B. Pečinka: Cesta na hrad

20. březen 2005 Mgr. Pavel Netolický komentáře

B. Pečinka: Cesta na hrad

Pečinka, B.(2003): Cesta na hrad. Ze zákulisí volebních kampaní, Praha 2003.

Cesta na hrad je stěžejní, i když rozměrově menší, částí knihy, která má být jistě tím primárním artiklem prodeje publikace. Není divu, každou svobodnou společnost zajímá, jak se političtí titáni dostávají do nejvyšších ústavních funkcí státu, jejich postup, události včetně informací, co se odehrávalo či odehrává jakoby na pozadí těchto osobností, na pozadí jejich postupu výše, informací, jež se v dobovém zpravodajství buď nedostaly do popředí zájmu médií, nebo byly ve své době před veřejností ukryty.

ODDÍL I – VOLEBNÍ Kampaně

Dříve než se seznámí čtenář s cestou Václava Klause na hrad, je v první části knihy proveden volebními kampaněmi v letech 1990 – 2002. Seznámí se s hlavními aktéry polistopadové politiky a jejich snahami získat si přízeň voličů, jakož i vzpomínkami politiků či publicistů na dobové dění. Průvodce nás zavádí nejprve do roku 1990. Občanské fórum tehdy těží z revoluční atmosféry v zemi. Volební heslo „OF je pro všechny“ se v praxi projevuje tím, že pozice tohoto politického subjektu, byť se jedná o dobu odmítání stranických knížek a podobných znaků charakteristických pro politické strany, sílí ve společnosti, zatímco uvnitř, po odchodu přirozeného vůdce Václava Havla na Pražský hrad, dochází ke vzniku množství specifických názorových frakcí. V té době platí, že kdo se prohlásí reprezentantem OF, de facto se jím opravdu stane, takto také vznikají mnohé pobočky OF v regionech, zatímco v Praze existuje neodvolatelné Koordinační centrum, které jedná za OF v celostátním měřítku, resp. v rámci teritoria české části bývalé federace. Volby 1990 jsou silným motivem k soudržnosti této zvláštní politické struktury. Plebiscitární volby měly především rozhodnout o dalším režimu, měly legitimovat nekomunistickou cestou, avšak přesná podoba vývoje v podobě nějakého programu samozřejmě neexistovala. I proto se politici dohodli, že toto volební období bude výjimečně jen dvouleté. Sem tam se objeví náznak, kudy by se měla země s OF u moci ubírat, když Vladimír železný prosadí k základnímu volebnímu heslu OF „Strany jsou pro straníky, občanské fórum je pro všechny“ i heslo „S námi do Evropy.“ Autor si všímá, jak se OF vymezuje vůči stranám a dodává, že heslo zapadá do ideologických představ intelektuálních kruhů kolem Václava Havla a Koordinačního centra, kde se znovu křísí myšlenky o nepolitické politice či třetích cestách. Autor v souvislosti s volbami 1990 nezapomněl ani na aféru „Bartončík“ či na volební úspěch moravistů.

Končící revoluční nálady, nekončící debaty o slovenské otázce, chystání reforem přivádí Občanské fórum ke svému zániku. Dva hlavní proudy – pravicový a levicově liberální – se po organizační stránce od sebe oddělují, avšak jako koalice dále spolu nadále spolupracují. Každý je totiž zaměřen na jiný okruh problémů, nově vzniklá ODS se zabývá transformací ekonomiky, Občanské hnutí se intenzivně zabývá řešením česko-slovenské otázky. Autor nezapomněl uvést ani známé rozhovory Pithart – Mečiar. Právě tyto rozhovory byly nemalým zdrojem popularity kontroverzního slovenského politika, který přerostl tamnímu vedení Veřejnosti proti násilí (obdoba českého OF) přes hlavu. Později má Veřejnost proti násilí svůj osud zpečetěný. Když se rozdělí na dva nesmiřitelné tábory promečiarovský a protimečiarovský, je organizace zcela paralyzována a přivedena k zániku. Čtenář jistě ocení stručný a výstižný popis atmosféry na Slovensku doplněný o citace pamětníků.

Volby 1992 byly poslední společné pro Čechy a Slováky. Ačkoli se ODS snažila zapustit kořeny i na Slovensku, jejím stěžejním záměrem zůstává reformovat ekonomiku, na což zaměří většinu svých sil ve volební kampani. Po volbách se z výsledku ODS ukazuje, že český a slovenský volič má jiné preference, což brání vytvoření funkční federace, kterou si ODS představovala. Když Václav Klaus pojme za důležitější křeslo národního premiéra, je jasné, že s federací to jde od deseti k pěti. Naproti tomu Občanské hnutí doplácí na svoji neschopnost čitelně artikulovat své zájmy v oblasti česko-slovenského vyrovnání i v názorech na ekonomickou reformu. Problémem bylo i sílící protiklausovské křídlo reprezentované Milošem Zemanem, pozdějším předsedou ČSSD. Stránky věnované volbám z roku 1992 ukazují úspěchy i prohry dalších stran, kdy např. Občanská demokratická aliance se do federálního parlamentu nedostala, její stranická elita je bez poslaneckých mandátů, zatímco „druhá kategorie“ politiků z této strany obsadí několik křesel v ČNR. Vždyť problém odlišit se od ODS provází ODA celá devadesátá léta.

Lidskost proti sobectví, toto heslo Bohumil Pečinka použil jako název kapitoly věnované volbám v roce 1996. Zde si můžeme všimnout změnu volební strategie ČSSD. Odpovědnost za kampaň je svěřena Vlastě Štěpové, která se zaměřila na vyhledání reklamní agentury. „Přišli s tím, že chtějí kampaň, jako měla ODS v roce 1992,“ uvádí Petros Michopulos, jehož agentura byla později za kampaň odpovědná.[1] Úspěšný autobus „Zemák“ byl však nápadem Miroslava Šloufa, který se nechal inspirovat Polskou prezidentskou kampaní A. Kwasniewského. Původně mělo jít jen o doplněk oficiální kampaně, ale jak autor podotýká, stala se z něho hračka pro novináře, magnet, za kterým se slétali, což způsobilo, že se z jedné karosy stal nástroj volebního úspěchu.

Stránky popisují, jak vládní strany (ODS, KDU-ČSL a ODA) se v tomto období snaží útočit na sebe navzájem. Sociální smír, který toto funkční období transformaci doprovázel, pomalu upadá, vzpomeňme na odborářské demonstrace. Nicméně ve veřejnosti převládá přesvědčení o vítězství stávající vládní sestavy. ODS v tu dobu nemá motivaci přijít s něčím zajímavým do voleb, autor zmiňuje volební heslo „Dokázali jsme, že to dokážeme.“ Vidí v něm absenci jakéhokoli konkrétního a hlavně pozitivního oslovení českého voliče. ODA vsadila na Vladimíra Dlouhého, toho času nejpopulárnějšího politika, avšak i její heslo „Volte pravou rukou“ nepatřilo mezi kreativní reklamní výtvory. Ke své propagaci využila dvou parníků, jeden z nich plul po Vltavě a Labi. Ani „klidná síla“ KDU-ČSL neudělala zázraky, strana ve volbách skončila až čtvrtá v pořadí za ODS, ČSSD a KSČM. Zato 8 % zisk republikánů vedených Miroslavem Sládkem nemile překvapil. ODA skončila až za nimi, jiné strany se do Sněmovny už nedostaly.

S rokem 1996 se pojí nově i jiné volby. Poprvé se volilo do horní komory, Senátu. Zde se dozvídáme něco o tzv. Luxově koláči. Josefu Luxovi se podaří prosadit lidoveckou verzi volebního systému, když se Klaus se Zemanem nemohli na jeho podobě shodnout. Dvoukolový většinový systém byl pro KDU-ČSL výhodný obzvláště, když s ODA podepisují dohodu o společném postupu. Pojem je spojen s momentem, kdy Lux před kamerami přeškrtá graf-koláč, který dává ODS šance na vítězství. ODS získala 32 mandátů, ČSSD jich obdržela 26, ODA a KDU-ČSL získali 20 senátorů. KSČM získala 2 mandáty, do Senátu usedl i jeden nezávislý senátor.

V roce 1998 se konají předčasné volby do Sněmovny, předcházela jim krize vládní koalice, pád druhé Klausovy vlády a půlroční působení vlády J. Tošovského. Autor uvádí, že to je čas, kdy se začíná angažovat prezident Havel, v atmosféře „blbé nálady“ a Zemanovy „spálené země“ dochází k obratu. Ani pověstná mobilizace ODS na první místo nevynesla. Vítězem se stala ČSSD vedená Milošem Zemanem, který stal premiérem. Přesto nám neunikne poznámka o stoupajícím vlivu Stanislava Grosse ve straně. Od pádu 2. Klausovy vlády a po prohraných předčasných volbách se však se střídavou intenzitou objevují diskuse o nahrazení V. Havla ve funkci prezidenta právě osobou Václava Klause.

V roce 2002 se konaly zatím poslední parlamentní volby. Jejich problematičnost vidí autor v komplikacích na politické scéně a nezapomíná zde kritizovat i předvolební průzkumy známých agentur zabývajících se veřejným míněním. V čem spočívala komplikovanost demokratické politické scény? Především to bylo rozdělení na stabilní tábor ODS a ČSSD, který k sobě poutala opoziční smlouva, a na tábor čtyřkoaliční. Čtyřkoalici pasovaly průzkumy veřejného mínění v době jejího rozkvětu na potenciálního vítěze parlamentních voleb, ale jak rychle vznikla, tak rychle zanikla. CVVM a STEM jsou zde kritizovány za to, jakým způsobem v té době měřily preference Čtyřkoalici, když sčítaly hlasy pro jednotlivé její členy s hlasy pro koalici jako celek.

Dozvídáme se, jak těsně před volbami doplní Socánka, kreslenou postavu volební kampaně ČSSD, další mediálně úspěšný krok této strany, kdy Vladimír Špidla veřejně vypoví opoziční smlouvu. V době, kdy se také za poslední rok zvedly investice v ČR na dvojnásobek a stouply platy úředníků, kdy Miloš Zeman předá žezlo od strany Vladimíru Špidlovi, má ČSSD reálně nakročeno k vítězství.

Jako vyčerpanost hodnotí autor kampaň ODS vedenou heslem „Vstříc novému osudu.“ Chybí zde pozitivní oslovení voliče. Jako velmi zajímavé lze pojmout pasáže, které analyzují televizní bitvy mezi Klausem a Špidlou, na jejichž základě média vesměs za vítěze považovala sociálnědemokratického politika. Pečinka říká, že Klaus udělal ze Špidly velkého politika tím, že jej připustil jako sobě rovného soupeře, jako plnohodnotnou náhradu za Miloše Zemana, což byla chyba.

ODDÍL II – Cesta na hrad

Tato část knihy popisuje nejen cestu Václava Klause na Pražský hrad, zejména atmosféru kolem prezidentských voleb v jednotlivých stranách. Vzpomíná na možné i nemožné kandidáty.

První část oddílu Cesta na hrad je věnována tomu, jak, kdo a kdy se nachomýtl v kuloárních i poněkud oficiálnějších úvahách o tom, kdo by mohl stanout jako kandidát na českého prezidenta a který z táborů by jej mohl podporovat. Prvními vlaštovkami, které se však ukázaly později nerealizovatelnými, byly např. senátor Václav Fišer, svého času nejpopulárnější senátor, či favoritka odstupujícího prezidenta a bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Allbrightová. Senátor Fischer se však po problémech v podnikání rychle uklidil do ústraní a diskuse o Allbrightové nakonec zapadla s tím, jak se blížil termín voleb, strany zintenzívnily mezi sebou vyjednávání a přicházejí s vlastními kandidáty.

Druhá část si všímá oživování myšlenky přímé volby hlavy státu a dává to do kontrastu s prosincem 1989, kdy komunisté se pokoušeli prosadit přímou volbu, aby měli reálnou šanci na zvolení svého kandidáta. Dále zachycuje střídání u moci v ODS a oficiální oznámení, že V. Klaus bude kandidátem ODS na prezidenta ČR. V nejsilnější vládní straně byla situace mnohem složitější. Vladimír Špidla prosazoval Otakara Motejla, Stanislav Gross Jaroslava Bureše, do boje se rovněž přihlásilo zemanovské křídlo v ČSSD, kterému se podaří prosadit v této věci vnitrostranické referendum. To sice vyhraje Zeman, ale první volby se neúčastní. Ústřední výkonný výbor nominuje pro první volbu Jaroslava Bureše, jelikož Motejl byl kvůli svému výsledku a aféře s usmrcením osoby neprůchodný. Se zřetelným návrhem přišla KDU-ČSL, když jako svého kandidáta zvolila předsedu horní komory Petra Pitharta.

Třetí stěžejní část oddílu je věnována všem třem volbám. Zde se ukazuje slabost vládní koalice a síla KSČM. Klaus zůstává stabilním kandidátem ve všech volbách, koaliční strany po každém neúspěchu vymýšlejí nové a nové varianty, které postupně selhávají. Kromě volební procedury uplatňované při společné schůzi obou komor Parlamentu[2], je obsahem této části knihy mapování důležitých politických schůzek, projevů prezidentských kandidátů, taktiky samotných kandidátů a především úspěšné a neúspěšné kroky stran, které na pozadí kandidátů odvádějí ta nejdůležitější vyjednávání. Zásadní kontrast, který se zde čtenářům vyjeví, se nachází mezi dvěma nejsilnějšími stranami a spočívá v jejich chování. Zatímco ODS zvolila zásadu ‚Klaus nebo nikdo‘, prokázala jako jediná nejvyšší stupeň jednotnosti. Naproti tomu ČSSD, která se neustále handrkuje o různých kandidátech, vytváří směšný kontrast. ČSSD měla strach z obou titánů české politiky, ze svého bývalého předsedy nejspíš nepopsatelně větší. Všechny čtyři protiklausovské dohody, které zde autor představí, skončí krachem. Záměry na změnu způsobu volby z tajné na veřejnou jsou neúspěšné, jen jeden se dostal do stádia pokusu, v hlasování byl smeten.

V odstavci věnovaném skrytým vítězům říká autor: „Rozdělená sociální demokracie jim (myšleno komunistům) dala všechny trumfy a KSČM jakoby v ten den opět získala vedoucí roli v politickém životě země.“ [3] Je zde analyzována pozice komunistů. Je zde zdůrazňován fakt, že KSČM

a) vystoupila proti V. Špidlovi, protože mu nemohla zapomenout, jak po vítězství levice ve volbách 2002 ignoroval návrhy na spolupráci a upřednostnil „stojedničkovou“ koalici

b) upřednostnila V. Klause před ostatními kandidáty, protože v něm viděla čitelnou osobnost, získala příslib, že nebude Hradem opomíjena, měla pocit, že Klaus nejlépe ze všech bude hájit národní zájmy

Václav Klaus sám během tří voleb vyvíjí snahu přesvědčit celé politické spektrum, že bude prezidentem všech.

Kniha Cesta na hrad je psána příjemnou a čtivou formou, je vhodná pro laickou veřejnost. Ta nejvíce ocení právě ‚dobrodružství‘, které cesta na Pražský hrad přináší. Minimálně stejnou informační hodnotu má však i první oddíl knihy, který na sebe bere úlohu jakéhosi průvodce volbami v období 1990 – 2002. Není zde nouze o sondy do zákulisí, míst, která jsou očím a uším běžných lidí ukryta. Nechybějí citace a vzpomínky hlavních aktérů či jejich výroky, jak je zaznamenala v dané době média.

[1] str. 52

[2] Autor popisuje rozdíl mezi sněmovním a senátním způsobem tajné volby. Jelikož zvolená senátní varianta je považována za tu, která výrazně lépe chrání soukromí volitele, je autor přesvědčený, že tento způsob volby sehrál důležitou roli při hlasování jednotlivců.

[3] str. 153

Jak citovat tento text?

Netolický, Pavel. B. Pečinka: Cesta na hrad [online]. E-polis.cz, 20. březen 2005. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/b-pecinka-cesta-na-hrad.html>. ISSN 1801-1438.