Československo a vznik Malé dohody

Tato práce popisuje vznik společenství tří států - Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v oblasti střední a jihovýchodní Evropy, které bylo ve své době posměšně označeno maďarským tiskem jako Malá dohoda. Tento název se však ujal, protože skvěle vyjadřoval cíl společenství – po vzoru dohodových velmocí udržet systém, který byl nastolen pomocí pařížských mírových smluv - a také fakt, že politika Malé dohody byla na „Velké dohodě“ v podstatě závislá.

Úvod

Tato práce popisuje vznik společenství tří států - Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců[1] v oblasti střední a jihovýchodní Evropy, které bylo ve své době posměšně označeno maďarským tiskem jako Malá dohoda. Tento název se však ujal, protože skvěle vyjadřoval cíl společenství – po vzoru dohodových velmocí udržet systém, který byl nastolen pomocí pařížských mírových smluv - a také fakt, že politika Malé dohody byla na „Velké dohodě“ v podstatě závislá.

Práce se zabývá vznikem Malé dohody a rolí Československa při jejím ustavování. Na začátku práce je nastíněna situace po první světové válce a zahraniční politika ČSR vůči jednotlivým aktérům - Rumunsku, Jugoslávii a také Maďarsku, proti kterému bylo společenství primárně namířeno. Dále je popsán průběh uzavírání spojeneckých smluv a Janovská konference, jakožto ukázka prvního významnějšího společného postupu na mezinárodním poli.

Střední a jihovýchodní Evropa po první světové válce

Po první světové válce došlo ve střední a jihovýchodní Evropě k vytvoření naprosto nového uskupení států. „Mezi Německem a Itálii na jedné a Sovětským svazem na druhé straně rozkládalo třináct naprostou většinou nových středních nebo menších států se sto čtyřmi miliony obyvatel.“ (Klimek 1995: 19) Většina těchto států vznikla na troskách Habsburské monarchie dále také Německa a Ruska. Tyto nově vzniklé územní celky se rozdělily do dvou táborů. Na straně jedné vítězná Dohoda proti státům patřícím do poraženeckého bloku. Vítězné nástupnické státy sice těžily z výhod, které jim přinesla Pařížská mírová konference, především územních zisků, ale na druhou stranu se musely vyrovnat s rizikem, že poraženecké státy se budou snažit o revizi systémů vytvořeného pařížskými mírovými smlouvami (Sládek 200).

Konkrétně Maďarsko ztratilo v důsledku Trianonské smlouvy tři čtvrtiny územní rozlohy bývalých Uher a šedesát procent obyvatel včetně tří milionů etnických Maďarů (Cuhra 2006). Československo na tom bylo, co se týče hranic, poměrně dobře. Jeho území bylo schváleno Dohodovými mocnostmi a existovalo pouze několik sporných míst.[2] Naproti tomu území Jugoslávie bylo předmětem ostrých sporů. Itálie okupovala část Dalmácie, Istrii, Terst a ostrovy v jaderském moři. Rakousko zase odmítalo Jugoslávii přenechat Korutany a jižní Štýrsko s Mariborem. Celá demarkační hranice s Maďarskem byla stanovena na základě příměří ze dne 13. listopadu 1918. Problematické vymezení hranic měla Jugoslávie dokonce i s Rumunskem, přičemž si oba státy činily nároky na Banát. V případě Rumunska také došlo k rozšíření území, Na základě Neuillské smlouvy získalo Dobrudžu, na úkor Maďarska získalo na základě Trianonské smlouvy Sedmihradsko, velkou část Marmarošska a celou Bukovinu (Sládek 2000).

Zahraniční politika Československa po první světové válce

Československo se, především díky svým zahraničním legiím, zařadilo mezi vítězné státy a díky úspěchům Edvarda Beneše, který zdařile operoval historickými nároky podepřenými vojenskými a ekonomickými argumenty dokázalo hodně vytěžit i z Pařížské mírové konference. Benešovi se podařilo Československo prezentovat jako ostrov demokracie a garanta ekonomické stability ve střední Evropě (Cuhra 2006).

Od roku 1920 se Československá zahraniční politika odehrávala ve dvou rovinách.  První představovala středoevropskou a balkánskou politikou, kde si Československá diplomacie vydobyla značný respekt. Druhá dimenze se zaměřovala na Evropskou politiku celkově, ovšem se značnou orientací na Francii (Kárník 2002). Velké naděje byly také vkládány do Společnosti národů, podobně jako tomu bylo u jiných malých států[3] (Cuhra 2006).

Vztahy s Jugoslávií a Rumunskem

Vztahy Československa s Jugoslávií a zejména s Rumunskem byly poměrně komplikované. Kromě vzájemných územních sporů měly také rozdílné zahraničněpolitické cíle a spojence. Toto bylo nejvíce patrné v případě Polska, se kterým mělo Československo vyhrocené spory. Naproti tomu Rumunsko považovalo Polsko za významného spojence v postupu proti Rusům. Pro Jugoslávii byla naopak největší hrozbou Itálie a Rusko, Polsko tak v jugoslávské zahraniční politice nehrálo příliš velkou roli. I přes rozpory však dokázaly tyto tři země vytvořit společenství malých států s jednotnými postoji a postupem (Schelle 2008).

První navazování vztahů mezi Československem a Jugoslávií probíhalo již po konci války na Pařížské mírové konferenci. Zahraniční delegace těchto států postupovaly v Paříži ve vzájemné součinnosti a navzájem se podporovaly ve svých požadavcích. Důkazem snahy Československa o sblížení s Jugoslávií může být například plán na vytvoření koridoru předložený Edvardem Benešem, který měl dvě zmíněné země spojit a zároveň vytvořit bariéru mezi Rakouskem a Maďarskem. Návrh však nezískal u jugoslávské strany dostatečnou podporu, a proto nebyl nikdy uskutečněn, ačkoliv byl v následujícím období znovu několikrát zvažován podle toho, jak se vyvíjela mezinárodní situace.[4] Problémem ve vzájemných vztazích s Jugoslávií byl postoj k Itálii. Jak už bylo napsáno výše, Itálie si dělala nárok na některá území podél Jaderského moře. Československu pak bylo vytýkáno, že Beneš vychází Itálii vstříc a dostatečně nepodporuje jugoslávské požadavky (Sládek 2008).

Styky mezi ČSR a Jugoslávií byly také zkomplikovány sokolským sletem v Praze v roce 1920, kterého se účastnila i bulharská deklarace, a vztahy mezi Bělehradem a Sofií byly velice napjaté. Jednalo se však spíše o nedorozumění (Dejmek 2004, Sládek 2008).

I vztahy Rumunska s Československem byly problematické. Rumunsko mělo zájem vytvořit blok států, které vznikly po první světové válce. Od československé představy se však lišil zejména tím, že měl být orientován proti Rusku. Situace se vyostřila po vzniku Maďarské republiky rad[5]. Do Prahy se dostávaly zprávy, že Rumunsko má v úmyslu připojit k sobě Maďarsko, a to včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi. Rumunská vojska při svém postupu proti Maďarsku obsadila i Marmarošsko, které patřilo Československu. Údajně také vytvářela nátlak na místní obyvatele, aby se vyslovili pro připojení se k Rumunsku. Situace se změnila poté, co se k moci v Maďarsku dostal Miklós Horthy. Jeho vláda podala v Paříži protest proti připravované mírové smlouvě s Maďarskem, což donutilo Rumuny začít se více zajímat o spolupráci s Československem a Jugoslávií (Sládek 2008).

Rumunsko začalo více usilovat o bližší vazby s ČSR a mělo zájem na urovnání sporů s Polskem. Česko-rumunské zájmy se střetávaly také v oblasti Podkarpatské Rusi. Zde Rumunsko, podle zprávy českého velvyslance v Bukurešti Benešovi ze dne 16. Června 1920, vyjádřilo ochotu ponechat průmyslově důležité území v Podkarpatské Rusi výměnou za oblasti osídlené Rumuny (Kolář, 2004).

Vztahy s Maďarskem

Maďarsko dávalo své nepřátelství vůči Československu najevo při každé příležitosti. Nebylo ochotné uznat hranice stanovené versailleským mírovým systémem, díky kterému ČSR připravilo Maďarsko o výnosné území, kterým bylo Slovensko se silnou maďarskou menšinou. Díky početné menšině bylo snadné získat obyvatelstvo pro podporu nacionalistické politiky. Maďarsko bylo také pojítkem vztahů mezi Rumunskem, Jugoslávií a Československem v Malé dohodě (Kárník 2002).

Maďaři doufali, že i po podpisu Trianonské smlouvy se jim podaří podmínky revidovat. Z počátku k tomu měli i podporu Francie. O tu však přišli v roce 1920, kdy došlo ke změně vlády a s tím i francouzské zahraniční politiky (Sládek 2008).

Podepsání spojeneckých smluv a ustavení Malé dohody

Obavy z Maďarska a napětí, které postupně sílilo v souvislosti s přípravami Trianonské smlouvy[6], urychlilo formování Malé dohody. Zintenzivnění vztahů mezi Československem a Jugoslávií přineslo 14. srpna 1920 podpis spojenecké smlouvy, která smluvní strany zavazovala v případě nevyprovokovaného útoku Maďarska, aby přispěly k obraně napadeného. Smlouva byla uzavřena pouze na dobu dvou let (Schelle 2008). Strach ČSR z Maďarů nelze považovat za neopodstatněný. Jak vyplývá z telegrafické zprávy českého zástupce v Budapešti zaslané v den podpisu smlouvy ministerstvu zahraničních věcí: „Dle informací dodaných mi zdejším zástupcem Království SHS, zbrojí prý Maďaři výslovně proti ČSR. Operace prý budou zahájeny v nejkratší době…“(Kolář, 2004; 162)

O podobnou spojeneckou smlouvu Beneš usiloval také s Rumunskem. Toho se však nepodařilo dosáhnout. O několik dní později byl uzavřen protokol o vzájemné pomoci. Důvodem pro nepodepsání spojenecké smlouvy byla odlišná představa rumunské strany o spojeneckém spolku ve střední a jihovýchodní Evropě[7] (Schelle 2008).

Příčinou hlubší spolupráce se stal pokus Karla I. Habsburského o návrat na maďarský trůn. Na konci března Karel dorazil inkognito do Budapešti a vyzval admirála Horthyho k předání moci. Ten si byl však vědom stanoviska Velké i Malé dohody a s poukazem na ústavu to odmítl. Karel byl vyzván, aby opustil Maďarsko, ale údajně onemocněl a v zemi zůstal. V průběhu jeho pobytu bylo zatčeno několik poslanců za osnování puče proti současné vládě (Kolář, 2004; 546). Večer 30. března zaslal Edvard Beneš telegrafické instrukce českému diplomatickému zástupci v Maďarsku, které se týkaly návratu excísaře Karla: „Oznamte vládě maďarské, že jestli Karel neopustí okamžitě Maďarsko, učiníme v dohodě se svými přáteli opatření, jež pokládáme za nutná v tomto případě… Myslíme především na blokádu, pak na vojenskou demonstraci.“ (Kolář, 2004; 550) Podobné zprávy dostali i zástupci v Rumunsku a Jugoslávii. Díky snaze Edvarda Beneše vydalo Československo, Jugoslávie a Rumunsko 3. dubna společné ultimátum, ve kterém požadovali Karlův odchod ze země nejpozději do 7. dubna 1921. V ultimátu se počítalo i s vojenskou intervencí. K požadavku se připojila také Itálie (Schelle 2008).

Vlivem těchto událostí byla 23. dubna podepsána mezi ČSR a Rumunskem spojenecká smlouva, ze které vyplývaly prakticky stejné závazky jako ze smlouvy mezi ČSR a Jugoslávií. V rámci zlepšování vztahů byla také podepsána dohoda, podle které Československo postoupilo Rumunsku území s rumunským obyvatelstvem a také zvláštní protokol, který zavazoval ČSR nebránit dovozu zbraní přes vlastní území do Rumunska v případě jeho konfliktu se třetí zemí. Dále pak byla uzavřena Československo-rumunská vojenská konvence a obchodní smlouva. Vzájemné vztahy těchto dvou zemí byly definovány doložkou nejvyšších výhod[8] (Schelle 2008).

Karel Habsburský se pokoušel o návrat na trůn, což mělo značný dopad na Jugoslávii. Po kompromisním urovnání sporu o Banát, byla 7. června byla mezi Rumunskem a Královstvím SHS uzavřena spojenecká smlouva, dále také zvláštní vojenská konvence a dohoda obchodní a hraniční. Rumunsko-jugoslávská smlouva dokončila formování malodohodového bloku, který byl primárně namířen proti maďarskému revizionismu a nebezpečí návratu Habsburků (Sládek 2000).

Dne 1. října 1921 se Karel I. Habsburský pokusil o další návrat na trůn. To vyvolalo reakci států Malé dohody, které o dva dny později mobilizovaly[9]. Malodohodové státy vznesly své požadavky na konferenci velvyslanců v Paříži a chtěly, aby bylo proti excísaři zakročeno, dále také požadovaly zrušení nároků Habsburků na maďarský trůn, důsledné uplatňování trianonské smlouvy a v neposlední řadě proplacení všech nákladů na mobilizaci. Velká Británie označila takovéto požadavky za přemrštěné, byl schválen pouze požadavek zrušení nároků na trůn. Toho bylo docíleno maďarským ústavním zákonem ze dne 5. listopadu 1921, který zrušil pragmatickou sankci (Sládek 2000, Schelle 2008).

Společný postup členských států Malé dohody, však nebyl tak úplně idylický jak by se mohlo na první pohled zdát. Uvnitř bloku se objevily menší rozpory, které však nakonec neměly větší důsledky. Rumunsko se ohradilo proti ráznému postupu dohody a dokonce obvinilo Jugoslávii z úmyslu obsadit maďarské území (Schelle 2008).

Co se týče malodohodových požadavků, Beneš mylně předpokládal, že je mocnosti podpoří. Tento předpoklad se nenaplnil, naopak Britové upozorňovali na to, aby se malodohodové státy vyvarovaly tak razantního postupu vůči Maďarsku. Maďaři celé situace využili a zahájili negativní kampaň proti Malé dohodě, kterou líčili jako agresivní seskupení ignorující stanoviska západních mocností. Jako nejagresivnější bylo označeno ČSR, jehož cílem bylo údajně vtrhnout do Maďarska a nastolit vládu maďarské emigrace žijící v Čechách (Sládek 2000).

Karel I. Habsburský zemřel 1. 4. 1922. S jeho smrtí bylo na dlouhou dobu zažehnáno nebezpečí nastolení monarchie v Maďarsku (Schelle 2008).

Konference v Janově

První velkou zkouškou, která měla ukázat, jak jednotná Malá dohoda je, byla janovská konference, která se konala od 10. dubna do 19. května 1921. Podnět k jejímu uspořádání dala britská vláda v čele s premiérem Davidem Lloydem Georgem, který si od ní sliboval zlepšení hospodářské situace v Evropě. Byl také ochoten ustoupit Německu v otázce reparací a Rusku v otázce jeho uznání a finanční pomoci. Maďarsko hodlalo této situace využít a přednést své hospodářské a politické požadavky. Pro Malou dohodu bylo britské stanovisko nevýhodné, proto se mnohem více přikláněla k Francii, která nehodlala jakýmkoliv způsobem měnit zavedený versailleský systém (Sládek 2000).

Beneš si byl vědom toho, že členské státy Malé dohody musí na konferenci vystupovat jednotně. Svůj postup státy zkoordinovaly na dvou konferencích ministrů zahraničních věcí v Bratislavě a Bělehradě (Schelle 2008). Výsledkem byla mimo jiné změna spojeneckých smluv mezi ČSR a Jugoslávií. Státy se také dohodly na přeměně Malé dohody na stálejší útvar a na pravidelném pořádání porad. Co se týče Ruska, byla dohodnuta podpora hospodářských styků a neintervence. Do spolupráce na janovské konferenci bylo zapojeno také Polsko. V jejím průběhu státy dodržovaly společný postup a vystupovaly zejména proti maďarské delegaci (Sládek 2000).

Protože si byl Edvard Beneš v průběhu janovské konference vědom rozdílných stanovisek Velké Británie a Francie a také si uvědomoval, že případná roztržka mezi těmito dvěma velmocemi by nepřinesla nic dobrého pro bezpečnostní situaci Československa a Malé dohody, snažil se působit jako prostředník a obě stanoviska vyrovnávat. Britský a francouzský premiér jej dokonce zvali na své osobní schůzky. Benešova pověst obratného diplomata v té době velice sílila. Když však 19. května janovská konference bez jasnějšího závěru skončila, hledal britský premiér viníka tohoto neúspěchu právě v Benešovi. Obvinil ho z toho, že pracoval proti britským zájmům a přesvědčoval Sověty, aby upustili od dohod se Západem (Klimek 1995).

Janovská konference sice nepřinesla uspokojivé vyřešení situace v Evropě, přinesla však utužení a upevnění vztahů v rámci Malé dohody. Byla prodloužena a rozšířena československo-jugoslávská smlouva, která už se nyní nevztahovala pouze na Trianonskou mírovou smlouvu, ale i na další smlouvy pařížského mírového systémů. Podobně byla ustanovena smlouva s Rumunskem, k tomu však došlo až po uplynutí doby platnosti původní smlouvy v roce 1923 (Sládek 2000).

Závěr

Ačkoliv nebyla Malá dohoda tak významná a uvnitř jednotná, jak by si Československo mohlo přát, stala se poměrně důležitým regionálním hráčem na mezinárodním poli ve střední a jihovýchodní Evropě. Bez této platformy by Československo krátce po svém vzniku jen obtížně hájilo své zájmy. V následujících letech musela Malá dohoda čelit mnohým prudkým změnám. Nebezpečí, proti kterému byla vytvořena, tedy restaurace Habsburků a revizionismus Maďarska, bylo v průběhu následujících let zažehnáno a objevilo se nové, mnohem závažnější nebezpečí v podobě nacistického Německa, kterému již Malá dohoda čelit nedokázala. To už je však téma pro další samostatný text.

Tato práce shrnula vznik a počáteční vývoj společenství, které vešlo do historie pod označením Malá dohoda. Zaměřila se na to, jakou roli sehrálo Československo při jejím vyváření. Byly rozebrány vztahy mezi jednotlivými státními aktéry, což osvětlilo jejich motivaci pro ustanovení takovéto organizace. Popsána je také účast na konferenci v Janově, kterou lze považovat za první významnější ukázku společného postupu členských států.

Odpovědný redaktor: Bc. Miroslav Hlaváč

Odpovědná korektorka: Tereza Špuláková

Seznam literatury

Cuhra, J. a kol. (2006):  České země v evropských dějinách, díl čtvrtý. Praha: Paseka

Kárník, Z. (2002): České země v éře první republiky (1918-1938) díl druhý. Praha: Libri

Kárník, Z. (2008): Malé dějiny Československa (1867-1939). Praha: Dokořán

Klimek, A. Kubů, E.(1995): Československá zahraniční politika 1918-1938, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku

Kolář, F. ed.(2004): Dokumenty Československé zahraniční politiky, Československá zahraniční politika a vznik Malé dohody 1920-1921. Praha: Ústav mezinárodních vztahů

Schelle, K. (2008): Meziválečné Československo a Evropa. Ostrava: Key publishing s.r.o.

Sládek, Z. (2000): Malá dohoda 1919-1938. Praha: Karolinum

[1] Používá se zkratka Království SHS, v textu je z úsporných důvodů používán název Jugoslávie, který byl oficiální až od roku 1929.

[2] Spory panovaly ohledně Těšínska, Oravy a Spíše.

[3] Beneš stál u zrodu tzv. všeobecného garančního paktu, na jehož základě se státy měly vyvarovat války a přijmout rozhodnutí Společnosti národu nebo arbitráž mezinárodního soudu v Haagu (Cuhra 2006).

[4] Myšlenka koridou znovu ožila v souvislosti se vznikem republiky rad v Maďarsku (Sládek 2008).

[5] Rumunské jednotky, na rozdíl od těch československých a jugoslávských, úspěšně pronikly hluboko na maďarské území (Klímek 1995).

[6] Trianonská smlouva byla podepsána 4. června 1920

[7] Rumunsko usilovalo o spolek s účastí Polska.

[8] Podle nařízení vlády č.402/1921 Sb.

[9] Podle Beneše byla přítomnost Karla v Maďarsku pro Československo důvodem k válce (Sládek 2008).

Autor: Michal Šiffner

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Spôsoby vzniku medzištátnych organizácií

Teória kultúrnych zmien R. Ingleharta

Monitoring: Surfování na protestních vlnách v Hongkongu

Vložit komentář