Bauman: Does Ethics Have a Chance in a World of Consumers?

8. únor 2010 Bc. Jiří Mertl komentáře

Etika byla vždy komplikovaným tématem, zejména pro svoji apelaci na nalezení univerzálního významu otázky „co bychom měli dělat“. V postmoderním světě, na nějž se Zygmunt Bauman hlavně zaměřuje, je tato problematika díky myšlenkové rozrůzněnosti a historickým událostem, které byly velkou ranou pro západní etiku (jeden příklad za všechny – holocaust), ještě výrazně komplikovanější.

Bauman: Does Ethics Have a Chance in a World of Consumers?

Etika byla vždy komplikovaným tématem, zejména pro svoji apelaci na nalezení univerzálního významu otázky „co bychom měli dělat“. V postmoderním světě, na nějž se Zygmunt Bauman hlavně zaměřuje, je tato problematika díky myšlenkové rozrůzněnosti a historickým událostem, které byly velkou ranou pro západní etiku (jeden příklad za všechny – holocaust), ještě výrazně komplikovanější. Postmoderní svět má však jednu „dvojsečnou zbraň“, a sice globalizaci, kterou se pochopitelně ve své knize Bauman zaobírá nejvíce. Proč by globalizace měla být dvojsečná? Její výhodou je, že určitým způsobem sjednocuje celý svět. O tomto způsobu a jeho vhodnosti bychom jistě mohli debatovat, ale určitá univerzalita je neoddiskutovatelná. Nevýhodou je, že do tohoto sjednocení spadají pouze některé oblasti lidského života, mezi něž záležitosti týkající se něčeho jiného než ekonomiky (a také na poli globalizované ekonomiky bychom mohli nalézt sféry, které globálnosti nepodléhají) prostě nespadají.

V samém úvodu popisuje Bauman výzkumnou cestu britských vědců do Panamy, kde měli zkoumat tamní včely. Vědci byli výsledkem výzkumu zděšeni, neboť vyvrátil některé poznatky, které byly dlouhou dobu považovány za dané. Zjistilo se totiž, že včely během svého života migrují mezi úly a tyto úly „migranty“ bez problémů přijímají, přičemž noví obyvatelé úlu pracují se stejnou snahou jako pro svůj domovský úl. To bylo v rozporu s představou, která měla za to, že hmyzí společnosti zůstávají jednolité či celistvé a že jejich členové se narodí a umřou v jedné společnosti (Bauman, 2008: 3-5). Tento příklad slouží Baumanovi jako metafora pro současný globalizovaný svět, pro který je nutná přítomnost solidarity ve společnosti. Již na začátku knihy se můžeme setkat s myšlenkami a postoji, které poté provází celou knihu. Podle Baumana jsou v dnešním světě naše vztahy a závislosti vzájemně provázány – co se stane na jednom konci světa, ovlivní život lidí na druhém konci světa. Z toho Bauman vyvozuje planetární závislost, ve které je každý závislý na každém, ale co je ještě důležitější, každý má ke každému také odpovědnost (Bauman, 2008: 26). Tímto postulátem se Bauman a priori tak trochu oklikou vrací zpět ke konsekvencionalismu, tedy té etice, která své činy posuzuje podle následků, jež se dají při vykonání daného činu předpokládat. Zajímavostí však je, že Bauman zmiňuje prvek, který bývá u této etiky často opomíjen, a sice právě zodpovědnost vůči všem lidem na světě. Podle Roberta Spaemanna (1998: 138) je odpovědnost dokonce klíčovým prvkem konsekvencionalismu.

Bauman však ve své tezi nevychází z konsekvencionalismu, ale postupně se k ní propracovává skrze klasické myšlenky. V první řadě se zabývá velmi starým problémem, a to, zda je společnost plodem altruismu či egoismu. Jako základní předpoklad Bauman uvádí tvrzení Sigmunda Freuda: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Freud toto konání pokládá za jeden z hlavních predikátů civilizované společnosti. Ovšem Bauman poukazuje také na míru egoismu, který je v tomto výroku obsažen, a ptá se, jestli je civilizace skutečně založena na tomto paradoxu (Bauman, 2008: 31). Podle něj tomu tak není, protože se sebe-láska dá definovat na základě pocitu, že na mně někomu záleží. Jinými slovy by se člověk nemohl mít rád, pokud by nepociťoval, že jej má rád také někdo jiný. Kdyby se lásce nebo citům náklonnosti stranil, vyvolalo by to v něm pocit nenávisti (Bauman, 2008: 34). Ovšem existují také lidé, kteří jsou ostatním nějakým způsobem nebezpeční. Bauman zmiňuje jako nejkrajnější pohled Thomase Hobbese, který tvrdil, že člověk je od přírody zlý a bez státu a pravidel by na zemi existoval boj všech proti všem. Více však rozvádí pohled Friedricha Nietzscheho, který pro vyjádření negativní stránky lidského soužití použil termín ressentiment. Ressentiment podle Nietzscheho vyjadřuje lidskou nenávist vůči svému lepšímu „já“, proti lidem, kteří mají vůli a kvality vládnout ostatním. Taková nenávist ovšem vede k úpadku a průměrnosti, protože ti, kdož nemají dostatek sil se postavit silnějšímu, volí pro „boj“ metody podlosti a intrik. Max Scheler má na ressentiment diametrálně odlišný pohled, podle něj je výrazem dynamičnosti společnosti a vyrovnávacích tendencí společnosti. Ctižádostiví jedinci, kteří se cítí neuplatněni, jednoduše bojují za zlepšení svých podmínek. Bauman uvádí ještě třetí pohled, a to svůj. Podle něj ressentiment vnáší do společnosti atmosféru nejistoty, podezíravosti a oslabování mezilidských pout, vnímá jej tedy z negativního pohledu (Bauman, 2008: 35-37). Tím se Bauman svým pohledem na ressentiment přibližuje spíše k pohledu Nitzscheho a zároveň poukazuje, že pomocí tohoto pojmu společnost definovat nelze. Jako jednu z možných definic společnosti Bauman považuje tu od Emmanuela Levinase, podle kterého společnost ve svém principu slouží k upravení bezpodmínečné a neomezené zodpovědnosti k druhým na podmíněnou (jsou tedy stanoveny určité podmínky, za kterých máme zodpovědnost) a omezenou (definuje se tedy skupina lidí, vůči kterým máme zodpovědnost, už ne vůči celému lidstvu) (Bauman, 2008: 48-49). Na tomto místě si Bauman tak trochu protiřečí, když nejdříve apeluje na globální odpovědnost, aby poté použil Levinasovu definici společnosti. Ovšem domnívám se, že Bauman chce poukázat na vývoj pojetí naší zodpovědnosti v čase. Není tedy nic neobvyklého na tom, že jestliže žijeme v globální společnosti, měli bychom mít také globální zodpovědnost.

Pro Baumana je ovšem daleko větším zádrhelem pro etiku a zodpovědnost konzumní společnost, nikoli definice společnosti a jejích mechanismů. Postmoderní svět či tržní společnost totiž ve světle konzumerismu i takovou (v Levinasově pojetí), byť limitovanou, zodpovědnost rozpouští. Každý člověk si tak sám určuje, kam až bude sahat jeho zodpovědnost a jak moc je ochotný obětovat svůj blahobyt, aby dostál morálním závazkům (Bauman, 2008: 49; 51). Bauman jako příklad udává reality show, v nichž musí jednotliví soutěžící spolupracovat, aby mohli naplnit svůj egoistický cíl. Reality show tak vydávají jasné poselství – spolupráce a pomoc má být braná instrumentálně jako nástroj vlastního prospěchu. Jinými slovy je tak podporována darwinovská vize společnosti (nutno říci, že i darwinismus může být brán jako jakýsi etický systém) (Bauman, 2008: 56-57). Ovšem nejsou to jen reality show, také například pracovní prostředí dnes není nakloněno nějakým závazkům vůči ostatním. Šéfové společností podporují a mají rádi zaměstnance, kteří nemají žádné závazky a jsou připraveni porušit jakékoliv morální pravidlo v rámci kariérního postupu (Bauman, 2008: 58). V neposlední řadě je to také konzumní styl života, který se na člověka valí ze všech směrů a zasahuje do pracovního procesu, ale i do rodiny, kde se projevuje materializací lásky. Každý člověk je denně bombardován reklamami, které ho přesvědčují, že „potřebuje“ víc věcí. Aby uspokojili tyto falešné potřeby, potřebují lidé více peněz, proto tedy více pracují a jsou méně doma. A protože jsou méně doma, musí si pak rodinu udobřovat, což se dělá kupováním různých dárků, čímž se však zároveň materializuje láska. Tento cyklus pak trvá stále dokola (Bauman, 2008: 59).

Bauman v kritice konzumní společnosti pokračuje skrze celou knihu, přičemž v tomto (někdy až moc) rozsáhlém výkladu uvádí některá zajímavá fakta a pohledy. Uspěchanost a konzumnost se tak objevuje také v informacích a našem přijímání informací. Bauman uvádí Ignazia Ramoneta a jeho myšlenku, že jedno nedělní vydání novin New York Times v sobě obsahuje více informací, než za svůj život vstřebal kultivovaný člověk 18. století. A i když se člověk vyvíjí a mění se také jeho schopnost vnímat svět kolem sebe, přesto je nemožné vstřebat takovou spoustu informací, které se na nás valí (Bauman, 2008: 161-162). Některé poznatky, které Bauman uvádí, již zazněly v jeho dřívějších dílech. Sem spadá vyvracení teorie, že větší konzumace čehokoliv neznamená automaticky větší míru spokojenosti. Stejnou myšlenku uvádí také v knize Úvahy o postmoderní době (Bauman, 2008: 167-168; Bauman, 2006: 146). V samém závěru se Bauman zamýšlí nad Evropou, její rolí v procesu globalizace a dalším směřování. Podle něj měla Evropa klíčový podíl na globalizaci, kterou započala „exportem“ svých lokálních problémů do světa. Tím však dnes zpětně způsobila, že se jednotlivé země, které byly dříve například koloniemi, snaží řešit svoje globálně vyvolané problémy lokálně (Bauman, 2008: 229). Tím se Bauman dostává zpětně k tématu celé knihy, a sice etice a zodpovědnosti ve věku globalizace a konzumní společnosti. Zaznívá zde paradox, že výhody plynoucí z globalizace využívají v podstatě všechny vyspělé státy, zodpovědnost však nechce nikdo. Aby tato svoje slova Bauman doložil, uvádí ještě (velmi zajímavé a také alarmující) statistiky:

While forty years ago the income of the richest 5 percent of the world population was 30 times higher than the income of the poorest 5 percent, fifteen years ago it was 60 times higher, and by 2002 it had reached the factor of 114. As pointed out by Jacques Attali in La voie humaine, half of the world’s trade and more than half of global investments benefit just twenty-two countries that accommodate a mere 14 percent of the world population, whereas the forty-nine poorest countries, inhabited by 11 percent of the world population, receive among them but one-half of 1 percent of the global product – an amount just about equal to the combined income of the three wealthiest men on the planet. Ninety percent of the total wealth of the planet remains in the hands of just 1 percent of the planet’s inhabitants. […] Europe and the United States spend 17 billion dollars each year on animal food while, according to experts, there is a 19-billion-dolar shortfall in the funding needed to save the world population from hunger (Bauman, 2008: 248-249).

Pro Baumana je určitou nadějí do budoucna právě Evropa, respektive sjednocená Evropa, tedy Evropská unie. EU by postupně mohla směřovat ke starosti o své okolí a k podněcování lidské solidarity. Ovšem EU v současné době podle Baumana stojí před zásadní otázkou, kam bude směřovat. První směr vede EU do lokálního rozměru, ve kterém spolu budou soupeřit jednotlivé státy o svoje zájmy a cíle. V takovém případě nejsou instituce EU vůbec potřeba, protože jsou v područí národních států, a sama EU by existovala pouze proto, aby se „zachytávaly“ peníze, které náhodou „odtečou“ z národních států. Druhý směr je směrem globální zodpovědnosti a globální aspirace. Tato cesta se zakládá na postulátu, že řešení globálních problémů může být nalezeno pouze skrze přehodnocení vzájemných globálních vztahů a závislostí. EU, pokud si tuto cestu zvolí, by měla hrát v tomto procesu hlavní roli (Bauman, 2008: 250-251). Tento motiv bychom mohli v personalizované verzi najít v již zmiňované knize Úvahy o postmoderní době, kde Bauman píše, že člověk je do postmoderní společnosti vržen (zde se očividně Bauman inspiroval Martinem Heideggerem) a nemá kam utéci, proto je potřeba, aby si uvědomil svoji mravní nezávislost a odpovědnost, kterou mu nelze vzít, ale nemůže se jí ani zříci. Toto uvědomění je často příčinou mravního zoufalství, ale je také velkou výzvou a příležitostí (Bauman, 2006: 163). I před EU tedy stojí tyto možnosti a uvědomění si velké výzvy a příležitosti.

Zygmunt Bauman ve své knize nenabízí nějaký etický systém či naprosto nový pohled na problematiku postmoderny, globalizace nebo etiky. Přesto však přínos této knihy spočívá v poměrně jasném vymezení distinkce lokální versus globální a stanovení předpokladu, že v globálním světě neexistují pouze výhody, ale existují také povinnosti. Mezi tyto povinnosti patří zejména odpovědnost vůči všem ostatním lidem na světě. Tato myšlenka se v knize dle mého názoru poněkud ztrácí, Bauman na ni poukáže na začátku své knihy a poté až na konci. Valná část knihy „uprostřed“ tak vyznívá trochu neurčitě. Samozřejmě souvisí s danou myšlenkou, nicméně od ní určitým způsobem také odvádí. Ale vraťme se k zodpovědnosti v podání Baumana. Ta je v postmoderním světě jakousi „personou non grata“, přičemž v průběhu celé knihy se Bauman snažil ukázat, že na vině je konzumní společnost, která zodpovědnosti jednoduše není nakloněna. Navíc k pěstování zodpovědnosti nepřispívá ani sama postmoderní doba, která nabízí mnoho příležitostí a voleb, čímž znemožňuje předvídání a jakési životní plánování, a tím se oslabuje i smysl pro zodpovědnost (Bauman, 2006: 33). Je však otázkou, nakolik této problematice pomůže Baumanova globální etika, neboť se Bauman dle mého soudu dopouští jedné základní chyby. Tato chyba je spojena také s na začátku zmíněným konsekvencionalismem a týká se hlubších mezilidských vztahů. Jednoduše řečeno je konsekvencionalismus a ani Baumanova globální etika nezohledňuje. Je tedy otázkou, jestli máme k rodině stejnou zodpovědnost jako k člověku (například v Africe), ke kterému nás nepojí žádné hlubší pouto a kterého jsme nikdy neviděli. Bauman tento problém nikde neřeší, ale jak již bylo řečeno, kniha má podat obecné podněty a ideály k zamyšlení, nemá podat teorii, jež aspiruje na to být etickým systémem.

Titulní obrázek převzat z: http://images.contentreserve.com/ImageType-100/1315-1/%7BAF09415B-B233-4615-B718-F360E8424A0C%7DImg100.jpg

Literatura

BAUMAN, Zygmunt (2008): Does Ethics Have a Chance in a World of Consumers?. Cambridge: Harvard University Press.
BAUMAN, Zygmunt (2006): Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON.
SPAEMANN, Robert (1998): Štěstí a vůle k dobru. Praha: Oikoymenh.

Jak citovat tento text?

Mertl, Jiří. Bauman: Does Ethics Have a Chance in a World of Consumers? [online]. E-polis.cz, 8. únor 2010. [cit. 2025-01-15]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/bauman-does-ethics-have-a-chance-in-a-world-of-consumers.html>. ISSN 1801-1438.