Blažek, P. (ed.): Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu

14. duben 2005 Bc. Jan Potůček komentáře

Blažek, P. (ed.): Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu

Blažek, P. (ed.), 1. vydání. Praha: Ústav českých dějin FF UK, Dokořán, 2005, 355 stran, ISBN 80-7363-007-9

Kniha mapující opoziční hnutí proti komunistickému režimu v letech 1968-1989 vyšla letos v únoru jako výsledek stejnojmenného přednáškového cyklu, který se uskutečnil v letním semestru 2002/2003 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Kniha, jejímž editorem je PhDr. Petr Blažek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, je sborníkem příspěvků 17 domácích i zahraničních autorů. Autoři se věnují nejen otázkám opozice a odporu proti československému normalizačnímu režimu po roce 1969, ale snaží se jej zasadit i do hlubšího středoevropského kontextu.

Publikace je v podstatě rozdělena na dvě části: Opozice a odpor proti „normalizačnímu“ režimu čtenáři přibližuje typologii československé opozice, disent, pouliční demonstrace, katolickou církev a ekologické hnutí v odporu proti režimu, underground, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných či postupy tajné policie při potlačování, respektive usměrňování činnosti domácí opozice a exilových skupin. Druhá část nazvaná Paralely a souvislosti nabízí pohled na celé normalizační období z širší perspektivy (srovnání s opozicí proti komunismu v Bulharsku, reakce na potlačení Pražského jara invazí vojsk Varšavské smlouvy v Polsku a NDR).

Typologie různých forem nesouhlasu s komunistickým režimem v Česko-slovensku není jednoduchá vzhledem k faktu, že této problematice nebyla před rokem 1989 věnována v českém, respektive československém prostředí větší pozornost, ba dokonce se situace příliš nezměnila ani v 90. letech minulého století, kdy se postupně otevřely možnosti archívního bádání. Badatelé jsou tak odkázáni na typologie zahraničních politologů. Patrně nejznámější typologii opozice v režimech sovětského typu vypracoval na konci 60. let kanadský historik, politolog a slavista Harald Gorgon Skilling. V českém prostředí se této otázce věnuje historik Milan Otáhal, který rozlišuje dvě hlavní etapy pro rozlišení opozice 1948-1968/69 a 1968/69-1989, přičemž druhá etapa se výrazně odlišuje „nepolitickou“ strategií soustředěním se především na kritiku porušování lidských práv. Pro opozici z této druhé etapy je charakteristické označení disent. Do přehledu koncepcí této problematiky ze začátku knihy uvádí PhDr. Petr Blažek[1].

Po roce 1969 procházelo k reorganizaci vedení strany, nové vedení v čele s Gustávem Husákem se soustředilo na odstranění reformistů a všech těch, kteří podporovali obrodný proces, z veřejného života. Tato strana „vyloučených“ se pak stala potenciálem nově vznikající opozice, která v daných podmínkách mohla působit pouze nelegálně. Vzhledem k vcelku dobrým sociálním podmínkám, ale i strachu z možného postihu, nevznikla v tehdejším Česko-slovensku masovější podpora této opozice, která se tak soustředila především na programovou oblast[2], které se věnuje Milan Otáhal. Většina této opozice se distancovala od sovětského modelu, nikoli však od socialismu jako takového. Z obavy z porušování zákonnosti jako na počátku 50. let se posléze soustředili na zajištění lidských a občanských práv, k čemuž měla přispět ratifikace mezinárodních smluv. Ve svém programovém prohlášení se distancovali od ilegálních metod boje, což byl fakticky základ „nepolitické strategie“ disentu.

Vedle jednotlivců, účastníků Pražského jara, působili již ve vznikajícím opozičním hnutí organizované skupiny, které se svými programovými prohlášeními zaměřovali přímo na občany. K prvním patřilo Hnutí revoluční mládeže. Jinou složkou formujícího opozičního hnutí byla skupina bývalých členů Československé strany socialistické v Brně, kteří vystupovali pod jménem Československé hnutí za demokratický socialismus (více o Brně píše ve své stati PhDr. Rudolf Vévoda[3] ).

Uvnitř opozičního hnutí postupně vykrystalizovaly tři hlavní proudy. Část byla zastáncem myšlenky, že boj za obnovu socialismu se provede v rámci komunistické strany a odmítla organizované opoziční hnutí. Druhý směr nepokládal s hlediska mezinárodní situace zralou pro vytvoření takového hnutí, neboť by bylo mocensky potlačeno. Třetí proud pak nepředpokládal, že by se boj odehrál uvnitř strany a byl tedy pro vznik organizovaného opozičního hnutí. Charakteristické pro tento proud bylo, že měl politický charakter, což jej odlišovalo od opozičního hnutí představovaného Chartou 77. Jako hrozba pro realizaci politiky KSČ bylo použito mocenských prostředků k odstranění této opozice a většina opozičníků byla na přelomu let 1971/1972 zatčena. V takovémto prostředí pak nebyly příznivé podmínky pro rozvoj opozičního hnutí, čímž se změnil charakter formujícího se opozičního hnutí. Právě v tomto období se začíná nazývat disentem.

Jisté vakuum vzniklé potlačením opozičního hnutí v první fázi začali vyplňovat především intelektuálové, kteří byli režimem nejvíce postižení. Další významnými složkami opozice se stali ekologičtí aktivisté a hnutí, o nichž pojedná stať Miroslava Vaňka[4], katolická církev[5], ale vzhledem ke své snaze o svobodný projev v rámci alternativní kultury také československý underground[6]. Pro sjednocení opozice byl důležitý společný bod, kterým se právě stal tzv. třetí koš Závěrečného aktu konference KBSE v Helsinkách v roce 1975, a to lidská a občanská práva. Československo tyto mezinárodní pakty ratifikovalo v roce 1976 a právě to se stalo společným programem (namísto socialismu) opozičního hnutí v Československu, s nímž opozice veřejně vystoupila v lednu 1977 vydáním Prohlášení Charty 77, v němž analyzuje stav dodržování lidských, politických občanských práv v Československu.

Formování a vývoj opozičního hnutí v Československu je v knize z 9 různých pohledů rozebírán na více než 120 stranách. Jednotlivé statě na sebe nijak nenavazují, sborník tedy není cíleně chronologicky řazen, jednotlivé statě se spíše vzájemně doplňují. Dalších téměř 90 stran je pak věnován postupu strany proti opozičnímu hnutí. Zejména zajímavá je stať Prokopa Tomka „Ambiciózní, ale neúspěšný pokus[7] “, která je věnována Systému sjednocené evidence poznatků o nepříteli (SSEP), poměrně málo známou a málo diskutovanou přísně tajnou databází nepřátel sovětského bloku, vybudovanou ve spolupráci zpravodajských služeb východního bloku. A konečně čtyři statě druhé části knihy nabízejí na 60 stranách pohled na československé opoziční hnutí v širším evropském kontextu.

Kniha je sestavena velmi čtivým způsobem, odborné statě jsou střídány nenáročnými texty, nebo vyprávěním, tím pádem se stává snadno dostupnou i širší veřejnosti. Jistě je však přínosem i pro odborné publikum, nabízí odpovědi na zatím poměrně málo rozebírané otázky, tudíž by neměla chybět v knihovnách zejména studentů politologie a soudobé historie, ale i všech ostatních, které daná problematika zajímá. Zejména pro laické čtenáře bude také jistě příjemné rozšíření o dokumentární fotografie a obrazové přílohy z archivu Libri Prohibiti. Vzhledem k době, o níž kniha pojednává, podává kniha vcelku dobrou nabídku různých pohledů. O něco hůře bych pak hodnotil celkem nešťastné řešení literatury, kdy je uvedena pouze v poznámkovém aparátu a chybí zde jakýkoli seznam na konci knihy, což čtenáři poněkud komplikuje orientaci v použité literatuře týkající se tohoto období. Rozhodně však lze tuto přínosnou a čtivou knihu všem doporučit.

Poznámky

[1] Blažek, Petr: 2005. Typologie opozice a hnutí odporu proti komunistickému režimu. In: Blažek, P. (ed.): 2005. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (1968-1989). Dokořán: Praha. S. 10-24.

[2] Otáhal, Milan: 2005. Programová orientace disentu. In: Blažek, P. (ed.): 2005. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (1968-1989). Dokořán: Praha. S. 10-24.

[3] Vévoda, Rudolf: 2005. Brno před pádem komunistického režimu. In: Blažek, P. (ed.): 2005. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (1968-1989). Dokořán: Praha. S. 119-139.

[4] Vaněk, Miroslav: 2005. Ekologie a ekologická hnutí v posrpnovém Československu. In: Blažek, P. (ed.): 2005. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (1968-1989). Dokořán: Praha. S. 79-95.

[5] Cuhra, Jaroslav: 2005. Katolická církev a odpor vůči „normalizačnímu“ režimu. In: Blažek, P. (ed.): 2005. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (1968-1989). Dokořán: Praha. S. 67-78.

[6] Veselý, Luboš: 2005. Underground (Charty 77). In: Blažek, P. (ed.): 2005. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (1968-1989). Dokořán: Praha. S. 111-118.

[7] Tomek, Prokop: 2005. Ambiciózní, ale neúspěšný pokus – Systém sjednocené evidence poznatků o nepříteli. In: Blažek, P. (ed.): 2005. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (1968-1989). Dokořán: Praha. S. 10-24.

Jak citovat tento text?

Potůček, Jan. Blažek, P. (ed.): Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu [online]. E-polis.cz, 14. duben 2005. [cit. 2024-09-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/blazek-p-ed-opozice-a-odpor-proti-komunistickemu-rezimu-v-ceskoslovensku.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Bc. Jan Potůček

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.

[Nahoru ↑]