Boj o kaspickou ropu - 1. část

Oblast kolem Kaspického moře je ze strategického hlediska velmi významnou oblastí, která se v blízké době stane jedním z nejdůležitějších světových regionů. V oblasti Kavkazu se již po celá staletí protínají zájmy mocností, které se snaží region, nebo alespoň jeho část ovládnout. Na severu leží mocná ruská říše, na jihu jsou bohatá naleziště ropy a zemního plynu v arabských zemích. Na západ je jenom krůček k sjednocující se Evropě a na východ hraničí region s nejlidnatějšími a nejrychleji rostoucími zeměmi světa, Čínou a Indií..

Boj o kaspickou ropu - 1. část

Boj o kaspickou ropu

1. Úvod
2. Oblast kaspického regionu
3. Kavkazské republiky
4. - Ázerbajdžán
5. - Arménie
6. - Gruzie
7. Seznam použité literatury
8. Pokračování...

Úvod

Oblast kolem Kaspického moře je ze strategického hlediska velmi významnou oblastí, která se v blízké době stane jedním z nejdůležitějších světových regionů. V oblasti Kavkazu se již po celá staletí protínají zájmy mocností, které se snaží region, nebo alespoň jeho část ovládnout. Na severu leží mocná ruská říše, na jihu jsou bohatá naleziště ropy a zemního plynu v arabských zemích. Na západ je jenom krůček k sjednocující se Evropě a na východ hraničí region s nejlidnatějšími a nejrychleji rostoucími zeměmi světa, Čínou a Indií.. Po rozpadu Sovětského svazu se oblast Střední Asie otevřela celému světu a regionální mocnosti (Indie, Čína a Turecko) tak i spojené státy se začaly pokoušet získat vliv v této strategické oblasti. Tyto aktivity se samozřejmě nezamlouvaly Moskvě tradičně pokládající Kaspickou pánev za zónu svých životních zájmů a s nelibostí nesoucí snahy mocenských soupeřů o zpochybnění jejího výlučného postavení. Aby toho nebylo málo nachází se v oblasti Kaspického moře velké zásoby ropy a zemního plynu.

Se ztenčováním zásob tradičních nalezišť na Blízkém východě a v Severním moři, bude význam regionu jen stoupat. Raketově rostoucí ekonomiky Číny a Indie, stejně jako hospodářský růst v Evropě a Spojených státech bude v budoucnu klást stále vyšší nároky na dodávky ropy a zemního plynu. Proto se pozornost obrací k nalezištím v Kaspickém moři.

Situaci sice komplikuje fakt, že ropná ložiska nejsou tak dostupná jako v případě Perského zálivu, ale tenčící se zásoby nutí naftové společnosti hledat i v obtížně přístupných oblastech. Největším problémem je relativně velká vzdálenost k trhům a celá řada politických a bezpečnostních překážek při stavbě ropovodů a plynovodů vedoucích z těžebních oblastí. Ropa je těžena v buď v Kaspickém moři, nebo na jeho březích. Její doprava k některému z moří, odkud by se dala přečerpat do tankerů, musí přejít přes velice obtížný terén pohoří, které Kaspické moře obklopují. Naproti tomu samotná těžba je v prostoru Kaspického moře poměrně jednoduchou záležitostí, protože ropná ložiska se nacházejí v malých hloubkách a jsou tak snadno dostupná.

Naleziště ropy a zemního plynu v Kaspickém regionu, plynule navazují na naleziště v zemích perského zálivu a pokračují k velkým ložiskům na Sibiři. Těžba ropy z trvale zamrzlé půdy v oblastech Sibiře by byla velice nákladná a komplikovaná. Proto ropné společnosti obracejí svůj zrak k ropě z Kaspické oblasti. Zdejší naleziště ještě nejsou zcela prozkoumána, ale podle některých odhadů jí zde může být více než v arabských zemích. Navíc se jedná o vysoce kvalitní ropu, která může být zpracována v nejsložitějších výrobních procesech.

Oblast kaspického regionu

Celá oblast kolem Kaspického moře je politicky velice nestabilní. Již v dávné minulosti byla oblast významná svou polohou , protože přes ní vedla Hedvábná stezka, která bývala spojnicí východu a západu. Jak Spojené státy, tak Evropa má zájem na obnově celého regionu, který ale může nastat jen s konsolidací zdejších poměrů. O stabilitu mají především zájem samotné státy Střední Asie, protože jde především o jejich budoucnost. Velkou roli bude hrát na kterou stranu se přikloní. Zda zpět k Ruské federaci, odkud po rozpadu Sovětského svazu odešli, nebo zvolí sbližování s islámskými státy. Další variantou, kterou preferuje Evropa, totiž spolupráci jeden s druhým a vytvoření tak relativně nezávislého bloku států.

Sovětský svaz ovládal před svým rozpadem drtivou část pobřeží Kaspického moře. Po jeho rozpadu a vzniku Společenství nezávislých států, zůstala Ruské federaci severozápadní část pobřeží. Směrem na jih se nachází trojice kavkazských zemí (Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie), dále Írán a směrem proti směru hodinových ručiček další země bývalého Sovětského svazu, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Kazachstán. Další státy, které leží v oblasti a bývají často spojovány s Kaspickým regionem, jsou Turecko, Afghánistán a Pákistán. Dominantní roli v oblasti hraje stále Rusko. I po roce 1991 si snaží udržet vliv na své bývalé republiky a pokládá je za svůj geostrategický prostor. Oproti Číně a Spojeným státům, jako dvou velmocím které se snaží o vliv v regionu, má výhodu přístupu ke Kaspickému moři. Avšak tato výhoda je poněkud oslabována konfliktem v Čečensku. Většina analytiků soudí, že snahy Ruska o plnou kontrolu nad Čečenskem mají přímou souvislost s Kaspickým mořem; pokud by totiž Čečensko získalo samostatnost, Rusko by ztratilo přibližně třetinu svého kaspického pobřeží . Potvrzením Ruské dominance v kaspickém regionu, je posilování ruské kaspické válečné flotily. V roce 2002 proběhlo velké námořní cvičení této flotily, na kterém se podíleli i íránští pozorovatelé. Od počátku devadesátých let vyvstal před Ruskem problém, jak udržet tento prostor po svou dominancí. Novým kaspickým republikám se totiž dostaly do rukou obrovská ropná naleziště a hrozilo, že ve spojení se západním kapitálem by mohlo dojít k prudké modernizaci těchto republik a růstu vlivu Spojených států a NATO v oblasti. což by pak zajisté přivodilo konec mocenského monopolu Moskvy v regionu. Moskva se proto zaměřila na destabilizaci regionu (vnitropolitická destabilizace v Gruzii a Ázerbajdžánu jako klíčových regionálních zemí, podněcování separatistických aspirací řady menšin Ázerbajdžánu a Gruzie . Zůstává otázkou nakolik se Rusko pokoušelo ovlivňovat tyto země pomocí zveličování hrozeb ze strany Talibanu, vládnoucího režimu v Afghánistánu. Podle některých informací se měl Taliban pokusit vytvořit velký islámský stát z částí území Uzbekistánu a Kyrgystánu. Rozdrcení Tálibánu podle tohoto názoru tak připravilo Moskvu o účinný nástroj k ovlivňování regionálních záležitost .

Protože se většina ropných nalezišť nachází na dně Kaspického moře, prosazovala Moskva, spolu s Íránem statut společného vlastnictví ohledně Kaspického moře. V případě, že by bylo Kaspické moře uznáno za jezero, nevtahovala by se na něj 12 mílová vzdálenost od břehu, která je výsostnými vodami to kterého státu jak tomu je v případě moře, ale musel by zde být uplatňován princip společného vlastnictví přímořských států nad vodami i bohatství na dně. Vlastnická práva jsou pak obvykle upravena multilaterální smlouvou. Druhou mocností, která má ke Kaspickému moři velmi blízko, je Čína. Jak už bylo zmíněno, její rostoucí ekonomika bude v budoucnu potřebovat stále více ropy, proto je čínský zájem o Kaspické moře zcela zřejmý. Velmi proměnlivé jsou však její vztahy s některými zeměmi v regionu. Například s Ruskem Čína jak spolupracuje, tak ho považuje za svého soupeře. Dlouhodobě napjaté jsou vztahy Číny s Kazachstánem a stav na jejich hranici se dá popsat jako „ozbrojené příměří“ .

Kavkazské republiky

Jedná se o tři republiky, které leží mezi Kaspickým mořem Tureckem, tedy Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán. Všechny se po rozpadu staly členy SNS i když Gruzie o něco později než ostatní a jsou hospodářsky závislé na Rusku. Pro uvolnění této vazby navázaly čilé vztahy s okolními islámskými státy, Íránem a Tureckem a snaží se o partnerství s Evropou a Spojenými státy.

Ázerbajdžán

Jak svou rozlohou, tak i počtem obyvatel překonává svoje kavkazské sousedy Gruzii a Arménii. Liší se i náboženským složením obyvatelstva. Na rozdíl od obou států, které jsou převážně křesťanské, je Ázerbajdžán muslimskou zemí. Ázerbajdžán sousedí, i když se to na první pohled do mapy nezdá s Tureckem, svým spojencem. Tato hranice je možná díky enklávě Nachičevan, oddělené od Ázerbajdžánu pruhem arménského území. V zemi se nachází autonomní republika Náhorní Karabach, která je jádrem sporů s Arménií, protože právě Arméni tvoří většinu obyvatelstva autonomní republiky. Konflikt s Arménií stále trvá, ačkoli příměří bylo uzavřeno již v roce 1994. Jeho počátek je možné vysledovat do roku 1988, začal tedy ještě v době, kdy země byla součástí Sovětského svazu. Po jeho rozpadu získala nová republika konflikt do vínku a Moskvu pramálo zajímalo, že konflikt nebyl vyřešen, dokonce jí to vyhovovalo, protože bylo pravděpodobné, že se oba aktéři na ní budou obracet jako na prostředníka. Díky značně nehomogennímu obyvatelstvu jak z náboženského, tak z etnického hlediska, probíhají v celém Ázerbajdžánu četné etnické konflikty, které zpomalily formování nové republiky (nejvíce samozřejmě konflikt v Náhorním Karabachu). Na druhou stranu se může opírat o mezinárodní společenství a na svého největšího spojence, Turecko. Zájem o Ázerbajdžán je zřejmý, jsou to obrovské zásoby ropy a zemního plynu.

Arménie

Svou svrchovanost vyhlásila Arménie již v roce 1990, o rok později pak i nezávislost. Ze všech tří zemí se jedná o nejhomogennější území, arménská populace zde činí celých 97 procent. Tím se Arménie vyhnula etnickým a náboženským potížím, které čekaly okolní státy po jejich osamostatnění. Úspěšně vedená válka se svým sousedem Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach umožnila vytvoření efektivních ozbrojených složek, které se staly základem arménské samostatnosti.

Válka v Náhorním Karabachu znamenala pro vládu v Jerevanu nutnost navázat těsné vztahy s Moskvou. Jen odtud mohly proudit zbraně a munice, které byly nutné pro úspěšný boj rebelujících Arménů s ázerbajdžánskými ozbrojenými složkami. K ještě těsnějších vztahů s Ruskem přiměly Jerevan prudce se zhoršující vztahy se svým dlouholetým protivníkem a spojencem Ázerbajdžánu, Tureckem. Válka o Náhorní Karabach trvala celých sedm let a spolu s blokádou ze strany Turecka a Ázerbajdžánu znamenala hospodářskou katastrofu. Arméni odcházeli ze země po statisících. Odliv obyvatelstva arménské národnosti byl natolik rozsáhlý, že vedl až k úvahám o ohrožení existence národa . To co Arménii zachránilo, byla národní idea. V jejím zájmu byli ochotni snášet velké utrpení, aby došlo k sjednocení arménského národa. Nacionalismus který vedl v ostatních post-sovětských republikách k vlnám nenávisti vůči Rusku, se v Arménii neprojevil a Arméni chápou Rusko jako jedinou záruku své bezpečnosti. Věří, že jen tak totiž může třímiliónová země obklíčená nepřáteli přežít. Arménii tak byli nuceni obětovat část svojí suverenity, když svolili k vybudování ruské vojenské základny na svém území. Při dlouho trvajícím konfliktu s Ázerbajdžánem by na první pohled toto gesto mohlo být chápáno jako snaha bránit se případnému ázerbajdžánskému útoku, ale pozice základny poblíž tureckých hranic dává tušit, že skutečnou hrozbu pro Arménii představuje Turecko. Turecko se dnes usiluje o přijetí do Evropské unie a je členem NATO, takže útok z jeho strany je spíše fikcí. Arménsko turecká animozita ale vyplývá především z negativních historických zkušeností Arménů již z doby Osmanské říše. Prozápadní orientace Turecka nahrává tání ledů mezi oběma zeměmi, které si uvědomují i Spojené státy a snaží se tomuto procesu – zajisté ve vlastním geopolitickém zájmu – napomoci. Je zcela přirozené, že čím horší jsou vztahy mezi Tureckem a Arménií, tím těsněji se naopak vyvíjejí vztahy arménsko-ruské .

Zcela zásadní věcí pro uvolnění vztahů mezi Ankarou a Jerevanem požadavek na uznání arménské genocidy ze strany Turecka a stažení vojsk z ázerbájdžánských okupovaných území ze strany Arménie. Turecko stále odmítá uznat fakt vyvraždění jeden a půl miliónu Arménů v roce 1915, kterého se dopustila Osmanská říše. Ankara tvrdí, že došlo v rámci občanské války k obětem ale na obou stranách. Arménská společnost má tuto genocidu hluboko zakořeněnou a nehodlá přistoupit na žádnou jinou variantu vyřečení tohoto sporu, než uznání Ankary plné odpovědnosti za tento zločin. S postupným přimykáním Turecka k západu, dochází i k určitému posunu ve vnímání svých dějin, zejména u mladých lidí. Někteří turečtí historikové vydávají knihy, které se zabývají i těmi odvrácenými stránkami historie Turecka a tyto knihy jsou velni žádané. Lze proto v budoucnu očekávat, ž dojde k revizi postoje Ankary k arménské genocidě, čímž bude překonána zásadní překážka stojící dosud v cestě turecko-arménskému usmíření . Stále ale bude třeba vyřešit problém se stažením vojsk z ázerbajdžánských území, jež požaduje Ankara.

Válka v Náhorním Karabachu skončila vítězstvím Arménů. Pro Ázerbajdžán představuje autonomní oblast Náhorního Karabachu stále území, které mu náleží a nehodlá se ho vdát. V tento okamžik ale nemůže se situací nic dělat, protože Arménie disponuje mnohem větší a lépe vyzbrojenou armádou, disponující nejmodernějšími ruskými zbraňovými systémy. Dnes je jasné, že Arménie díky vlekoucímu se konfliktu a nejistému míru v oblasti a nepřátelstvím s Ázerbajdžánem, přišla o možnost, že by přes ní vedl plánovaný ropovod z Baku do Turecka. Arménie by se mohla pokusit spolu s Ruskem destabilizovat region aby zabránila dokončení projektu ropovodu přes Ázerbajdžán a Gruzii do Turecka, ale zhoršení vztahů s Gruzií by Jerevan vrhlo do naprosté izolace a obklopení se nepřátelsky naladěnými státy ze všech stran, to si nemůže Arménie dovolit.

Gruzie

Šestimiliónová Gruzie se stala nezávislou po rozpadu SSSR v roce 1991. Od své samostatnosti se uvnitř republiky objevují dezintegrační tendence ze třech oblastí, které usilují o samostatnost. Abcházie je oblast v severozápadní části Gruzie. Konflikt zde propukl ihned po vzniku samostatné Gruzie a dodnes se na jejím území nepodařilo obnovit kontrolu. Další bývalá autonomní oblast v rámci bývalého Sovětského svazu, která se po vzniku Gruzie stala její součástí je Republika jižní Osetie, ležící na severu země. Usiluje o spojení se Severní Osetií, která leží na již na území Ruské federace. Poté co jí Gruzie zrušila status autonomní oblasti se snaží o sblížení s Ruskem. Na jihozápad země leží další rebelující území, Adžárie s centrem v černomořském přístavu Batumi. Ta víceméně ignoruje svůj statut podřízenosti Gruzii. Adžárie a Jižní Oseti nakonec získaly statut samostatných území uvnitř Gruzie.

Gruzie dopadla po svém osamostatnění v roce 1991 ze všech tří kavkazských republik nejhůře. Ihned po vyhlášení nezávislosti začala občanská válka, která trvala do roku 1993. Jejím následkem bylo rozdělení obyvatelstva na dva znesvářené tábory. To jen pomohlo separatistům v Abcházii a Osetii, kteří byli navíc podporováni Ruskou stranou. Pokračování...

Titulní obrázek přejat z: „Oil platform in the North Sea“. Licencováno pod Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 via Wikimedia Commons -http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Oil_platform_in_the_North_Sea.jpg#mediaviewer/File:Oil_platform_in_the_North_Sea.jpg

Seznam použité literatury a pramenů:

1. BAEV Pavel K. Russia Refocuses its Policies in the Southern Caucasus [online]. International Peace Research Institute [cit. 22.05.2005]. Dostupné na:.
2. BLANK Stephen. Russia´s move in Central Asia [online]. Central Asia – Causasus Institute, May 2003 [cit. 22.05.2005]. Dostupné na: http://www.cacianalyst.org/view_article.php?articleid=1382> ;.
3. COHEN, Ariel. Putin’s Crisis: Dealing with Russia’s Political Upheaval [online]. The Heritage Foundation, February 2005 [cit. 22.05.2005]. Dostupné na:.
4. LITERA, B., ŠVEC, L., WANNER, J., Zilynskij, B. (1997): Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, Praha
5. SOULEIMANOV, Emil. Arménie: Bezpečnostní dilema na prahu 21. století. Mezinárodní politika, leden 2001, roč. 25, č. 1, s. 24-26.
6. SOULEIMANOV, Emil. Bezpečnostní situace Gruzie po prezidentských volbách. Mezinárodní politika, květen 2004, roč. 28, č. 5, s. 17-20.
7. SOULEIMANOV, Emil. Geopolitika kaspického regionu. Mezinárodní politika, září 2003, roč. 27, č. 9..
8. SOULEINANOV, Emil. Íránská politika na jižním Kavkaze. Mezinárodní vztahy, září 2001, roč. 36, č. 3, s. 59-71.
9. VIŠINGR, Lukáš. Kavkaz: Ruská válka proti terorizmu, in: ATM 10/2004
10. VIŠINGR, Lukáš. Střední Asie: Tichý boj o Kaspické moře, in: ATM 8/2004
11. VYCUDILÍK, Vojtěch. Kavkaz, otázka pro nové století? [online]. Leden 2003 [cit. 22.02.2005]. Dostupné na:.

Poznámky

Emil Souleimanov, Geopolitika kaspického regionu, in: Mezinárodní politika, 9/2003

Brusel se k tomuto vyjádřil Paktem stability.

Lukáš Višingr, Střední Asie, in: ATM 8/2004.

Emil Souleimanov, Geopolitika kaspického regionu, in: Mezinárodní politika, 9/2003.

Tamtéž.

Čína od Ruska nakupuje špičkovou leteckou a námořní techniku. To, že mohla Čína vyslat svého člověka do vesmíru, bylo zejména díky sovětské, resp. ruské kosmické technice.

Lukáš Višingr, Střední Asie, in: ATM 8/2004

Turecko se na Arménech dopustilo během první světové války genocidy.

Emil Souleimanov, Arménie, in: Mezinárodní politika, 1/2001

tamtéž.

tamtéž.

Podle některých odhadů získal Jerevan z Ruska zbraně v celkové hodnotě jedné miliardy dolarů, což je velmi těžko představitelná suma, uvědomíme-li jsi, že se jedná pouze o třímiliónový stát.

Autor: Jan Honomichl

Autor je studentem politologie na FF ZČU v Plzni.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Boj o kaspickou ropu - 2. část

Další články z rubriky

Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky

Spôsoby vzniku medzištátnych organizácií

Teória kultúrnych zmien R. Ingleharta

Vložit komentář