost, že Čínská republika na Taiwanu už více než půl století disponuje vlastní jurisdikcí. Pevně věříme, že v rámci OSN a dalších multilaterálních organizacích usilujících o světový mír dojde na obou stranách Taiwanské úžiny ke vzájemné shodě a následné spolupráci, která povede ke společnému vítěznému kompromisu. Výsledkem pak bude mír, prosperita a stabilita v oblasti asijského Tichomoří.
Zároveň taiwanská vláda apeluje na ostatní členské státy OSN, aby uznaly legitimitu snahy Taiwanu účastnit se konkrétních aktivit této mezinárodní organizace, a tak spolupracovat na udržování míru, zajištění bezpečnosti, ochraně lidských práv a na zachování trvale udržitelného rozvoje ve světě.
Čínská republika udržovala k červnu 2001 formální diplomatické styky s 28 státy a v 62 zemích, s nimiž formální diplomatické styky nemá, řídí celkem 95 zastupitelských úřadů.
Kontakty České republiky s Taiwanem jsou pro neexistenci diplomatických vazeb rozvíjeny pouze na nevládní úrovni.
Členství Čínské republiky v mezinárodních vládních organizacích: 16 (květen 2001)
Členství Čínské republiky v mezinárodních nevládních organizacích: 983 (květen 2001)
Taiwan je v současné době schopný hrát stále aktivnější roli v mezinárodní aréně a to zejména díky svým úspěchům v expanzivní ekonomické sféře a pokračující politické demokratizaci. Například Evropská unie (EU) je třetím největším obchodním partnerem Taiwanu a Taiwan je jejím desátým největším obchodním partnerem (2000), ale i přesto v rámci Evropského parlamentu všechny členské státy podporují pekingský princip „jedné Číny“.
Politický status Taiwanu; otázka suverenity; pozice ROC; pozice PRC
Taiwanský režim můžeme označit za pluralitní demokratickou republiku zvláštního mezinárodního postavení (Liščák, 2002). Důležité je poznamenat, že se často nesprávně ztotožňuje Čínská republika na Taiwanu (sídlem Taipei = dočasné hlavní město ROC) s provincií Taiwan (PRC považuje Taiwan za svoji 23. provincii). Politický status Taiwanu je značně sporný vzhledem k otázce, zda má Taiwan setrvat jako součást Čínské republiky (tedy s nejasnou pozici vůči PRC), uznat svoji pozici v rámci Čínské lidové republiky či se prohlásit za nezávislou Republiku Taiwan.
Dne 1. října 1949 čínští komunisté vyhlásili na pevnině Čínskou lidovou republiku a kuomintangský režim se s definitivní platností uchýlil na Taiwan. Od vzniku PRC se oba režimy odděleně začaly prohlašovat za jedinou legitimní vládu Číny. V období od 1949 do 1970 byla vláda ROC všeobecně uznávaným svrchovaným představitelem celé Číny, třebaže některé země (komunistické satelity SSSR, Spojené království) uznaly toto právo PRC. Od vyloučení reprezentace ROC z OSN převzala její dřívější mezinárodně uznávané postavení PRC. Země s diplomatickými styky s Pekingem, přijímají vládu Čínské lidové republiky za jediného legitimního představitele celé Číny a Taiwan oficiálně považují za nezcizitelnou část území PRC – z prohlášení čínského ministra zahraničí Li Zhaoxing na půdě OSN 27. září 2004: „Nikdy nepřipustíme Taiwan jako nezávislý, zároveň také nikomu nedovolíme v jakékoli podobě oddělit Taiwan od zbytku Číny.“
V roce 2002 vzešel z aktivity strany bývalého prezidenta Lee Teng-huie [10] návrh na změnu názvu státu z Čínské republiky na Taiwanu na Taiwanskou republiku (respektive Republiku Taiwan). Kromě zjednodušení řady problémů (např. zaměňování s PRC), by změna názvu státu mohla být příležitostí pro změnu taktiky o znovu přijetí do OSN, které se pod názvem ROC Taiwan stalo neuskutečnitelné. (Fürst, 2004)
Dalším taiwanským aktem ostře vymezujícím postavení vůči Číně se stala otázka „obranného referenda“ [11]. Návrh, aby Taiwan vyhlásil nezávislost v případě napadení Čínou, prošel.
Návrhy, odpovědi a strategie
Myšlenka nezávislosti Taiwanu vychází z řady faktorů, které můžeme rozdělit na obecně kulturní, politické a ekonomické. Vedle čínského nacionalismu založeného na univerzální čínské kulturní identitě se pod vlivem modernizace objevuje nový pocit identity ryze taiwanské – tato koncepce chce překonat rozdíly mezi různými generacemi čínských migrantů na Taiwan a staví na společném údělu a zájmech. Specifický taiwanský nacionalismu se stal významnou vnitropolitickou silou až zásluhou protikuomintangské demokratické opozice. Za vlády KMT bylo toto téma tabu, protože režim pokládal rozdělení Číny po roce 1949 za provizorní. Poté, kdy světové velmoci uznaly PRC a Taiwan byl vyloučen z OSN, se idea návrat na pevninu postupně rozplývala.
Období od ustavení PRC v roce 1949 můžeme z hlediska politiky vedené proti ROC rozdělit do tří období: (a) období občasných bojů (1949-1958) - „osvobodit Taiwan silou“; (b) období poznamenané studenou válkou (1959-1978); (c) období detente (1979-současnost) – „mírové znovusjednocení“. Kdybychom použili výše zmíněné politické slogany jako indikátory vztahů mezi oběma Čínami, můžeme obecně vyvodit, že se vztahy mezi oběma břehy úžiny postupem let spíše zlepšují než-li upadají
Pekingské návrhy od roku 1979
Z roku 1979 pochází pekingská Zpráva pro krajany na Taiwanu. V tomto dokumentu PRC vyzdvihuje znovusjednocení Číny jako akt jdoucí ve shodě se stanovisky veřejnosti a obecným trendem ve vývoji vzájemných vztahů. Zpráva navrhuje, aby obě vlády přímo vedly spolupráci „třemi směry“ – doprava, poštovní služby a obchod; a „čtyřmi výměnami“ – akademické, kulturní, sportovní a technologické.
Rok 1981 přinesl tzv. devíti bodový návrh. Shrnutí nejdůležitějších bodů: (1) co nejrychleji ukončit nešťastné rozdělení čínského národa; (2) uskutečnit přípravy pro co nejsnadnější sjednocení; (3) po sjednocení země bude Taiwanu umožněno požívat vysokého stupně autonomie jako SAR (speciální administrativní jednotka); možnost ponechat si vlastní ozbrojené síly; centrální vláda se nebude vměšovat do vnitřních taiwanských záležitostí; (4) současný taiwanský socio-ekonomický systém zůstane nezměněn; (5) Taiwanci se budou moci svobodně pohybovat po pevninské Číně, nebudou zde proti nim uplatňována žádná diskriminační nařízení; (6) znovusjednocení vlasti je odpovědností všech Číňanů.
Porovnáváme-li tyto dva dokumenty nalezneme tři důležité rozdíly. Principy zmíněné ve Zprávě jsou v podobě devíti bodového plánu (DBP) viditelně více propracované. I když Zpráva předkládá myšlenku „tří směrů a čtyř výměn“ nejde přesto o konkrétní návrhy, oproti tomu DBP detailně rozvádí podmínky nezbytné pro znovusjednocení. Důležitý rozdíl spočívá v tom, že DBP poprvé navrhuje vzájemné rozhovory mezi Komunistickou stranou Číny a KMT jako rozhovory rovnocenných aktérů, zatímco ve Zprávě je Peking presentován jako centrální vláda a Taipei jako jedna z vlád místních, tedy podřízených. Třetí oblastí pokroku jsou v DBP zmiňované rozdílné životní a socio-ekonomické principy na Taiwanu a jejich možnost zachování.
V roce 1983 byl uveřejněn přehled politických parametrů pro připojení Taiwanu. (1) Taiwan se po připojení stane SAR s možností ponechat si vlastní nezávislou přirozenost a vykonávání systému odlišného od pevninské Číny; (2) Taiwan může vykonávat nezávislou jurisdikci; (3) může si ponechat vlastní ozbrojené síly, pokud neohrozí vlastní Čínu; (4) Čína na Taiwan neumístí vojenské jednotky ani administrativní personál; (5) veškerá správa bude ponechána Taiwanu; (6) pro representaci Taiwanu budou rezervována místa v centrální vládě. Mezitím předseda čínské komunistické strany uvedl, že hranice autonomie budou mít samozřejmě své limity – kompletní autonomie je absolutně nepřípustná.
Nejvíce domácí i mezinárodní pozornosti si získal pekingský návrh principu jedné země, dvou systémů z roku 1984. představuje mnohem konkrétnější a jasnější politiku. Pod tímto konceptem PRC a Britská vláda připravovali navrácení Hongkongu. Ačkoli předešlý devíti bodový návrh nepoužívá termín jedné země, dvou systémů, jedná se v podstatě o projekt velmi podobný. Peking tento návrh zamýšlel jako východisko pro taiwanský problém a Hongkong se měl stát zkušební aplikací.
Perspektiva budoucnosti
Potože se soužití přes Taiwanskou úžinu značně znormalizovalo, existuje řada racionálních důvodů pro odbourání překážek pro obchod, investice, dopravu a pohyb osob. Pevninská Čína může taiwanským investorům nabídnout řadu výhod – nízkou cenu pracovní síly a výrobních surovin, velký trh, mírnější ekologické normy, stejné kulturní prostředí atd. Lze tedy očekávat prorůstání taiwanské ekonomiky do čínské. Rostoucí ekonomická integrace byla proto i taiwanskou vládou v 90. letech shledána jako potenciální strategické riziko, a proto byly na investiční projekty do PRC stanoveny restrikce a limity.
Na Taiwanu se dlouhá léta pěstoval kritický vztah ke všemu, co se dělo v PRC, což vytvořilo obecně pohrdavý vztah všech obyvatel Taiwanu ke krajanům na pevnině, díky umožněným návštěvám obyvatel Taiwanu [12] v PRC ale nesmyslná zaujatost vůči vlastním krajanům postupně klesá. Navíc je vztah obyvatel Taiwanu k PRC i nadále ovlivňován emotivními faktory, spočívajícími v obavách z pohlcení jejich země. Tato úzkost vyrůstá ze zkušenosti malé země, která byla postupně okupována cizinci (Portugalci, Španěly, Holanďany, Japonci).
Normalizace vztahů našla svoji podobu také v existenci několika nevládních (ale vládami sponzorovaných) organizací. Taiwanská Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu (Strait Exchange Foundation – SEF) a čínská Asociace pro vztahy přes Taiwanskou úžinu (Assotiation for Relations Across the Taiwan Strait). Tyto dvě organizace začaly od roku 1992 vyjednávat o praktických otázkách vzájemných vztahů a společně hledají širší rámec pro případné budoucí sblížení.
Taiwanské veřejné mínění – postoj k problému sjednocení a vlastní identity
Jakým způsobem se pocit taiwanské identity (a s tím související vztah k pevninské Číně) projevuje v politice, sledují na Taiwanu výzkumy veřejného mínění, které uveřejňuje např. vládní úřad Rada pro záležitosti pevninské Číny (Mainland Affairs Council – MAC).
Trend zachycený v názorech respondentů na případné sjednocení s PRC se ve výzkumu za období 1994-2001 udržuje okolo 50-60% pro preferenci současného (zablokovaného) stavu, 25-20% je pro znovusjednocení, 15-20% volí nezávislost, 0-15% neví. (Fürst, 2004)
Na přehledu preferencí je zajímavé setrvání na dané hranici bez viditelného trendu ke změně s výjimkou drobných dočasných vychýlení. Z výsledku lze snadno odvodit, že většina společnosti si přeje zachovat status quo, zatímco krajní stanoviska (tj. sjednocení i nezávislost) nemají výraznou podporu občanů. Průběh vývoje preferencí je vázán na významné politické události ve vztazích s Čínskou lidovou republikou.
Jiná statistika sleduje rozdělení v pocitu národní identity. Dotazovaní se mohou definovat jako Číňané, Taiwanci nebo obojí. Za období 1992-2000 výzkum prokazuje pokles původní identity ze zhruba 45% až pod 15%. Vědomí dvojí identity kolísalo okolo 40%, zatímco náležitost k identitě taiwanské vzrůstala z 16% na více než 40%. (Fürst, 2004)
Výsledkem je mírné posílení identity taiwanské, stabilní hladina obojí a ústup čínské. A opět se z těchto výsledků vyvozuje závěr, že veřejné mínění na Taiwanu reflektuje chování Pekingu; na tlak reaguje vzrůstajícím pocitem taiwanské identity na úkor čínské i smíšené. Při vstřícnějším postupu roste ochota a flexibilita k jednání, sílí pocit smíšené i čínské identity na úkor taiwanské. Nárůst pocitu taiwanské identity nelze bagatelizovat zejména z hlediska volebních zisků, na jejichž základě se formuje politické směřování.
Závěr
Čína je rozdělena již 50 let. Každá strana prohlašuje, že právě ona je reprezentantem celé Číny – národa i území. Čínská lidová republika zahájila svoji „mírovou ofenzivu“ sérií návrhů na vyjednávání s Čínskou republikou na Taiwanu v roce 1979, Taipei inicioval pozitivní krok až v roce 1987, kdy oficiálně povolil svým občanům kontaktovat své krajany na pevnině. Od tohoto roku se vztahy a oblasti spolupráce pomalu prohlubují, nicméně se od takovýchto jednání a styků nedá očekávat, že povedou v předvídatelné budoucnosti k politickému znovusjednocení obou Čín. Pro tento názor svědčí několik důvodů: záměr PRC izolovat a zabránit šíření ROC mezinárodně; odmítavý postoj PRC k vyloučení používání vojenské síly proti ROC; rozdíly v životních standardech a politické filosofii; a Taiwanské hnutí za nezávislost. Navíc současné domácí taiwanské politické trendy postupně směřují stranou od kursu znovusjednocení. Přestože se Taiwan stává stále výraznější ekonomicky vyspělou zemí, ROC je uzamčena v pokračující mezinárodní izolaci. Politickou oddělenost Taiwanu od pevninské Číny si nelze představit bez americké vojenské a politické ochrany. Prezident Clinton sice v roce 1998 jednoznačně odmítl podpořit jakoukoli formu nezávislosti Taiwanu, avšak tradice vojenských garancí od 50. let pokračuje, včetně dodávek zbraní. „Napětí v trojúhelníku vztahů USA-PRC-Taiwan tak trvá dál jako kuriózní relikt studené války, ale dávno zbavený ideologického koloritu.“ (Fürst, 2004)
PRC se neustále snaží minimalizovat Taiwanský podezřívavý postoj k sjednocení předkládáním stále více propracovaných projektů. Pro vyjednávací pozice ROC mohl být změnou rok 1983, kdy PRC byla ochotna při případném jednání uznat taiwanský KMT za rovnocenného partnera Komunistické strany Číny. Navíc Hongkong podle čínské strany může v současné době sloužit jako úspěšný model znovusjednocení a přesvědčit tak Taipei k zahájení diskuse. Projekt „jedna země – dva systémy“ byl v roce 1999 aplikován i při navrácení Macaa pod čínskou správu, tím sebevědomí Pekingu při možnosti uplatnit tento princip v případě Taiwanu výrazně vzrostlo. Taiwan na druhou stranu může na příkladu Hongkongu situaci reflektovat - po svém připojení k PRC se sice nestal obětí totalitní razie, ale jeho zažitým liberálním svobodám byly zúženy hranice. Slibům PRC o jedné zemi a dvou systémech nemusejí krajané na Taiwanu slepě věřit. K nedůvěře Taiwanu vůči PRC přispívají průběžné informace z Hongkongu o rostoucích obavách jeho obyvatel z budoucnosti. Pro Taiwan připojení k PRC nemusí být jednoznačným přínosem. Nárůst obchodní výměny a investičních aktivit bude totiž doprovázet vývoz nezaměstnanosti z PRC.
Pro Taiwan se jeví zachování současného provizoria (tj. stavu de facto nezávislosti) jako nejlepší řešení. Těžko lze však očekávat, že by se odhodlal svou nezávislost oficiálně deklarovat (Fürst, 2004), přestože emotivní vazba na pevninskou Čínu slábne s generační proměnou.
Literatura:
A) základní
Aa) obecná
- PEČENKA, M., LUŇÁK,P., Encyklopedie moderní historie, Praha: Libri, 2002
- PLECHANOVOVÁ, B., FIDLER, J., Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941-1995, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1997
Ab) monografická
- FAIRBANK, J. F., Dějiny Číny, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998
- Fakta a čísla OSN – základní údaje o Organizaci spojených národů, Praha: Infromační centrum OSN v Praze, 2002
- HSIN-HSING WU, Bridging the Strait – Taiwan, China, and the Prospects for Reunification, Oxford University Press Hong Kong, 1994
- CHUN-CHIEH HUANG(ed.), Postwar Taiwan in Historical Perspective, University Press of Maryland, 1998
- LIŠČÁK, V., Taiwan, Praha: Libri, 2002
- MILTON, D., MILTON, N., SCHURMANN, F. (eds.), People´s China, Penguin Books, 1977
- TSANG, S., HUNG-MAO IEN (eds.), Demokratization in Taiwan – Implications for China, Hong Kong University Press, 1999
B) ostatní
- FÜRST, R., Tchaj-wan – mladá čínská demokracie, Mezinárodní vztahy, 2004, 3
- International crisis group
- Ministry of foreign affairs-Republic of China
- PRC Government White Paper: The One-China Principle and the
- Taiwan Mainland Affairs Council
- Taiwan security research - International Relations Theory and Cross Strait Relations
- Wikipedia - The Free Encyclopedia
[1] = Čínská lidová republika (People´s republic of China)
[2] = Čínská republika (Republic of China)
[3] Vlastní kuomintangská Čínská republika (ROC) byla ustanovena již v roce 1912. V dalších letech byla vláčena občanskými válkami a rozpory. ROC byla chápána jako jediný nástupce císařské Číny, ale její kontrola území byla pouze formální. Roku 1949 její představitelé definitivně prohráli válku s komunistickými představiteli a uchýlili se do dočasného exilu na ostrov Taiwan. Na pevnině téhož roku byla vyhlášena komunistická Čínská lidová republika. Dodnes jsou obě vlády v trvalém konfliktu.
[4] Tyto skupiny se později v 90. letech staly základem směřování nových politických nálad.
[5] „President USA ukončil vládní vztahy mezi Spojenými státy a vládními představiteli na Taiwanu uznávaných Spojenými státy jako představitele Čínské republiky k 1. lednu 1979. Kongres shledává, že uzákonění tohoto aktu je nezbytné k napomáhání udržení míru, bezpečnosti a stability v západním Pacifiku a k prosazování zahraniční politiky Spojených států – schválení pokračujících obchodních, kulturních a jiných styků mezi USA a ROC.“
[6] Jedná se o princip, ve kterém se rozumí, že existuje jediná Čína a Taiwan je její součástí. Výklad přijatý v průběhu studené války – buď PRC nebo ROC je jedinou legitimní vládou celé Číny. Jiná interpretace – geograficky existuje pouze jediné území Číny, které bylo na dva státy rozděleno občanskou válkou. Zastánci sjednocení doufají, že se podaří sjednotit Čínu pod jedinou vládu – opět přitom záleží zda reprezentují tábor ROC či PRC. Tento princip dlouho proklamovala jak PRC tak ROC, která jej však postupně začíná opouštět. ROC od 70. let tento princip prakticky uvrhl do nešťastné mezinárodní situace – do doby, kdy s Taiwanem udržovala plné diplomatické styky většina států, nepůsobil tento princip žádný problém, protože státy uznávaly Taipei jako představitele jedné Číny a Taiwan jako část ROC. Výrazná změna v interpretaci nastala po přesunutí většinové mezinárodní podpory na stranu PRC.
[7] Takovéto stanovisko posiluje s postupným zesilováním postavení Taiwanců, oproti přívržencům KMT a jejich politice „jedné Číny“.
[8] Po mnoha politických manévrech americká vláda ve spojení s vládou Japonska 22. září. 1971 uvedla na půdě OSN dvě resoluce týkající se čínské representace. Výsledkem byla dvou třetinová volba pro vyloučení ROC, dále pak schválení práva PRC na representaci v OSN.
[9] Belize, Burkina Faso, Čad, Gambie, Grenada, Malawi, Marshallovy ostrovy, Nicaragua, Palau, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincent a Grenadiny, Senegal, Šalamounovy ostrovy, Svazijsko, Tuvalu
[10] 1988 – 2000; reformátor Lee Teng-hui patří od roku 2000 k nejagilnějším stoupencům separatismu ve vztahu k PRC, ačkoli sám na počátku 90. let jako prezident otevřel s Pekingem neoficiální jednání o urovnání napjatých vztahů a o možnostech budoucí reintegrace.
[10] Požadavek byl vznesen před prezidentskými volbami 2004. Bylo poukazováno na pocit ohrožení vyvolaný umístěním asi 500 čínských raket v přímořských provinciích pevninské Číny. V referendu občané měli možnost se vyjádřit k existenci raket a na odpovídající opatření taiwanské vlády.
[11] Od roku 1987 (po zrušení výjimečného stavu trvajícího 40 let) povolila taiwanská vláda svým občanům návštěvy příbuzných na čínské pevnině. Taiwan rovněž udržuje úzké styky s Hongkongem a Macaem. Po připojení obou oblastí k PRC (1997 a 1999) si přesto taiwanská vláda zachovává odlišný přístup k pevninské Číně a k „zvláštním distriktům“.
Jak citovat tento text?
Hořánková, Kristýna. Čína versus Taiwan [online]. E-polis.cz, 22. leden 2005. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/cina-versus-taiwan.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4.07 hvězdiček / Hodnoceno: 15x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!