Budoucnost EU

20. únor 2007 Norbert Naxera komentáře

Budoucnost EU

V roce 2004 prošla Evropská unie největším rozšířením ve své historii. Deset nových členských zemí s rozlohou přes půl milionu kilometrů čtverečních a osmdesáti miliony obyvatel přineslo EU mnoho výhod, ale i problémů. To samé lze říci i o přínosu EU pro tyto nové členské země. Mezi „starými“ a „novými“ zeměmi je stále řada rozdílů, které se jen pomalu zmenšují. Česká republika má HDP na úrovni 40% EU, skutečná úroveň našeho hospodářství, poměřeno podle parity kupní síly, je asi 70%. Ostatní země jsou na tom vesměs hůře. Není možné si myslet, že po vstupu se všechny rozdíly do několika let vyrovnají. Naopak rozdíly se mohou integrací i prohloubit, jak ukazuje příklad sjednocení BRD a DDR. Tehdy došlo ke katastrofálním chybám. Politické sjednocení přišlo příliš brzy, bez předchozí postupné ekonomické integrace a především byla příliš brzy zrušena východní Marka a zavedena jednotná měna. Německá demokratická republika měla rozsáhlou průmyslovou základnu, ale její průmysl byl ve srovnání s BRD zastaralý. Nepříliš konkurenceschopný průmysl musel čelit západní konkurenci a obrovská část továren zkrachovala. Rozdíly mezi oběma bývalými německými státy byly v polovině devadesátých let mnohem větší než před sjednocením. Rozdíly se dosud nepovedlo vyrovnat, ani přesto, že ze Západu na Východ přišlo více než bilion DM. Dosud je v bývalé DDR mnohem vyšší nezaměstnanost a nižší platy než ve starých spolkových zemí.

Tento příklad dokazuje nebezpečí příliš rychlé unáhlené integrace zemí, jejichž ekonomika je rozdílná. Česká republika měla dostatek času připravit se na vstup do EU. Rok 2004 byl nejčasnějším možným termínem, vstup v dřívější době, třeba již v devadesátých letech, jak chtěla spousta našich politiků, by naší republice přinesl více škody než užitku. Do roku 2004 se však již naše ekonomika natolik transformovala a zmodernizovala, že k žádným větším problémům nedošlo. Totéž je možno říci i o Slovensku, Maďarsku, Slovinsku a Kypru. I tyto země již byly dostatečně připravené pro vstup do EU. U Polska to nelze jednoznačně říci, neboť v Polsku existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými oblastmi, i mezi velkými městy a venkovem. Některé části Polska již na vstup připraveny byly, jiné ještě ne. Pobaltské státy neměly být podle mého názoru přijaty do EU vůbec, a to z důvodů geopolitických.

Nyní se mluví o dalším rozšíření EU Nejbližšími kandidáty pro vstup jsou Rumunsko a Bulharsko. Myslím si že tyto státy do Evropy patří a z dlouhodobého hlediska tedy i do EU. Nemělo by se však příliš spěchat s jejich přijetím. Zatím tyto země nejsou dostatečně vyspělé, aby obstály v tvrdé konkurenci Německa a dalších vyspělých zemí. Nesmíme si myslet, že EU je dobročinná organizace, kam chudší státy vstupují proto, aby mohly od bohatších zemí dostávat dotace. EU je organizace, kde každý stát bojuje za své zájmy a snaží se aby měl co nejvíce výhod , často i na úkor druhých. Zaostalejším balkánským zemím tedy hrozí, že by se z nich staly pouze zdroje surovin a odbytiště výrobků pro vyspělé země EU. Myslím si, že Bulharsko, Rumunsko i státy bývalé Jugoslávie by měly být přijaty do EU, ale ne dříve než za deset let.

Otázka vstupu Turecka je složitější. Turecko je ještě mnohem zaostalejší než zmíněné balkánské země. Unáhlený vstup Turecka do EU, o který usilují turečtí politici i evropští sociální demokraté by nebyl dobrý ani pro jednu stranu. Evropa by musela čelit náporu milionů tureckých přistěhovalců. Turecký průmysl by zkrachoval v konkurenci s evropským, neboť není konkurenceschopný. Ještě horší je situace v zemědělství. Turecko je zemí, kde téměř polovina obyvatel stále ještě pracuje v zemědělství. V Turecku je tedy více rolníků, než v celé EU dohromady. Pokud by Turci měli dostávat dotace, jako mají rolníci v EU, pak by si tyto dotace vyžádaly polovinu společného rozpočtu EU. Pokud by dotace nedostávali (což je pravděpodobnější), pak by turecké zemědělství nedokázalo obstát v konkurenci s dotovanými potravinami z Evropy. V Turecku stále obdělávají většinu zemědělské půdy malorolníci. Většina z nich by neobstála po vstupu do EU, neboť obyvatelé tureckých měst by kupovali potraviny ze západní Evropy. Turecké zemědělství a nemalá část průmyslu by se zhroutila, velká část lidí by přišla o práci, což v zemi, kde prakticky neexistuje sociální stát, je velmi těžký problém. Nemalé části tureckého obyvatelstva by pak nezbylo než emigrovat do Německa a dalších zemí EU. Je přitom jedno jestli by ke vstupu došlo za deset let, nebo i později. Turecko prostě do EU nepatří. Evropská část země (město Istambul), kde žije 15% obyvatel je připravená vstoupit do EU, asijská část s 85% obyvatel však není a hned tak nebude. Dalším neméně palčivým problémem je náboženství. Proto si myslím, že Turecku by mělo být nabídnuto pouze jakési privilegiované partnerství, které by zahrnovalo ekonomickou spolupráci, zrušení cel, bezvízový styk, spolupráci v oblasti energetiky, dopravy apod. Toto privilegiovné partnerství by mělo být nabídnuto všem zemím sousedícím s EU, tedy i Rusku a ostatním sovětským republikám, možná i některým zemím severní Afriky. Rozšiřování EU by se však mělo jednou provždy zastavit po přijetí jihoslovanských zemí a Rumunska. Tak dosáhne Evropská unie svých přirozených hranic a další rozšiřování by přineslo více škod než užitku.

4.12.2006

Jak citovat tento text?

Naxera, Norbert. Budoucnost EU [online]. E-polis.cz, 20. únor 2007. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/budoucnost-eu.html>. ISSN 1801-1438.