Čína a její velmocenské perspektivy: Druhý dech geopolitiky
29. duben 2010 Lukáš Rázl komentářeJe Čína a její moc nevyhnutelně předurčena svojí velikostí k tomu, aby se vymkla z rámce statusu quo světové politiky dominované Západem, resp. Spojenými státy? A pokud ano, jaké z toho vyplývají geopolitické konsekvence pro politickou strategii Západu v Euroasii?
„Moc je nejsilnější afrodisiakum.
Vadí tomu, kdo ji nemá.“
(připisováno Henry Kissingerovi)[i]
Je Čína a její moc nevyhnutelně předurčena svojí velikostí k tomu, aby se vymkla z rámce statusu quo světové politiky dominované Západem, resp. Spojenými státy? A pokud ano, jaké z toho vyplývají geopolitické konsekvence pro politickou strategii Západu v Euroasii?
1. Úvod
Demografie není zrovna exaktní vědou a v rukou ekonomů ještě stále není „věštecká koule“. A právě proto se temné předpovědi od doby ctihodného Malthuse až po Římský klub nakonec vždy mýlily. Ale necháme-li exaltovaná „proroctví“ stranou a pokusíme-li se jen o „umírněné“ prognózy (Foreign Affaiers, Goldstone, I/2010), pak v euroamerickém kulturním prostředí očividně probíhá dvojí dlouhodobý pokles: demografické a ekonomické trendy Západu v jejich relativním srovnání s ostatními, především asijskými částmi světa, poukazují na grandiózní posun ve „světovém politickém těžišti“, na posun z prostoru euroamerického severního Atlantiku - do západního Pacifiku.
Bude-li možno tento posun chápat jako návrat k světové multipolaritě a koexistenci několika různých světových center, anebo za svého druhu „zperiferijnění“ Evropy – či dokonce v delším výhledu celého Západu – zatím zůstává otevřenou otázkou. V každém případě dříve než „udeří“ polovina 21. století, bude celá euroamerická populace Západu představovat méně než 15 % z celého lidstva a souhrnný národní produkt západních ekonomik, který ještě v 50. letech dosahoval až 65 % podílu z ekonomiky celosvětové[ii], poklesne v relativních číslech na svoji pouhou polovinu. Jistě, jakékoliv obdobné odhady jsou vždy velmi nejisté. Co však jisté je, že časy, kdy za studené války Západ spolu s Rusy a jejich satelity představoval až 87 % světové ekonomiky[iii], jsou a zcela jistě i zůstanou historií. A spolu s tím i politická a vojenská dominance „bílého muže“, která z této hospodářské převahy v postkolumbovské době pramenila – včetně euro-atlanticky vychýlené distribuce moci v mezinárodních vztazích.
Je pravdou, že množství obyvatelstva, především ve Spojených státech, ale i v Evropě (např. Británie), stále roste. A stejně tak i navzdory dočasnému „zbrzdění“ ekonomického růstu současnou recesí, ani zdaleka není ve výhledu destrukce západního hospodářského systému, který nadále ve všech směrech co do své kvality nemá srovnání ani se svojí asijskou konkurencí. Ano, Západ v absolutních číslech stále ještě roste. A poroste i nadále. Ale především asijský zbytek světa již dávno roste ve všech směrech rychleji. Na případu Japonska, Tchaj-wanu či Jižní Koreje je patrné, že nástup „kvality“ za „kvantitou“ je otázkou jen jistého „časového zpoždění“ mezi navazujícími vývojovými fázemi. Je proto logické, že v důsledku této změny dříve či později dojde ve světové politice k novému „rozdání karet“. Nedojde-li rovnou k nastolení zcela nových pravidel hry.
Je zcela očividné, že motorem renesance Asie coby nastávajícího politického centra světa je především renesance čínské moci. Čína jako stát existuje nejméně 2 500 let. Ve své historii díky své rozloze, obrovským zdrojům a rozsáhlé populaci aspirovala na úlohu ekonomického, politického či kulturního centra světa mnohokrát. Ještě na počátku 19. století její impérium „vládlo“ nejen území dnešní Čínské lidové republiky, ale i Koreji, Indočíně, Siamu, Barmě a Nepálu. Přičemž ekonomika Říše středu představovala k roku 1820 přibližně celou třetinu ekonomiky světa.[iv] Nicméně právě v posledních dvou stoletích, která shodou okolností korelovala s ekonomickou, kulturní a mocenskou expanzí Západu, procházela Čína jedním ze svých periodicky se opakujících období dočasného úpadku. I proto je současný postupný návrat Číny do její tradiční pozice, ze které ekonomicky i politicky stále více dominuje euroasijskému kontinentu, pro Západ tak překvapující. Z hlediska historie, ani z pohledu Číny na sebe samu to však žádným překvapením rozhodně není.
Mohutný vzestup Číny, který je základem k etablování „konkurenčního“ mocensko-ekonomického světového centra k stávajícímu centru euroamerickému, tak není ničím jiným než projevem mocenské tranzice – a to v globálním kontextu. Takovéto dramatické přechody moci mezi centry, velmi často doprovázené ničivými válkami, nejsou v dějinách nikterak neobvyklé. Byly vždy odrazem změn v relativní mocenské váze mezi těmi státy, které zajišťovali udržování stávajícího mezinárodního řádu (status quo), a státy, jejichž moc byla na vzestupu a které z důvodů své expandující moci a zájmů, jenž z ní povstávají, se dříve či později odmítnou podřídit existujícímu statusu quo. A to ze tří důvodů:
- Rostoucí moc vede zákonitě k novým a stále rostoucím mezinárodním zájmům a závazkům, „které není možno kompenzovat na jiných … místech či v jiných sférách soutěže“ (Waltz)[v]. Důvodem je anarchičnost mezinárodního systému, v kterém rostoucí mocnost typu Číny nemůže dlouhodobě dobrovolně přijmout hierarchizaci, a tedy podřízení se statusu quo – protože by bylo jen otázkou času, kdy takové podřízení se hierarchii by podvázalo možnost další expanze moci (ekonomiky, obchodu, přístupu k surovinám) rostoucí mocnosti, a tím ohrozilo její životní zájmy, a tedy bezpečnost.
- Mocnost s rostoucí mocí přirozeně inklinuje k transformaci mezinárodního systému, který bude reflektovat novou realitu v relativní distribuci moci mezi státy. Přičemž se ještě nemusí jednat z hlediska Kissingerovy argumentace o typicky „revoluční“ mocnost, která žádá revizi celého systému jako celku“[vi] . Stačí pokud její zájmy na změny v rámci systému současné rovnováhy moci naruší požadavky legitimity či bezpečnosti hegemona (či koalice) zajišťující stávající řád, a proto budou odmítnuty.
- Mocnost na vzestupu je navíc v předchozích dvou bodech vždy neúprosně poháněna vpřed ambicemi a sebedůvěrou povstávající ze změn v relativním poměru sil. Z hlediska Waltzova názoru, že jsou to „rozum, zájmy a vášně, které pohánějí člověka ve všech aspektech jeho konání“[vii], je pak tento bod se svým důrazem na iracionálno v lidské motivaci i v motivaci států nikoliv posledním co do svého významu pro všechny aktéry. A to ať již stojících na straně zachování statusu quo či vystupujících proti němu.
Idealistická představa, že je možno Čínu „zadržet“ v jejích mezích, za jakýmsi cordonem sanitaire asijských demokracií, v závislosti na obchodu s námi a vlastní „tvrdou“ mocí Západu až do té doby, než se Čína „sama promění k našemu obrazu“, je spíše důsledkem bezradnosti Západu tváří tvář realitě než skutečnou „strategií“. Nejde o nic jiného než o jisté „čekání na Godota“, který by v roli deu ex machina vyřešil situaci. O Godotovi však, jak známo, nikdo nemá opravdu konkrétní představu – mimo jiné protože nikdy nepřijde. Slovy Paula Wolfowitze: „Spojené státy by musely přesvědčit Čínu … (v situaci nenarušené čínské perspektivy o trvání vlastního ekonomického růstu až na úroveň největší ekonomiky světa a z toho povstávající odpovídající politické a vojenské moci), že kvůli ochraně svých legitimních postojů nepotřebuje pomýšlet na vlastní větší roli.“[viii] A že tedy Čína může (musí) přenechat jejich ochranu benevolentnosti USA (či Západu)!
Takové řešení ale mohlo nastat pouze ve vztazích mezi USA a velmocemi, které byly Spojenými státy ve II. světové válce „na hlavu“ poraženy (Japonsko, Německo) a které následně tuto svoji porážku „vzali za svou“. Anebo mezi USA a ostatními „vyčerpanými“ evropskými velmocemi, které se musely v průběhu studené války uchýlit pod ochranná křídla americké velmoci před sovětskou hrozbou. A dodnes jsou ve svém evropském projektu „až po uši zaměstnány“ hledáním vlastní vnitřní rovnováhy[ix] než projektováním své moci a zájmů za hranicemi.
Avšak Čína nezapadá ani do jedné z těchto kategorií. Navíc ani jedna z mocností, které se z různých důvodů „uchýlily ke krbu Spojených států“, se nemůže co do velikosti svého hospodářství a lidského potenciálu ani zdaleka přiblížit velikosti Ameriky. Na rozdíl od Číny…
A právě zde leží kámen úrazu. Čínský hospodářský růst i růst populace překonávající USA a z něho ničím nepodmíněné ambice (naopak poháněné značnými „resentimenty“) a moc musí nutně (jednou) vést k definování zájmů, které budou odlišné od zájmů Západu a jeho „první mocnosti“. A ze vzniku těchto odlišností je již jen krok k vzniku vzájemného bezpečnostního dilematu. A byť by Čína k řešení tohoto dilematu přistoupila jen „defenzívně“, tedy v intencích pouhého „dorovnávání“ své moci k moci USA (pro začátek byť jen v oblasti Jihovýchodní Asie) – a tedy by apriori vyloučila konfrontační formu „přímé opozice“ vůči USA – je jasné, že oba aktéři jsou svojí velikostí, významem, historií a odlišnostmi odsouzeni k vzájemné mocenské „soutěži“. A to k velmocenské soutěži přinejmenším v oblasti euroasijského kontinentu.
„Málokdo věří, že je v blízké budoucnosti pravděpodobná válka s Čínou…, ale mnoho lidí je přesvědčeno, že v příštích dvou desetiletích se pravděpodobnost střetu s Čínou, vzhledem k jejím rostoucím vojenským schopnostem a geopolitickým ambicím bude zvětšovat. Obavy z Číny jsou jednou z příčin požadavků na modernizaci amerických ozbrojených sil a ve vší tichosti také jedním z důvodů úsilí o vybudování systému protiraketové obrany… Čína není strategickým partnerem Spojených států, ale jejich soupeřem.“[x]
2. Čína jako narůstající bezpečnostní problém
Nejenom populační a ekonomické aspekty čínského státu, který ztrojnásobil během dvaceti let svůj HDP a jehož národní produkt, pokud udrží své tempo růstu přes 8 % p. a., překoná do 10 let HDP Spojených států[xi], v důsledku čehož se Čína stane největší světovou ekonomikou předurčují Čínu k dominanci v mezinárodních vztazích, ale je to též i její geografická poloha, v jejímž důsledku je Čína fyzicky přítomna jak v severovýchodní, jihovýchodní, jižní, ale i střední Asii. To vše vede Čínu jak k nutnosti čelit hrozbám, tak i k schopnosti promítat své zájmy, a to napříč celým kontinentem.
Tato skutečnost však ještě nemusí znamenat definitivně negativní implikaci pro zájmy Západu a především USA, pokud by bylo možno Čínu integrovat do stávajícího systému statusu quo. Avšak na čínské straně existují určité specifické rysy dané její historickou a kulturní povahou, které se pro tento cíl mohou stát dalšími vážnými překážkami:
- Xenofobie
Je hluboce zakořeněna v čínské kultuře. A to jak ve svém užším (Čína Číňanům), tak širším (Asie Asijcům) vyjádření[xii]. Nejen z historie, ale právě i z ní pramení soustavná podezřívavost vůči „skutečným“ záměrům Západu, Japonska a především Spojených států. Ta permanentní podezřívavost je přirovnatelná k obdobnému postoji elit i obyvatelstva např. v Rusku. I tam je pevnou součástí jednak státní politiky, jednak ad hoc užívaným prostředkem k mobilizaci veřejnosti.
- Historie a komplex oběti
Moderní historie Číny, plná ponižujících porážek a následné okupace či exploatace ze strany Západu, Ruska a Japonska, je trvalým zdrojem mentality vykořisťované oběti[xiii]. Tento komplex je základem jak nedůvěry vůči „vnějšímu světu“, tak na druhou stranu i čínské touhy po respektu a uznání vlastního velmocenského postavení. Tedy čehosi, co ponížení Číny předcházelo a co jediné ji, v čínském myšlení, může opět v budoucnu zabránit.
Součástí historické paměti v souvislosti s někdejším „vykořisťováním“ Číny je i skutečnost, že toto bylo často zastřeno závojem tzv. spojeneckých smluv. Anebo i jiných, mezinárodních závazků, které ve svých důsledcích byly nakonec vždy pro Čínu nevýhodné. Z toho pramení i apriorní čínská „vlažnost“ k liberální tezi o potřebě prohlubující se institucionální provázanosti mezi státy coby prostředku k vzájemné transparentnosti a závislosti, který by dle liberálů měl v důsledku vést k nastolení všeobecného míru. Čínský postoj, vycházející jak z reflexe vlastní historie, tak z vnitrospolečenského, a to skutečně širokého konsensu, je v tomto směru založen na omezené účasti v mezinárodním institucionálním rámci.
- Ideový neo-konfuciánský komplex.
Konfucianismus, při vědomí velkého zjednodušení problému, na rozdíl od důrazu na práva a svobodu jednotlivce, akcentuje potřebu dosažení míru, stability a harmonie celé společnosti. Ta má být zajištěna hierarchickým uspořádáním vztahů, kdy každá entita od občana až po stát chápe své postavení v rámci celku, které ve prospěch celku i sebe sama dobrovolně zaujímá a naplňuje.
Co se vlády jediné komunistické strany v Číně týče, je v prvé řadě třeba konstatovat její úplnou rezignaci na komunistickou ideologii. Na druhou stranu je jí možno v duchu konfuciánských tradic chápat jako optimální nástroj k udržování „řádu“ společnosti z jediného centra moci a autority. Na rozdíl od liberálně-demokratické teorie požadující pravidelné a opakované volby, kvalita vlády v čínském systému má být odvislá primárně od morálních i individuálních kvalit vůdců, kteří svá postavení zaujímají de facto kooptací, nikoliv volbami. Z hlediska konfuciánství totiž principy permanentní demokratické soutěže o politickou moc nejsou ničím jiným než „otevřenými dveřmi chaosu“. Liberálně-demokratické teze Západu je tak Čína ochotna (pokud vůbec) akceptovat jen v zcela vyprázdněném rozsahu. Což znamená další pokračující zatížení vztahů mezí Čínou a Západem ve dvou směrech. Zaprvé v oblasti západního pojetí lidských práv, která nadřazují práva a potřeby jedince na úkor kolektivního společenství. A zároveň v oblasti aspirace Západu (v duchu kantovské tradice) na univerzálního rozšíření svého liberálně-demokratického společensko-politického modelu jako jediné záruky míru.
- Zóny vlivu a teritoriální spory
Čína sama o sobě, obdobně jako Rusko, je z hlediska geopolitiky kontinentální, nikoliv námořní mocností. Z toho důvodu historicky nikdy nevytvářela vzdálená koloniální panství. Ale vedena především snahou zajistit si vlastní bezpečnost a maximalizovat zisk, rozšiřovala se Čína výhradně ve svém teritoriálním sousedství. Tento zásadní rozdíl v motivaci k budování impéria je třeba v čínském případě mít neustále na paměti. Protože zatímco v prvním případě, který se Číny rozhodně netýká, se případný rozpad koloniálního panství projeví „jen“ rozpadem vzájemných ekonomických vazeb či fiskálních příjmů státu a jeho občanů, rozpad impéria v druhém případě (Čína, ale i Rusko) se projeví především dramatickým nárůstem bezprostředních bezpečnostních rizik.
Čína ve svých stávajících hranicích není homogenním národním státem. Jádrem země, historicky osídleným čínským etnikem, je území na jih od Žluté řeky až k Čínskému moři. Okolo tohoto jádra se v širokém oblouku od Vietnamu přes Laos, Barmu, Tibet, Sintiang, Střední Asii, Vnitřní a Vnější Mongolsko, Mandžusko, Koreu až po Přímoří na Sibiři táhne historická čínská periferie. Periferie, v které čínská moc již 2 500 let osciluje mezi ztrátou vlivu na jedné straně a přímou kontrolou na straně druhé. Z této historické zóny vlivu je jen část
a) přímo součástí současné Číny (Mandžusko, Vnitřní Mongolsko, Sin-ťiang a Tibet),
b) zatímco ostatní části jsou „zatím“ zcela mimo (Vietnam, Přímoří, Tchaj-wan),
c) anebo jen částečně pod čínským vlivem (Střední Asie, Barma, Severní Korea).
Avšak vše za celkové situace, kdy se Čína nikdy nezřekla oficiální doktríny o svém okradení v období evropského a japonského imperialismu o výše uvedená území, která leží dnes vně vlastní Číny. I když na druhou stranu Čína respektuje „stávající“ uspořádání coby realitu „současnosti“. Bude ji však respektovat i jako realitu „budoucnosti“? V každém případě se Čína snaží posilovat svoji přítomnost a vliv, a to ve všech oblastech historické zóny svého vlivu.
Celá situace je navíc komplikována i dnes existujícími územními spory s Japonskem, Vietnamem, Indií (Jižní Tibet, Kašmír) a Pákistánem (Kašmír), zatímco s Ruskem byly v poslední době urovnány marginální spory o území na Ussuri. Všeobecně známý je i problém Tchaj-wanu.
K čínské strategii v celém spektru „územních sporů“ je možno říci, že vychází ze záměrného neřešení těchto konfliktů - jejich neeskalování a udržování v latentní podobě, avšak při zachování si na tato území svého teoretického nároku, a tedy odložení celého problému do budoucnosti. Na dobu, kdy změny v regionální či globální rovnováze moci (v čínský prospěch) samy přinesou „kýžené“ řešení problémů.
Shrnutí:
Po většinu své historie byla Říše středu dominantním kulturním, ekonomickým, politickým i vojenským centrem – a často i hegemonem – východní části Euroasie. Povědomí o této vlastní převaze v celém regionu je hluboce zakořeněno v povědomí čínských elit i širokých vrstev obyvatelstva. A je spolu s tezí, že „Asie patří Asijcům“[xiv] základem čínského nacionalismu. Lze proto očekávat, že Peking bude usilovat o znovuobnovení svého centrálního postavení v celé oblasti. A to z důvodů:
a) vnitřních (nacionalismus),
b) historické povahy: reflexe skutečnosti, že přijetí jakékoliv závislosti Číny na vnějších aktérech, a to jak co do závislosti pramenící v ekonomické či bezpečnostní oblasti – znamená stát se předmětem jejich manipulace, která v konečném důsledku bude znamenat hospodářské ztráty Číňanů, zhroucení jejich bezpečnosti – tak i v konečném důsledku nezávislosti Číny samotné;
c) racionálních faktorů: surovinová závislost Číny na geograficky vzdálených zdrojích povede postupně ke snaze jak o jejich politickou kontrolu, tak i k zajišťování jejich bezpečnosti.
V případě území geograficky nesouvisejících s čínským územím (Střední a Blízký Východ, Afrika, Latinská Amerika) pak zákonitě dojde za účelem ochrany dopravních tras k budování válečného loďstva. A tedy k udržení nezávislosti na konkurenčním aktéru (USA). Tento rozměr by navíc v konečném důsledku umožnil zásadně rozšířit čínské schopnosti zajišťovat a projektovat vlastní zájmy jak v asijském regionu, tak v delším výhledu i v globálním měřítku.
Všechny výše uvedené důvody by tedy měly Peking vést ke snaze oslabit postavení Spojených států coby primárního aktéra zajišťujícího všeobecnou bezpečnost v regionu Jihovýchodní Asie. A z dlouhodobého čínského hlediska, v „optimálním“ případě, je i v této roli zcela nahradit a eventuelně mocensky expandovat na globální úroveň.
Jak říká profesor Liu Mingfu z Čínské národní univerzity obrany, „Čína musí být připravena podstoupit zápas o to, kdo bude vedoucí zemí, konflikt o to, kdo se povznese k dominanci světa.“ Podle něj „čínské úsilí bude usnadněno širokými resentimenty vůči americké hegemonii. Zatímco jedinečná čínská tradice usilování o harmonický svět by měla vést ostatní země k přijetí čínského benevolentního vedení.“. Jak uzavírá, „aby zachránila sebe sama i svět (sic!), Čína musí být připravena stát se světovým vůdcem.“[xv]
Z amerického hlediska pak takovýto asertivní vzestup Číny znamená minimálně ve střednědobém výhledu následující výzvy:
- ohrožení v současnosti privilegovaných politických vztahů USA s většinou Asijských států a s tím souvisejících ekonomických vztahů;
- ohrožení celého systému formálních i neformálních aliancí vedených Spojenými státy v celé Euroasii;
- ohrožení strategické volnosti americké armády a námořnictva v oblasti Jihovýchodní a Střední Asie, v budoucnosti pak i v Pacifiku, Indickém oceánu, na Středním Východě a v Západní Africe.
Podle Roberta Kagana vzhledem k americkému, de facto ideologickému přesvědčení, že „Spojené státy jsou nenahraditelným národem … pro nějž jediným myslitelným mezinárodním uspořádáním, které si Američané dovedou představit, je systém ve kterém mají Spojené státy ústřední postavení“[xvi], a současně k „americkému záměru zůstat přední světovou vojenskou velmocí a udržet si takovou převahu, která odradí jakoukoliv jinou mocnost od pokusů ohrozit americké prvenství,“[xvii] se zdá oprávněné prohlásit, že úvodní teze této práce, tedy že „Amerika (Západ) a Čína jsou svým způsobem odsouzeny k vzájemné mocenské soutěži“, a to jak z objektivních, tak ze subjektivních důvodů, je v tomto rozsahu široce akceptována oběma aktéry tohoto bezpečnostního dilematu.
Zdá se, že scéna k velkému dramatu je připravena…
3. Čínské strategie k dosažení vlastních cílů
3.1. Minulost
Standardní západní představa o strategiích čínského státu v historické době vychází z romantické představy „lstivých asiatů“, kteří před dosažením svého cíle za pomoci hrubé vojenské síly dávají raději přednost nekonečnému vyjednávání, přemlouvání, diplomatickým úskokům a manévrování. Tato představa pochází v západním myšlení například s četby mistra Suna a jeho teze, že „skutečný vojevůdce … je schopen si podmanit celé národy a … protivníka bez použití násilí“.[xviii] Zapomíná se však, že ve svém díle O umění válečném psal mistr Sun tuto radu pro okamžik, kdy rozhodnutí o vypuknutí války a použití násilí již padlo. Přičemž jeho teze se týká pouze nejoptimálnější formy zakončení války. V žádném případě se užití (i brutálního) násilí vůči nepříteli v jejím průběhu vůbec nezříká.
Výše uvedené platí koneckonců i pro historické chování Čínského státu. Statisticky od 15. století do roku 1949 vedla Čína 1,12 vnějších válek ročně.[xix] Stejně tak i použití vojenské síly proti vnějším nepřátelům bylo i relativně časté v době komunistické Číny, kdy kromě Korejské války (1950-53) a obsazení Tibetu (1950-51) můžeme též hovořit o válce s Indií (1962), opakovaných konfliktech s Taiwanem (1954, 58), Vietnamem (70. léta) a SSSR (60. léta). Primární oddanost Číny a jejího lidu „věci míru“ tak můžeme odmítnout a namísto toho konstatovat, že afinita Číny k užití násilí pro dosažení jejích cílů je plně srovnatelná s chováním jiných velmocí.
Přesto však v historickém exkurzu můžeme rozlišit určité modely chování čínského státu, které se do jisté míry v uzavřeném cyklu stále opakují.
- Var. A
Užití násilí k dosažení svých cílů a k přímé vojenské kontrole dobitých území je typické především v raných fázích těch historických čínských režimů, které se dostaly k moci po obdobích předcházejícího vnitro-společenského úpadku. Primárním kritériem k expanzi těchto „nově konsolidovaných“ režimů není snaha o dosažení zisku prostřednictvím výbojů, nýbrž úsilí o znovuzískání „historických čínských území“ ztracených v předchozím období vlastní slabostí. A zároveň obnovení bezpečnostní „zóny vlivu“ v bezprostředním sousedství.
- Var. B
Historické režimy na vrcholu moci se naopak užití násilí vyhýbají a dávají přednost nenásilným, často symbolickým nebo jen tributárním formám kontroly čínské zóny vlivu, která v době jejich vlády i přesto „kontinentálně“ expanduje. K přítomnosti cizinců v samotné Číně jsou vládnoucí režimy v obou těchto modelech benevolentní. I když na vrcholu své moci čínské režimy většinou tendují ke kulturnímu i ekonomickému uzavírání se před světem dovnitř sebe sama.
- Var. C
Naopak režimy s upadající mocí se uchylují k násilí vně i dovnitř čínského státu (vůči ne-Číňanům) velmi často.
- Var. D
Režimy v době absolutní nebo relativní slabosti čínského státu se tradičně stahují z vnější zóny svého vlivu do „strategické hloubky“ vnitřní Číny. Čína spoléhá na diplomacii, odmítá vojenská řešení ve prospěch appeasementu (včetně odstupování „historicky čínských území“) a preferuje ekonomické vztahy se svými protivníky s tím, že věří, že je jen otázkou času, kdy jejich prostřednictvím čínská kulturní převaha zajistí nenásilnou cestou Číně převahu nad jejími (jen dočasně) silnějšími nepřáteli.
3.2. Současnost
Čína dosud rozhodně není skutečně etablovanou světovou velmocí. Ale je bezesporu mocností na vzestupu. Tedy v duchu výše uvedených standardizovaných modelů se nachází kdesi mezi var. D a var. A. To, zda se skutečně podaří moderní Číně rozvinout svůj potenciál dominující euroasijské velmoci, závisí primárně na pokračování jejího hospodářského rozvoje. Na rozdíl od její autarkní, imperiální minulosti je však tento hospodářský rozvoj v současnosti prakticky závislý na externích faktorech. Především pak na zajištění přístupu čínských výrobců na zahraniční zbožové a kapitálové trhy. Dále pak na udržení atraktivity Číny pro přímé zahraniční investice a transfer vyspělého know-how.
Existence této ekonomické závislosti tak činí v současnosti Čínu velmi zranitelnou. A tato závislost tak de facto zásadně omezuje strategickou volnost pohybu čínské zahraniční politiky. Je totiž jisté, že pokud by se Peking stal dnes aktuální hrozbou pro existující status quo – ať již na jeho regionální (asijské) či dokonce globální bázi, pak by se jeho závislost stala ve stejném okamžiku jeho slabostí. Slabostí schopnou zcela rozvrátit jak křehký vnitročínský sociální smír, tak strukturální schopnost čínského státu podstoupit přímou soutěž se Západem, především USA, podkopat tak realizaci čínských ambicí v samém počátku a uvrhnout Čínu zpět do jejího „slabého“ mezinárodního postavení, z kterého započala „cestu návratu“ Tengovými reformami teprve v roce 1978.
Při mimořádně silném vědomí výše zmíněného a ceteris paribus lze dovodit, že čínská zahraniční politika se bude v nejbližším období přidržovat principielně nekonfliktních strategií var. D k prosazování svých zájmů. A to přinejmenším až do okamžiku, kdy bude
- hospodářská transformace Číny v plně rozvinutou a vyspělou ekonomiku dokončena a kdy se především domácí poptávka, na rozdíl od exportu, stane skutečným „hnacím motorem“ čínské ekonomiky;
- čínská hospodářská kooperace s vnějším světem nebo její další hospodářský rozvoj záměrně omezován vnějšími zásahy. Například zavedením protekcionismu vůči čínskému zboží na vyspělých trzích. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že Spojené státy jako skutečně „liberální impérium naší doby“ prosazují volný obchod ve „své sféře kontroly“ (min. od roku 1945) ze dvou zcela racionálních důvodů:
a) USA byly až do 80. let minulého století největším světovým exportérem.
b) I když tuto pozici ztratily a staly se naopak největším světovým importérem (se všemi z toho pramenícími negativními konotacemi pro vlastní ekonomiku), zůstal v rukou americké vlády „papírový zlatý důl“[xx] , který systém světového obchodu umožňuje udržet nadále otevřený. A to proto, že americký dolar zastává pozici světové rezervní měny. Spojené státy tak de facto mohou (do jisté míry) bez ohledu na výkon vlastní ekonomiky „tisknout“ čerstvé dolary – a tyto vyměňovat za importovaná aktiva – aniž by se musely obávat, že se jim tyto „nekryté“ peníze někdy „vrátí k proplacení“. V okamžiku kdy by však dolar tuto pozici rezervní měny ztratil – například i z důvodu nástupu čínské měny jako další potenciální „rezervy“ světového obchodu – pak mohou USA ztratit definitivně na světovém volném obchodu zájem. A z důvodu čistě „nutné sebezáchovy“ se uchýlit k protekcionismu. Se všemi z toho pramenícími negativními konotacemi pro americko-čínské vztahy.
- Tak jak bude postupně „dospívat“ čínská ekonomika, bude se i postupně měnit její struktura. Ta je dnes vzhledem ke komparativní čínské výhodě koncentrována především v oblastech intenzivně využívajících levnou lidskou pracovní sílu. Tato situace se však bude postupně měnit ve prospěch produkce výrobků s vyšší přidanou hodnotou (chemický průmysl, strojírenství, potravinářství atd.), což velmi často souvisí i s řádově větším využitím surovin a energií. Stoupající čínská poptávka po nich může v důsledku tržní reakce vést k razantnímu zvyšování jejich cen. Důsledkem může být:
a) vnější snaha omezit čínský přístup k surovinám;
b) preventivní čínská snaha zajistit si přístup k surovinám již v předstihu či za pomoci politických, ekonomických či dokonce vojenských nástrojů.
Avšak v okamžiku, kdy bude kterýkoliv z výše uvedených „spouštěcích“ mechanismů pro změnu čínské zahraniční politiky v její výrazně asertivnější formu (odpovídající var. A), lze očekávat velmi rasantní mocensko-politický nástup Číny po celé její periferii a prakticky napříč celou Euroasií. Kdy se tak stane? Příslovečným v tomto může být vyjádření Mao Ce-tunga prezidentu Nixonovi: „Můžeme se bez nich (Tchaj-wanu) zatím obejít, i kdyby to mělo trvat sto let.“[xxi] Do té doby budou „všechny antiimperialistické (konfrontační) prohlášení jen prázdná děla“[xxii] . Je-li však historie jakýmkoliv vodítkem, je pak téměř jisté, že jednou přijde den, kdy tato prázdná děla budou znovu „nabita“.
3.3. Kdysi sovětská, nyní čínská střední Asie
Klasickým příkladem čínské bezkonfrontační strategie, která vychází z potřeby vyhnout se konfliktům z důvodů závislosti moci čínského státu na růstu jeho ekonomiky, který je podmíněn přístupem Číny především k západním trhům, je současný čínský postup v někdejší sovětské Střední Asii. Střední Asie patří k územím,
- z kterých do Číny historicky přicházely bezpečnostní hrozby. V minulosti ze strany nájezdů nomádů, v současnosti je třeba především zmínit islám a turkický nacionalismus (Ujguři, Kazaši, Kyrgizové), který ohrožuje začlenění čínského Turkestánu (Sin-ťiang) do moderní Číny;
- která patří do historického pásu čínské vlivové zóny, přičemž některé čínské historické režimy oblast Střední Asie přímo ovládaly;
- je v moderní době klíčovým strategickým územím, a to jak z důvodu rozsáhlých surovinových zdrojů (ropa, plyn, uran, drahé a vzácné kovy), tak i územím, která mají velký geopolitický význam nejenom pro Čínu, ale i pro Rusko a Západ.
Zcela nezávisle na čínské otázce ve Střední Asii mezi sebou především ostře soupeří Západ a Rusko. Zatímco v rusko-amerických vztazích jde především o aspekty mocensko-politické kontroly regionu, v případě vztahů rusko-evropských se jedná o soupeření primárně ekonomicko-politické. A v prvé řadě jde dnes o středoasijský plyn.
Generelně je možno říci, že Rusku jde ve Střední Asii o marný sen obnovit rozvalené impérium. Západu pak kvůli vlastní bezpečnosti a vzhledem k historickým reminiscencím o to, aby se právě toto Rusku nepovedlo. A, ruku na srdce, oběma dohromady (Západu i Rusku) jde o „peníze“ skryté v píscích Turkestánu. Ne nepodobni sprinterům, prsa na prsa, se Rusko a Evropa předhánějí, kdo dříve postaví z Asie do Evropy nový plynovod. Samozřejmě že plynovod, který by byl jen a jen pod „jejich“ kontrolou. Ruský vysněný projekt nese jméno Southstream, ten evropský Nabucco. Problémem je, že ve Střední Asii sice plyn je, ale ne pro oba dva projekty najednou. Navíc jak Evropané, tak Rusi o svých projektech zatím již nejméně pět let „jen mluví“, pokud o nich přímo nevedou spory. Na rozdíl od Číny, která během pouhých tří let „svůj“ plynovod do Turkmenistánu doslova v tichosti postavila – a v loňském roce slavně otevřela. A tak nenechají-li „Evropané“ hašteření, pak dost možná, že nakonec v Střední Asii nezbude „dost“ plynu ani pro jednoho z nich. Jak to? Turkmenská produkce plynu, o kterou se jedná především, činila v minulých letech okolo 50 bcm (miliard kubických metrů). Rusko dříve odebíralo téměř celou turkmenskou produkci, avšak po dostavbě čínského plynovodu, který doprovází i koncese pro Peking k dalšímu hledání a těžbě z nových ložisek, odteče do Číny již v tomto roce 43 bcm plynu (The Jamestown foundation, 4/2/10). A tak Rusko zůstává pro tuto chvíli téměř na „ocet“ se smlouvou na pouhých 10 bcm plynu. Přičemž aby vše bylo „asijsky“ ještě rafinovanější, tento stejný plyn turkmenští vyjednavači zároveň vychytrale nabízejí i pro projekt Nabucco. Zkrátka, jen ať se Evropané (ano, z asijského pohledu jsou i Rusové Evropané) „poperou o drobky z večeře, která je již dojedena“. Když jim to za to stojí…
Navíc, aby bylo ještě hůře, Čína pracuje na výstavbě druhé, paralelní větve k plynovodu, který již stojí a která, až bude roku 2012 dostavěna, navýší kapacity čínských plynovodů vedoucích ze střední Asie na východ na dvojnásobek. Aby mohl být i tento budovaný plynovod naplněn plynem, bude protažen až do Kazachstánu, tedy do země, která byla rovněž až doposud závislá zcela na Rusku. Přičemž, abychom se předčasně neradovali nad „hořkým ruským koncem“, konečný spotřebitel i pro tento kazašský plyn na něj vlastně nečekal nikde jinde než ve střední a západní Evropě. Kreml si na něm cestou jen trochu „mastil kapsu“. Po roce 2012 si s ním však už „zatopí“ někdo úplně jiný. Na druhé straně zeměkoule, v Číně.
A bude to rovněž Čína, která zároveň spolu s plynovody dnes intenzivně buduje do Střední Asie velkokapacitní železniční a silniční spojení, která jí umožňují již dnes stát se pro region dominantním obchodním partnerem a vytlačit tak z této pozice Rusko.[xxiii] Realizuje významné hospodářské investice (s výjimkou Kazachstánu jsou čínské FDI v regionu nejvyšší) a samozřejmě poskytuje půjčky či spolufinancuje výstavbu armád Turkmenistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu[xxiv] atd.
V Moskvě tak vychvalovaná Šanghajská skupina pro spolupráci, ono „východní NATO“, se mezi tím, namísto ruského klacku na Západ, mění v umných rukou Pekingu v beranidlo čínské moci do „měkkého podbřišku“ Ruska. To díky ní se Číně – na rozdíl od Západu – bez nejmenšího ruského odporu daří zaujímat pozici vojensko-politického garanta středoasijských režimů. Zatímco primární podezření Západu kvůli Šanghajské skupině padá na hlavu nikoliv Pekingu, ale Moskvy.
Čína se tak stává nejen klíčovým obchodním, ale stále více i politickým faktorem střední Asie. A nejsou to tedy ani Západ ani Rusko, kteří se plni žárlivosti neustále vzájemně sledují, ale Čína, která důsledně dodržujíc svoji strategii oficiálně „slabého“ a „třetího vzadu“, navíc bez jediného konfrontačního tónu, nastupuje ve Střední Asii na někdejší místo Sovětského svazu. Zcela nezadržitelně se tak stává rozhodujícím činitelem v novém kole „velké hry“ o srdce asijského kontinentu. A jen zaslepení z toho mohou mít radost nevidíce, že v této věci sedí de facto Západ s Rusy na „jedné větvi“, na větvi, kterou si sami sobě „ podřezáváme“.
4. Druhý dech geopolitiky
Rozpadem Sovětského svazu se uzavřela jedna éra. Éra evropských koloniálních říší, které byly důsledkem někdejší hospodářské a z toho i pramenící technické převahy Evropanů nad zbytkem světa. Co se týče globální dominance Spojených států – její existence je stále ještě skutečností. USA se dnes těší obdobné totální vojenské převaze nad zbytkem světa, jakou díky svým parolodím a Maximovu vynálezu kulometu disponovaly právě tyto evropské koloniální říše v 19. stol. Avšak stejně jako byly technologické aspekty evropské vojenské převahy jen „dočasným“ faktorem své doby (stejně jako v dějinách kdykoliv před tím), lze se oprávněně domnívat, že tomu tak bude i v budoucnosti. Jak prohlásil Tony Blair na adresu současné moci Spojených států: „Každá dominantní velmoc se po nějaký čas zdá neporazitelná, ale ve skutečnosti je pomíjivá.“[xxv]
V této práci je často vedena (zjednodušující) argumentace v intenci vzájemné souvislosti mezi mocí vojenskou, ekonomickou a politickou. Zřejmé však je, že bez existence funkčních vnitropolitických institucí nelze byť sebelépe strukturované hospodářství přetavit ve funkční vojenskou mašinérii. A sebelepší vojenská mašinérie, jak svědčí případ Sovětské armády z 80. let 20. století, je bez odpovídající ekonomické základny a funkčních politických institucí jen nesnesitelným a zbytečným břemenem národa.
Primárním zdrojem pro schopnost národů a států realizovat projekci své moci za svými hranicemi je však něco jiného. Je to cosi tak efemérního a nezměřitelného, jako je vitalita národů a odhodlání jejich vůdců. Jejich vnitřní morální síla a především jejich vůle k moci. Či schopnost vyjádřit a realizovat kolektivní vůli v tomto směru. Neboť jen tato jediná je skutečně schopná sjednotit hospodářské, vojenské a politické faktory v komplexní politickou moc. Existuje-li v národě cosi takového, pak vše ostatní, včetně institucí, ekonomiky či stavu vojenské mašinerie, je pro potenciál moci národa principielně až na „druhém místě“.
V roce 1917 se ruská armáda i stát rozpadly a ruský lid propadl bezbřehé anarchii v důsledku nesrovnatelně lehčích ztrát a porážek, než které ruský lid, stát a armáda překonaly v letech 1941-42. To, co bylo důvodem onoho velkého rozdílu, není exaktně měřitelné, a proto to nelze prokázat v „tvrdých datech“. Byla to totiž právě ona vnitřní síla ruské společnosti a její touha odolat cizí moci. A uplatnit moc vlastní. A bez tohoto nelze o jakémkoliv velmocenského postavení a vlivu, ať již v případě kteréhokoliv národa či státu, vůbec uvažovat.
A právě zde, na rozdíl od čínské společnosti a jejího státu, leží současný problém Západu. Program obnovení velmocenského postavení Číny se všemi atributy, které k tomu patří, má na rozdíl od Západu v Číně širokou podporu. Podporu jak mezi elitami, tak mezi jejím lidem. A především právě proto má Čína nakročeno k tomu stát se (staro) novým „středem světa“.
V „nových časech“ se Západ jen logicky co do své relativní demografické i ekonomické váhy postupně vrátí zpět na úroveň, která mu historicky přísluší a kterou měl ve světě někdy na počátku 18. stol. Tedy v té době než především Británie, ale i Francie, Rusko a USA zahájily svoji vlastní, skutečně „velkou“ imperiální expanzi, zatímco Čína tehdy prožívala období jednoho z nejhorších úpadků ve svých dějinách. Dědici někdejší evropské expanze dnes sedí nejen na obou březích Atlantiku, ale i v Sydney nebo ve Vladivostoku. Raněni určitou slepotou však tito „dědicové“ stále hledí na svět „optikou“ zamlženou minulou, historickou zkušeností. Zkušeností, kdy skutečnými soupeři o moc, zdroje či vliv jim samým mohli být jen zase „jiní“ Evropané. V tomto směru mají však dějiny nakročeno k velké změně, kterou si však dědicové evropské expanze zatím ještě příliš neuvědomují.
Jeden z duchovních otců geopolitiky Brit Halford Mackinder kdysi odvodil, „že ta mocnost, která získá nad širými prostorami uvnitř euro-asijského kontinentu kontrolu … a propojí tato území s potenciálem pobřežních oblastí, ať již z kterékoliv strany kontinentu, … (taková mocnost dosáhne maximální efektivity z propojení populačního, ekonomického a surovinového potenciálu[xxvi] ) se zcela jistě pokusí toto své postavení využít k získání kapacit, které ji umožní dosáhnout globální nadvlády.“[xxvii] A tedy možnost vzniku přímé, existenciální hrozby Západu. A to ať již budou k tomuto cíli vedeny motivací vyplývající z klasického realismu, tedy z přirozené lidské touhy národů a jejich vůdců po větší slávě a moci, anebo neorealismu, a tedy z důvodu snahy zvýšit vlastní bezpečnost organizováním anarchické mezinárodní struktury vlastní hierarchickou vertikálou.
Z toho důvodu tak již od Mackinderových časů byla základem zahraniční politiky Británie (coby tehdy nejsilnější mocnosti Západu stojícího z principu mimo vlastní Euroasii) vždy buď
- podpora „druhému nejmocnějšímu státu“ Euroasie, ohroženého aktérem usilujícím v Euroasii o hegemonii,
- anebo podpora či účast v koalici států, které „bez ohledu na ideologický moralismus“[xxviii] panství takovéhoto vznikajícího kontinentálního hegemona odmítly.
Toto byl koneckonců hlavní důvod pro britskou podporu Japon
Jak citovat tento text?
Rázl, Lukáš. Čína a její velmocenské perspektivy: Druhý dech geopolitiky [online]. E-polis.cz, 29. duben 2010. [cit. 2025-02-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/cina-a-jeji-velmocenske-perspektivy-druhy-dech-geopolitiky.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4.27 hvězdiček / Hodnoceno: 52x
Vložit komentář
Petr Fiala
pondělí, 28. červen 201008:44
Velmi poučné.
Škoda, že autor neprezentuje ve veřejnoprávní TV.
Mnoha lidem by se mnohé ozřejmilo (třeba pád vlády ČR v době předsednictví EU - nová energetická koncepce EU předkládána p. Topolánkem).
Napsal: Petr Fiala [Odpovědět]
Petr Fiala
čtvrtek, 17. únor 201111:18
V geopolitice hrají rozhodující roli výkony ekonomik. GDP za poslední roky 2010,2009,2008,2007: viz OECD nebo TheWorldFactBook. EU má nejvyšší GDP (viz hodnoty v grafu: http://photovoltaicfotovoltaik.wordpress.com/ ).
Napsal: Petr Fiala [Odpovědět]