Bushova doktrína - východiska koncepce zahraniční politiky G. W. Bushe
18. leden 2010 Josef Ostřanský komentářeZahraniční politika USA za administrativy G. W. Bushe byla a stále je velmi diskutovanou záležitostí ať již na poli vědeckého výzkumu mezinárodních vztahů či v domácích, ale především v zahraničních médiích. Především nevědecká část debaty přinesla mnohdy zavádějící zjednodušení a nabalení mnohých klišé, která dala Spojeným státům v očích zahraniční veřejnosti poměrně negativní nálepku, se kterou se musí současná administrativa do jisté míry vypořádávat.
Úvod
Zahraniční politika USA za administrativy G. W. Bushe byla a stále je velmi diskutovanou záležitostí ať již na poli vědeckého výzkumu mezinárodních vztahů či v domácích, ale především v zahraničních médiích. Především nevědecká část debaty přinesla mnohdy zavádějící zjednodušení a nabalení mnohých klišé, která dala Spojeným státům v očích zahraniční veřejnosti poměrně negativní nálepku, se kterou se musí současná administrativa do jisté míry vypořádávat. V tomto článku se pokusím stručně charakterizovat tzv. Bushovu doktrínu a její základní rysy. Na tuto problematiku bude nahlíženo primárně z hlediska teorie mezinárodních vztahů, nicméně nelze zcela opomenout její praktické důsledky. V tomto směru nejprve budou zmíněny charakteristické rysy doktríny a tato bude poté zasazena do širší historické perspektivy americké zahraniční politiky. Závěrem se pokusím shrnout argumenty pro i proti této koncepci a vyjádřím své vlastní hodnocení, resp. pokusím se naznačit možné alternativy.
Základní rysy Bushovy doktríny, cíle a prostředky
Bushova doktrína („BD“) bývá charakterizována jako aplikace teorie globální demokratizace, vychází z koncepcí neokonzervativních elit[1] USA, které reagovaly na konec studené války vytvořením doktríny, jež přisoudila USA roli jediné supervelmoci, která musí určovat a udržovat světový řád. Jejími hlavními cíli jsou válka proti terorismu, jakožto hlavní globální bezpečnostní hrozbě, která jde ruku v ruce s imperativem eliminace zbraní hromadného ničení („ZHN“) a v neposlední řadě demokratizace hlavních i regionálních mocností. O BD se dá říci, že kombinuje prvky neorealismu a neoliberalismu. Od realismu se liší tím, že klade poměrně velký důraz na radikální změnu mezinárodního statu quo, přičemž však bezpečnost zůstává jejím hlavním zájmem. Idealistické prvky se projevují v ústřední roli demokracie a volného trhu, jakožto jednoho z prostředků k udržení světového řádu a cíle o sobě. Barša BD považuje za ryze idealistickou, svět podle ní funguje na základě „univerzalistické logiky morálně zdůvodněné hierarchie impéria“ (Barša 2007, s. 78) Nicméně prosazování demokracie je z perspektivy BD přípustné i silou, pokud to USA, ochránce globálního řádu poslední instance, považují za nutné. Je zjevné, že tato koncepce má kořeny v radikálním demokratickém imperialismu, jelikož de facto prosazuje permanentní globální demokratickou revoluci. V tomto směru musí pracovat s premisou, že demokracii je možné zavést technokraticky shora (Gardner 2005, s. 29). Dalším klíčovým pojmem je tedy změna režimů (regime change). Proto je taktéž evidentní, že BD nevidí jako základní kámen předpoklad svrchované rovnosti států, tedy základní princip mezinárodního práva. Toto se projevuje jak v klasifikaci států[2] tak v „právu“ USA jednat unilaterálně, pokud to uznají za vhodné. Tato oblast BD dostala oficiální označení „pre-emptivní“ válka, i když se reálně jedná o válku preventivní (Singh 2006; Lynch, Singh 2008, Gardner 2005, Gurtov 2005).
Historické faktory a nahlížení na strukturu mezinárodního systému
Gardner vyslovuje tezi, že historické kořeny americké globálně-imperiální demokratizace nalezneme u počátků americké Občanské války. Tedy v boji mezi federální vládou, která se snažila zvýšit svou moc na úkor států (state rights), tedy jižních států, podobně jako nyní USA potlačují koncept státní suverenity v globálním měřítku (Gardner 2005, s. 43). Anderson tvrdí, že americká zahraniční politika osciluje na třech základních osách. Mezi unilateralismem a multilateralismem, jehož projevem je v praxi rozdílné nazírání klíčových faktorů (polarity) mezinárodního systému, v prvním případě jde o hegemonii, v druhém o spolupráci. Druhou osou je preference určitých složek moci, mezi civilní (ekonomická, soft power) a vojenskou. A konečně třetí je osa ideologická. Politická debata se poté historicky pohybovala mezi isolacionismem a internacionalismem (Anderson 2004). Internacionalismus však není jednotný a podle pohybu na zmíněných osách se projevuje především v odlišně zvolených prostředcích k dosažení vytyčených cílů. Lynch a Singh přikládají také velký vliv geografické pozici USA, která je izolovaná a relativně bezpečná. Tento faktor ovlivňuje vnímání prostoru a hranic v americké zahraniční politice (Lynch, Singh 2008, s. 19-23). Role hranic při bezpečnostních úvahách hraje podstatně menší roli než v Evropě, dalo by se dokonce říci, že koncept hranice je vnímán negativně a anachronicky. Ve spojení s ideologickým faktorem, který je naopak spíše expanzivní, jelikož USA nebyly ovlivněny ideologickými a náboženskými střety Evropy, je nutné chápat i zahraniční politiku. USA byly ideologií vytvořeny a tato demokratická ideologie nebyla doposud přesvědčivě zpochybněna. V tomto smyslu je vysvětlitelná moralistická a expanzivní politika, která svým způsobem přehlíží roli státních hranic jakožto výrazu státní suverenity. Toto pnutí ústí v pojímání své role ve světě ve smyslu: „nechat být nebo přetvořit k obrazu svému.“ Proto Lynch a Singh nazývají americkou zahraniční politiku v širším smyslu schizofrenní (Lynch, Singh 2008, s. 28). Ve světle výše uvedeného lze říci, že zahraniční politika USA byla tedy vždy tvarována hrozbami, jelikož jádro demokratické ideologie je materialistické, a také zahraničním obchodem. Navíc někteří autoři tvrdí, že multilateralismus, důraz na konsenzus a vyjednávání, tak jak je znám z Evropy, byl výjimečně americkým morálním imperativem (Lynch, Singh 2008, s. 37).
Ospravedlnění a legitimizace Bushovy doktríny
Aktivní zahraniční politika Bushovy administrativy je často dávána do přímé souvislosti s teroristickými útoky z 11. září 2001 („9/11“). V tomto směru je však třeba zdůraznit, že 9/11 nezměnilo mezinárodní uspořádání, spíše dalo do rukou neokonzervativních elit, které jsou označovány za hlavní strůjce BD, pádné legitimizační argumenty pro jejich silovou politiku. Navíc se poukazuje na fakt, že kontury této politické doktríny vznikly již v 90. letech předtím, než byla tato zavedena do praxe (blíže Hoder 2009). Po 9/11 se poprvé v historii obrátil ústřední geopolitický zájem americké zahraniční politiky na oblast Blízkého východu. Důležité je upozornit na fakt, že 9/11 nebylo prezentováno jako čin kriminální, ale jako čin válečný. Toto umožnilo USA vyhlásit časově a místně neomezenou válku proti terorismu, jež je konceptem terminologicky poněkud problematickým, avšak pro legitimizaci amerických snah naprosto vhodným. Tento koncept je dalším prvkem v BD, který se odklání od tradičního realismu, jelikož smazává hranice mezi státy. Přesto však není jasné, kdo je vlastně nepřítelem v této válce. Výsledkem je potom zřetelné rozdělení na „my“ a „oni.“ Teroristické útoky se poté stávají materializovaným střetem západní a nepřímo islámské kultury. Neokonzervativci tvrdí, že politika appeasementu, jejímž vyjádřením je státní suverenita, nemůže ospravedlnit hrubé porušování základních univerzálních lidských práv. BD taktéž vychází z předpokladu, že studenoválečná teorie odstrašení není v současnosti aplikovatelná na nestátní teroristické skupiny. Proto je potřebné, aby se USA mohly, kdykoliv je to nutné v zájmu bezpečnosti, uchýlit k preventivní válce, která se tak stává přirozeným doplňkem k tradiční deterenci (Singh 2006, s. 19). Následné nastolení demokracie a volného trhu, jakožto jediného udržitelného modelu, znamená posílení globální, resp. americké, bezpečnosti. Singh však dále tvrdí, že preventivní válka je ultima ratio. Podle něj po válce v Iráku budou nároky na její ospravedlnění vyšší než kdy předtím (Singh 2006, s. 26). Toto však dle mého přesto nepřispívá k atmosféře jistoty v mezinárodních vztazích. Unilateralismus je podle proponentů BD projevem internacionalismu, jako opaku k izolacionismu, v zahraniční politice USA. A je tedy jednou ze dvou nejstarších doktrín, není tedy ničím novým či překvapivým. Jeho ospravedlnění je možné vzhledem k nefunkčnosti multilaterálních institucí, což je podle obhájců empirickým faktem. Vlastností multilaterálních institucí je nerozhodnost a těžkopádnost, která pouze nahrává teroristickým skupinám a darebáckým státům. Jak již bylo zmíněno, konsenzus v mezinárodních vztazích USA nepovažují za hodnotu o sobě. Vychází taktéž z předpokladu absence alternativy k americké moci. Tato moc je založena na vojenské superioritě a také na ekonomické složce, přičemž je však poukazováno na skutečnost, že první složka může škodit druhé (Agnew 2003, s. 123). Nový globální řád se má přizpůsobit novému unipolárnímu systému aliancí s jednou supervelmocí (Singh 2006, s. 29). USA jako hegemon vidí samy sebe jako aktéra, který má zodpovědnost, tedy povinnost udržovat světový řád. Jelikož řád a svobodný svět takto závisí na USA, je třeba chránit zájmy USA, aby mohl být řád udržen. Z tohoto pohledu se národní bezpečnost USA rovná globální bezpečnosti (Gurtov 2005, s. 6-8). Jedná se ospravedlnění akcí, které jsou v národním zájmu USA. Obhájci BD poukazují na politický konsenzus ohledně války[3] proti terorismu, zamezení proliferace ZHN a šíření demokracie. Důležitým předpokladem je univerzalita amerických hodnot. Což je zároveň častým předmětem kritiky. Gardner tvrdí, že vize platónského globálního vládce je v dnešní situaci anachronismem (Gardner 2005, s. 48).
Kritika Bushovy doktríny, negativní dopady
Důraz na jednostranné použití síly, může diskreditovat věrohodnost USA ve světě. Preventivní vojenské akce v oblastech, kde je taktéž zjevný i geoekonomický či geopolitický zájem USA při současné tiché či přímé podpoře nedemokratických režimů, může zpochybnit upřímnost jejich demokratizačních snah. Poukaz na dvojí standardy a instrumentální a účelová apelace na „univerzální“ demokratické ideály je ostatně tradičním argumentem Bushových i obecně amerických odpůrců. Preventivní válka je obecně viděna jako nejvíce problematický prvek BD. Otázka krátkodobého posílení protiamerických nálad není jistě tím správným protiargumentem. Důležitější je však to, že preventivní válka znamená ve svých důsledcích zhroucení současného systému mezinárodního práva ať již jeho obecné části, tak konkrétně ve sféře legality užití síly. Ostatní státy se tak mohou obávat, že budou de facto vydány v milost či nemilost ohromné americké vojenské moci. Poukaz na neplatnost odstrašování je taktéž viděn jako účelový. Vize teroristů jakožto naprosto iracionálních subjektů je sporná (Finlan 2006). Deterence pracuje se základním psychologickým faktorem strachu, paušální odstranění této lidské vlastnosti nejeví se jako přesvědčivé. BD do jisté míry přejímá teorii o střetu civilizací Samuela Huntingtona (blíže Huntington 2001). Je zajímavé, že přes proklamovanou odlišnost a specifičnost globálního terorismu jako nestátní hrozby, s ním přesto americká administrativa zachází spíše jako s fenoménem majícím státní formu[4] (Agnew 2003, s. 118). Čímž se však dopouští určitých zjednodušení, především v nepřímé prezentaci islámu jakožto hlavního nepřítele západních, resp. amerických hodnot (Beránek 2009). Terorismus založený čistě na náboženství, leč viditelnější, je však stále minoritní, většinu tvoří sekulární a nacionalistické skupiny (Gardner 2005, s. 58). Teorie střetu civilizací je kritizována za mnoho takových zjednodušení, především nedokáže vysvětlit konflikty uvnitř civilizací a stejně tak vzájemnou spolupráci, navíc kulturní „střety“ nejsou „výsadou“ dneška, ale byly vždy historicky přítomné a objevovaly se spíše periodicky. Střet civilizací je svým způsobem snahou upravit ideologickou studenoválečnou geopolitiku na multipolární (potažmo unipolární) systém. Gardner jej považuje absurdně ahistorický (Gardner 2005, s. 63). Bin Ládin, užívající logiku střetu, „pomohl“ najít směr, účel a koherenci americké zahraniční politiky (Agnew 2003. s. 121). Dalším argumentem proti BD je necitlivost vůči kulturním a sociálním faktorům, snaha prosadit demokracie shora v zemích se slabou či nulovou tradicí politické reprezentace se může obrátit proti USA (Beránek 2009). Navíc otázkou zůstává, jak se USA vypořádají se situací, kdy volby dosadí do vlády islámské radikály? Eliminace či ignorance klíčových veřejných aktérů, především na Blízkém východě, se USA vždy vymstila (Beránek 2009). BD ve svých důsledcích předpokládá globální impérium pod vedením spojených států. Aby mohlo být toto impérium morálně zdůvodnitelné, je třeba předpokládat morální superioritu amerických hodnot. Vzhledem k evidentní nejednosti demokratických teorií, které se mnohdy značně liší ve svých výstupech, je těžko udržitelná situace, že USA mají recept na univerzální ahistorickou pravdu.
Místo závěru: Existují plausibilní alternativy?
Agnew vidí v současné době 3 alternativy globální uspořádání. První je přizpůsobení se globalizaci, které s sebou nese omezení role státu, posílení transnacionálních sítí, vzájemnou interdependenci, deteritorializaci, ze které vzejde nová politická reprezentace. Tato verze je bytostně multipolární, avšak předpokládá změnu dosavadního institucionálního nastavení. Přestože blíže nespecifikuje první alternativu lze tvrdit, že teorie pohybující se v této rovině jsou mnohé (srov. např. Anderson 2004, Barša 2007) a jejich analýza mnohonásobně přesahuje rozsah této práce. Další dvě alternativy jsou podle něj spíše tradiční a vážou moc k určitému ohraničenému prostoru. Jsou jimi a) kulturní války mezi odlišnými civilizacemi ve smyslu Huntingtonovy teorie a b) imperiální dominance USA bez reálné vojenské konkurence (Agnew 2003, s. 115-133). I v zájmu USA je však vytvoření multilaterálního limitu své vlastní moci, což však nevylučuje, že USA mohou toto snažení vést (srov. např. Brzezinski 2004). Poukazuje se na fakt, že moc bez jakýchkoliv omezení je nebezpečná a v závěru sebezničující (Gardner 2005, s. 44). V dohledné době je stále nutné pracovat s faktem USA jako jediné supervelmoci. Myslím si, s vědomím toho, že můj názor je zcela „evropský,“ že multilateralismus a dialog je řešení, které může vykonat více dobrého, než silové prosazování jednoho souboru hodnot. Pokud jsou současné multilaterální instituce nefunkční, je třeba je zreformovat, aby lépe sloužily potřebám současného světa a lidem, kteří v něm žijí. BD tvrdí, že i neomezená moc může být v pořádku, pokud je však užita k dobrým účelům. Domnívám se však, že použití i velmi „zlých“ prostředků ve jménu demokratických ideálů, není zcela správné. Doufám tedy, že současná a budoucí americká administrativa využije svou moc ohleduplněji a bude schopná cestu spíše naznačovat dialogem, než ji p(r)ošlapávat v písku arabských pouští. Praxe USA pod Bushovým vedením popírala legitimitu jakýchkoliv konkurenčních, avšak přesto důvodných nároků. Příčí se mi idea arbitra, který bez potřeby spolupráce a konzultace může říci, co je správné. Je přinejmenším diskutabilní, že USA jsou nejlépe spraveni o univerzálních hodnotách, pokud vůbec něco takového existuje. Jde vůbec přikázat lidem svobodu?
Seznam literatury
- Agnew, J. (2003): Geopolitics – Re-visioning world politics. Second edition. London: Routledge.
- Anderson, J. (2004): American Hegemony after 11 September: Allies, Rivals and Contradictions. In: Brunn, S. D. (eds): 11 September and its Aftermath – The Geopolitics of Terror. London: Frank Cass.
- Barša, P. (2007). Mezi anarchií a hierarchií – Republikánský koncept světového řádu a jeho neokonzervativní alternativa. Mezinárodní vztahy, č. 4. 2007, roč. 44, s. 73-82.
- Beránek, O. (2009). Blízkovýchodní výzvy pro novou americkou vládu. Mezinárodní politika, č. 1, 2009, roč. 33, s. 30-32.
- Brzezinski, Z. (2004): Volba . Globální nadvláda nebo globální vedení. Praha: Mladá fronta.
- Finlan, A. (2006): International security. In: Buckley, M., Singh, R. (eds): The Bush Doctrine and the War on Terror – Global responses, Global consequences. New York: Routledge. s. 150-163.
- Gardner, H. (2005): American Global Strategy and the “War on Terrorism.“ Burlington: Ashgate.
- Gurtov, M. (2005): American crusades: unilateralism, past and present In: Gurtov. M., Van Ness, P. (eds): Confronting the Bush Doctrine – Critical views from the Asia-Pacific. New York: RoutledgeCurzon. s. 1-38.
- Hoder, L. (2008). Irácká zkušenost jinak. Mezinárodní politika, č. 6, 2008, roč. 32, s. 34-36.
- Hoder, L. (2009) Architekti Bushovy doktríny – Vliv neokonzervativců na vytváření zahraničněpolitické strategie G. W. Bushe. Mezinárodní vztahy, č. 2, 2009, roč. 44, s. 23-43.
- Huntington, S. P. (2001): Střet civilizací – Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers.
- Lynch, T. J., Singh, R. (2008): After Bush – the Case for Continuity in American Foreign Policy. Cambridge: Cambridge University Press.
- Singh, R. (2006): The Bush Doctrine. In: Buckley, M., Singh, R. (eds): The Bush Doctrine and the War on Terror – Global responses, Global consequences. New York: Routledge. s. 12-31.
14. The National Security Strategy of the United States of America, 2002, on-line text (http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nss.pdf ) [ověřeno ke dni 11.12.2009]
[1] Mezi ně jsou řazeni především viceprezident Richard Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld, dále mnoha dalších poradců a akademiků, např. P. Wolfowitz, L. Kaplan, W. Kristol atd. [2] Koncept „darebáckých států“ v National Security Strategy 2002. [3] Vhodnější by však dle mého bylo užití slova boje. [4] Viz např. užití termínu válka s terorismem.
Jak citovat tento text?
Ostřanský, Josef. Bushova doktrína - východiska koncepce zahraniční politiky G. W. Bushe [online]. E-polis.cz, 18. leden 2010. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/bushova-doktrina-vychodiska-koncepce-zahranicni-politiky-g-w-bushe.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 12x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!