Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Mezinárodní vztahy » Ze zahraničního dění

Československo-jugoslávské vztahy s přihlédnutím k Makedonii v letech 1945-1982

7. květen 2012 Adam Gazda komentáře

V Jugoslávii byli do roku 1991 u moci komunisté, v jejichž čele stál do roku 1980 charismatický vůdce Josip Broz-Tito. Zahraničně-politická orientace oscilovala od čistě prosovětské linie k prozápadní orientaci a nakonec i orientaci na země v rámci tzv. Hnutí nezúčastněných. Zahraniční politika Československa do značné míry byla podřízena zájmům Sovětského svazu. Oba státy měly po roce 1948 díky komunistickému vedení do jisté míry ideologicky podobné zaměření.

Československo-jugoslávské vztahy s přihlédnutím k Makedonii v letech 1945-1982

Úvod

Cílem následujícího textu je popsat a zrekapitulovat vzájemné vztahy mezi Československem a Jugoslávií s ohledem na Makedonii, jakožto jedné z republik federace a doplnit tak informace, které v českém prostředí zatím nebyly takto podrobně zpracovány.[1] Jako teoretický podklad pro tento článek bylo zvoleno zkoumání na základě hladin analýzy (Druláková, Drulák 2007: 17). Dle této teorie můžeme zkoumání rozdělit na čtyři hladiny - hladina mezinárodního systému, státu, domácích vlivů a hladina jednotlivce - a to podle toho, na které konkrétní aktéry a jejich vliv na tvorbu zahraniční politiky a vzájemných vztahů určitého počtu států se chceme zaměřit. V tomto článku se zaměřuji zejména na hladinu státu a mezinárodních vlivů a to i s ohledem na rozsah zdrojů a samotné práce.

V Jugoslávii byli do roku 1991 u moci komunisté, v jejichž čele stál do roku 1980 charismatický vůdce Josip Broz-Tito. Zahraničně-politická orientace oscilovala od čistě prosovětské linie k prozápadní orientaci a nakonec i orientaci na země nacházející se mimo hlavní tábory dvou tehdy znepřátelených politických, ale i hospodářských a vojenských bloků v rámci tzv. Hnutí nezúčastněných. Jednalo se o tzv. houpačkovou neboli vanblokovou politiku (Ort 2009: 150), kdy se Jugoslávie snažila upevnit si své suverénní postavení v mezinárodním systému přikláněním se na stranu států, které jí v dané situaci přinášely určité výhody (např. potravinová pomoc, výhodné úvěry, dodávky zbraní apod.). Naproti tomu Československo o svou suverenitu v zahraniční politice částečně přišlo po roce 1948, kdy se k moci dostala komunistická strana, jež se nacházela v jiném postavení než-li jugoslávští komunisté. Zahraniční politika Československa tak do značné míry byla podřízena zájmům Sovětského svazu, což znamenalo jednostrannou politickou, bezpečnostní a z velké části také obchodní orientaci na Sovětský svaz a jeho satelity.

Oba státy měly po roce 1948 díky komunistickému vedení do jisté míry ideologicky podobné zaměření, což spolu s geografickou blízkostí a dalšími níže zmíněnými charakteristikami bylo předpokladem poměrně úzké spolupráce. Jakým způsobem a s jakou intenzitou oba státy spolupracovaly, si proto ukážeme v následujícím textu.

V rámci tohoto článku je věnován prostor i spolupráci Československa s Makedonií a náhledům československých diplomatů na Makedonii, jakožto jedné ze svazových republik Jugoslávie. Makedonie[2] byla až do roku 1945 územím, na němž se profilovaly zájmy zejména Srbska, Bulharska, Řecka a dříve také Osmanské říše. Po roce 1945 se však začíná rozvíjet makedonské národní uvědomění, což vedlo k posilování homogenity této tehdy jugoslávské republiky a vytvoření předpokladů pro její osamostatnění v roce 1991.

Poválečné období a vliv roztržky mezi SSSR a Jugoslávií

Jak jsme si uvedli, obě země prošly odlišným vývojem. Přesto jejich zahraničně-politická orientace byla v roce 1948 z ideologického pohledu shodná. Vztahy Československa a Jugoslávie byly v letech 1945 až 1948 velmi přátelské a intenzivní a to i přes neshody v některých společných otázkách, jako například kritika vnitřních poměrů v Jugoslávii v československém tisku. Dobré vztahy pak spočívaly v sympatiích z minulosti, v pocitu slovanské sounáležitosti a také v obavách z obnovy německého nebezpečí (Kaplan 2004: 227).

Na podzim 1945 byla podepsána obchodní dohoda mezi Jugoslávií a Československem, jež však neřešila sporné otázky ohledně navrácení československého majetku v Jugoslávii a jugoslávského majetku v Československu. Toto bylo vyřešeno až na základě jugoslávského znárodňovacího zákona. Došlo tak k poskytnutí náhrad, jež byly v případě československého majetku v Jugoslávii stanoveny po vzájemných jednáních (Tamtéž: 232-233). Naproti tomu dohoda o reemigraci velké části československého obyvatelstva (z celkového počtu cca 60 000 Čechů a 82 000 Slováků)[3] v Jugoslávii zpět do vlasti byla uzavřena po dlouhých konzultacích až v roce 1948. Jugoslávie si kladla pro československou vládu nepřiměřené podmínky jako například propadnutí nemovitého majetku československých krajanů jugoslávskému státu bez náhrady. Nakonec bylo podáno do května 1947 téměř 3000 individuálních žádostí, kde došlo postupně k finančnímu vyrovnání. V roce 1948 pak odešlo do Československa okolo 10 000 osob, z nichž polovina nelegálně. Důvodem oddalování přijetí dohody z jugoslávské strany byl význam československých zemědělců pro Jugoslávii a jejich přínos pro tamější hospodářství (Tamtéž: 236-239). V květnu 1946 byla podepsána Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci. Hlavní náplní smlouvy byla dohoda o vzájemné obraně proti útoku Německa nebo jeho spojenců. Svým obsahem navazovala na vzájemnou meziválečnou spolupráci (Ort 2009: 135). V dubnu 1947 byla mezi Československem a Jugoslávií podepsána pětiletá investiční dohoda, která podpořila růst obchodu mezi těmito dvěma státy. Pokud se pak podíváme na vzájemný obchod v letech 1945-1948, zjistíme, že tento vykazoval vzrůstající tendenci, [4] což je dalším důkazem pozitivního rozvoje vzájemných vztahů obou zemí do roku 1948. I když vztahy obou zemí byly na dobré úrovni, nezdráhali se jugoslávští komunisté kritizovat československé komunisty za jejich laxní přístup při přebírání moci v Československu a jejich doporučení směřovala k násilnému převzetí vlády (Kaplan 2004: 243).

Pokud jde o vztah Československa k Makedonii, nepředstavovala tato část federace výrazný faktor, na nějž by se Československo cíleně zaměřovalo. Proto je třeba na tuto záležitost nahlížet v kontextu zahraničních vztahů Československa jak k Jugoslávii, tak k Bulharsku. Vztah k Bulharsku byl determinován jeho pozicí během 2. světové války, kdy stálo na straně nacistického Německa. Naproti tomu Jugoslávie byla považována za starého spojence Československa již z meziválečného období (v rámci Malé dohody). V té době byl také ve Skopje umístěn československý konzulát, který však zájem Československa o tuto část Jugoslávie příliš nezvýšil. I přes malý kontakt s Makedonií byl v roce 1947 ustaven lektorát českého jazyka na Univerzitě Cyrila a Metoděje ve Skopje (Rosůlek 2008: 110), jehož dlouholeté působení po celou dobu trvání jugoslávského státu jistě přispělo k pozitivnímu vnímání Čechů a Československa v Makedonii. V roce 1948 pak byla ve Skopje slavnostně otevřena společnost Makedonie-Československo, která však svou činnost nikdy nezahájila díky roztržce mezi SSSR (Svaz sovětských socialistických republik) a Jugoslávií (Rychlík, Kouba 2003: 276-277), jež započala v prvních měsících roku 1948 a měla za následek silné ochlazení vztahů mezi Jugoslávií a ostatními státy Sovětského bloku.

Důsledky roztržky se projevily i při obsazování diplomatických funkcí na československém velvyslanectví v Bělehradě. Poté, co jej po komunistickém převratu v Československu opustil velvyslanec Josef Korbel, řídil zastupitelský úřad až do roku 1954 pouze chargé d´affaires ad interim Puškár, což vzhledem k nepřítomnosti velvyslance dokládá nižší úroveň vzájemných vztahů. Roztržka měla v Jugoslávii za následek i pronásledování osob souhlasících s postojem SSSR. Tyto osoby se pak snažily emigrovat do „spřátelených“, Sovětskému svazu loajálních zemí, v nichž jim pronásledování nehrozilo, tedy i do Československa. Mezi emigranty byli i Makedonci, kteří pak v Československu začali vydávat časopis Nova Borba (Tamtéž: 220). Mezi československými a jugoslávskými státem řízenými médii rovněž docházelo k vzájemné kritice. Kritika v Československu byla po vzoru SSSR zaměřena zejména na Tita samotného, v Jugoslávii se naopak tiskly články kritizující např. kroky československé vlády v oblasti hospodářství. V roce 1949 pak byla Československem jednostranně vypovězena spojenecká dohoda s Jugoslávií a došlo k celkovému útlumu kontaktů na minimum a snížení obchodní výměny.

Ve stejný rok také díky občanské válce v Řecku emigrovalo z jeho severní části do Československa velké množství lidí, převážně Řeků, ale také Makedonci. Tito v Československu buďto zůstali a někteří z nich se zcela asimilovali, a nebo odešli převážně do Jugoslávie a její makedonské části.[5] Mnoho Makedonců pak v Československu studovalo střední a vysoké školy, zakládali různá zájmová a kulturní sdružení a provozovali své vlastní média (Stehlík, Hladký 2009: 376). Postupem času s rostoucí asimilací a jejich odchodem zpět do vlasti nebo do zámoří jejich aktivity ustávaly (Tamtéž).

Kontakty s nebo informace o Makedonii byly v době roztržky minimální. Důvodem je i omezení pohybu československých diplomatů po jugoslávském území ze strany jugoslávských úřadů, jež tak recipročně reagovaly na omezení stanovená pro jejich diplomaty v Československu Za zmínku snad jen stojí hlášení československého chargé d´affaires ad interim o odmítnutí makedonských úřadů vpustit do země 3000 bulharských rolníků na jaře 1949 prchajících před občanskou válkou v severním Řecku (v oblasti egejské Makedonie), jež dle chargé d´affaires mělo být dalším důkazem jugoslávské necitlivosti a protibulharských nálad (Rychlík, Kouba 2003: 277). Následující hlášení z Jugoslávie tak v podstatě kopírovala stanovisko ať už Sovětského svazu nebo ostatních „bratrských“ socialistických zemí, které se v té době k Jugoslávii stavěly díky roztržce negativně.

Oteplení vzájemných vztahů mezi SSSR a Jugoslávií v roce 1954 znamenalo i postupné zlepšení ve vztazích Jugoslávie s Československem.[6] Dokladem toho byl i nástup československého velvyslance Viléma Pitharta do úřadu v Bělehradě.

Československo v roce 1949 vstoupilo do RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci), Jugoslávie nikoliv ani po zlepšení vztahů se SSSR. Znamenalo to tedy, že mezi Československem a Jugoslávií nedocházelo ke koordinaci národohospodářských plánů, tak jak tomu bylo mezi státy RVHP od roku 1962 a základnu hospodářské spolupráce tedy tvořily bilaterální smlouvy a vzájemná obchodní výměna. Ještě z doby předválečné (rok 1928) platila Obchodní a platební smlouva mezi Republikou československou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a k tomu pak byla uzavřena dodatková dohoda v roce 1948. V roce 1955 byla mezi Československem a Jugoslávií podepsána nová pětiletá Obchodní dohoda specifikující vzájemný obchod na léta 1956-1960 (Ort 2009: 160). V jejím rámci pak byly podepisovány Protokoly o výměně zboží na každý rok.[7] Na jejich základě byl objem vzájemného obchodu např. v roce 1958 48 milionů korun, o rok později o 2 milióny více (AMZV DTO-T 1949-1982: 21). Oproti létům 1946-1948 se jedná o obrovský pokles způsobený zejména roztržkou FLRJ (Federativní lidová republika Jugoslávie) se SSSR a tím i utlumením vzájemných obchodních aktivit.

Po skončení první roztržky je také znatelný rozdílný přístup médií k informování o vývoji a postojích druhé země, [8] který až do roku 1956 nebyl veden v útočném stylu. Jugoslávská média se tak snažila zaměřit na prvky, jež jsou blízké jugoslávskému samosprávnému modelu socialismu (a tím pádem rozdílné od postojů SSSR). Jedná se např. o kladné hodnocení decentralizace v Československu a zároveň kritiku nedostatečného přenesení rozhodovacích práv na podniky (článek J. Ževtiče „Co ukazuje decentralisace v ČSR?“ z ledna 1957) nebo naopak obranu před československými články kritizujícími či „mylně vykládajícími“ vývoj v Jugoslávii, jež byly počátkem přejímání názorů a postojů SSSR z počínající druhé roztržky mezi SSSR s FLRJ, která svůj vrchol zaznamenala v roce 1958 (např. příspěvek s názvem „Článek S. Švestky v Rudém právu o Jugoslávii má vyvolat nesprávnou představu o vývoji socialismu v Jugoslávii“, který byl vysílán taktéž v lednu 1957 v Bělehradském rozhlase).

Pozitivní hodnocení vzájemných československo-jugoslávských vztahů a vývoje v samotné Jugoslávii převládalo v československých médiích během roku 1956 (např. článek z Rudého práva z května 1956 „Z. Fierlinger o pobytu čs. Parlamentní delegace v Jugoslávii“), což se však na konci roku měnilo směrem ke kritice vývoje v Jugoslávii, jež byl opět vykládán v duchu sovětské rétoriky o revizionistických snahách Jugoslávie (např. článek R. Kotrče „Nesprávné tendence“ v Rudém právu z konce prosince 1956).

Jako důsledek druhé roztržky mezi SSSR a FLRJ došlo ke vzájemnému vypovězení po jednom diplomatovi z Jugoslávie a z Československa v roce 1959. Československo v té době kritizovalo jugoslávskou zahraniční politiku a nazývalo jí rozkolnickou.[9] Kritizován byl i Balkánský pakt, vojensko-politická aliance Řecka, Turecka a Jugoslávie, jež vznikla podpisem smlouvy o přátelství a spolupráci v roce 1953 a smlouvy o spojenectví a vzájemné pomoci v roce 1954. Uzavření Balkánského paktu bylo výrazem snah západních velmocí využít dočasné roztržky Jugoslávie s ostatními státy a svázat ji prostřednictvím Řecka a Turecka s NATO. Československo pakt považovalo za nebezpečí pro mír. V době druhé roztržky byly kontakty na stranické i vládní úrovni omezené na minimum. Přesto se Jugoslávie snažila o zlepšení vzájemných vztahů, což se projevilo zvýšením vzájemné obchodní výměny v roce 1960 o 20 % oproti předchozímu roku. Československo v té době exportovalo do Jugoslávie zejména válený materiál, kuličková ložiska, elektromateriál a chemické a farmaceutické výrobky (AMZV DTO-T 1949-1982: 21).

Styky s Makedonií byly ještě na konci 50. a počátku 60. let minimální a tudíž i informace o ní byly velice kusé. Zajímavá je však mimořádná politická zpráva velvyslance Viléma Pitharta z května 1959, který se v ní vyjadřoval k rozporům mezi bulharskou a makedonskou stranou k makedonské otázce (k její problematice se vyjadřuji podrobněji níže). Dle zprávy (AMZV DTO-T 1949-1982: 21) se tehdejší předseda Ústředního výboru Svazu komunistů Makedonie (SKM) Lazar Koliševski stavěl proti tvrzení Bulharů, že makedonština neexistuje a že je pouze bulharským dialektem, který je násilně posrbšťován. Koliševski a jeho stoupenci byli ve zprávě nazváni nacionalistickými šovinisty. Velvyslanectví pak jednání jugoslávského státu vnímalo jako snahu o územní aspirace vůči Bulharsku a o rozkol všech Makedonců namísto jejich sjednocení.

60. léta ve znamení bližšího zájmu o Makedonii a zvýšených politických kontaktů s Jugoslávií

V roce 1960 došlo v Bělehradě k vystřídání Viléma Pitharta velvyslancem novým a to Bedřichem Švestkou, který ve funkci působil do roku 1962, kdy jej vystřídal Antonín Kroužil. Za jejich éry došlo ke zlepšení vzájemných vztahů (opět také hrálo roli oteplení vztahů mezi SSSR a FLRJ) a to zejména od roku 1963, kdy docházelo k rozšiřování vzájemné výměny zboží a vědecko technické spolupráce (Štefaňák 1983: 94).

Dobré vztahy se promítaly i do zvýšeného zájmu o Makedonii, kam v červnu 1963 vykonali pracovní cestu dva zaměstnanci československé ambasády – rada Palouček a III. tajemník Michalík. Na základě této cesty byla vypracována podrobná zpráva (AMZV DTO-T 1949-1982: 32), která jednak sumarizuje informace o Makedonii sdělené pracovníkům ambasády některými představiteli makedonské vlády a SKM a také navrhuje určitá doporučení ve vztahu Československa k tomuto regionu. Jedná se např. o možnost dodání československých strojů k těžbě surovin (Makedonie měla zásoby železné rudy, niklu, chrómu atd.), za něž by platba proběhla samotnými surovinami nebo modernizaci či dodání strojů nových pro zpracování tabáku (staré stroje byly také původem z Československa), jež má v Makedonii dlouholetou tradici zejména v centrálních oblastech země. Bylo také doporučeno, aby Československo vyslalo své odborníky do chemických závodů a do železáren ve Skopje. Vzhledem k nedostatečné kulturní spolupráci jeden z návrhů směřoval k možnostem uspořádání kulturních akcí v Makedonii.[10] Zástupci ambasády rovněž makedonským představitelům doporučili, aby na centrální úrovni federace více lobovali za užší styky mezi Československem a Jugoslávií.

V 60. letech se také zvýšil zájem o českou literaturu v Makedonii a makedonskou literaturu v Československu. Texty byly publikovány především v rámci odborných periodik věnujících se literatuře a v rámci denního tisku, později v průběhu 70. a 80. let vycházela i knižní vydání.[11] Ve stejné době se také v hojnějším počtu začala v Makedonii vydávat česká literatura.[12]

Vztahy s Jugoslávií se nadále zlepšovaly, čehož důkazem byly vzájemné návštěvy vrcholných politiků obou zemí (Štefaňák 1983: 94). Nejprve v roce 1964 navštívila československá delegace na nejvyšší úrovni Jugoslávii. Ve stejný rok byla také uzavřena Dohoda o platebním styku a Smlouva o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních mezi ČSSR a SFRJ. O rok později jugoslávská delegace vedená Titem oplatila návštěvu v Československu. Stejný rok byla také uzavřena dohoda, jež upravovala spolupráci v oblasti černé a barevné metalurgie. V roce 1967 pak byla uzavřena Dohoda mezi vládami SFRJ a ČSSR o spolupráci a vzájemné pomoci v celních otázkách, která zjednodušovala vzájemný obchod (k dohodám více AMZV DTO-T 1949-1982: 133). V září stejného roku navíc Jugoslávii opět navštívil československý prezident Antonín Novotný. Alexandr Ort ve své knize Česká zahraniční politika tuto návštěvu hodnotí i jako přínos pro evropskou politiku mírového soužití (Ort 2009: 179). Lze se domnívat, že zintenzivněním vzájemných návštěv na nejvyšší úrovni usilovala Jugoslávie o podporu proreformních sil v ČSSR, zejména když pak ještě v létě 1968 před sovětskou invazí Tito osobně navštívil Prahu a otevřeně zde vyjádřil podporu demokratickým reformám, čímž se i stavěl do opozice SSSR a oslaboval tak jeho vliv v Československu.

V roce 1966 nastoupil v Bělehradě nový velvyslanec Ladislav Šimovič. Ten v červnu 1968 Makedonii navštívil a jednal tam s tamějšími představiteli o hospodářské a kulturní spolupráci a také o možnostech turistiky, v nichž viděl velký potenciál pro vzájemnou spolupráci (Rychlík, Kouba: 280). Ve vztahu k Makedonii byl důležitý také postoj Československa k jugoslávsko-bulharským vztahům. K nim přistupovali českoslovenští diplomaté pokud možno s co největší citlivostí a snažili se do sporů týkajících se zejména Makedonie nijak nezasahovat. Na tomto místě považuji za nutné stručně osvětlit pozadí těchto sporů, které bývají označovány jako tzv. makedonská otázka.[13] Ta spočívala v pohledu Bulharska na makedonský národ, na makedonskou menšinu v západním Bulharsku a samotnou svazovou (později samostatnou) republiku Makedonii. Bulharsko totiž makedonský národ více či méně považovalo a považuje za národ bulharský či jeho odnož a jeho tak existenci neuznává. Dle makedonských historiků a politiků se v západním Bulharsku nacházela a stále nachází, dříve početnější, makedonská menšina. Bulharská strana však tvrdila a tvrdí, že obyvatelstvo se národnostně považuje za Bulhary. Český historik Jan Rychlík, který ve své knize Dějiny Makedonie vychází z historických údajů obou stran, uvádí, že obyvatelstvo se během 50. let v této oblasti považovalo v drtivé většině za Bulhary, čímž v podstatě směřuje i k tomu, že původní makedonská menšina během komunistické vlády vymizela a dnes prakticky neexistuje (Rychlík, Kouba 2003: 225-227).[14] Přesto i z iniciativy SSSR, jemuž záleželo na dobrých vzájemných vztazích Bulharska a SFRJ, [15] byly na území pirinské Makedonie zřizovány ještě do roku 1948 makedonské školy, kulturní instituce a zváni makedonští učitelé a umělci. Po vypuknutí roztržky mezi Jugoslávií a Sovětským svazem docházelo k vyostření vztahů s Bulharskem a tyto školy a instituce byly postupně uzavírány. Obyvatelstvo bylo prohlášeno za bulharské a docházelo i k soudním procesům s některými představiteli makedonské menšiny (Rychlík, Kouba 224-227). K makedonské otázce byla dokonce vypracovaná zpráva (Tamtéž 280) československým velvyslanectvím v Sofii, která konstatovala, že v západním Bulharsku se makedonská menšina nenachází a že na území svazové republiky Makedonie žije obyvatelstvo, které nelze považovat za Bulhary, ale za makedonský národ.

V srpnu 1968 došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tato invaze byla odsouzena Titem jako „flagrantní porušení národní suverenity“ a zásluhou Jugoslávie byla otázka invaze projednána i na Valném shromáždění OSN (Moulis et. Al. 1991: 165). Důvodem odsouzení však nebyly ani tak sympatie s obrodným procesem, jako spíš to, že reformní hnutí narušovalo dominanci SSSR a jugoslávští představitelé se zároveň obávali z podobného postupu vůči jejich vlastní zemi (Šesták et al. 2001: 549). Pozitivní byly sympatie jugoslávského obyvatelstva s Československem vyjádřené i několika demonstracemi.[16] Měsíc po intervenci, kdy bylo jasné, že mezinárodní společenství do nastalé situace nebude zasahovat, už Jugoslávie svou kritiku zmírnila, když jugoslávský velvyslanec Trpe Jakovlevski na schůzce s československým náměstkem ministra zahraničí Jánem Pudlákem v září 1968 označil dohodu mezi SSSR a ČSSR (Československou socialistickou republikou) uzavřenou na nátlak SSSR v Moskvě jako věc československé vlády a československého lidu. Zároveň pozitivně zhodnotil vztahy ČSSR-SFRJ. Obojí bylo konstatováno i na schůzce s Alexandrem Dubečkem téhož měsíce (údaje o schůzkách převzaty z AMZV DTO-T 1949-1982: 52).

Důsledkem okupace ČSSR byla i emigrace československého obyvatelstva do zahraničí. Jako úniková cesta byla hojně využívána SFRJ, zejména pak její hranice s Itálií, odkud občané prchali na Západ. Během různých jednání se snažili českoslovenští představitelé na tento problém několikrát upozornit jugoslávskou stranu, která však povětšinou vinu na propustnosti hranic popírala (Tamtéž). To byl víceméně po celá 70. a 80. léta jediný sporný bod (pokud pomineme občasnou vzájemnou kritiku v médiích) ve vzájemných jinak relativně dobrých vztazích.

70. léta - zintenzivnění obchodní spolupráce s Jugoslávií

Dobré vztahy se odrážely i ve vzájemném obchodu (údaje o obchodu a komoditách čerpány z AMZV DTO-T 1949-1982: 85), kdy se vzájemná výměna zboží za období 1964-1974 více než zčtyřnásobila. Dlouhodobá dohoda o výměně zboží na léta 1971 až 1975 předpokládala realizaci výměny zboží v celkové hodnotě 1 266 300 000 amerických dolarů s převahou dovozu z Jugoslávie. Uvedené částky bylo dosaženo již v roce 1974. Celkový objem obchodu za uvedené období pak byl skoro 2 mld. dolarů s pozitivním saldem ve prospěch Československa v hodnotě cca 40 000 000 dolarů. Oproti létům z doby roztržky SSSR a FLRJ je to obrovský nárůst a ČSSR tak patřila stabilně objemem vzájemného obchodu mezi čtyři největší obchodní partnery SFRJ. Dobré jméno měly v SFRJ také československé výrobky jako např. automobily Tatra, obráběcí stroje Kovosvitu Sezimovo Ústí či automobily Škoda. SFRJ se rovněž snažila získat od ČSSR úvěry a to zejména v době počínající hospodářské krize začátkem 70. let.

K navázání oficiálních širších kulturních kontaktů mezi ČSSR a Socialistickou republikou Makedonií došlo v druhé polovině roku 1973, kdy byla nejprve uspořádána v Bratislavě akce s názvem Jugoslávská kultura – Dny makedonské kultury a poté recipročně ve Skopje akce Československá kultura – Dny slovenské kultury (údaje o kulturních aktivitách čerpány z AMZV DTO-T 1949-1982: 80). ČSSR nebyla příliš ochotna tuto akci uspořádat, neboť se obávala negativní bulharské reakce. Jugoslávie však otázku uspořádání postavila velmi kategoricky – zda ČSSR uznává jugoslávskou ústavu či nikoliv a tím pádem i právo Makedonie na vzájemné kulturní kontakty. Bulharští představitelé pak byli předem ze strany ČSSR o akci informováni a záležitost konzultována i se sovětskými diplomaty. Obě reprezentace s ní neměly problém a akce tak byly uspořádány. I když českoslovenští diplomaté navenek zachovávali zdrženlivý postoj vůči makedonské otázce, pečlivě situaci sledovali a podávali do Prahy zprávy o jejím vývoji.[17]

léta byla celkově ve znamení intenzivní spolupráce mezi ČSSR a SFRJ a to nejen v oblasti obchodní, jak jsme uvedli výše.[18]. Vrcholem intenzivních vztahů pak bylo setkání prezidentů obou zemí Gustáva Husáka s Titem v Bělehradě v roce 1975. Krom různých forem spolupráce se Jugoslávie také stala oblíbenou destinací československých turistů, kdy tuto zem navštívilo v roce 1974 zhruba 400 000 Čechoslováků (AMZV DTO-T 1949-1982: 80). Počet jugoslávských turistů v Československu byl naopak nízký.

V roce 1978 se konaly Dny československé techniky ve Skopje. Zároveň se ČSSR významně podílela na výrobě baliček cementu v cementárně ŠAR Skopje. Celková vědeckotechnická spolupráce se SFRJ v druhé polovině 70. let se pak orientovala na strojírenskou výrobu, paliva, energetiku, metalurgické základny a zemědělství. Dlouhodobá dohoda na léta 1976-1980 předpokládala obrat vzájemného obchodu 4 277 400 000 dolarů. Výsledek byl o víc jak 500 milionů dolarů vyšší, což však bylo dáno do značné míry i rostoucí inflací. Obchodní bilance z československé strany byla po toto pětileté období mírně záporná. Navíc se SFRJ snažila všemožnými administrativními opatřeními snížit objem dovozu a pomoci tak své vlastní ekonomice, což mělo i negativní dopady na export československých produktů. I přesto objem obchodu naplánovaný na léta 1981-1985 byl znatelně vyšší (opět i díky rychle rostoucí inflaci) a to 7 058 000 000 dolarů, jehož plnění pak bylo jako i u předchozích pětiletek určováno ročními prováděcími protokoly (podklady k údajům o obchodu čerpány z AMZV DTO-T 1949-1982: 143). Obchodní spolupráce pak byla do konce 80. let uměle udržována a fungovala tak i díky jisté setrvačnosti z předchozích let navzdory postupnému ekonomickému úpadku Jugoslávie.

Posttitovské období

I po Titově smrti byly vzájemné, nejen výše zmíněné obchodní, vztahy obou států na dobré úrovni. Kontakty na federální úrovni byly poměrně intenzivní, avšak vzhledem k omezenému množství financí zastupitelského úřadu se snížila intenzita kontaktů s republikovými zástupci a tedy i zástupci Makedonie (AMZV DTO-T 1949-1982: 133). Přesto bylo povědomí o Makedonii v české části Československa stále šířeno. Přispělo k tomu např. zřízení lektorátu makedonského jazyka na Karlově univerzitě od roku 1978, v jehož rámci působili makedonští rodilí mluvčí nebo zavedení povinného studia makedonského jazyka v rámci oboru jugoslavistiky na Masarykově univerzitě v Brně od roku 1980 (Stehlík, Hladký 2009: 377-378).

Českoslovenští diplomati během 80. let kritizovali uvádění některých her na jugoslávských jevištích, jež byly z pera československých disidentů či emigrantů (např. Havel nebo Kundera), které v měly v Jugoslávii stále větší ohlas. Přesto v rámci kulturní spolupráce byly uspořádány Dny kultury ČSSR v roce 1983 a o rok později recipročně Dny kultury SFRJ v ČSSR (AMZV DTO-T 1949-1982: 133). Tyto akce byly i ceněny československou menšinou žijící v Jugoslávii, která podle sčítání v roce 1981 měla 100 000 obyvatel (z toho asi 20 000 Čechů). Tato menšina si udržovala kulturní tradice, své školy, gymnázia, knihovny a další instituce, vydávala své noviny a udržovala družební styky s československými obcemi (AMZV DTO-T 1949-1982: 119).

Závěr

Pokud shrneme výše uvedené, můžeme konstatovat, že vzájemné vztahy obou států byly do roku 1948 přátelské, posléze zaznamenaly obrat o 180 stupňů s oteplováním vztahů Jugoslávie a SSSR se opět vyvíjely pozitivním směrem. Rostl vzájemný obchod i intenzita kontaktů na politické, podnikové a kulturní úrovni. Jugoslávii od 70. let navštěvovalo velké množství československých turistů. V Jugoslávii žila také početná česká a slovenská menšina.

Výše uvedený text nabízí také možnost charakterizovat prostředky (diplomatické, ekonomické a ideové) a cíle zahraničních politik obou států, které se promítaly ve vzájemných vztazích. Níže použité dělení vychází z přehledu uvedeného v publikaci Tvorba a analýza zahraniční politiky (Druláková, Drulák 2007: 33-39, 22-26). V rámci využití diplomatických prostředků bylo možné sledovat zmrazení či zintenzivnění vzájemných vztahů. V prvním případě to bylo odvolání velvyslanců a Československem jednostranné vypovězení spojenecké smlouvy během první roztržky mezi SSSR a Jugoslávií a vzájemné vypovězení po jednom diplomatovi při druhé roztržce. Druhý případ byly vzájemné návštěvy vrcholných představitelů obou států v průběhu 60. a 70. let. Prostředky ideové se promítaly např. do oblasti státem ovládaných médií, kdy se tato snažila o změnu postoje druhého státu či vlastních obyvatel v určité otázce. Za ideový prostředek lze označit i podporu Tita reformnímu hnutí v Československu v 60. letech, jež vyvrcholila jeho osobní návštěvou Československa v roce 1968 nebo větší důraz československých diplomatů na kulturní spolupráci a tím i ideové působení na jugoslávskou veřejnost. V Jugoslávii naopak v opozici se stanoviskem oficiálních představitelů Československa byly uváděny divadelní hry československých disidentů a emigrantů. V rámci ekonomických prostředků se Československo snažilo o podporu Jugoslávie pomocí výhodných úvěrů. Tyto však nebyly poskytovány v době roztržky Jugoslávie se SSSR, kdy také došlo k výraznému utlumení obchodní spolupráce zejména na popud Sovětského svazu.

Pokud bychom měli vyvodit určité cíle, které obě země sledovaly ve vzájemných vztazích, mohli bychom zmínit následující. Československo se snažilo o to, aby Jugoslávie byla po roce 1948 ideologicky spřízněna se SSSR a ostatními státy sovětského bloku. Naproti tomu Jugoslávie podporovala reformní snahy v Československu, jež byly v opozici názorům a přáním Sovětského svazu a také usilovala o ekonomickou podporu v podobě výhodných československých úvěrů či vzájemného obchodu. Trochu jiná byla situace do roku 1948, kdy Jugoslávie naopak podporovala československé komunisty, aby tito mohli rychle převzít v zemi moc a země se tak dostala do sféry vlivu SSSR.

Cíle a prostředky se však měnily, zejména v závislosti na mezinárodní situaci. Československo po roce 1948 a ještě více po okupaci v roce 1968 nebylo plně suverénním státem a tím pádem i jeho zahraniční politika byla podřízena vnějším zájmům. Lze zde hovořit také o jisté diskontinuitě zahraniční politiky ve vztahu k Jugoslávii, která nastala během obou roztržek, kdy se přátelský postoj vyplývající ze zahraniční politiky vůči Jugoslávii změnil v nepřátelský právě na základě vnějších okolností.

Vztahy nebo spíše postoj k Makedonii se v Československu také vyvíjely v kontextu vztahu k Jugoslávii jako celku a v kontextu mezinárodní situace, kdy československá diplomacie krom sovětského postoje přihlížela i k postoji Bulharska. Vzájemné kontakty byly až do počátku 60. let na nízké úrovni a informace o Makedonii jsou tudíž kusé. Postupně však i díky práci československých diplomatů byly označeny možné oblasti spolupráce jako např. dovoz surového materiálu z Makedonie, pomoc Československa při výstavbě některých průmyslových objektů, dovoz československých strojů do Makedonie atd. Povědomí o Makedonii v Československu zvyšovala i její menšina, která se v něm (zejména v české části) usídlila po roce 1949 po občanské válce v Řecku, naopak v Makedonii povědomí o Československu šířili příslušníci té samé menšiny navrátivší se zde po několika letech strávených v emigraci, často pak i po vystudování středních a vysokých škol v Československu. Zároveň byla navázána i kulturní spolupráce.

Vzájemné kontakty s touto republikou se však v průběhu 80. let zmenšují a to v důsledku rychle se zhoršující ekonomické situace v Jugoslávii a také díky omezenému pohybu československých diplomatů po Jugoslávii v důsledku snižování rozpočtu zastupitelského úřadu. Přesto však můžeme konstatovat, že si Československo v Makedonii ve zkoumaném období vybudovalo pozici a jméno vyspělého státu zajímajícího se o tamější vývoj, který se nezdráhá pomoci s výstavbou, předáním části know-how výroby nebo dovozem samotných výrobků. Postoj k tzv. makedonské otázce ve vztahu k Bulharsku byl v Československu vnímán velice citlivě a po většinu období nestranně (pokud pomineme období roztržek se Jugoslávie se SSSR). Zároveň Československo uznávalo existenci makedonského národa a jazyka.

Informace o autorovi: absolvent navazujícího magisterského studia Evropská studia se zaměřením na evropské právo na Právnické fakultě UPOL. V letech 2008-2009 dobrovolník Evropské dobrovolné služby v Makedonii.

Zdroje:

Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 3.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 21.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 32.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 52.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 80.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 85.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 119.
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 133
Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 143.
Bulgarian Helsinki Committee. 2008. Human Rights in Bulgaria in 2007 - Annual Report of the Bulgarian Helsinki Committee. Sofia. ( http://old.bghelsinki.org/upload/resources/Human%20rights_Bulgaria_2007.doc ), s. 21-22.
Central Intelligence Agency. 2011. The World Factbook – Bulgaria. ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/bu.html ).
Druláková, Radka a Drulák, Petr. 2007. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Praha: Oeconomica.
Kaplan, Karel. 2004. Československo v poválečné Evropě. Praha: Karolinum. Moulis, Vladislav, Valenta, Jaroslav, Vykoukal, Jiří. 1991. Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 1944-1989. Ostrava: Amosium Servis.
Ort, Alexandr. 2009. Česká zahraniční politika. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o.
Rosůlek, Přemysl. 2008. Stručná historie států: Makedonie. Praha: Libri.
Rychlík, Jan a Kouba, Miroslav. 2003. Dějiny Makedonie. Praha: Lidové noviny, s.r.o.
Stehlík, Petr a Hladký, Ladislav. 2009. Přehled historického vývoje česko-makedonských vztahů. Slovanský přehled. č. 3, s. 365-380.
Šesták , Miroslav ed. 2001. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Štefaňák, Michal. 1983. Zahraniční politika ČSSR. Praha: Svoboda.

Odpovedna redaktorka: Bc. Petra Slavikova

Text neprosel jazykovou upravou

Obrazek prevzat z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Josip_Broz_Tito

[1] Vztahům Československa a Makedonie (resp. Čechů a Makedonců) mezi lety 1945 a 1982 se v českém prostředí věnuje velmi úzký okruh autorů. Nejuceleněji vztahy popisuje a analyzuje Jan Rychlík a Miroslav Kouba v kapitole Makedonská otázka v české a slovenské politice v rámci knihy Dějiny Makedonie. Dále se vzájemným vztahům věnuje Petr Stehlík a Ladislav Hladký v textu s názvem Přehled historického vývoje česko-makedonských vztahů, jež byl publikován v rámci časopisu Slovanský přehled a Přemysl Rosůlek v publikaci Stručná historie států: Makedonie v kapitole s názvem Česko-Makedonské vztahy. Z dalších autorů zejména pro období před rokem 1945 má velký význam Ivan Dorovský, který v rámci bohaté publikační činnosti o Makedonii a makedonském jazyce zmiňuje také vzájemné vztahy (např. publikace Makedonci žijí mezi námi nebo část publikace Recepce literatury jižních Slovanů) nebo Dagmar Dorovská (např. stať Literární činnost Makedonců v Československu, která vyšla v rámci publikace Slavistika a balkanistika od Ivana Dorovského). V roce 2008 pak byla v makedonštině za přispění českého velvyslanectví ve Skopje vydána kniha s názvem Československé diplomatické dokumenty o Makedonii 1939-1975. Ostatní autoři se česko-makedonským vztahům věnují víceméně sporadicky a převládá popis vztahů česko-balkánských nebo publikace o Makedonii jako takové.

[2] V kontextu této práce máme na mysli tzv. vardarskou Makedonii, tedy část okolo řeky Vardar, jež dnes tvoří samostatnou Republiku Makedonii a dříve jednu z republik jugoslávské federace. V čistě geografickém kontextu Makedonii tvoří krom vardarské Makedonie také tzv. pirinská Makedonie (dnešní západní část Bulharska v oblasti pohoří Pirin) a egejská Makedonie (severní část Řecka). V obou částech se v různém počtu vyskytovaly a vyskytují menšiny novodobého makedonského národa, jež byly a jsou předmětem sporu Jugoslávie/Makedonie s Bulharskem, případně Řeckem.

[3] Češi a Slováci na území Jugoslávie přicházeli postupně, největší kolonizační vlna pak přišla v polovině 19. století v důsledku hospodářské krize a útisku Bachova absolutismu a také po potlačení pražských „bouří“ v revolučním roce 1848. Emigranti směřovali zejména do Chorvatska a Vojvodiny, ale také do Banátu, jež zasahuje i do Srbska. Jejich hlavní obživou bylo především zemědělství a práce v dolech. Emigrovali však také různí odborníci – stavitelé, inženýři či lékaři. V 19. a 20. století se pak na území Srbska usadilo i mnoho českých dobrovolníků, kteří bojovali ve válkách, jimiž v té době Srbsko prošlo. Ve 40. letech 20. století se pak víc jak polovina Čechoslováků v Jugoslávii živila zemědělstvím a přes 10 % pak tvořili vysoce kvalifikovaní dělníci v různých oborech průmyslu, ostatní skupiny byly již početně relativně malé. Důvodů emigrace zpět do Československa bylo několik (např. obava ze znárodnění půdy v Jugoslávii či z vypuzení ze země, touha po návratu do vlasti atd.). Odsun sudetských Němců tuto reemigraci zjednodušil, neboť se tak uvolnila jak půda tak obydlí, které mohly být reemigrantům přiděleny.

[4] Československý vývoz do Jugoslávie v KČS: 1946 – 53 mil.; 1947 – 255 mil.; 1948 – 376 mil. Jugoslávský vývoz do Československa v KČS: 1946 – 94 mil.; 1947 – 198 mil.; 1948 – 376 mil. (Kaplan 2004: 235).

[5] Přesná čísla nejsou známa, existují jen dohady. Podle Jana Rychlíka příslušníci této menšiny původně emigrovali do Československa jako Řekové a postupně s rostoucí nespokojeností s jednáním Komunistické strany Řecka se snažili o emigraci do Jugoslávie, zejména pak do Makedonie, což jim z velké části československé úřady umožnily (Rychlík, Kouba 2003: 279). Přemysl Rosůlek k počtům Makedonců, jež emigrovali do Československa uvádí číslo minimálně 4000 osob s velkým podílem dětí (Rosůllek 2008: 108).

[6] Jedním ze záměrů Jugoslávie bylo i získání výhodných úvěrů z Československa (Šesták 200: 528).

[7] Tento systém pětiletých dohod platil v podstatě až do pádu režimu v ČSSR v roce 1989.

[8] Veškeré články a příspěvky převzaty z hlášení československé ambasády v Bělehradě týkající se tiskové dokumentace obou zemí z let 1954-1957 (AMZV DTO-T 1949-1982: 3).

[9] Jednalo se zejména o kritiku pracovních cest Tita po Africe a Asii. (AMZV DTO-T 1949-1982: 21). Tyto cesty pomohly Jugoslávii navázat dobré vztahy se zeměmi „třetího světa“, čímž zároveň přispěly k vytvoření Hnutí nezúčastněných v roce 1961.

[10] Pořádání kulturních akcí bylo viděno jako možnost, jak ideologicky působit na místní obyvatele a tudíž s postupem času jí byla přikládána stále větší důležitost.

[11] Například vydání básní Slavka Janovského s názvem Tanečnice na dlani v roce 1979 nebo dramatu Gorana Stefanovského Divoké maso v roce 1981. (Stehlík, Hladký 2009: 377).

[12] Přeloženy byly díla např. Jaroslava Seiferta, Jiřího Wolkera, Karla Čapka nebo Jaroslava Haška a dalších (Tamtéž).

[13] Toto označení bývá někdy užíváno i pro spory mezi Republikou Makedonií a Řeckem o název státu Republiky Makedonie respektive o identitu slovanského obyvatelstva obývajícího severní Řecko, jež Republika Makedonie označuje za makedonskou menšinu. [18] Dochází také k výměně stranických studijních návštěv a delegací, které se např. učí, jak správně realizovat usnesení nebo jak bojovat proti novodobé emigraci a k vysílání lektorů, kteří vysvětlují teoretické fungování orgánů strany či vládních institucí. Dochází rovněž k bilaterální spolupráci měst. V rámci kulturní spolupráce např. hostovala opera Národního divadla v Bělehradě a Záhřebu. V oblasti sportu je pak aktivita větší víceméně ze strany ČSSR – jedná se např. o vysílání hokejových a krasobruslařských trenérů, basketbalových a cyklistických odborníků apod. (Tamtéž)

Jak citovat tento text?

Gazda, Adam. Československo-jugoslávské vztahy s přihlédnutím k Makedonii v letech 1945-1982 [online]. E-polis.cz, 7. květen 2012. [cit. 2024-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/ceskoslovensko-jugoslavske-vztahy-s-prihlednutim-k-makedonii-v-letech-1945-1982.html>. ISSN 1801-1438.