Bělorusko v proměnách času

2. únor 2006 Vlastimil Růžička komentáře

Ve své stati Bělorusko – obraz postkoloniální země sleduje Břetislav Dančák obraz země, jež se postupně zbavuje své nezávislosti v důsledku dlouhodobého vlivu ruského a sovětského impéria. Nelze, než mu dát za pravdu. Ostatně již od 17. století běloruští pravoslavní šlechtici a duchovní podporovali politiku vměšování a snažili se legitimizovat nároky moskevských panovníků na východní teritoria. Ruský car Alexej Romanov, původem běloruský šlechtic, se prohlásil za cara Velké, Malé a Bílé Rusi a vnímal připojení Běloruska jako své hlavní politické poslání.

Současného prezidenta Alexandera Lukašenka, lze tedy (při troše politické fantazie) označit za pokračovatele tradic ve smyslu jediného státu všech Slovanů. Nezávislost a existence Běloruska mimo vliv Ruska se mu jeví jako překážka k dosažení vytčených cílů. V Moskvě nachází většinou podporu a pochopení. Důkazem budiž vytvoření Společenství Ruska a Běloruska v dubnu 1996, v roce 1997 pak přeměněného na Unii Ruska a Běloruska a konečně v říjnu 1998 připravovaná smlouva o transformaci Parlamentního shromáždění na orgán, jehož poslanci měli být voleni občany obou států. Smlouva upravovala volební systém a pravomoci svazového parlamentu, který dostává plnou moc pro přijetí opatření závazných pro národní vlády.

K rusifikaci Bělorusů přispěla zcela jistě i kolektivizace, likvidace bohatých sedláků, jakožto nositelů běloruské kultury, a stalinské represe proti tamním intelektuálům. To vše (a jistě i mnoho dalších událostí) zapříčinily nejen ztrátu vlastní identity, ale i naději na jakékoli založení nezávislého národního státu. Neúspěch obrozeneckého hnutí BNF ve volbách pak dovršil zkázu a ještě více prohloubil apatii Bělorusů.

Co se týče ekonomiky státu, lze hovořit o udržování přímé vazby na Rusko a o postupném prohlubování ekonomické závislosti. Tomu napomohl jak nový systém právních předpisů, tak „perestrojkové“ centrální plánování z dob SSSR, které je obyvatelstvu vysvětlováno jako tzv. ekvivalent Evropské unie, pouze s tím malým rozdílem, že je zde zachován princip silného vůdčího subjektu.

Lze tedy říci, že Bělorusko je i nadále podřízeno autoritě centra. Shrneme-li základní kritéria Rokkanovy teorie o vlivu centra na periferii, nutno připomenout, že nejprve dochází k rozvoji politické struktury centra (nevýhody pro „nezávislé“ Bělorusko). Proces v sobě zahrnuje také krystalizaci politické identity a vznik národních politických institucí, aby pak docházelo k progresivnímu pronikání centra do oblasti periférie (např. ruské jednotky na území Běloruska), následuje progresivní reorganizace periférie (podpora Lukašenkovy prezidentské kandidatury) a posledním stádiem by měl být politický rozvoj periférie, který se uskutečňuje prostřednictvím tradičních institucí s posílením jejich významu.

Staré návraty k moci

Bělorusko fungovalo jako poklidná republika sovětského impéria až do roku 1988, kdy vzniká Běloruská lidová fronta (BNF), která se dostala do ostrého střetu s komunistickou nomenklaturou. Díky Gorbačovským reformám a zveřejněným zprávám o obětech stalinských represí v okolí Minska získávala mezi obyvateli státu značný vliv a již počátkem roku 1990 si vynutila přijetí zákona o oficiálním statusu běloruského jazyka. BNF však existovala jako celonárodní hnutí za obrození, akcentovala cíle přeměny společnosti jako celku, ale bez vlastních politických priorit, sledovala pouze cíle národně-obrozenecké. Zhroucení komunistického systému v průběhu let 1990 a 1991 pak umožnilo vznik dalších stran – od sociálních demokratů, až po stany národové a rolnické, které tzv. bělorusizaci BNF akceptovaly. Výjimkou byla pouze Sjednocená demokratická strana, která se po řadě fúzí s malými stranami transformovala ve Sjednocenou občanskou stranu (AHP). Naproti tomu vládnoucí nomenklatura, poté co byla zastavena činnost Komunistické strany Běloruska (14. 3. 1993), nezaložila žádnou politickou stranu, ani její představitelé nevstoupili hromadně do jiných subjektů. Zřejmě věděli proč… Pod tlakem opozičních poslanců sice došlo k výměně vedení státu, ale vláda změny ustála a faktická moc zůstala v rukou stranické „bezpartijní“ nomenklatury. Vnitropolitický systém zůstal i nadále uzavřený, ekonomické reformy se nekonaly. Nomenklatura se definitivně vzpamatovala koncem roku 1993, kdy byl odvolán liberální profesor Minské univerzity Stanislav Šuškievič, předseda Nejvyššího světu navržený opozicí. Byl obviněn z korupce a na jeho místo nastoupil bývalý policejní generál Miečyslau Hryb. Cesta pro Alexandra Lukašenka byla otevřená. Kandidoval hned v prvních prezidentských volbách v červnu 1994 a uspěl. (srov. Kubát 2004: 39-41)

První ústava nezávislé Běloruské republiky

Ještě před úspěchem Lukašenka v prezidentských volbách stačila liberální opozice udělat řadu kroků, které měly přímý vliv na první ústavu nezávislé Běloruské republiky. V březnových volbách 1990 uspělo 37 kandidátů opozice a získalo 10 % poslaneckých míst. Byly to vůbec první, ale zároveň i poslední volby, ve kterých uspěli kandidáti opozice. Následovala Deklarace nezávislosti (27.7. 1990) a příprava ústavy, která spatřila světlo světa 15. 3. 1994. První ústava nezávislé Běloruské republiky předpokládala především změnu politického režimu: na místo klasické parlamentní republiky preferovala republiku s poloprezidentským systémem. Prezident měl být volen v přímých a všeobecných volbách na 5 let s možností jednoho znovuzvolení. Jeho úkolem bylo jmenování vlády se souhlasem parlamentu, měl zákonodárnou iniciativu, navrhoval kandidáty na předsedu Nejvyššího soudu, Nejvyššího hospodářského soudu a Ústavního soudu a guvernéra Národní banky, podepisoval zákony, ale nemohl je vetovat, ani nemohl rozpouštět parlament (to Lukašenko změní).

Zákonodárný parlament byl i nadále jednokomorový a měl právo jmenovat členy Ústřední volební komise, soudce Ústavního soudu (stejně jako prezident), Nejvyššího soudu a Nejvyššího hospodářského soudu, generálního prokurátora, předsedu a členy Kontrolní komory, vedení Národní banky. Daňová a finanční politika zůstávala také v pravomoci parlamentu. V ústavě se pamatovalo i na odvolání prezidenta, vláda měla být podle ústavy nepolitickým úřednickým orgánem, její členové a předseda měli být jmenováni prezidentem se souhlasem Nejvyššího sovětu a její pravomoci definoval zvláštní zákon. Místní samospráva měla mít jistou samostatnost (vybírání daní, vyhlášení referenda), soudnictví nezávislé, vměšování do soudního řízení se považovalo za trestný čin. Vedle ústavy byl přijat i nový volební zákon, předpokládající většinový volební systém. Ústava nedefinovala některé politické procedury, jmenování členů vlády a jiných činitelů nebyla vůbec definována (Fiala 2002: 14).

Prezidentské volby 1994

Ačkoli byly v prvních běloruských prezidentských volbách také kandidáti opozice jejich šance byly malé. Největším favoritem byl nomenklaturní kandidát V. Kiebič. Jako předseda vlády disponoval mnoha nástroji, jak si zařídit volební úspěch. Opoziční síly zde měli dva kandidáty: liberální a ruskojazyční intelektuálové S. Šuškieviče, bývalého předsedu Nejvyššího sovětu obviněného z korupce a předsedu BNF Z. Pazniaka. Agrární strana A. Dubka, předsedu Svazu zemědělských družstev a komunisté V. Novikaua, tajemníka Strany komunistů Běloruska. „Samostatnou jednotkou“ mezi kandidáty byl ambiciózní politik, nadaný populista a rétor vyhraněných názorů poslanec a předseda parlamentního výboru pro boj s korupcí Alexandr Lukašenko. Atmosféru nespokojenosti a frustrace (Bělorusko bylo poslední mezi státy bývalého SSSR, které zahájilo reformy) využil dokonale. Ve svých projevech napadal jak vládu, tak opozici, stavěl se za obyčejného člověka, sliboval mu návrat bezpečných časů, dostatek práce a jídla. Ve druhém kole prezidentských voleb získal 80 % hlasů zúčastněných voličů (Kubát 2004: 42). Ačkoli se ve vládě setkala celá řada liberálně smýšlejících lidí, musela vládu pro nesouhlas s Lukašenkovou politikou opustit a na jejich místa byli povoláni lidé spjatí s bývalým režimem. Prezident začal budovat své nekontrolované mocenské postavení.

Změny v ústavě v roce 1996

Zasadil se o ně prezident Alexandr Lukašensko. Ústava oficiálně platí, přestože ji opozice ani mezinárodní společenství neuznává. Změny značně rozšířily pravomoci prezidenta a dávají takřka neomezenou moc. Prezident může vydávat dekrety, jmenovat a řídit radu bezpečnosti, je garantem Ústavy, práv občanů a ztělesněním jednoty národa. Může rozpustit parlament (Národní shromážděni) a vetovat zákony. Prezident nese ústavní odpovědnost a může být v případě porušení ústavy a zákonů nebo neschopnosti vykonávat funkci odvolán, k tomu je však třeba hlasů dvou třetin poslanců a dvou třetin senátorů. Současný parlament je dvoukomorový, Dolní komora čítá 110 členů a je volena v přímých všeobecných volbách většinovým volebním systémem. Ústava však nedefinuje systém detailně. Vláda, neboli Rada ministrů, je nejvyšším státním exekutivním orgánem, který je podřízen prezidentovi a politicky odpovědný parlamentu. Její složení určuje pouze prezident. Také funkce samospráv je naprosto podřízena prezidentovi, předsedové všech výkonných výborů jsou jmenováni přímo prezidentem. Pouze soudci jsou deklarováni jako nezávislí. Ve výčtu kompetencí však chybí možnost posouzení počínání prezidenta vzhledem k jeho ústavnosti, naopak Ústavní soud musí na podnět prezidenta posuzovat v tomto smyslu činnost parlamentu. Celkově je v ústavě hodně nespecifických ustanovení, která odkazují na další zákony a další nesrovnalosti. Zákony jsou přijímány, dodržovány a porušovány podle momentální potřeby režimu. Legislativa je chaotická, což vytváří blahodárnou půdu pro korupci úředníků a soudců. Signifikatní pro Lukašenka je pojistka svého prezidentství v novém odpočítávání funkčního období prezidenta a poslanců nového parlamentu ode dne jeho přijetí. V roce 1996 bylo prodlouženo jeho funkční období až do roku 2001. V roce 2001 byl v souladu s novou ústavou opět zvolen prezidentem. Následují parlamentní volby (říjen 2004) a (právně neplatné) referendum o změně ústavy. Návrh odstraňuje klauzuli o omezení výkonu prezidentské funkce na dva volební termíny a dává tak Lukašenkovi možnost opět kandidovat na prezidenta. Volby byly zmanipulované a docházelo k masivním podvodům. Zdá se Lukašenko bude prezidentem na doživotí a parlament bude i nadále plně v jeho moci.

Hlavní etapy znovunastolení diktatury

Během prvních dvou let svého funkčního období změnil prezident Lukašenko státní symboly znak a vlajku, zastavil privatizaci, zestátnil bankovní sektor a za pomoci policie vyhnal opoziční představitele z parlamentu. Počet zaměstnanců policie dosáhl čísla 125 000, kurz národní měny klesl o 100 %. Dalším charakteristickým rysem bylo sestřelení balónu amerických vzduchoplavců, kteří zahynuli. Vraťme se ale ke klíčovým momentům nastolení diktatury Běloruska: Na podzim roku 1996 vyhlásil prezident referendum o otázkách přijetí změn v ústavě, o koupi a prodeji půdy, o systému státní správy a o financování státního aparátu. Ve skutečnosti šlo o přisvojení všech myslitelných pravomocí. Jako odpověď na tyto kroky tehdejší nejvyšší rada – parlament a Ústavní soud zahájily proceduru k odvolání prezidenta. Po přímé intervenci Moskvy však byli nejvyšší představitelé Rady a Ústavního soudu přesvědčeni o nutnosti takového kroku a o nutnosti souhlasit s vypsáním referenda (porušen zákon o způsobu konání referenda). Výsledky neuznal nikdo, kromě Moskvy.

Po těchto změnách měl prezident právo jmenovat třetinu poslanců parlamentu, předsedu a polovinu členů Ústavního soudu. A hlavně má právo vydávat dekrety, které mají platnost zákonů. S jejich pomocí fakticky vládne. Praktickým důsledkem těchto změn je, že celý parlament a členové Ústavního soudu byli jmenováni prezidentem.

Zmiňme alespoň některé dekrety:

Např. Dekret č. 5: O občanských shromážděních. Tento dekret fakticky znemožňuje používání běloruských národních symbolů. Za sebemenší porušení dekretu hrozí aktérům pokuta mnohonásobně přesahující jejich příjmy nebo vězení v délce 15-30 dnů. Podle tohoto dekretu už byla odsouzena více než stovka lidí.

Dekret č. 6: Umožňuje vybraným podnikům neplatit daně a cla při dovozu zboží.

Dekret č. 21: Libovolná opoziční činnost může být považována za teroristickou. To pouze proto, že usiluje o změnu vlády. Existuje zde povinnost ukazovat při odesílání pošty osobní doklady a obsah pošty – to vše v rámci boje proti terorismu.

Média: dosazení nových šéfredaktorů do všech státních novin. Majitelem novin je Lukašenkova administrace. To se týká i televize a rozhlasu. Opoziční média byla zakázána, novinové tiskárny vlastní stát, opozice musí tisknout v zahraničí. Je zakázáno vydávání jakýchkoli informací bez registrace, všechny kopírky a barevné tiskárny musí být registrovány na policii a musí být vedena kniha o tom, kdo je používá, a co tiskne. Nový zákon o tisku a dalších prostředcích masové komunikace dále umožňuje na hranicích zkonfiskovat libovolný informační materiál, který je vyvážen nebo dovážen do země.

Dolní komora parlamentu a Rada republiky schválila také změny a doplnění trestního zákona. Nový článek trestního zákona č. 188/3 určuje zodpovědnost za veřejné nactiutrhání nebo pomluvu prezidenta. O stupni viny a uražení prezidenta rozhoduje předseda Státního výboru o prostředcích masové komunikace. Kritický názor na osobu prezidenta se trestá odnětím svobody až na čtyři roky, nucenými pracemi až na dva roky nebo pokutou. „Avšak činy provedené opakovaně nebo prostřednictvím tiskovin nebo jiných médií nebo spjaté se spácháním protistátního trestného činu se trestají odnětím svobody až na pět let nebo nucenými pracemi až na dva roky a pokutou,“praví zákon.

Současný stav a perspektivy vývoje Běloruska

Na situaci v Bělorusku upozorňují zahraniční pozorovatelé už dlouhou dobu. Výsledky voleb označují za zmanipulované. Opoziční demonstrace jsou rozehnány, přibývá politických vězňů. Do Běloruska se vrátil strach. Běloruská spisovatelka Světlana Aleksijevič říká, že vláda vyvolává u lidí ty horší vlastnosti a zvyky otroctví pronikly do vědomí v takové míře, že Bělorusové nemohou v dohledné době být svobodní. V podmínkách diktatury nelze, aby došlo k demokratickému způsobu předání moci ve volbách. Všechna média jsou podřízena prezidentovi, opoziční aktivity jsou potlačovány a prezident má ničím neomezenou moc.

Dančákova postkoloniální charakteristika je tedy na místě, pouze s tím dodatkem, že budoucnost demokratického Běloruska bude nutně souviset s bojem za demokracii v Rusku a boj Bělorusů za demokracii bude zřejmě nedílnou součástí boje za demokracii Ruska.

Literatura

FIALA,P.a kol.:Politické strany ve střední a východní Evropě, Ideově-politický profil a role politických stran v postkomunistických zemích, MPÚ Brno, 2002.
KUBÁT,M. & kol.:Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Eurolex Bohemia Praha 2004.
KUNC,J.: Stranické systémy v re/konstrukci, SLON Praha 2000.
ŘÍCHOVÁ,B.:Přehled moderních politologických teorií, Portál Praha 2000.

Internetové zdroje

Bělorusko (www.belarus.net )
DANČÁK, B: Bělorusko – obraz postkoloniální země (www.cepsr.cz/clanek.php?ID=147 )

Jak citovat tento text?

Růžička, Vlastimil. Bělorusko v proměnách času [online]. E-polis.cz, 2. únor 2006. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/belorusko-v-promenach-casu.html>. ISSN 1801-1438.